Papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus) 10 – Hnízdění, radosti a starosti

Chovatelství samo o sobě přináší mnoha lidem v dnešní uspěchané době radost, užitek a někdy i uspokojení dalších osobních potřeb, například v podobě nalezení větší duševní rovnováhy. Opravdoví chovatelé se snaží vytvořit svým chovancům co nejlepší podmínky pro život. Mluvíme-li o vytvoření co nejlepších podmínek v chovu, máme v obecné rovině na mysli dostatečný prostor umožňující udržení dobré fyzické a psychické kondice ptáků, dobré hygienické podmínky a v neposlední řadě i plnohodnotnou stravu. Při dodržení všech těchto základních podmínek může dojít u některých chovaných párů k naplnění jejich biologických potřeb v takové míře, že směřují k dosažení vrcholné fáze – hnízdění.

Než k hnízdění dojde, je nutné, aby chovatel, který se rozhodne nechat své papoušky hnízdit, zahájil první fázi, kterou je příprava k hnízdění. Sem lze zařadit např. přemístění ptáků do vhodnějších prostor, jaké ten či onen druh vyžaduje. Někdy to může být místo s větším podílem stínu, či naopak slunce, místo co nejvíce tiché, ale rozhodně vždy bezpečné. V dalších fázích, které souvisí s hnízděním, je nutné poskytnout ptákům odpovídající materiál uvnitř budek. Jsou samice, jež odmítají jakýkoliv materiál ve své budce – všechen postupně vynosí – a jsou i takové, které snesou vajíčka na výplň z pilin, hrubších nebo jemnějších hoblin. O tom, že v průběhu hnízdění každý chovatel prochází radostmi i starostmi, není větších pochyb. Zde jsou některé, s nimiž jsem se v průběhu své chovatelské praxe setkal. 

Rodiče nekrmí svá mláďata?

V případě, že zjistíme, že mláďata v budce nejsou dostatečně krmena nebo nejsou krmena vůbec, můžeme situaci řešit několika způsoby. Tím prvním je, že podložíme mláďata, která jsou podvyživená, do budky jinému hnízdícímu páru. To je možné pouze za předpokladu, že adoptivní rodiče mají v hnízdě vlastní mláďata přibližně ve stejném věku. Celkový počet krmených mláďat v jednom hnízdě by neměl překročit počet 6 jedinců. V opačném případě hrozí, že rodičovský pár se v závěrečné fázi hnízdění enormně vyčerpá a přestane krmit zpravidla poslední jedno až dvě mláďata. I když jsou papoušci zpěvaví vyhlášení vzornou rodičovskou péčí o potomstvo, může se v ojedinělých případech stát, že pár zcela opustí svá mláďata v budce. Většinou je dobrým řešením odložit mláďata ohrožená smrtí hladem do více budek. Pokud jsou již ve věku, kdy byla okroužkována, pečlivě si zapíšeme všechny údaje včetně barevného vyhotovení kroužku.

Pokud tedy doposud mláďata nebyla okroužkována, je možné jim opatrně obarvit několik drápků barevným lakem na nehty. Tím je bezpečně rozeznáme od mláďat původního páru. Po okroužkování provedeme zápis do vlastní evidence chovu.

Růst v budce, škubání peří rodiči a vyletění z hnízda

Mláďata po vylíhnutí mohou několik prvních hodin, ale taky i celých 24 hodin trávit zbytek žloutkového váčku, který do sebe nasála při posledních pohybových snahách o opuštění vnitřního prostoru skořápky. Přibližně po této době se již snaží samička mláďata poprvé nakrmit či lépe napojit velice řídkou kašovitou hmotou, kterou opatrně vlévá do zobáčku mláděte. Tahle fáze života je obvykle nesmírně důležitá pro jeho úspěšný začátek. Je-li mládě příliš zesláblé kvůli vynaložené námaze při líhnutí a navíc nemá dostačený hlasový projev, samice se je zpravidla ani nesnaží nakrmit nebo tak činí jenom s minimálním úsilím. Úhyny v tomto období jsou nezřídka časté. Vzhledem k výše uvedenému je vhodné samici v tomto období nijak nestresovat, a pokud jsou mláďata slyšet, provádět kontrolu budky až několik dní po začátku líhnutí nebo ji provádíme v době, kdy je samička mimo hnízdní budku. V některých případech jsem se ve své dlouholeté chovatelské praxi několikrát setkal s případy, kdy jeden (někdy možná i oba) z rodičů začal s poškozováním nového opeření mláďat. Tento zlozvyk se projevil v několika případech jak u mladých párů, které hnízdily poprvé, tak u párů, jež u mě s úspěchem hnízdily již několik sezon. 

Doba, kdy jsem vždy pozoroval první známky poškození peří, které bylo v raném vývoji ještě sbaleno do voskových obalů, je u všech párů víceméně stejná a lze ji orientačně stanovit mezi 14.–18. dnem vývoje mláděte. V tomto čase již bylo možné u některých mláďat pozorovat, že konečky opeření nově vyrůstajícího z voskových folikul jsou poškozeny okusováním a nesou známky krvácení. Vzhledem k pozdějšímu vývoji jsou nositeli této nectnosti zpravidla samice, protože v některých případech bylo možno pozorovat, že mají krev na zobáku a jeho okolí. Rovněž přítomnost samce v inkriminovaném období byla zaznamenána v budce spíše sporadicky, to ale nevylučuje, že se samec rovněž mohl podílet na poškození vzrůstového peří.

Co je příčinou tohoto nebezpečného zlozvyku, dodnes přesně nevím. Obdobná situace je známá i u jiných druhů papoušků, především u rodu Agapornis nebo Platycercus. Jako příčina se většinou udává špatný zdravotní stav ptáků. Špatným zdravotním stavem se nemyslí jenom stav výživový, ale rovněž stav psychický. 

Vlivem nevhodných podmínek k chovu papoušků (např. chov v malých klecích, tmavé sklepní místnosti se špatnou obnovitelností vzduchu, příliš jednostranná dieta, nedostatek přímého slunečního svitu v kombinaci s absencí sociálních potřeb daného druhu, nemožnost koupání se apod.) může docházet k celkové psychické oslabenosti některých jedinců a spouštění některých psychických patogenních činností. V důsledku těchto stavů mohou někteří ptáci žijící v takovýchto podmínkách psychicky kolabovat. Tím se může zvyšovat riziko výskytu škubání opeření mláďatům. Jestli tomu tak je, se doposud přesně neví, nicméně tato poměrně široká škála negativních faktorů může mít dopad na psychiku ptáků. Pro potvrzení nebo vyvrácení této hypotézy existují protichůdné poznatky a názory. Z vlastních zkušeností mohu popsat případy, které se vyskytly v mém chovu. Jednalo se o případ projevu škubání mláďat u chovné samice, která již vícero let pravidelně a zcela spolehlivě odchovávala. Byla navíc zvyklá odchovávat nejenom svá, nýbrž i cizí (podložená) mláďata. Vše probíhalo normálně až do doby, než jsem byl jednou nucen odchytit pár papoušků zpěvavých žijících v sousední kleci. Je nezpochybnitelné, že všichni ptáci udržovali mezi sebou jak vizuální, tak hlasový kontakt. Již druhý den po provedeném odchytu tohoto páru jsem nalezl některá mláďata s poškozeným peřím na hlavách a rovněž zádech. Protože trhání opeření pokračovalo, podložil jsem tato mláďata do hnízdních budek jiných párů. V dalším hnízdění jsem s velikou obezřetností sledoval vývoj v průběhu hnízdění. Situace se škubáním mladých se bohužel opakovala. Mláďata jsem tedy opět podložil k dokrmení jinému páru a samici jsem byl nucen vyřadit z chovu. Mohl být tento můj hrubý zásah do soukromí ptáků v době hnízdění pro ně natolik stresující, že začali se škubáním? V jiném případě jsem zaznamenal výskyt škubání bez jakýchkoliv stresujících faktorů, které bych mohl přičíst na vrub tomu, že by mohly být jakýmsi „spouštěčem“ zlozvyku poškozování opeření mláďat v budce. Pár papoušků zpěvavých byl umístěn ve venkovní voliéře, dobře socializovaný se svým okolím, v době hnízdění nedošlo k žádným náhlým změnám v přilehlém okolí voliéry, žádná změna stravy, nic, co by vyvolalo stres, a přece jsem u tohoto – tehdy již devítiletého páru – zaznamenal, že začali i oni svá mláďata škubat. Proč tomu tak je, doposud nevím. Snad nám čas ukáže, jestli se chovatelům povede rozplést tento zapeklitý rébus…

 

V tomto článku nelze obsáhnout celou problematiku potíží, které s sebou hnízdění papoušků přináší. Jistě by bylo možno vzpomenout problémy s hygienou v hnízdní budce a možná onemocnění, která z toho plynou. Rovněž nebezpečný pro mláďata může být úhyn jednoho z rodičů a následná nutnost pozorování, zda zbylý rodič zvládne starost o potomky, případně nutnost zajistit jim umělou výživu. Samostatnou kapitolou jsou zranění, která jsou způsobena při pozdním navlékání kroužku, tj. otoky, či dokonce zlomeniny končetin, amputace drápků, prstů rodičem, jenž byl vystaven např. neúměrnému stresu, a dokonce úmrtí v důsledku nekoordinovaného letu mláďat v době krátce po opuštění hnízdní budky. Věřím, že i přes tento neúplný, a přesto nemalý výčet starostí, které chovatelům hnízdění přináší, nám zbývá stále dost těch pozitivních a radostných okamžiků, pro něž je dobré vytrvat a překonat složitosti a nástrahy hnízdění.