Dámy, páni, lipicáni… díl II.
V minulém díle jsme si popsali dvě méně známá chladnokrevná plemena koní. Jejich kořeny najdeme ve Slovinsku, v malém státě na rakousko–italsko-balkánském pomezí. Vedle těchto zvířat se v zemi chová mnoho staletí další skvělý kůň. Charakterizuje ho bílé zbarvení. Nazývá se lipický kůň, zkráceně lipicán. Ten je na rozdíl od domácích chladnokrevníků známý doslova po celém světě. Jeho význam přesahuje hranice Slovinska i Evropy. Barokní jezdecký a kočárový kůň je chovaný ve všech světadílech. Slovinci jsou na něj patřičně hrdí. Řadí se mezi významné symboly země. Stylizovaného lipického koně najdeme na jedné straně kovové euromince.
Hřebčín v Lipici
Milovníci fauny, a především tzv. „koňáci“ vyhledávají při návštěvě Slovinska geograficky nenápadné sídlo nazvané Lipica. Sousední Italové ho pojmenovali Lippizza. Také naše výprava, složená z chovatelů a ctitelů koňské krásy, se rozhodla navštívit obec ležící na západě země, nedaleko přístavního města na Jadranu Koperu. Hlavním cílem exkurze byla stáda neobyčejných koní. Návštěva hřebčína splnila naše očekávání. Informace získané z prohlídky areálu a souvislosti spojující chov lipicánů a kladrubáků s naší zemí, budou hlavním cílem následujících řádků.
Díky blízkosti českého a slovinského jazyka je pochopitelný původ názvu obce Lipica. Je odvozený od stromu lípy se srdčitými listy a voňavými květy. Kvetoucí lípa je životodárnou rostlinou pro včely. Připomenu, že lípa je také naším národním symbolem. Strom s charakteristickým měkkým dřevem se používá především k řezbářským účelům V územněsprávní jednotce Sežana, kde hřebčín Lipica leží, je lípa dominantní a typickou dřevinou. Najdeme ji v alejích, hájích i lesích. V areálu hřebčína návštěvníky zaujmou mohutné solitérní stromy s rozložitými korunami. Od názvu vesnice, potažmo stromu lípy je odvozený název plemene císařských koní, lipicánů.
Pokud areál navštívíte, oceníte rozlehlost a malebnost hřebčína. Z pohodlného a velkého parkoviště dorazíte intuitivně a za pomocí informačních cedulí do opravdového „království“ koní. Najdete zde od všeho něco. Dobové, opravené klenuté stáje potěší milovníky dějin a agrární architektury. Další porce historie čeká na návštěvníky v muzeu lipického koně a v expozici císařských kočárů. Stáje pro různé kategorie koní jsou uskupené do různých dvorů a samostatných stájí. Nechybí kryté a pískové jízdárny. Plemenní hřebci pro lepší fyzickou kondici využívají tzv. kolotoč. Najdete zde technické zázemí, veterinární ordinaci, občerstvení i atrakce pro děti. V křesťanském kostele mohou najít útěchu věřící návštěvníci. Vše je upravené a na návštěvníka stále dýchá rakousko-uherský pořádek.
Samostatnou kapitolou jsou parkové úpravy. Budovy hřebčína obklopuje zeleň a rozsáhlé výběhy. A přestože vypadají přirozeně, nevznikly samovolně. Jsou dílem slovutných zahradních architektů. Pastviny, ohrady, průhledy zelení na vzdálené budovy, krajinné, sakrální stavby, stromořadí a solitérní stromy působí vedle bílých koní přirozeně a pohled na ně je opravdovým zážitkem.
Barokní kočárový kůň a císař Rudolf II.
Conditorem a donátorem chovu barokních koní v rakouském mocnářství byl císař Rudolf II. (1552–1612). Jen připomenu, že v době vzniku lipicána (Equus cabbalus Lipizzan) a našeho kladrubáka (Equus Bohemicus) „kraloval“ u nás i ve Slovinsku. Lipický hřebčín vznikl v roce 1580. O rok později než ten náš v Kladrubech. Cílem Rudolfových kroků byla produkce lehce ovladatelných kočárových koní a vyrovnaných jezdeckých koní. S ohledem na skutečnost, že habsburská dynastie vládla v té době rakouské říši, španělskému království a zámořské koloniální říši, kde slunce nezapadá, bylo rozhodnuto o koupi tehdy módních barokních španělských koní. Jejich charakteristickým rysem byl klabonos na hlavě a vznosné chody. Slavná rasa středověkých starošpanělských koní se do lipicána a také do jeho bratrance starokladrubského koně viditelně otiskla. Lipicán i kladrubák, po pozdějším zániku starošpanělských a staroitalských koní, jsou ojedinělými nositeli jejich slavné minulosti. Dochovaly se v nich obdivuhodné užitkové vlastností. Díky nim se z nich stali císařští koně. Jsou krásní, pracovití, ohleduplní, všestranní a spolehliví.
Založení hřebčince v Kladrubech a následně v Lipici bylo strategickým rozhodnutím. Císař Rudolf II. přesunul své sídlo z Vídně do Prahy. A hlavně kladrubský hřebčín mu měl poskytovat servis reprezentativních a spolehlivých kočárových a jezdeckých koní. Kladrubský a lipický hřebčín nechal císař osadit koňmi společného původu, aby umožňoval vzájemnou výměnu plemenného materiálu. Hlavním cílem těchto kroků byla vzájemná spolupráce obou chovů. Tím vznikla oddělená krevní základna pro budoucí produkci zvířat a šlechtění. Po roce 1830 se chovy od sebe začaly oddělovat. Došlo k diferenciaci a specializaci jednotlivých hřebčínů. V Kladrubech se šlechtil kůň kočárový. Byl větší, mohutnější a udržoval si více znaky starošpanělských koní. Typický byl pro něj stále klabonos. V Lipici bylo šlechtění zaměřeno na jezdeckého koně. Lipicán se oproti kladrubákovi profiloval menším vzrůstem, lehčí konstitucí a ušlechtilejší hlavou. Klabonos již nebyl tak patrný. Vysoké chody si udržel.
Linie lipicánů a etologie a genetika
Současný chov lipicána stojí na 6 zakladatelích. Ty tvoří dnešní chovné linie. Dvě variety mají původ v kladrubském koni. Jedná se o bělouše Maestosa (1773) a plaváka Favoryho (1779). Další linie povstala z vraníka Conversana (1776). Je italského původu. Hnědák Neapolitano (1790) je španělského původu. Bělouš Pluto (1810) má v sobě krev dánskou. Bělouš Siglavy (1810) pochází z Arábie. Tyto základní linie jsou doplněné pobočnými liniemi Incitato a Tulipan.
Jedním z dalších motivačních aspektů, proč se do Lipice dovezli španělští koně, bylo podobné teplé přímořské klima. Na takové podnebí byli barokní koně z domova zvyklí. Dříve chovatelé neznali vědní obor nazvaný etologie. Přesto její zákonitosti v mnoha případech naplňovali lépe než dnešní chovatelé. Místní lipické plemeno bylo došlechtěné za vlády Marie Terezie (1717–1780). Od té doby můžeme mluvit o moderním lipicánovi.
Plemenářskou práci 400 let starého chovu prověřili přední genetici z veterinární univerzity ve Vídni. Zjistili, že současné mateřské linie (37 halotypů) a 8 zakladatelů mají širokou genetickou základnu. Závěry práce dokazují, že po dlouhá staletí byly v podstatě dodržovány plemenářské zásady. Na populaci neměly velký vliv ani „genetické“ ztráty během válečných konfliktů.
Chov lipicána ve světě
Pro svůj exteriér, vyrovnanou a klidnou povahu si lipicáni získali mnoho fanoušků po celém světě. Hlavní část populace lipicána se chová v Evropě. Nejkvalitnější chovy, s nejdelší tradicí, najdeme v zemích bývalého mocnářství Rakouska–Uherska. Kvalitní a velmi starý chov se vyskytuje v rakouském hřebčíně v Piberu. Jedná se o chovnou základnu lipicánů pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni.
Naši sousedé na Slovensku udržují chov v Topoľčiankách. Maďarskou stáj najdeme v Silvásváradu. Význačné chovy jsou také v Srbsku, Rumunsku a Itálii. Lipicáni se chovají i v Chorvatsku. Jejich zemský chov utrpěl citelné ztráty během války při rozpadu Jugoslávie. Jednotlivé chovy jsou staré mnoho desetiletí, v některých případech staletí. Kvůli tomu se typ lipicána chovaného v uvedených zemích mírně liší. Dá se říci, že existují krajové rázy plemene.
A co mají jednotlivé zemské chovy společného? Jedná se o velmi ušlechtilé a harmonické plemeno koně menšího obdélníkového rámce. Vyznačuje se mohutnou, ušlechtilou a v některých případech lehce klabonosou hlavou. Ta přechází v silný, svalnatý a vysoce nasazený krk. Předností jsou jeho chody. Říká se, že jsou elastické, kadencované, prostorné a s vysokou akcí.
Chov lipicánů najdeme také u nás. V zemském chovu působí asi 5 hřebců a 40 evidovaných klisen. Plemennou knihu vede Svaz chovatelů lipického koně. V slovinské Lipici je uvedené sídlo chovu v Českém Štemberku (dodám, že s malou pravopisnou chybou). Menší počty císařských koní se chovají v Severní Americe, Jižní Africe a Austrálii. Podle mezinárodní organizace chovatelů lipicánů se odhaduje, že se jich na světě chová zhruba 11 000. Pomalu vyspívající plemeno vyznačující se dlouhověkostí je chované v 9 státních hřebčínech v Evropě. Význačné chovy najdeme v dalších 10 zemích světa.
Lipicán za velkou louží
S velkou grácií se chová lipicán také za tzv. velkou louží. Jeho obdivovatele najdeme v USA a Kanadě. Informace o tamním zemském chovu lipicánů jsem získal od Čechokanaďana Jaroslava Šindeláře. Před odchodem do důchodu byl členem týmu zabývajícího se zootechnickým a veterinárním výzkumem koní na kanadské zemědělské univerzitě v Gulephu. Chov koní je v Severní Americe velmi rozšířen a má dlouhou tradici. Pověstná jsou americká plemena koní, divoké chovy mustangů a rozvinutý jezdecký sport. Jak jsem uvedl v minulém článku, největší koncentraci koní na kilometr čtvereční na světě najdeme na jihu provincie Ontario. Což dokazuje, že Kanada patří mezi hipologické velmoci. Lipicánů se v Severní Americe chová zhruba tisíc, což je podstatná část světové populace. Základní informace o chovu lipicánů v Kanadě a USA můžeme najít na interaktivní tabuli v muzeu ve slovinské Lipici.
Chovatelé lipicánů z jednotlivých spolkových států Ameriky a Kanady jsou zastřešeni centrální asociací. Dle přítele Šindeláře dělají různá tematická setkání a turné. Úzce spolupracují se slovinským hřebčínem v Lipici a Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Podrobnější informace lze najít na klubových webových stránkách www.lipizzan.org. Chovatelé lipicánů v Severní Americe mohou získávat aktuální informace z chovatelské obce v časopisu LANA a Lipizzan News. V Kanadě jsou chovatelé lipicánů sdruženi ve společném spolku s chovateli domácího plemene koní. Hlavní sídlo asociace se nachází v kanadské provincii Britská Kolumbie.
Válečná operace na záchranu lipicána
Vraťme se zpět do Evropy, potažmo do Čech. Atraktivní lipické koně a naši zemi proslavil poutavý příběh z minulosti. Děj se odehrával na sklonku druhé světové války v našem západočeském příhraničí, blízko mého bydliště. Protagonisté neotřelé události byli američtí vojáci, veterináři německého wehrmachtu, ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, a především bílí koně lipicáni. Všichni uvedení protagonisté byli spojení s tajnou americkou misí na záchranu císařských koní v posledních dnech druhé světové války. Geograficky byl děj usazený do západočeského vojenského hřebčína v Hostouni. Z lidského hlediska se jednalo o překvapivou a kuriózní válečnou operaci druhé světové války.
Na popud milovníků koní z obou znepřátelených stran proběhla operace zastřešená osvoboditelem Plzně, americkým generálem Georgem Smithem Pattonem ml. (1885–1945). Akci iniciovali němečtí veterináři dr. Rudolf Lessing a dr. Wolfgang Kroll sloužící v Hostau (Hostouni) na straně nacistů. V zájmu záchrany několik set koní, především lipicánů, původem z Vídně porušili vojenskou přísahu a vyjednávali s protivníkem. Společně s velitelem a ředitelem Španělské jezdecké školy ve Vídni, plukovníkem Aloisem Podhajským, kontaktovali svého soka, generála Pattona. Také on byl aktivním jezdcem a znalcem koní. Díky oboustranné lásce k jezdeckému sportu vznikla překvapivá dohoda, jejímž cílem byla záchrana ušlechtilých císařských koní, lipicánů. Na jejich záchranu se naplánovala vojenská akce nazvaná Cowboy. Ne všichni Němci sloužící v Hostouni měli pro tuto akci pochopení. O to byla akce složitější. Nedílnou součástí vojenského úderu bylo osvobození válečných zajatců. Jednalo se o anglické, americké, francouzské a polské vojáky, kteří byli nacisty vězněni v prostoru u Bělé nad Radbuzou.
A co bylo příčinou této operace? Hlavní protagonisté se obávali, že pokud by vojenský hřebčinec v Hostouni obsadila sovětská vojska, chovní koně nedozírné hodnoty by mohli skončit jako potrava pro vojáky. Hostouň se nacházela nedaleko demarkační čáry ruského a amerického vlivu. Dle předběžné dohody měli město osvobodit vojáci Rudé armády. Z tohoto důvodu se Američané dostali za pomoci lsti do hřebčína u Hostouně. Kavalérie Spojených států třetí armády pod vedením plukovníka Charlese Reeda objevila stovky kvalitních koní z celé Evropy soustředěné ve vojenských stájích. Německá vojska je sem deponovala jako svou válečnou kořist. Někteří koně, zvláště lipicáni z Vídně, byli do Hostouně přemístění na popud ředitele školy Aloise Podhajského (1889–1973).
Cílem přesunu bylo uchránit císařské koně před bombardováním města. Za dramatických okolností a za konfrontace s Rudou armádou se Američanům podařilo koně přesunout do Bavorska, sféry amerického vlivu. Transport klisen s hříbaty byl zajišťován na nákladních autech. Ostatní kategorie koní odešly za hranice po kopytě. Konvoj směřoval do Schwarzenbergu v sousedním Bavorsku. Chovní hřebci a klisny lipicánů byli později navráceni Španělské jezdecké škole, do Vídně. Někteří koně se dostali do slovinské Lipice. Tažní a plnokrevní koně z transportu byli vráceni Československu. Zbývající koně byli prohlášeni za válečnou americkou kořist. Z italského přístavu Janov byli převezeni lodí do kansaského města Fort Riley v USA.
Alois Podhajský, ředitel a plukovník Španělské jezdecké školy ve Vídni
Pointou tohoto příběhu je citát tehdejšího ředitele Španělské jezdecké školy ve Vídni Aloise Podhajského. Ten se pro záchranu lipických koní snažil za války udělat maximum. I když stál na špatné straně válečného konfliktu, na straně poražených. Tíhu na záchranu lipických koní bral na svá bedra i za cenu možné ztráty svého života. Dokázal dostat koně z Vídně ohrožené bombardováním Spojenci do Hostouně. Díky jeho odbornému kreditu se mu podařilo iniciovat akci Cowboy. Hlavní motivací mu byla záchrana milovaných lipicánů. Důkazem je jeho citát: „Musíme žít pro (Španělskou jezdeckou) školu.Položit za ni naše životy. Pak snad, krůček za krůčkem, se opět rozsvítí světlo z malého plamene svíčky, který se nám podařilo uchovat, a velké umění – haute école – nebude ztraceno.“ K citátu dodám, že haute école jsou pokročilé komponenty (skoky) klasické drezury lipicánů „ve vzduchu nad zemí“ ve Španělské jezdecké škole ve Vídni. Jedná se o takovou třešinku na dortu v drezuře koní.
V posledním, třetím díle se podíváme na bratrance lipicánů. Povíme si něco o barokních, kočárových starokladrubských koních „pamatujících“ vládu císaře Rudolfa II.
