KPEP a jeho výstavy v pražské botanické zahradě Na Slupi
Ke konci června nám potichu uplynulo celých devadesát let od jedné,celospolečensky vcelku bezvýznamné události. Pro chovatele exotického ptactva však události zásadní. V roce 1930 a to 27. června, sešli se v Praze-Bubnech, Heřmanově ulici, čtyři chovatelé exotického ptactva a odebrali se do blízké restaurace. Kam jinam? Že ano! Poseděli a založili Klub pěstitelů exotického ptactva.
Pozvánek na tuto sešlost bylo prý rozesláno více, avšak sešli se pouze čtyři osoby. Z toho tři zúčastnění přitom bydleli v jednom domě poblíž. Dvě osoby můžeme dnes považovat za osoby německé národnosti a dvě za národnosti české. V té době to ještě nemělo žádný význam, to až později to mělo vliv zásadní. Když budeme brát zřetel na takovéto zdánlivé maličkosti, můžeme se procházet českými dějinami s lepším přehledem a můžeme se vyhnout i lecjaké demagogii. Že tito čtyři otcové zakladatelé měli dobrý čich na to, co by se mělo udělat, dokládá nejlépe letošní úctyhodné výročí trvání organizace, která dnes nese pojmenování Klub přátel exotického ptactva.
Leckdo se sice může zeptat: Co pro nás, jako národ, znamenají nějací chovatelé exotického ptactva? Avšak známe přeci heslo starého Říma: Chléb a hry! Nejen chlebem živ je člověk a každá maličkost přinášející pohodu je významná. Z tohoto hlediska jsme my, chovatelé exotického ptactva rovnocenní každému, ať jsou to třeba sběratelé známek, zahrádkáři nebo baráčníci.
A jak je to s těmi dějinami? Inu také pestré. Dvakrát byl již KPEP z vyšší moci úřední zrušen, aby zase povstal ze svého popela jako bájný pták fénix. Za celou svou dobou existence má KPEP za sebou mnohé úspěchy jak ve smyslu společenském, i odborném, pokud se týká ornitologie. Již nějaký ten čas sleduje i své vlastní dějiny, když jeho péčí vyšly již dvě tištěné publikace a to: Jak jsme začínali, z pera jednoho z otců zakladatelů Zdeňka Vegera a také omezené pokračování této publikace: Jak to bylo dál v letech 1964 až 1980 z pera Slavoje Řapka. Posledních 40 let ještě zpracováno není, ovšem ta nutnost pokračovat, již některým lidem bobtná v hlavě. Do stoletého výročí založení nám chybí jen deset let a leckdo cítí, že nemůžeme jen tak mávnout rukou, ale musí se nastoupit do práce.
Výstavy v pražské botanické zahradě Univerzity Karlovy Na Slupi
Dnes máme po českých i moravských krajích povícero organizací chovatelů a téměř všechny pořádají nějaké výstavy ptactva. Žádná z těchto organizací nemůže pražskému KPEP konkurovat co do délky svého trvání a také co do tradice pořádání výstav. Ta pražská v BZUK byla letos pořádána již po osmdesáté prvé. Ano, právě skončila 81. výstava v BZUK.
Kdysi jsem působil na mnoha těchto výstavách den co den v různých pozicích. Bral jsem si na to v zaměstnání obvykle dovolenou. Proto vidím dnes i lecjaké maličkosti, které běžný návštěvník výstavy nevnímá. Tahle výstava využila kdysi jedné drobné okolnosti, aby mohla vůbec vzniknout. Velké skleníky, které stojí prakticky v centru města, slouží universitě především k výuce studentů. Co nevidíte na vlastní oči, jako kdybyste vůbec nic neviděl. Tady, ve sbírkových sklenících, vidí studenti botaniky to základní, co by vidět měli. Část těchto botanických sbírek, konkrétně rostliny subtropů a Austrálie, se na jaře stěhuje na ozdravný pobyt pod širé nebe. Než se zase, někdy na začátku září, přestěhují rostliny zpátky do skleníků, je uvnitř volné místo.
Tenkrát, někdy na začátku třicátých let minulého století, si této příležitosti kdosi všiml a KPEP tady uspořádal první výstavu exotického ptactva v roce 1932. Ta situace naštěstí trvá dodnes. Včera skončila výstava a dnes již začínají zahradníci a dobrovolníci stěhovat všelijaké palmy a cykasy zpět do skleníků. Není to žádná jednoduchá práce, vždy vyžaduje, aby u toho byl někdo, kdo tomu rozumí, aby nevznikla žádná škoda. Taková výstava je téměř živý organizmus a k jejímu uspořádání potřebujete především lidi „na práci“. Takových lidí byl vždy a je nedostatek. Potřebujete lidi, kteří to všechno organizují, no a o takové lidi bývá ještě větší nedostatek. Někdo ty ptáky musí dnes a denně krmit, napájet a starat se i o čistotu klecí. Někdo musí dávat pozor, aby se nekradlo, anebo když, tak alespoň v přijatelné výši. Protože na tohle všechno potřebujete lidi, kteří jsou ochotní v průběhu čtrnácti dnů obětovat svůj vlastní čas ve prospěch jiných, ve prospěch této výstavy, není to jednoduché. Když to potom skončí, je to pak důkazem toho, že pořádající organizace je stále života schopný organizmus. To jednoho potěší, když vidí, jak život úspěšně pokračuje, jak následníci plynule navazují na činnost svých předchůdců. Jak vyrostla tradice.
Letošní výstava
Jak již bylo řečeno, ta letošní výstava byla v pořadí již 81. která se v těchto místech uskutečnila. Začala tradičně po polovině srpna. Hlavním pořadatelem byl KPEP neboli Klub přátel exotického ptactva. Dnes však již není sám. Spolupracují i další kluby a organizace, v jakémsi volném sdružení. V katalogu výstavy jsou pak uvedeni tito partneři: Český klub chovatelů agapornisů, Klub chovatelů exotického ptactva Klatovy, Český klub chovatelů korel, Klub chovatelů bažantů, okrasného vodního ptactva a holoubků, Klub chovatelů andulek, Společnost Laguna a samozřejmě pak i jednotliví, soukromí chovatelé exotických ptáků. Jsou pak, podle katalogu i další účastníci, kteří přispěli nějakým svým podílem na konečné podobě této výstavy. Například VVL-výstaviště Lysá nad Labem, Botanická zahrada Dubiny Stanislava Hyblera.
Výstavní plocha této výstavy je omezená, stále stejně velká, jde tedy především o to, jak tato plocha bude využita. Navíc některá místa na této ploše jsou již dlouhou dobu, tradičně, obsazována stejným druhem ptáků. Vpravo od vchodu bývají menší klece, osazované, tak zvanými drobnými exoty, parapety vlevo patří ukázkám kanárů a andulek. Manévrovat se tak dá v podstatě jen na ploše uprostřed skleníku, která patří velkým voliérám a větším klecím. Byl jsem překvapen tím, jak se podařilo na letošní výstavě tento prostor využít. Bylo to prostě nové, ovšem při návalu návštěvníků jaký býval někdy před čtyřiceti léty, nepoužitelné. Tenkrát by lidé výstavu prostě zahltili. Dostal jsem se na výstavu až v poslední den jejího konání a počet návštěvníků byl pak dalším překvapením. Bylo jich, na poslední léta, překvapivě hodně.
Pokud se týká ptáků, překvapí mě máloco. Myslím, že se mohu považovat za starého matadora. Věnoval jsem se spíše pozorování návštěvníků. Hned u vchodu na výstavu instalovala společnost Laguna velký, zasíťovaný prostor, osazený papoušky rodu ara, kteří byli ochočení. To sice není podle mého názoru ten úplně správný pohled na papoušky, kteří jsou zvyklí na kontakt s lidmi, nicméně se ten výraz běžně používá. Nejvíce mě bavil pohled do nadšených tváří přicházejících, při jejich prvním pohledu na pestrobarevné papoušky. Asi to správně naplňovalo jejich očekávání. Potom všichni vytáhli svoje mobily a zuřivě fotografovali. To je také jistý fenomen současnosti.
Jak jsem již naznačil, celá plocha skleníků byla využita a podle katalogu se tam v letošním roce podařilo umístit celkem 114 klecí. I zastoupení jednotlivých druhů ptáků, které můžeme považovat za jakési portfolio současného chovatelství, bylo vybráno pečlivě, takže si každý návštěvník mohl vytvořit dobrou představu. Dokonce byla i dodržena nepsaná zásada, že každá z těchto výstav by měla ukázat i nějaké novinky. I tohle bylo dodrženo. I starý matador viděl na výstavě zblízka poprvé ledňáky obrovské, národní to ptáky Austrálie, kteří na pátém kontinentu nesou jméno kookaburra. Je to mohutný pták o velikosti velkého plemene holubů, pověstný svými hlasovými projevy. Ty jsou zatraceně hlasité a ptáci se na výstavě předváděli poměrně často. U jejich voliéry byly pak umístěny husice andské, které jsem na této výstavě také ještě neviděl. Rozrůstá se nám i rodina zpěvných kanárů, když kromě nejběžnějších harckých dutopěvců, začínají se objevovat i nová plemena pocházející z východní Evropy. Na této výstavě představoval chovatel bulharské zpěvné plemeno slavujar. Blíže nemohu o zpěvných kanárech referovat, protože pocházím z rodiny všeobecně známých hluchounů. K výstavě byl vydán i katalog ustáleného, podlouhlého tvaru, který lze pohodlně zasunout do kapsy, ať již u saka, anebo zadní kapsy u kalhot, což je zajisté praktické.
V botanické zahradě může být, kupodivu, někdy i nebezpečno. Asi před čtyřiceti léty se jeden návštěvník poranil ostnem agáve americké, když si osten, kterým je ukončen každý list, vrazil do nohy. Naštěstí byl přítomen lékař, kterému se podařilo na místě zastavit krvácení. Vypadalo to tam tenkrát jako na jatkách. Pamětníci této události již většinou opustili tento svět a nebezpečná událost byla zapomenuta. Držel jsem se za hlavu, když jsem si letos všiml, že zahradníci ponechali tentokrát vedle vstupu do tak zvané kupole, po každé straně jednu agáve. K přemístění velkého sudu s touto sukulentní rostlinou je zapotřebí několika osob. Takže přesunout toto nebezpečí jinam se během konání výstavy nepodařilo. Musel jsem však ocenit vtipné řešení, které jsem bohužel nevyfotil. Nejprve tam byla strkanice a potom mně to vypadlo z paměti. Na každý trn, směřující nebezpečně do prostoru byla totiž napíchnutá barevná paprika. Mnozí si asi mysleli, že jsou to plody agáve, nicméně řešení to bylo vtipné. Opravdu jsem to ocenil. Zmiňuji se o tom proto, aby si čtenář mohl vytvořit představu o tom, jaké všemožné situace organizátoři takové výstavy musí řešit. Taková výstava je spousta práce, starostí, zodpovědnosti. A vůbec. Tohle všechno si zaslouží potlesk. Tak zase za rok. Ovšem sezonu výstav máme právě před sebou.
