Obojživelníci v akváriu

Mezi nejčastěji nabízenými a chovanými obojživelníky vede prim čtveřice akvatických druhů. Jsou to axolotl mexický, drápatka vodní, drápatečky rodu Hymenochirus a žebrovník Waltlův. Tento víceméně ustálený sortiment je s různou intenzitou nabízen už od dob předrevolučních, je tudíž dobře znám několika generacím chovatelů. Zatímco žebrovníci a drápatečky byli po dlouhou dobu nabízeni jen ve své přírodní formě, u axolotlů a drápatek se mnohem barevně atraktivnější formy (albíni, leucíni, xantorici) nabízí již desítky let. Až v poslední době se v nabídkách obchodníků a chovatelů objevila širší paleta zajímavých chovatelských forem: „gold“ drápatečky a žebrovníci; gold, peony, pearl axolotlové a další. Nápadné a dekorativní barevné variety velmi zatraktivňují tyto zajímavé živočichy, jejichž přírodní (kryptické) zbarvení mnohé chovatele od jejich chovu dosud odrazovalo.

Proč v akváriu chovat právě obojživelníky?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Někoho na obojživelnících zaujme zajímavá bionomie. Zejména jejich rozmnožování, které může probíhat značně kuriózně, jako např. u žebrovníků, kde samec vozí samičku na zádech. Také metamorfóza larev je děj nesmírně zajímavý a chovatel v přímém přenosu sleduje složitou a radikální, nejen fyzickou, ale i metabolickou přestavbu těla, která je nejmarkantnější u žab.

Někoho jiného bude fascinovat neuvěřitelná regenerační schopnost, kterou disponují zejména ocasatí obojživelníci. Objas­nění tohoto fenoménu a jeho využití v humánní medicíně je cílem mnohých vědeckých týmů. Také dravý způsob života, kdy po nehybném vyčkávání následuje bleskurychlý výpad ze zálohy, překvapí nejednoho pozorovatele a donutí jej přehodnotit své názory na těžkopádnost a domnělou apatii těchto tvorů.

I bizarní zjev těchto živočichů, tak odlišný od „rybek, které má v akváriu každý“, je jistou motivací k chovu a zejména barevné variety, o nichž pojednává tento článek, jsou v akváriích velmi nápadné, a budí tudíž zaslouženou pozornost. Nespornou výhodou zde zmiňovaných obojživelníků je relativně nízká pořizovací cena těchto zvířat pohybující se zejména u mláďat jen v řádech desetikorun. Další výhodou je chov v akváriích, která jsou, díky množství dostupné filtrační techniky, provozovatelná prakticky bezpracně a bez negativního vlivu na okolí (hluk, pachy). Také krmení, jež probíhá u dospělců přibližně 2–3× týdně, a není tudíž časově náročné, plně pokrývá dostupný sortiment akvaristických obchodů.

Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum)

Typickým znakem axolotla je neotenie, což je schopnost dosáhnout pohlavní zralosti bez nutnosti projít metamorfózou, axolotl je tudíž zjednodušeně řečeno dospělec v larválním těle. Metamorfovaní (terestričtí) jedinci jsou vzácností a jsou známí spíše z různých laboratorních pokusů spojených s aplikací tyreoidních hormonů. Právě larvální znaky, bohatě větvená žábra za hlavou a vyšší ploutevní lem dodávají axolotlovi zvláštní zjev.

Domovinou axolotla jsou dvě jezera, Chalco a Xochimilco, poblíž hlavního města Mexika. Zde je ohrožován zejména znečištěním antropogenního původu, predací nepůvodními druhy ryb a vysycháním, proto je veden na červeném seznamu ohrožených druhů.

Zbarvení přírodní formy se pohybuje ve škále od šedé, hnědé, zelené s černými tečkami až po skoro černou. Toto zbarvení plní kryptickou funkci. V akváriích je takto zbarvený jedinec i díky své „apatické“ povaze poněkud kulantněji řečeno snadno přehlédnutelný. V akváriích se proto chovají četné barevné formy: bíle zbarvení albíni s červenýma očima, bílí xantorici s černýma očima, oranžoví (peony) nebo žlutí (gold) albíni, případně oranžoví s bílými skvrnami (pearl). Forma piebald, kdy je jedinec strakatý, šedočerný s bílými ostře ohraničenými poli, je zřejmě geneticky neustálená a zatím vzácná mutace.

Při vzájemném křížení forem dochází k nežádoucímu a nepředvídatelnému štěpení v potomstvu a výrazné dominanci naturální formy. Proto je vhodné zachovávat čisté linie a ke křížení přistupovat jen z důvodu osvěžení krve chovných linií při snížené vitalitě.

Chov axolotla mexického je při zachování elementárních pravidel chovu (čistá, dobře filtrovaná voda, dostatečný prostor a odpovídající hustota chovanců) jednoduchý a ze zkušeností chovatelů bývá jeho limitujícím faktorem zejména teplota vody. Zatímco zbývající tři druhy, o kterých pojednává tento článek, snáší i vyšší teploty, u axolotla bývá teplota dlouhodobě přesahující 25 °C problémem. Jeho optimum se pohybuje okolo 20 °C. Je potřeba zvážit už při jeho pořízení, zda máme možnost jej v parných letních dnech přemístit do chládku.

Dobrá filtrace, nepříliš stará (nezatížená dusitany) a dobře prokysličená voda axolotlům prospívá. Jako larvy mají velmi citlivou pokožku a vnější žábry, a proto zhoršená kvalita vody vede k napadení plísní či rozvoji nálevníků, kteří zhoršují kyslíkovou bilanci v nádrži. Dobrým vodítkem při posouzení vitality axolotlů je stav jejich žáber, ty by měly být bohatě větveny a prokrveny.

Axolotl není žádný drobeček a může dosáhnout délky 30 cm, tomu by měla odpovídat i velikost nádrže. Také je vhodné přihlédnout k počtu chovanců – budou-li se „mačkat jako sardinky“, dojde ke vzájemnému okusování a stresu.

Odchov axolotlů je víceméně podmíněn klidovým obdobím za snížených teplot (10–15 °C) a s omezeným přísunem potravy. Takto stimulovaní jedinci se po zvýšení teploty páří. Velké množství vajec musíme před rodiči chránit, proto je odlovujeme. Inku­bace trvá několik dní. Vykulené larvičky začínají přijímat potravu až po strávení žloutkového váčku. Rozkrmujeme je separovaným planktonem, dobře propláchnutými naupliemi žábronožek a se vzrůstajícími dimenzemi larev zvětšujeme i předkládanou kořist – např. háďátka, krájené a poté i celé nitěnky, larvy pakomára atd. Růst je značně nerovnoměrný, a proto nestejně rostoucí jedince třídíme. Neučiníme-li tak, bude docházet ke kanibalismu a vzájemnému mrzačení.

Zajímavou vlastností nejen axolotlů, ale všech ocasatých obojživelníků je až neuvěřitelná schopnost regenerace. Ta spočívá v úplném nahrazení ztracených končetin, žáber a jiných částí těla dokonalými plnohodnotnými regeneráty. Axolotly chováme většinou v jednodruhových nádržích. Kom­binace s rybkami nejsou nejšťastnější a dozajista existují levnější způsoby krmení těchto dravců. Ryby také mohou axolotlům okusováním poškozovat citlivé vnější žábry.

Drápatka vodní (Xenopus laevis)

Tato žába vyskytující se v centrální a západní Africe je po celý život úzce vázaná na vodní prostředí. Počátky jejího chovu jsou spojeny s laboratorním vyšetřením těhotenství, ke kterým se samice těchto žab zpočátku využívaly.

Nenáročnost chovu a odchovu z drápatek brzy udělaly celosvětově rozšířeného mazlíčka a na mnoha místech světa (většinou v tropech a subtropech) se lze setkat s „ferálními“ populacemi (Jižní Amerika, Asie, ale kupodivu také Velká Británie). Drápatka je dosti robustní žába (až 15 cm) se silnými pánevními končetinami opatřenými velkými plovacími blánami. Hrudní končetiny jsou bez plovacích blan a slouží zejména k víření či „nahánění“ potravy do široké tlamky. Žáby jsou shora světle šedě až tmavě hnědě zbarveny, ventrální strana je světlá. Často jsou chováni albíni. Pohlavní dimorfismus spočívá nejen v rozdílné velikosti, kdy jsou samci na rozdíl od samic menší a subtilnější. Samice mají zřasenou pokožku u kloaky a samci mají tmavě zbarveny vnitřní strany hrudních končetin.

Drápatky jsou neuvěřitelně dravé a neustále při chuti. Chov s rybami či čímkoliv, co se vejde do jejich prostorných úst, je dosti krátkodobou záležitostí. Drápatky krmíme různými bezobratlými, ale i kousky rybího masa, hovězím srdcem, žížalami, granulovanými krmivy apod. Přestože žabky vypadají, že mají takřka neustále hlad, nepřekrmujeme je. Dospělé žáby krmíme 2–3× týdně.

Velikost akvária volíme s ohledem na počet chovaných žab a jejich velikost. Osázení v případě dekorativních akvárií volíme z odolnějších rostlin, např. anubiasů, šípatkovců či hnědovek (Microsorium). Avšak není nutné a nejméně pracné je chovat drápatky v hygienických nádržích, tj. na holém skle. Někteří chovatelé nedoporučují filtraci s odůvodněním, že proudění žábám vadí. Já jsem nikdy neshledal žádný problém.

Žáby se v zajetí ochotně množí. Sti­mulací je opět snížená teplota (až 15 °C), nižší sloupec vody a vydatné krmení. Nasta­lá obměna vody spojená se zvýšením hladiny a teploty je spouštěčem páření. Samci v amplexu nepříliš hlasitě vokalizují. Samice kladou lepivá vajíčka, ze kterých se líhnou zvláštní pulci s vousky. Tito pulci byli v minulosti pro svůj bizarní zjev chybně popsáni jako nový druh sumce. Krmíme je nadrcenými krmivy pro akvarijní rybky nebo speciálními pro potěr. Zvláště na pulcích albínů, kteří jsou takřka průhlední, je zajímavé sledovat např. tlukoucí srdce a jiné vnitřní orgány.

Žebrovník Waltlův (Pleurodeles waltli)

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě minimálně jedenkrát týdně při cestě ze školy navštívil akvaristickou prodejnu Betta v Havířově Na nábřeží (dříve Švermově ulici), kde byla i stálá expozice akvarijních ryb. Zde v jedné z nádrží chovali vzrostlé žebrovníky Waltlovy. Koukal jsem užasle na tyto robustní velké obojživelníky, kteří mi připadali jako nějací dinosauři či krokodýli – a už tehdy jsem je chtěl chovat.

Žebrovník Waltlův je skutečně velmi vhodným chovancem pro začátečníka či dítě (samozřejmě pod jistým vedením dospělého). Je odolný a na péči nenáročný. Žebrovník je robustní, až 30 cm dlouhý mlok velmi vázaný na vodní prostředí, proto jej lze chovat takřka po celý život akvaticky. Snáší na rozdíl od svého amerického kolegy axolotla i vyšší teploty a není tak náročný na kvalitu vody. Domovinou žebrovníků Waltlových je jih Evropy – Pyrenejský poloostrov a také severní Afrika – Maroko, Alžírsko a Tunis­ko.

Ve formě vyskytující se v přírodě je to nenápadně hnědě zbarvený mlok, který se ani v době rozmnožování neodívá do krásných svatebních šatů, jako např. naši čolci (r. Triturus s. l.). Jeho fádní zbarvení příliš pozornosti potenciálních chovatelů nevzbudí. Je díky němu a také svému vcelku klidnému životnímu stylu (kdy nikam nespěchá, rád odpočívá a schovává se) v akváriu víceméně nenápadný. Až v nedávné době se na trhu objevila krásná a nápadná žlutavá forma, která je již opravdu nepřehlédnutelná.

Žebrovník je pomalý noční lovec, kterému však neunikne žádná spící rybka či jiný menší spolubydlící, proto jej nekombinujeme se „sežratelnými“ spolubydlícími. Krmí­me je buďto zmrazenými krmivy – patentky, hovězí srdce, rybí filé – nebo jim předkládáme žížaly, malé plže, rybky apod. Přijímají ale také granulovaná krmiva.

Chceme-li žebrovníky rozmnožit, je nejlepší stimulací hibernace. Po snížení teploty a půstu trvajícím alespoň 1–2 týdny (kvůli vyprázdnění střev) přeneseme žebrovníky do dóz s vlhkým rašeliníkem nebo mechem (postačí i rašelina) a uložíme je např. do spodní části lednice nebo chladného sklepa s teplotou do 10 °C. Zde je ponecháme jeden dva měsíce. Poté je přeneseme do akvária, kde postupně zvyšujeme jak výšku vodního sloupce, tak teplotu. Mnozí žebrovníci (často právě „goldi“) se však páří i bez této procedury a kladou vejce takřka celoročně.

Páření probíhá značně kuriózně. Samec, který má na hrudních končetinách zduřelé pářící mozoly umožňující úchop samice, vozí svou partnerku na hřbetě. Je-li svolná, vypustí spermatofor – slizový váček se spermiemi, který samice nasaje kloakou. Samič­ka, jež je na rozdíl od samce robustnější, poté klade velké množství vajíček (až 1 000). Po vykladení vajíček oba rodiče z nádrže odlovíme, mohli by snůšku sežrat. Vylíhlé larvy po strávení žloutkového váčku přijímají nejdrobnější potravu a odchov je obdobný jako u axolotla, jen v době metamorfózy snížíme výšku vodního sloupce a nabídneme mladým žebrovníkům mělká místa nebo kousky souše.

Zajímavostí je způsob obrany, kterým žebrovníci disponují vůči predátorům. Mají schopnost svými ostrými žebry perforovat kůži v určitých místech, kde se nachází speciální bradavice rozeseté na bocích těla. Tato obranná strategie dala celému rodu Pleurodeles české jméno žebrovník.

Drápatečky (Hymenochirus sp.)

Drápatečky rodu Hymenochirus jsou malé vodní žáby z čeledi pipovití (Pipidae), stejně jako drápatka vodní. Na rozdíl od ní jsou skutečnými trpaslíky a dosahují max. 4 cm. Pro svůj miniaturní vzrůst jsou často nabízeny jako vhodné žáby do akvárií s akvarijními rybkami. Kombinace je to rozhodně efektní, avšak dle mého názoru ne úplně šťastná, protože mnohem čilejším rybkám nejsou drápatečky v zápase o potravu schopny konkurovat a jsou tak odsouzeny k neustálému hladovění. Proto když už takto kombinovat, tak jen s minimálním počtem ryb v nádrži, a to ještě s klidnými druhy ryb, např. okouníky, ostnáči modrými, případně rybami hladinovými – menšími druhy štikovců (např. Epiplatys), polozobánkami (Dermogenys pussilus) aj. 

Drápatečky jsou zbarveny krypticky, a to shora v tmavých odstínech hnědé se světlejší spodinou těla. Jejich pokožka na rozdíl od r. Xenopus není hladká, ale bradavičnatá. Tělo je ploché, u samic v oblasti bříška tlustší. Samečci bývají kontrastněji zbarveni, celkově štíhlejší, a jak to u žab bývá obvyklé, i menší vzrůstem.

V poslední době se začala nabízet albinotická forma, která vynikne zvláště v bujně zarostlých akváriích. Drápatečky lze díky jejich velikosti chovat v jakkoli zařízeném a osázeném akváriu. Rostliny neničí, nevyrývají. Vhodné je, když se mohou vyhřívat na vegetaci u tepelného zdroje – žárovky těsně pod hladinou. Nádrž s drápatečkami je nutné, zejména v rozích, dobře zajistit proti úniku. Teplota chovu se může pohybovat v rozmezí 20–30 °C.

Páření drápateček probíhá v nočních hodinách a samečci při něm intenzivně vokalizují svými tichými bzučivými hlásky. Ráno je hladina pokryta množstvím plovoucích vajíček, která jsou velice lepivá. To značně znemožňuje odlov dospělců. Z vajíček se líhnou v slabě kyselé a měkké vodě velmi drobní pulečci. Jsou na rozdíl od pulců drápatek více pelagičtí. Drží se u hladiny a loví mikroskopický plankton nebo předkládané vířníky a nálevníky. Je proto vhodné se předem připravit a chovat si buďto násadu trepek, vířníků, nebo si vystačit se starým dobrým senným nálevem. S růstem pulců se zvětšuje předkládaná potrava (buchanky, perloočky) a po asi 4–5 týdnech po metamorfóze krmíme roupicemi, řezanými nitěnkami, pakomáry (patentkami) apod. V době metamorfózy chováme žabky v nádrži s nízkým sloupcem vody. Drápatečky krmíme nitěnkami, pakomářími larvami (patentkami), naloveným planktonem nebo se naučí přijímat sušená krmiva pro akvarijní ryby.

Chov obojživelníků je vskutku zajímavý a přináší mnoho nového každému, nejen začínajícímu chovateli. Pro mne byl jistým spojovacím můstkem mezi akvaristikou a teraristikou. Přeji vám mnoho štěstí v chovu!