Králíci a krmení „zeleným“ – věčné téma s rozdílnými názory?

Není překvapením, že většina témat mezi chovateli (nejen) králíků je věnována otázkám výživy a krmení. Je to přirozeným důsledkem, neboť zejména v drobných chovech králíků se úroveň výživy často i výrazně liší, především s ohledem na zkušenosti chovatele, chovaný genofond a v neposlední řadě také v závislosti na konkrétních podmínkách a možnostech. Velmi častým tématem je pak využití zeleného krmiva, které má své příznivce i odpůrce.

Zelená píce patří mezi šťavnatá objemná krmiva. Ze základního botanického pohledu jsou v ní zahrnuty zejména vybrané druhy z čeledi bobovité (Faba­ceae) a/nebo lipnicovité (Poa­ceae), které se dají prakticky využít ve výživě králíků. Podle konkrétního druhu se jedná o rostliny jednoleté či víceleté, což je nutné respektovat při jejich pěstování. Problematika krmení králíků zelenou pící se dá označit za poměrně obsáhlou s tím, že často vyvolává u chovatelů dohady či spory, zda ji preferovat, či nikoliv.

Z praktického pohledu na nutriční fyziologii králíka je nutné věnovat pozornost celé řadě aspektů, které mají úzký vztah k růstovým znakům a také ukazatelům zdravotního stavu králíků. Cílem článku je přiblížit některé z nich. Mezi ně patří:

 

Botanické složení porostu

O vlastním botanickém složení porostu vhodného ke zkrmování králíkům by šel snad napsat samostatný „nekonečný seriál“. V tomto ohledu lze odkázat na příspěvky dr. Ivety Prombergerové, která v časopise Fauna pravidelně čtenáře populární formou seznamuje s plodinami prakticky využitelnými ve výživě zvířat. Obecně za časté druhy, které se zelené či suché formě často zkrmují králíkům, lze označit vojtěšku setou a jetel luční (z bobovitých), srhu říznačku, lipnici luční, kostřavu atd. (z lipnicovitých). Mimoto určitým netradičním specifikem ve výživě může být cílené podávání vybraných bylin jakožto zeleného krmení, kde se očekávají nejen nutriční, ale i farmaceutické účinky, které se vztahují k jejich konkrétním obsahovým látkám. Příkladem může být např. řebříček obecný, smetánka lékařská, jitrocel kopinatý. V suché formě se dají tyto a mnoho dalších zakoupit ve specializovaných obchodech (garance určité kvality) či také prostřednictvím různých inzerátů.

 

Fenologická fáze porostu

ůležitým faktorem je také stáří daného porostu, resp. jeho fáze. Obecně mladší zelené porosty obsahují více vody a dusíkatých látek a méně vlákniny a nestravitelného ligninu (zejména to platí pro jeteloviny). Především mláďata králíků jsou poměrně vnímavá na tyto vegetačně mladší porosty, a proto je jejich využití zejména u mláďat králíků s výhradami, především kvůli možným nadýmavým účinkům. Starší králíci (cca 6 měsíců a více) jsou vůči tomuto zelenému krmení všeobecně méně vnímaví.

 

Forma zeleného krmiva

Při krmení zelené píce lze za nejvhodnější formu označit její předkládání králíkům v celistvém stavu (listy apod.). V takovém případě je i více zachována struktura. Naproti tomu v praxi mnoha drobných chovů králíků je nezřídka realizovanou formou také využití nasekané zelené píce ze sekačky. V nedávné době se nakrátko střižené trávníky stávají standardem i u mnoha chovatelů, kteří tyto plochy ještě donedávna používali pro produkci zelené píce či sena. Po založení trávníku a jeho pravidelné úpravě však nastává otázka, kam s jemně nasekanou zelenou hmotou. Jednou z realizovaných voleb je její předložení králíkům, bohužel často v přebytku, do krmítek a misek. Králíci na tuto posečenou zelenou hmotu zprvu reagují příznivě (především díky příjemnému aromatu), avšak často se hmoty rychle nasytí a zbytek zanechají v krmítku či zahrabou do podestýlky. Tím se zvyšuje vlhkost v kotci, což není žádoucí. Rovněž nutriční hodnota zavadající zelené hmoty rychle klesá a v případě opětovného pozření (hlavně mláďaty) může vést ke zdravotním problémům. Jako alternativní řešení se proto jeví jemně posečenou zelenou hmotu usušit a následně přidávat ke krmné dávce.  

 

Čerstvost zeleného krmiva a krmná technika

Pokud se chovatel rozhodne využít zelenou píci, tak dále platí, že musí být předložena čerstvá, ideálně pokosená v brzkých ranních hodinách (nikoliv přes parný odpolední čas). Zelenou píci nesečeme a neskladujeme „do zásoby“, neboť tato má pak tendenci k zapaření, což může vyvolat trávicí problémy. Při zkrmování zelené píce platí technika, že králík by měl obdržet adekvátní dávku, tzn. takovou, aby ji celou zkonzumoval během zhruba půlhodiny až jedné hodiny. Případný zůstatek zelené píce se proto má odstranit. Naproti tomu je-li zelená píce králíkům podávána v přebytku (či přímo nešťastně ad libitum), králíci tento přebytek znehodnotí, znečistí a při případném dalším pozření to může vyvolat trávicí poruchy. Rovněž je nežádoucí krmení zelenou pící mokrou či výrazně znečištěnou zeminou. Samozřejmostí je zkrmování píce neošetřené chemickými přípravky proti škůdcům.

 

Přechod na zelené krmení

Zcela zásadním vlivem rozhodujícím o efektivnosti a zdravotní prosperitě při krmení králíků zelenou pící je realizace správné adaptace na toto krmivo. Z pohledu nutriční fyziologie králíka je nutný pozvolný přechod trvající minimálně 2–3 týdny. Při náhlém podání zeleného krmení (zvláště většího množství) je téměř jistě zaručeno, že králík bude mít trávicí problémy. Výrazně dramatický průběh to pak zpravidla mívá u mladých králíků.

 

Riziko přenosu onemocnění

V případě chovatelů, kteří nevyužívají při krmení králíků zelenou píci, je často zásadním (a do velké míry i správným) argumentem otázka zdravotní nezávadnosti tohoto krmiva. Obzvláště zelená píce neznámého původu může být velkým zdravotním rizikem pro domácí králíky. Z pohledu čistě králičích onemocnění jsou to především virová onemocnění volně žijících králíků, která se s kontaminovaným krmivem mohou dostat do styku s domácími králíky. Za pozornost však také stojí možnost nákazy např. tasemnicí hráškovou, kde králík figuruje jako její častý tzv. mezihostitel. Defi­nitivním hostitelem je pes, který ve výkalech vylučuje vajíčka tasemnice. Po jejich pozření králíkem se pak v oblasti zažívacích orgánů vytvoří tzv. boubel – cysticerkus (další vývojové stadium tasemnice). Přestože tato nemoc u králíků probíhá v drtivé většině skrytě (a není přenosná na člověka), je vhodné králíkům nezkrmovat zelenou píci z míst, kde mají volný přístup psi, resp. u vlastních psů realizovat pravidelný odčervovací program.

 

Výše uvedené body se dají označit pouze za „špičku pomyslného ledovce“ a na toto téma by se dalo rozvést širší pojednání. Lze konstatovat, že krmení králíků zelenou pící má své klady i zápory, které do velké míry závisí na zkušenostech chovatele, a především na jeho krmné technice. Občasné zkrmování zelené píce králíkům lze obecně označit za prospěšné, avšak až tehdy, jsou-li splněny základní předpoklady – správný výběr porostu, čerstvost píce, její optimální množství, původ píce z nerizikových míst, a především postupný návyk králíků v konkrétním chovu.