Ptáci a jejich krmení
Za časů Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva, kdy vycházel mizerně tištěný Informační zpravodaj, který nazýval se Exotář + Kanárkář, nechybělo v jeho předjarním čísle ponaučení, jak správně připravit a krmit zpěvné kanáry před nastávající chovnou sezonou. Ano, chov zpěvných kanárů má skutečně pevně a dobře zažitou metodiku chovu, aby výsledky dosahovaly co nejvyšší kvality. Je vcelku správně postupováno tím nejlepším způsobem, já se však nemohu k tomuto námětu dost dobře vyjadřovat, protože jsem legendárně nahluchlý. A to tak, že jednou se ke mně přiřítil na burze v Kladně jeden Liberečák, že zrovna viděl zázrak. Co jako? Viděl jsem hluchýho telefonovat! To jako mne! Přesto si uvědomuji, že tihle, co chovají ptáky především přes svoje uši, mají chov ptáků správně dopředu nalinkovaný. Co však ti ostatní? Zdá se mi, že u ostatních disciplín, na které se chov ptáků dělí, to takhle dobře vypracováno, a hlavně zažito prostě není. Nemůžeme se proto nijak moc divit, že úspěchy v odchovech nejsou nijak zvláště pravidelné ani samozřejmé.
Zaměřeno na papoušky
Pokud se týká chovu ptáků v klecích, je více než zřejmé, že v Česku se v současnosti nejvíce daří chovu papoušků. Některé druhy jsou pro chov na omezeném prostoru zvláště vhodné, jsou to velmi přizpůsobiví ptáci a mnohé druhy jsou vlastně v současnosti zdomácnělými zvířaty, která se narodila již na omezeném prostoru a jsou na takový život zvyklá. Ostatně nic jiného ani neznají. Otázka však je, zdali se k nim nemůžeme chovat lépe a tím dosahovat i lepších výsledků v chovu.
Někdy mi skoro připadá, že v časech minulých bylo dosahováno i lepších výsledků, přičemž nebylo k mání ani zdaleka tak kvalitní krmení, jako je k dispozici dnes. Když se položí jednoduchá otázka, jak krmit, odpovědí je vcelku logicky výčet všeho možného, co můžeme našim papouškům nabídnout. V tom je ale i zrada, protože takhle to v přírodě nefunguje a my máme v podstatě naše ptáky řekněme na výkrm, nikoliv na chov. Zkrmený tlusťoch nám obvykle velké množství mláďat nedopřeje. Řekněme si to na rovinu, příliš blahobytu škodí. Jak nám, tak našim papouškům.
Všechno začíná tím, že u drtivé většiny všech papoušků vlastně vůbec nevíme, čím se v přírodě živí a jak se udržují ve správné kondici. Je to poměrně složité. Všichni papoušci však nežijí a neživí se stejným způsobem. Dnes papoušky řadíme do samostatného řádu, který je dále dělen poměrně jednoduše, a to vždy na dvě čeledi, které se pak dělí každá na dvě podčeledi. Jenom jedna z podčeledí, a sice loriové, se živí výrazně jiným způsobem. Čeleď kakaduovitých i čeleď papouškovitých jsou ptáci, které bychom mohli považovat za všežravce, ale jejich hlavní potravou jsou semena, jež loupou ze slupky. Všechno ostatní je jenom doplňkem jejich potravy. Nicméně i s tímto bychom měli počítat.
Každá malá zprávička může být pro chov důležitá. Kdo třeba ví, že několik druhů černých kakadu pocházejících z Austrálie zastupuje na tomto kontinentu do jisté míry datlovité, kteří se na tomto kontinentu vůbec nevyskytují? Loupou svými mohutnými zobáky kůru stromů a hledají pod ní tučné larvy dřevokazného hmyzu. No, tito ptáci se zase tolik v evropských chovech neobjevují, proto se zase tolik vzrušovat nemusíme.
Jak tedy na to?
V první řadě si musíme uvědomit, že ptáky krmíme v každém případě náhradním způsobem. My vlastně vůbec nevíme, co je hlavní složkou jejich potravy v přírodě. Oni se vůbec neživí stejným způsobem. Jenom náznakem víme, že třeba takoví arové musí žrát něco, co je nějakým způsobem pro ně i jedovaté a těchto jedovatých látek se zbavují tak, že žerou jílovitou zem, která se vyskytuje na březích řek. A slétají se na takový žír zdaleka. Přitom to pro ně není ani zdaleka bezpečné, protože i různí dravci o této příležitosti vědí. Můžete si třeba na internetu prohlédnout video, jak ocelot ulovil na takovém místě aru zelenokřídlého.
Zrada je v tom, že papoušky prostě krmíme nám dostupným způsobem a oni takovou potravu přijímají. Prostě jim to chutná. Vezměte si slunečnici. Slunečnici prostě berou všichni papoušci, ale není na světě ani jeden druh, který by se původně mohl živit v přírodě jejími semeny. Rostliny, jež známe jako slunečnice, totiž pocházejí ze Severní Ameriky. A v Severní Americe nežije žádný druh papouška. Kdysi žil na jihu tohoto kontinentu jen papoušek karolinský, ale ten zcela vyhynul před sto léty.
Slunečnice se sice pěstuje v současnosti na celém světě, avšak nikdo neví, jak je to s jejím pěstováním v krajích obývaných papoušky. Nejspíš pro ně není hlavním zdrojem jejich potravy nikde. Jestliže tato semena jsou všeobecně klecními ptáky přijímána, je to na jednu stranu dobře, protože nám to poskytuje možnost je v zajetí jednoduše krmit, na druhou stranu je krmíme příliš tučným krmením. Místo atletů z nich děláme brojlery. Musíme krmit jenom střídmě.
Není to vůbec jednoduché. Nejlépe snad poslouží historka. V devadesátých létech se začalo hojně jezdit do Holandska, na burzy nebo i výstavy, protože tam bylo možné získat zajímavé ptáky, ale i informace, zkušenosti. Jedno ze zajímavých chovatelských jmen v Holandsku bylo jméno Postema. Jelo se autobusem na výstavu na několik dní a jednoznačné přání znělo: Chceme se podívat k Postemovi. Bylo to sice až někde na severu, malinko z ruky, ale jelo se. Ukázalo se, že pan Postema vlastní nějakou elektromontážní firmu a chov papoušků má jako přidruženou výrobu. Hlavně proto, že vzadu měl vhodné pozemky pro voliéry, kde ptáky držel. Přidal si k tomu i obchod s krmením, kde pak prodával i své odchovy. Fungovalo to komplexně. Vlastně to fungovalo i jako malá zoologická zahrada, kam se musel zaplatit vstup. Sice jen nějaké drobné, ale byl to vstup. Všichni se vyřítili z autobusu a hurá k voliérám. Čím krmí? A nastalo všeobecné překvapení. Ptáci měli prázdné misky! Pravda, nebylo hnízdní období, byla zima. Ale ruku na srdce, u nás jsem se s tímto jevem nikde a nikdy nesetkal. Prázdné misky jsem u našich chovatelů nikdy neviděl. Jenže měl ptáky v dokonalé kondici, proto to nebylo žádné strádání, ale naprosto přirozený postup. A zase pravda. Měl na to lidi, zatímco u nás to musíme všechno zvládnout sami. Nemůžeme se spolehnout na to, že třeba ptáci dostanou pravidelně nažrat hned ráno v přiměřené dávce, kterou do oběda sežerou, a pak třeba až ve čtyři další příděl, proto dostanou dávku větší než přiměřenou. Tímto okamžikem je však překrmujeme. Kouzlo chovatelství je právě v tom, že musíme krmit pestře, ale střídmě. Jenže i ptáci jsou mlsní a často dokážou vzdorovat.
Opět příklad. Ke konci devadesátých let probíhal přes Prahu nebývale silný jarní průtah čížků. V Kobylisích býval krám Strnadzob a jeho majitel měl za barákem voliéry pro neofémy, které zimoval doma. Byly právě Velikonoce, voliéry ještě po minulé chovné sezoně neuklizené a otevřené. Hejna čížků byla hladová, a tak ptáci nalezli až do voliér, kde žrali zbytky prosa. To čížci sice zrovna nemilují, ale hlad je ten nejlepší kuchař, jak známo. Majitel přišel a zavřel voliéru. Měl hejno čížků, které rozdával zadarmo. Vzal jsem si dva páry. Neměl jsem však pro ně krmení. Dva dny ti ptáci žrali proso, než jsem si pro ně sehnal správné krmení. Od té doby do prosa nezobli! Dva dny jsem jim nedal nic než proso, ale vydrželi trucovat. Pak jsem to nevydržel já a dal jim správné krmení. Kondici měli správnou, oba páry odchovaly po čtyřech mladých.
Jak to chodí v přírodě?
V přírodě to prostě chodí tak, že ptáci hnízdí v čase, kdy je pro odchov mladých nejpříhodnější období, kdy je dostatek potravy. Kdy nehrozí nějaký výpadek zdrojů, jenž by znamenal pro mladé smrt. Semenožraví ptáci, kteří krmí svá mláďata potravou vyvrhovanou jim z volete, tedy potravou předtrávenou, krmí svá mláďata mnohdy překvapivě jednostranně. Semena rostlin dozrávají v jakýchsi vlnách a ptáci samozřejmě žerou nejvíce to, co je také nejvíce k mání.
Můžeme to nejlépe pozorovat u našich ptáků. První hnízda konopek nebo stehlíků jsou krmena převážně semeny pampelišek. Dospělí ptáci mají pravidelně oblepené zobáky latexovým mlékem z jejich úborů.
U papoušků nevíme, co který druh bere jako svůj hlavní zdroj, můžeme však předpokládat, že to všechno funguje podobným způsobem. Jestliže staří krmí svoje mláďata sami, nesmíme žádnou složku jejich krmení v průběhu hnízdění vynechat. Zvláště takovou, u které pozorujeme zvýšenou spotřebu.
Kdysi se podařilo odchovat jednomu chovateli z Prahy pět mladých z jednoho hnízda malých papoušků tirika tovi – Brotogeris jugularis(P. L. S. Müller, 1776). Fungovalo to na čínský mandarinkový kompot, který stál tehdy čtyři koruny za plechovku. Ale neměli jej všude. Chovatel to sice správně pochopil, avšak nalítal se přitom značně. Při dalším hnízdě to prý již nefungovalo, bylo to zase jinak, to jsem bohužel už zapomněl.
V chovatelství je nejdůležitější umět ptákům připravit pocit rozdílnosti období. V nehnízdní době musí mít ten správný pocit, že není vhodná doba, ale musí zůstat v kondici. Na druhou stranu pak musí získat ten správný pocit, že teď, teď je ten správný čas. Zajisté to není jednoduché. Musíme si umět odepřít radost, když ptáci krásně žerou všechno, co jim nabídneme. Pořád musíme mít na mysli, že jim vlastně chybí pohyb a žrádlo mají pořád k dispozici přímo před zobákem. V přírodě to takhle lacino nechodí. O žrádlo se musí bojovat a jedno malé zaváhání může stát život.
Jsou samozřejmě i další okolnosti, kdy musíme umět ptákům nabídnout pocit bezpečí anebo pocit vlastního území, jak jsou zvyklí. U Postemy to bylo třeba tak, že voliéry neměl v řadě jako u nás, ale s jistými rozestupy. Jinde jsem zase viděl boční stěny voliér z neprůhledné dřevotřísky. Všechno se dá nějakým způsobem vylepšovat, všechny postupy nějak upravovat. Základem je však střídmá, ale pestrá potrava a také umění zkrotit mlsnost ptáků.
Asi jsem toho moc neřekl, jen naznačil směr. Koneckonců kdyby byla metodika všech papoušků zažitá jako u zpěvných kanárů, co budeme se všemi těmi papoušky vlastně dělat?
