Poklady z přírody 72 – Křen selský

Na úvod dovolte jednu starou hádanku: „Štípu–pazouru nemám, bolestí žádných nedělám – přece každý slzí, kdo mě mrtvého béře.“ Uhodli byste, že jde o křen? Křen je zázračná bylina, jejíž účinky se mnohdy srovnávají s účinky všemocného ženšenu. Kořen se používá pro své léčivé účinky i jako koření a zelenina. Je také jednou z rostlin, které mohou pomoct udržet zdravé hejno drůbeže v době, než zima konečně předá své žezlo jaru.

Křen selský (Armoracia rusticana nebo dříve Cochlearia armoracia), jinak také mořská ředkev, krémový kořen, chřen, hren, ren či chren, podobně rusky chren, polsky chrzan, anglicky Horsradish, německy Meer­rettich je rostlinou z řádu brukvotvaré (Brassicales), čeledi brukvovité (Brassi­caceae), rodu křen (Armoracia). V Bavorsku, Rakousku, na Slovensku, v Jižním Tyrolsku i u nás se používá pojmenování kren (také Kreen), slovo má slovanské kořeny a je odvozeno od slova plakat.

Výskyt

Pochází pravděpodobně z jihovýchodní Evropy, uvádí se také západní Asie, do střední Evropy jej přinesli Slované. Dnes je rozšířený po celém světě, např. v Německu se pěstuje v okolí obce Urloffen, ve Frankish Baieru má křen své muzeum. V oblasti Bambergu a Norimberku má kultivace křenu dlouholetou tradici. Také Rakousko má své tradiční plochy, např. ve Štýrsku se vyrábí kolem 4 000 tun křenu ročně na výměře asi 300 hektarů. Ve Francii v Alsasku dnes existuje zhruba 20 hektarů, které obhospodařuje 15 producentů křenu. V USA se křen rozmnožuje především ve státech Missouri, Illinois, New York a New Jersey. Mezi producenty křenu patří i Jižní Afrika.

Často zplaňuje na písčitých lokalitách podél rybníků a vodních toků.

Charakteristika

Křen vytváří bohatě rozvětvený kořenový systém s obrovskou regenerační schopností. Dlouhý válcovitý kořen je na povrchu hnědožlutý, uvnitř bílý, poněkud vláknitý. Pokud roste v ideálních podmínkách, kořen může mít průměr 4–6 cm a délku až 60 cm. Přímé, duté, na povrchu pravidelně rýhované lodyhy křene dorůstají výšky 50 až 120 cm, zřídka i 200 cm. V horní části se bohatě větví.

Z kořene vyrůstá růžice přízemních, podlouhle vejčitých listů s dlouhými řapíky a nepravidelně zubatými okraji. Listy mohou dorůstat až 80 cm. Listy vyrůstající z lodyhy jsou úzce podlouhlé až kopinaté a téměř celokrajné.

Bílé květy se objevují v průběhu letních měsíců, rozvíjí se zpravidla v květnu až červenci. Silně voní a jsou seskupeny v dlouhých hroznech na konci větví. Květenství mohou mít průměr až 40 cm.

Plodem je šešule se dvěma pouzdry, která obsahují až 6 semen hnědé barvy. V našich podmínkách bývají semena zřídkakdy vyvinutá.

Trocha historie

Křenu si naši předkové velmi cenili, jeho léčivé účinky byly často srovnávány se schopnostmi kořene ženšenu. V řecké mytologii měl cenu zlata. Děti nosívaly náhrdelníky vyrobené z křenu jako léčivé amulety. Do střední Evropy jej přinesli Slované, údajně v době stěhování národů. Zmiňuje jej také Hildegarda z Bingenu ve své encyklopedii léčivých bylin Physica z 12 století. Uvádí se, že jako léčivou rostlinu jej dál pravděpodobně šířili cisterciáci.

Wikipedie uvádí, že středověké prameny nejasně rozlišují mezi různými druhy botanicky spřízněných štiplavých rostlin, ke kterým patří křen selský, hořčice setá, brukev černá, setá a sítinovitá, vodnice, ředkvička, řeřicha… Například německé merratih je zaznamenáno až z 10. století.

V dávných dobách se křen používal zejména zevně jako obklad na obtížně hojitelné rány, omrzliny i k léčbě revmatismu. Posloužily čerstvé listy nebo se z nastrouhaného křenu, mouky a tuku připravovaly křenové placky. Ve středověku se používal k čištění krve nebo jako prostředek proti močovým kamenům, vodnatelnosti, dně, žaludečním křečím, revmatismu i jako účinný prostředek proti kašli. Pro obsah vitaminu C si křen na své cesty brali i námořníci, a to jako prevenci kurdějí. O účincích křenu věděl i car Petr I. Veliký, který nechal věrtele s vodkou s křenem rozmístit po celé zemi, aby byly lidem dostupné jako lék.

Křen je také jednou z bylin podávaných při židovském rituálu Seder, začátku Pesachu. Symbolizuje hořkost a tvrdost dávného otroctví v Egyp­tě. Ve Slovinsku je o Ve­likonocích křen symbolem hořkosti utrpení Ježíše Krista.

Známý je malínský křen, který proslavil Malín u Kutné Hory nejen u nás, ale i ve světě. Křen prý pěstovali i rolníci v širokém okolí, ale ten nejlepší rostl vždycky jen v Malíně. Správný malínský křen nesmí pálit a štípat, ale musí mít říz a nasládlou chuť. Jedinečnou chuť získává díky složení půdy a způsobu pěstování. Historie pěstování malínského křenu sahá až do 12. století. Křen se tu pěstoval na 80 hektarech, z každého prý se sklízelo okolo 10 tun. Pěstování kvalitního křenu vyžadovalo hodně ruční práce – křen se ručně sázel, obdělával i sklízel. Pro sklizeň se používaly speciální motyky, aby nedošlo k poškození matečných rostlin. Při dobré péči vydržely rostliny i 80 let. Na konci 17. století se malínský křen geneticky zvrhl v takzvaný „černák“ a v Ma­líně se začal pěstovat křen přivezený z Hradce Králové. Dnes dávnou slávu připomínají jen trsy křenu na zahrádkách nebo planě v přírodě… a akce Pochod za malínským křenem.

V kuchyni se používá čerstvý, jemně nastrouhaný kořen. Tepelnou úpravou ztrácí blahodárné účinky. Oblíbený je smíchaný se solí a octem, s nastrouhanými jablky nebo se smetanou, šlehačkou a ořechy. Nastrou­haný křen i hotové křenové omáčky vydrží v uzavřených nádobách v lednici i 14 dní. Výtečný je jako příloha k vařenému masu, ke zvěřině i k teplým uzeninám či k šunce. Vyzkoušejte jej také s vejci nebo sýry. Kolečka křenu se hodí do salátů z červené řepy či zelí, používá se při nakládání zeleniny.

I dnes se křen považuje za prostředek, který usnadňuje odkašlávání, pomáhá při zánětech dýchacích cest, chřipce, kašli nebo bronchitidě, pomáhá uvolnit hlen, snižuje horečku. Použít se dá i při léčbě senné rýmy. Podporuje trávení a chuť k jídlu, napomáhá rozvoji zdravé střevní mikroflóry. Uvádí se jako podpůrný prostředek při léčbě žloutenky, zánětu jater, při infekci močových cest nebo kvasinkových infekcích. Vhodné je jej kombinovat s česnekem a medem. Pomáhá také při zánětech nervů. Vdechování výparů z křenu uvolní bolest hlavy. Doporučuje se užívat jej pravidelně jako zdroj vitaminu C a prevenci bakteriálních i virových onemocnění. Potlačuje také výskyt plísní. Obklad z křenu se používá pro zmírnění příznaků revmatismu, k uvolnění svalů i zmírnění otoků. Obsahuje látky, které mají silně antiseptické a antibakteriální účinky. Prokázány byly antivirové a fungicidní účinky, potlačuje růst plísní a kvasinek. Působí jako přírodní tonikum i diuretikum.

Křenový ocet zesvětluje pleť a snižuje viditelnost pih. Křen přidaný do mléka se používá ke snížení svědění míst postižených ekzémem. Výluh se používá k oplachování vlasů, pomáhá stimulovat pokožku hlavy. Na kůži se neaplikuje neředěný křen.

Křen je obecně považován za bezpečný při užívání v doporučených dávkách. Vysoké dávky však mohou způsobit průjem, zvracení nebo nadměrné pocení. Apli­kovaný přímo na pokožku nebo po zasažení oči může způsobit podráždění. Křen by neměli používat lidé s onemocněním štítné žlázy.

Co rostlina obsahuje?

Křen je dobrým zdrojem vitaminu C, obsahuje také vitaminy B1, B2 a B6. Obsah vitaminu C v čerstvé rostlině je 177,9 mg / 100 g hmotnosti.

Je také bohatý na minerální látky, např. železo, hořčík, draslík, vápník a fosfor. Obsahuje antibakteriální a fytoncidní látky, glukosinoláty sinigrin a gluconasturtiin, allicin, flavony, éterické oleje.

Pěstování

Křenu vyhovují slunná stanoviště, dobře se mu daří na lehčích výživných písčitohlinitých půdách. Nevhodné jdou půdy zamokřené a těžké. Odolává mrazu i suchu. Uvádí se, že snese i teplotu –50 °C. Rozhodnete-li se jej pěstovat, je vhodné si už na podzim připravit stanoviště, půdu pohnojit, zapravit do ní kompost. Nevhodné je zapravení čerstvého hnoje. Křen je citlivý na vysokou hladinu soli v půdě. Ideální je pH 6 až 7.

Křen se množí výhradně vegetativně kořenovými řízky. Pokud jste křen sklidili na podzim, řízky lze uchovat v krechtu v písku, teplota by měla být nad bodem mrazu. Postranní kořeny tlusté kolem 1 cm a 25 cm dlouhé se vysazují do řádků na vzdálenost asi 60 cm šikmo tak, aby spodní konec sazenice byl asi 15 cm pod povrchem půdy. Pěstovat se dá i z tlustších kořenových řízků (o 2 až 3  cm), tyto řízky by měly být asi 10 cm dlouhé. Někteří pěstitelé uvádějí jako dostačující vzdálenost 30 cm.

V průběhu roku je potřeba udržovat půdu dostatečně vlhkou a zbavovat ji plevelů. Aby se rostliny nevysilovaly tvorbou plodů, odřezáváme hroznovitá květenství.

Sběr

Kořeny je možné sklízet na jaře nebo koncem podzimu. Vyrývat kořeny je potřeba opatrně, tak aby v půdě zůstaly jejich části, ze kterých vyrostou nové rostliny. Listy lze sklízet po celý rok.

Zpracování

Kořeny se ukládají do bedniček s pískem do chladného sklepa nebo krechtu, aby nevysychaly. Doporučená teplota pro skladování je do –5 °C. Během skladování ztrácejí kořeny svou ostrost.

Čerstvý křen se zpravidla strouhá nebo příčně krájí na plátky. Lze jej uchovat v mrazničce. Nastrouhaný křen stačí pokapat octem nebo citronovou šťávou, aby nezčernal, naplnit do sáčku, ze kterého se vytěsní vzduch, nebo dobře těsnící nádoby. Aby se zamezilo šíření vůně mezi ostatní potraviny v mrazáku, je vhodné jej zabalit ještě do dalšího sáčku.

Nastrouhaný nebo nakrájený křen je možné i usušit a skladovat v suché zavřené nádobě. Uchovat jej lze zavařený ve sklenicích.

Využití pro drůbež

Lze využít listy nařezané na menší kousky i nastrouhané kořeny. Pro drůbež jsou zdrojem vitaminů a minerálních látek, ale také prostředkem k prevenci bakteriálních i virových onemocnění. Uvádí se využití křenu jako prostředku zlepšujícího příjem a využití krmiva.

Krmení listů nebo kořenů ve větším množství však může vést k úhynu drůbeže. Množství, které je bezpečné podávat, jsem ale v dostupné literatuře nenašla.