Skalník zpěvný – Monticola saxatilis (Linnaeus, 1766)
Skalník zpěvný je exoticky zbarvený pták z rozsáhlé čeledi drozdovitých – Turdidae Rafinesque, 1815. Tato čeleď zahrnuje asi na 331 různých druhů pěvců, roztříděných do většího počtu rodů. Z našich ptáků do této čeledi řadíme také větší počet druhů a jejich rodová pojmenování se značně liší i v rámci jednoho rodu. Mezi příbuzné skalníka zpěvného se pak z našich ptáků řadí drozdi, kosové, kvíčaly, ale i rehkové nebo bramborníčci a červenky. Býval to kdysi náš pták a prý místy i hojný, ale troufám si říci, že nikdo z našich žijících terénních ornitologů jej již v naší přírodě na vlastní oči neviděl. Kdo jej však na vlastní oči vidět mohl v našich klecích, jsou chovatelé.
Skalníci jsou ptáci hmyzožraví a jako takoví jsou v našich zeměpisných šířkách tažní. Udržet v kleci hmyzožravého ptáka na živu je o mnoho stupňů větší umění než ptáka zrnožravého. Nadšenců a znalců chovu takových ptáků je u nás vcelku jen mizivý počet, vůči třeba chovatelům papoušků. Takovým specialistům říká pak chovatelská hantýrka „hmyzáci“. V případě skalníka zpěvného se nám pak prolíná chovatelství s terénní ornitologií, což vyvolává i různé situace, které ve vzpomínkách bývají někdy i docela legrační. Protože vzpomínky umírají spolu s lidmi, pokud tedy nejsou převedeny na papír, dovolte mi trochu zavzpomínat.
Skalník zpěvný naším ptákem
Pokud tedy něco nevidíte na vlastní oči, anebo nezažijete na vlastní kůži, potom tomu musíte jen věřit. Anebo nevěřit. Samozřejmě. Většinu záležitostí ovšem řadíme mezi záležitosti reálné, jsou to věci natolik logické, že jim automaticky věříme. O skalníkovi a jeho výskytu existují jak zprávy, kterým věříme, tak i zprávy falešné. Můžeme se na to podívat. Věrohodné zprávy pocházejí třeba od Antona Aloise Palliardiho (1799-1873), který působil jako lékař ve Františkových lázních a je považován za amatérského ornitologa. V jeho časech ovšem profesionálním ornitologem u nás asi nikdo nebyl. Jeho, posléze rozsáhlá rodina, přišla do Čech v době baroka, původně jako architekti, stavitelé, štukatéři, aby se posléze zapsali do našich dějin i jako archeologové a zná je tedy i ornitologie.
Veleslav Wahl ve své knize Pražské ptactvo z roku 1945 píše: Rozšíření v Čechách: Poslední zpráva o jeho hnízdění je z r. 1880 z Bezdězu (HOŘICE). Vzácně protahuje. Výskyt v Praze a okolí: ještě kolem roku 1850 patřil k hnízdícím ptákům pražského okolí. Hnízdiště se nacházela na skalnatých vltavských březích u Chuchle (PALLIARDI 16). Jak dále týž autor píše, hnízdil před „mnoha lety“ též uvnitř města v umělých skalách Waldštýnské zahrady. FRIČ (8) ho zná z poloviny min. stol. Jako hnízdivce od Troje a Zlíchova.
Potom v roce 2002 vyšel Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy, jako výsledek rozsáhlého mapování. Malinko jsem se na tom mapování podílel, proto jako odměnu obdržel jeden výtisk. Skalník zpěvný se na území Prahy nenašel, nicméně nakonec je tam zmíněn jako dřívější hnízdivec. Ten text je zajímavý a vypovídá o mnohém. Cituji: Úbytek skalníka zpěvného mohl souviset s všeobecným ústupem tohoto druhu ze západního okraje rozšíření v Evropě od konce 19. stol., také se však na jeho vymizení mohla nemalou měrou podílet čižba, protože ve své době byl skalník velmi ceněným klecním ptákem. Tradovaná, avšak nedoložená je zpráva o jeho hnízdění ještě v 50. letech 20. století v Troji, kde údajně některý z pražských ptáčníků vybral hnízdo s mláďaty.
Nevybral. Čirou náhodou o tom něco vím, náhodou, malinko jsem se k tomu přichomýtnul. Tím pražským ptáčníkem byl Jarda Plánička. Známá to postava z kruhů chovatelských, zvláště pak mezi chovateli andulek. Patřil mezi zakladatele KCHA a spolu s Otou Šťastným měl i nejlepší výsledky v jejich chovu. Byl také jedním z prvních posuzovatelů andulek. Byl ovšem i excelentním ptáčníkem, který si občas zachytal stehlíky. Mezi terénními ornitology pak evidován jako čižbař. Ti tedy čižbařům nemohou přijít na jméno. Když tedy chtěl vstoupit do řad kroužkovatelů, nevzali jej. Jiný excelentní ptáčník, Jaromír Bartoň, byl pak majorem policie, to si nikdo neopovážil ani muknout.
Jarda Plánička prý pocházel z nuzných poměrů, nikdy o tom ani nechtěl hovořit. Jeho schopnost zacházet se zvířaty jej nakonec dovedla až k pozici dvorního dodavatele a krotitele zvířat pro televizi a film. Nakonec si pomocí tohoto druhého povolání, jinak byl závodním hasičem u podniku Léčiva, zajistil i slušný podzim života. Jenže Jarda Plánička byl rozeným, pudovým provokatérem. Nikdy si žádnou provokaci, za žádných okolností neodpustil. Představte si to třeba takhle. Kdyby náhodou se sešli na tanečním parketu Jarda Plánička, který byl žížalovité postavy, tvrdil o sobě, že se převléká v pouzdru od klarinetu a tenhle moderní český Goliáš Karlos Vémola, vsadím cokoliv, že by mu nejméně šlápnul na nohu. Prostě musel šlápnout. To byl jeho úděl.
A jak to souvisí s tím skalníkem? Jednoduše. Plánička vystavoval jednoho skalníka na výstavě v botanické zahradě takhle někdy okolo roku 1970. Dostal jej tenkrát od kamaráda z jižního Slovenska. Na výstavu se přišli podívat i ornitologové, a když viděli skalníka, nejspíš jej viděli živého na vlastní oči poprvé, hned chtěli vědět odkud je. Provokatér Plánička si okamžitě vymyslel historku, jak vybral hnízdo v Troji. Stál jsem hned vedle. Když odešli, spokojeně prohlásil: Spolkli to!" Nakonec jej výhodně prodal v Erfurtu, kde jsme byli na zájezdu.
Jeho provokačních akcí, ať z výstav, zájezdů nebo natáčení bylo tolik, že prý kdosi chtěl z toho napsat knihu. Nedošlo k tomu, protože Jarda, jak rychle žil, tak i rychle a bezbolestně odešel. Ke konci života vášnivý filatelista, přišel na burzu známek, sedl si ke stolu, objednal si pivo a aniž se stačil napít, spadla mu hlava na stůl a byl konec.
Z jeho nespočetných vystoupení, na jeho počest, než se vrátím zase ke skalníkům, vybírám ještě jeden neuvěřitelný příběh. Koncem osmdesátých let minulého století byly jistým společenským fenoménem autobusové zájezdy. Konal se tenkrát zájezd KPEP do zoo Hluboká spojený s občerstvením v Českých Budějovicích. Jarda a jeho kamarád T.S. se také občerstvili, nic moc, Jarda při průchodu parkem si ovšem neodpustil poznámku ke skupině spoluobčanů posedávajících na lavičkách, jak bylo jeho zvykem. Jenže mu to tentokrát neprošlo. Zbili ho. A fest. Museli jej odvézt do nemocnice a krapítko posešívat. Než se to všechno uklidnilo, autobus se zájezdem odjel. Kamarádovi nezbylo nic jiného než jít na vlak. Šel tedy na nádraží, koupil jízdenku, sedl do vlaku a spokojeně usnul. Jenže se neprobudil v Praze, ale v Rakousku, kde se celníci ptali: chcete emigrovat? Já jedu do Prahy, tady mám jízdenku. Lidé stejných profesí mívají pro své kolegy jaksi pochopení, i když jsou to vlastně nepřátelé. Těm Rakušákům bylo jasné, že jejich kolegové na protější straně mají průšvih, když jim přes hranici projel spící člověk bez výjezdní doložky a cestovního pasu. Tak jim zatelefonovali, že jim ho posílají na vracející se lokomotivě. Těm našim bylo také jasné, že musí mlčet, proto sáhli do vlastní kapsy a koupili mu lístek na vlak. Ne do Prahy, ale jen do Českých Budějovic. Vlak tam přijel nad ránem a průvodčí si to pohlídal, aby spícího cestujícího včas z vlaku vyhodil. Stál v setmělé, liduprázdné, studené nádražní hale, když v tom ze stínu jde proti němu vyzáblá postava, skoro duch. Von to čerstvě sešitej Jarda Plánička, žádnej duch. Radost z nečekaného setkání byla tak veliká, že zašli do právě otevřené nádražní restaurace a do Prahy se jim podařilo vrátit místo v neděli až v úterý. Příští schůze KPEP měla o svůj program postaráno a klubové tamtamy se postaraly o účast. Bylo nabito.
Zpět ke skalníkům
Podruhé se skalník zpěvný objevil na výstavě v BZUK, tuším v roce 1977, kdy je na tuto výstavu přivezl z tehdejšího SSSR leningradský chovatel Jurij Povalo Švejkovskij. O různé druhy přivezených ptáků, strhla se tenkrát přímo mela. O skalníky jsem se tenkrát ani nezajímal, byl jsem toho názoru, že by je měl získat specialista, který tomu opravdu rozumí, což se na štěstí také stalo. Jak Jaroslav Plánička, tak Jaromír Bartoň byli oba specialisté, kteří dokázali udržet v kleci slavíka na zpěv. To není vůbec samo sebou.
Bartoň měl v bytě takovou průchozí místnost bez oken, komoru. Světlo přicházelo dveřmi z obou stran. Přítmí jako v hustém roští, ve kterém sedí slavík a zpívá. Měl tam velkou klec, dobře metr a půl délky a metr výšky. V bitvě o skalníky zvítězil a pár skalníků tam pod zkušenýma rukama prosperoval tak, že nakonec i zahnízdil. Postavil hnízdo, samice snesla vejce, ovšem nezasedla. Přeci jenom tam byl asi moc velký rozruch. Načež přišel fikaný kousek. Na pražském hradě šéfoval zahradníkům Václav Kefurt, chodící botanická encyklopedie, ale také ptáčník. To zahradníci bývají. Došlo k domluvě a vejce byla podložena do kosího hnízda a byla pod stálým dohledem. Když mladí dorostli do velikosti, že chtěli sami hnízdo opustit, byli vybráni a dokrmeni uměle. Takže nakonec na vybrání skalníků z hnízda v Praze opravdu došlo, ovšem jinde a jinak než by si ornitologové dovedli představit.
Jeden exemplář pak byl vystaven na světovém šampionátu C.O.M. v belgickém Roselaare, kde dostal vynikajících 90 bodů. Mohl dokonce sahat i po titulu, kdyby jeho posuzovatelé byli většími znalci. Loboval jsem pro tohoto ptáka, jak jsem mohl, posuzovali jej hned vedle. On byl totiž správně v šatě prostém, ale posuzovatelé argumentovali atlasem ptáků, kde je vyobrazen v šatě svatebním. Kdyby byl před koncem ledna takovým jako v tom atlase, bylo by to vlastně špatně. Navíc pak soupeřil s domácími ptáky na jejich domácím hřišti, takže to dopadlo stejně jako ve fotbale, kde domácí, jak známo mají výhodu.
Provětralo mě to vzpomínky, protože jsem se dozvěděl, že v současnosti došlo k úspěšnému odchovu skalníků támhle na západě Čech. Hmyzáci se tedy mají čím chlubit. Skalník zpěvný, vlastně to ikonický pták, co na to říci? Gratuluji.
Nakonec trochu souhrnu
Skalník zpěvný je pták z čeledi drozdovitých a rodu skalníků, který je dnes domovem o něco jižněji a východněji od nás. Miluje suché stráně řídce porostlé keři od Portugalska na západě, podél severního pobřeží Středozemního moře, přes Turecko po Střední Asii a západní Čínu. Jsou tažní a všichni zimují v Africe pod Saharou, anebo na východním pobřeží Arabského poloostrova.
Pohlavní dimorfismus je značný, samice je skvrnitá a nikdy nemá modrou hlavu. Samec je sice v zimě také skvrnitý, ale modrá na jeho hlavě vždy někde prorůstá. Jsou to vcelku klidní ptáci o něco menší našeho drozda zpěvného.
Mám za to, že budou v kleci brát i granule pro hmyzožravé ptáky. Jinak základem pro jejich krmení je tak zvaný slavičí žír, na jehož přípravu existují různé návody. Samozřejmě mouční červi, podávaní odměřeným způsobem. Koncem léta smýkané drobné luční kobylky, které můžete nějaký čas držet ve sklenici od okurek, uzavřených síťkou, i po delší čas. Po těch se utlučou.
Někdy je odlišována další forma M. s. turkestanica, v dalších systémech je považován za monotypický druh. Příbuzných druhů je v rodu celkem deset, rozšířených většinou v Asii, ale i v Africe.
