Pták roku 2020 jiřička obecná – Delichon urbica (Linnaeus, 1758)
Každým rokem vyhlašuje Česká společnost ornitologická některý druh našich domácích ptáků ptákem roku. Je to v podstatě marketingový tah, který má pohled veřejnosti upřít jedním směrem. Vyvolat zvýšenou pozornost. A díky tomu také získat vyšší počet informací o konkrétním ptáku. A také obráceně, možnost lepší informovanosti všech, například při jeho ochraně. Poprvé se tak stalo v roce 1992 a shodou okolností byla prvním ptákem roku tenkrát vyhlášena vlaštovka obecná, což je pták příbuzný ptáku vyhlášenému za rok letošní. Ptákem roku 2020 byla vyhlášena jiřička obecná.
Jiřička obecná – Delichon urbica (Linnaeus, 1758)
Je to pták, kterého řadíme do čeledi vlaštovkovitých, což jsou pěvci, kteří se živí létajícím hmyzem. Čeleď vlaštovkovitých, kterou ustanovil Rafinesque v roce 1815 – Hirundidae Rafinesque, 1815 – zahrnuje na 90 druhů příbuzných ptáků. Ti jsou rozšířeni ve všech teplejších krajích zeměkoule, kromě Nového Zélandu a části Oceánie. V tropických krajích jsou to ptáci stálí, tam kde v zimě není dostatek létajícího hmyzu, jsou tažní.
Čeleď zahrnuje okolo třinácti různých rodů, jestli jsem tedy správně počítal. V našich krajích žijí tři druhy vlaštovkovitých, a to vlaštovka obecná – Hirundo rustica (Linnaeus, 1758), jiřička obecná – Delichon urbica (Linnaeus, 1758) a břehule říční – Riparia riparia (Linnaeus, 1758). Ne všechny rody vlaštovkovitých nesou česká jména. Čeština má pojmenování jen pro tři rody, jejichž zástupci žijí i v našich krajích. Jsou to rodová jména vlaštovka, jiřička a břehule.
Tři druhy našich vlaštovkovitých se liší jednak vnějším vzhledem, ale výrazněji i způsobem života, respektive způsobem hnízdění. Zatímco vlaštovka i jiřičky jsou dnes určitým způsobem vázány na člověka, břehule nás k životu nepotřebuje – i když v některých případech činnost člověka využívá. Mám na mysli kolmé stěny pískoven nebo hliníků cihelen, do nichž vyhrabává svoje nory. Naše vlaštovka obecná i jiřička obecná lepí svá hnízda z bahna, ale u každého druhu vypadají v konečné fázi jinak.
Vlaštovky lepí svá hnízda do podoby misky, jiřičky staví hnízda i shora uzavřená, jen s malým kruhovým vletovým otvorem. Vlaštovky lepí hnízda spíše uvnitř lidských staveb, v chlévech, kravínech, chodbách a vůbec tam, kam mohou, třeba rozbitým oknem, volně vlétat. Kdysi jsem viděl hnízdo vlaštovek v nemocničním pokoji. Personál sice chtěl hnízdo odstranit, avšak pacienti je ubránili. Byla to pro ně zábava. Bylo to ještě v časech, kdy televize neexistovala.
Jiřičky lepí hnízda obvykle vně staveb, někde pod střešní římsou anebo nad okny. Nejsou vždy vítanými nájemníky, protože větší mláďata trousí z hnízda ven. A protože jiřičky jsou docela společenští ptáci, někdy hnízdí v celých koloniích. Udržovat pod hnízdy nějaký pořádek může být často marná snaha.
V dětství jsem byl v Jugoslávii, v Crikvenici, a tam, u moře, bylo jiřiček více, než jsem vídal u nás. V oknech hotelu hned nad balkonem bylo hnízd hodně. Pod každým bylo nainstalováno prkénko, aby trus mláďat nepadal na podlahu balkonu. Bylo to jediné řešení, protože přimět jiřičky, aby stavěly svá hnízda jinde, bylo nemožné. Vzniklo tak rčení, že shazovat jiřičkám hnízdo přináší smůlu.
V našich krajích jsem viděl největší hnízdní kolonii jiřiček na západním Slovensku. Bylo to v Trenčianských Bohuslavicích, kde sídlil výrobní závod Hydrostavu. Byl to jediný podnik, kde se tenkrát vyrábělo takzvané systémové bednění. Byl jsem tam něco na nich vyškemrat. Měli tam asi dvoupatrovou budovu závodní jídelny, která byla celá poseta hnízdy jiřiček. Nad vchodem měli jakousi malou stříšku, do zbylých prostor zabraňovala vstupu páska. Uklízeli to až po sezoně, protože jinak to byla marná snaha.
Ale pozor, v současnosti jsou hnízda ptáků chráněna zákonem, proto shazování hnízd jiřiček by vás mohlo přivést do nesnází. Vždycky se najde někdo, kdo vás s radostí udá. Jinak jsou ale jiřičky veskrze užiteční ptáci, proto bychom měli řešit jejich potřeby přijatelným způsobem.
Rozšíření jiřiček u nás i jinde
U nás je jiřička všeobecně rozšířeným ptákem, a to od nížin až po hory. Do hor vystupuje i výše než vlaštovka. Na Pomezních boudách (1 040 m n. m.) podle literatury hnízdívalo až 50 či 100 párů a ještě výš, na Luční boudě ve výšce 1 410 m n. m. hnízdily také. Na Šumavě na Javoru ve výšce 1 458 m n. m. V Jeseníkách nebo Jizerských horách je to obdobně. Početnost zůstává na úrovni 1. mapování v létech 1985–1989, kdy bylo udáváno, že v hnízdní sezoně hnízdí u nás asi 600 000 až 1 200 000 párů jiřiček.
Mimo hranice našeho státu hnízdí jiřičky po celé Evropě a v severní Africe v pásu okolo jižních břehů Středozemního moře. V Evropě hnízdí až po severní hranice Norska a Švédska. Na západě od Irska směrem na východ prakticky v celé palearktické oblasti až po Čínu a Japonsko na východě. Ojediněle prý hnízdí i na Islandu a na Špicberkách.
Jiřičky přilétají na jaře do našich krajů o něco později než vlaštovky. Někdy v polovině dubna nebo i později. Zdá se, že jiřičky se chovají na tahu jaksi kolektivněji než vlaštovky. Zatímco první vlaštovky se mohou objevovat jednotlivě, často dosti brzy, již koncem března, jiřičky jsem vždy zaznamenal kolektivně. I odlet. Najednou prostě zmizí.
Jednou jsem našel i poměrně vzrostlá opuštěná mláďata v hnízdě pod střešní rampou kravína v polovině září. Uhynulá. Asi nějaké náhradní hnízdění, kdy rodiče nestačili vyvést mláďata před kolektivním odletem. Bylo to v osmdesátých létech na Ledečsku. Průběh tahu je však rovněž neznámým jevem.
Před několika málo léty jsem se díval v televizi na fotbal. Liga mistrů. Hrálo se to ve Valencii, která leží asi uprostřed východního středomořského pobřeží Španělska. Mohlo to být někdy v listopadu a hrálo se večer, za umělého osvětlení. Z fotbalu jsem neměl nic, protože jsem si všiml, že v záři reflektorů, která lákala hmyz, létají nějací ptáci, kteří jej loví. Fotbal nefotbal, zaostřoval jsem na ptáky. Podle mého názoru to byly jiřičky, nic jiného to být nemohlo, podle velikosti i zbarvení.
Zimoviště
Je všeobecně známé, že jiřičky od nás na zimu odlétají. Ty naše do Afriky. Bohužel se však dosud nepodařilo zjistit nic přesnějšího. Jiřičky se jaksi u nás kroužkují mnohem méně než vlaštovky, i když je udáváno, že jsou jiřičky u nás početnější než vlaštovky. Vlaštovky se dají v určitém období lépe chytat. Vlaštovky totiž po vyhnízdění nocují ve větších skupinách v rákosí, zatímco u jiřiček to spolehlivě nevíme.
Viděl jsem je sice při nočním soumraku zaletovat do hnízda i po vyhnízdění až do odletu, ale dvě hnízda vylétaných mláďat se tam samo sebou nemohou vejít. Kde tedy nocují mláďata, vlastně nevíme. Po krátký čas se sice, pravděpodobně, do hnízda vrací, avšak jakmile přijde druhá snůška, již nemohou. Protože ani v Africe nebyla nalezena společná nocoviště jako u vlaštovek, spekuluje se o tom, že by jiřičky mohly nocovat za letu, jako je tomu u rorýsů.
Nejstaršímu ptáku podle čs. zjištění bylo podle kroužkování 6 let, 1 měsíc a 20 dní. Podle nejvzdálenějšího hlášení bylo ptáku kroužkovanému jako mládě 3. 7. 1972 v Rychvaldu a kontrolovanému 1. 5. 1982 v Oránu v Alžírsku bezmála 10 let. Jsem sice znám jako mizerný matematik, ale tady se vloudil asi nějaký šotek, škudibík. Co holt nevidíte na vlastní oči, tomu můžete, ale ani nemusíte věřit. Já jsem to opsal z Atlasu migrace ptáků.
Jiřičky zimují v subsaharské Africe. Někde od pásma savan, které leží jižněji než polopouště a stepi takzvaného sahelu. Dívám se třeba do knížky Birds of Western Africa od autorů Nik Borrow, Ron Demey – na uvedené mapce je území zimního výskytu šrafováno, což značí pravděpodobný výskyt. Zdá se, že bez geolokátoru se nedá nic bližšího zjistit.
Můžeme však doufat, že po vyhlášení jiřičky ptákem roku a zobecnění naší nevědomosti se podaří získat nějaký ten grant či jiný finanční příspěvek na takový způsob výzkumu. A to jsem si uvědomil, že jsem nezaslechl nic o tom, kde vlastně zimují jiřičky pocházející z východní Asie. Při praktickém uvažování bych se mohl domnívat, že někde na jihu tohoto kontinentu. To ale vůbec neznamená, že by nakonec nemohly zimovat v Africe. Při vědomí toho, že se zjistilo, že bramborníček kroužkovaný na Aljašce letěl přes celou Asii do Afriky, kde se ani moc neohřál a letěl zase zpátky.
Vzhled jiřičky
Ještě jsme si však neřekli, jak vlastně jiřička vypadá a jak ji rozeznat od vlaštovky. To pro ty méně znalé. Jiřička je v podstatě dvoubarevný pták. Na vrchu těla tmavá, sytě tmavomodrá s malým kovovým leskem peří. Na spodině těla bílá. Kostřec má však bílý, to znamená, že na vrchu těla je bílý pruh mezi ocasem a zády. Je o něco menší v těle než vlaštovka. Křídla jsou o krapítko širší a kratší než u vlaštovky, nápadnější je kratší ocas.
I způsob letu je mírně odlišný, na to však musíte mít již cvičené oko. Často krouží až vysoko na obloze společně s vlaštovkami a i cvičené oko se může mýlit. Na zem usedají jiřičky jen výjimečně, hlavně při sběru bláta ke stavbě hnízd. Páří se také většinou na zemi, alespoň jsem to na jiných místech nepozoroval.
Asi jen za měsíc a půl uvítáme u nás první jiřičky vracející se do rodných krajů z Afriky. Jsou věrnější svému rodišti než mnozí z nás. Můžete je poctít třeba jen tím, že si jich všimnete a poznamenáte si dobu jejich příletu. A samozřejmě i tím, že je necháte malinko znečistit váš parapet okna nebo balkon. Zaslouží si to již tím, že chytají otravné mouchy. Kdyby bylo na jaře opravdu velké sucho, nalijte jim na prašnou cestu konev vody, aby měly to svoje blátíčko na stavbu hnízda.
