Kachny divoké

Kdo z vás se svými dětmi nebo vnoučaty nebyl krmit kachny na rybníce nebo u řeky? Na našich rybnících jsou nejčastějším druhem kachny divoké, známé také jako kachny březňačky. Tak se jim říká právě proto, že v březnu začínají stavět hnízda a snášet vejce. 

Jde o částečně domestikované kachny divoké euroasijské, které slouží především jako předmět lovu. Tyto nenáročné temperamentní kachny jsou výbornými letci. 

Slovensky: Kačice divé

Německy: Stockente

Francouzsky: Canard sauvage

Anglicky: Mallard

Zkratka: k D

Zařazení: B3 – malá plemena

Původ: původní zoologický druh kachna divoká euroasijská – Anas platyrhynchos platyrhynchos L.

Kroužek: kačer i kachna průměr kroužku 11 mm

Vznik plemene

Kachna divoká byla jedním z mnoha druhů, které popsal v díle Systema Naturae Carl Linné. Tehdy dostaly dva názvy Anas platyrhynchos and Anas boschas. Od roku 1906 se jednoznačně upřednostňuje Anas platyrhynchos.

Genom byl určen roku 2013. Údaje získané z mitochondriální DNA naznačují, že se divoké kachny mohly vyvinout v oblasti Sibiře. 

Domestikovány byly před 4 000 lety. Kachny divoké se objevují ve zbytcích potravy starověkých lidí na území Evropy, byly konzumovány i v neolitickém Řecku. Obvykle se jedlo pouze maso z prsou a stehen. Připravovaly se dušené nebo pečené, někdy s hořkým pomerančem nebo portským.  

Jak název napovídá, kachny divoké euroasijské jsou rozšířené v celé Evropě a Asii, divoce žijí také Severní Americe, vyskytují se v severní Africe. Rozšířily se i na jižní polokouli, hnízdí např. v Austrálii a na Novém Zélandu. V některých oblastech jsou považovány za invazní druh. Např. v Jihoafrické republice způsobují vážné „genetické znečištění“ tím, že se kříží s místními endemickými kachnami. Hybridi jsou plodní a schopni se dále rozmnožovat. Kachny divoké konkurují původním druhům, včetně zabírání hnízdišť a potravy. V USA je ve státě Florida zakázáno držení divokých kachen ve snaze zabránit křížení s kachnou floridskou (Anas fulvigula).Kříží se ale i s jinými zástupci rodu Anas, jako je např. Americká kachna černá nebo Ostralka štíhlá. Odhaduje se, že jsou schopny křížit se až s 63 dalšími druhy. 

Popsáno je několik zeměpisných forem, autoři se v jejich rozlišení různí. Forma, která je i výstavní drůbeží u nás je A. p. platyrhynchos –  kachna březňačka holarktická, k dalším uváděným patří A. p. conboschas – kachna b. grónská, A. p. wyvilliana – k. b. havajská, A. p. laysanensis – k. b. laysanská,  A. p. diazi – K. b. mexická, A. p. fulvigula – k. b. floridská.

Odhady Evropské populace se značně různí, podle různých autorů čítá 3 až 5 miliónů párů, nejvíce jich je v Rusku, Polsku, Finsku, Nizozemsku a Německu. Také u nás hnízdí na celém území. V severní Americe žije 17 – 18 miliónů těchto kachen.

V Evropě se kachny divoké nevyskytují pouze ve vysokohorských oblastech, V Alpách jsou běžné do nadmořské výšky 1 000 m, nejvýše položená hnízdiště byla nalezena ve výšce  2 000 m.

Zcela jasné není ani chování těchto kachen. U nás jde v mnohých případech stálé ptáky, někteří ale mění svá hnízdiště za někdy i velmi vzdálená místa. V zimě u nás přezimují ptáci ze severu.

Řadí se k ptákům, kteří jsou schopni velmi rychle se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Obývají celou škálu stanovišť a podnebí, od arktické tundry po subtropické oblasti. Žijí na tekoucích i stojatých vodách, vůbec jim nevadí přítomnost člověka, hnízdo si klidně postaví vedle frekventovaného mostu, procházejí se po městě … Výhodné jsou pro ně vodní plochy s hloubkou do 0,9 m, vyhýbají se oblastem s hloubkou několik metrů. Magnetem jsou plochy s vodní vegetací.

Populární je jejich chov na farmách. Kachny vypuštěné z farem mohou být pro divoce žijící populaci zdrojem nákaz, často také tyto kachny přilákají i při lovech. Nezřídka také dochází ke křížení divokých kachen, ať už záměrnému, např. s kampbelkami za účelem zvýšení snášky, nebo náhodnému, poté co někomu ze dvorku odletí některá z domácích kachen. Na rybnících jsou tak k vidění třeba kachny s náprsenkou nebo s chocholkou. 

Chovány jsou především za účelem lovu. Dříve se do rákosí líčily sítě, do kterých se naháněly nedopeřené pelichající kachny. Později lákaly divoké kachny do důmyslně zhotovených konstrukcí jiné kachny, buď ochočené kachny divoké, někdy kachny zakrslé… Od 18. století se používaly k odstřelu dva metry dlouhé kachnice, brokovnice připevněné k přídi lodi. Dnes se k lovu používají brokovnice, společné hony se konají ráno nebo v podvečer. Odhaduje se, že v roce 1990 bylo uloveno 270 000 divokých kachen a počty se stále zvyšují.  V některých zemích je lov kachen omezený vnitrostátními zákony. Například ve Velké Británii je divoká kachna chráněna podle zákona o divoké zvěři a venkově z roku 1981 , který omezuje určité způsoby lovu nebo pořizování či zabíjení divokých zvířat.  Lovecká sezóna pro kachny divoké v Německu je stanovena federálním zákonem o lovu od 1. září do 15. ledna.  

Plemena kachen, jak je známe dnes, vznikaly postupně právě z kachen divokých.

Plemenné znaky

Tyto divoce zbarvené kachny mají malý tělesný rámec, podlouhlý, vodorovně nesený,  jen lehce zavalitý trup a nižší hlavu s mírně proláklým zobákem. Chovným cílem je ustálení všech znaků původního divokého druhu a zachování poněkud vyšší snášky. 

Menší, podlouhlá hlava má jen lehce stoupající ploché čelo, zaoblené temeno a nevýrazné líce. Spíše jemnější, středně dlouhý zobák je v horní linii mírně proláklý, plynule přechází do linie čela. Zobák kačera je olivově zelený až zelenožlutý s černým nehtem, zobák kachny má oranžovou až hnědo oranžovou barvu, většinou s tmavými skvrnami a černým nehtem. Velké hnědé oči jsou poněkud výše posazené. 

Menší, jemnější, podlouhlý trup má dobře zaoblenou spodní linii a jen velmi mírně klenutou horní linii. Nesený je vodorovně. Středně dlouhá záda plynule přechází do linii poněkud delšího, uzavřeného ocasu. Plná, oblá prsa jsou poněkud vyklenutá vpřed. Také břicho musí být plné, ale hladké. Kratší až středně dlouhý, nepříliš silný krk je jen velmi lehce prohnutý. 

Dlouhá křídla zasahují až na kořen ocasu, pevně přiléhají k trupu, kachny je nesou výše. 

Postoj se požaduje středně vysoký, přiměřeně široký, nevýrazné holeně jsou skryté v opeření. Středně dlouhé běháky jemných kostí jsou posazené uprostřed trupu. U kačerů jsou oranžově červené až oranžové s tmavými drápy, u kachen o něco světlejší tedy oranžově žluté až oranžově červené. 

Opeření je tvrdší, husté a pevně přilehlé. 

Nejčastější exteriérové vady

Velmi malý nebo naopak velký rámec, znaky hrubé konstituce. Typ připomínající některé z dalších plemen kachen, např. kachny zakrslé, vysoko hnízdící létavé nebo kampbelky. Hlava nesmí být kulatá, velká ani hrubá, líce výrazné, čelo hranaté ani výrazně klenuté. Zobák by neměl být hrubý, velký ani krátký, trestá se výrazný zlom při přechodu do linie čela i zhrubnutí u kořene. U kačerů je nežádoucí olivově šedá barva, žlutá i oranžová u kachen olověně šedá, černá nebo zelená. 

Vyřazují se zvířata s velkými, hrubými či krátkými trupy, i s trupy vysoko nesenými. Výlukovou vadou je podbřišek i plochá prsa, dále dlouhý, silný či hrubý krk, krátká křídla nebo vysoko nesený ocas. Netypické jsou také dlouhé, hrubé běháky, u kačerů šedé barvy, u kachen velmi tmavé. Peří nesmí být měkké, odstávající ani řídké. 

Barevné rázy

Mají jediný barevný ráz a to divoké, ve Vzorníku popsaný jako typ II.  

Zatímco kachny jsou po celý rok stejně zbarvené, kačeři mají ve svatebním šatě kovově zelenou hlavu, bílý proužek kolem krku, kaštanově hnědou hruď a černé peří kačírka. V prostém letním šatě je zbarvení kačerů podobné zbarvení kachen. Rozeznat je v tomto období lze podle zbarvení zobáku.  

Užitkovost

Vzorník požaduje hmotnost u kačerů do 1 roku 0,9 – 1,1 kg, u starších kačerů 1,0 – 1,4 g, kachna do 1 roku by měla mít 0,7 – 0,9 kg, starší kachna 0,8 – 1,2 kg. 

U divoce žijící zvířat se uvádí hmotnost od 0,69 do 1,3 kg, délka trupu 50–60 cm a rozpětí křídel 81–95 cm.

Vajíčka březňaček jsou poměrně velká, uvádí se hmotnost 42-61,5 g. Násadová vejce by měla mít 45 – 60 g. Snáší nejčastěji 9–13 krémově bílých nebo zelenožlutých až modrozelených vajec. Vejce snášejí každý druhý den, kachna na vejcích začíná sedět až poté, co snese skoro všechna vejce ze snášky. 

Specifika chovu

Kachny divoké žijí v párech, které tvoří v říjnu a v listopadu na společných shromaždištích. Mimo dobu rozmnožování tvoří velká hejna. Přezimují na nezamrzajících vodních plochách.

Hnízda si staví často v porostech na březích vod, ale nemusí to být pravidlem. O místě, kde bude hnízdo, údajně rozhoduje kačer, zatímco kachna má na starosti vlastní stavbu hnízda a snášku. První vejce snášejí začátkem března, hnízdění trvá až do července. Během hnízdění mohou být kachny a kačeři agresivní. 

Nekryté hnízdo je nápadné a je snadnou kořistí pro predátory, např. vrány. Na vejcích sedí jen kachny, které maskují hnízdo zbarvením vlastního těla. Pokud hnízdo musí opustit, vejce se snaží zakrýt.

Poté, co kachna snese vejce, kačer ji opouští a odlétá do hejna s dalšími kačery. V červnu začíná přepeřování do prostého šatu. Kačeři jsou ale stále potentní a příležitostně se páří s kachnami bez partnerů, mohou to být i kachny jiných druhů. Někdy pronásledují i kačery za účelem páření. 

Kachňata se líhnou dokonale vyvinutá, zásoby žloutku jim vydrží na první tři dny, poté si potravu obstarávají sama. Dokážou plavat jakmile se vylíhnou. Instinktivně se ale drží v blízkosti matky, pamatují si stanoviště a také to, kde hledat potravu. Kachňata považují za svého rodiče tvora,  kterého vidí po vylíhnutí, nejdůležitější je údajně osmá až dvacátá hodina života. Pokud je nevyseděla kachna ale slepice, bude jejich matkou slepice (a bude se pravděpodobně velmi divit, když její děti odplavou na rybník), při umělé inkubaci to může být člověk nebo i neživý předmět. Ve stáří 20 dnů začíná růst káčatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. 

Potravu si kachny divoké obstarávají ve vodě i na souši, jsou všežravé a ve výběru potravy značně flexibilní. Převládá rostlinná potrava, vyhledávají ale i živočišnou potravu, kterou tvoří např. plži, hmyz, korýši, červi, ale i ryby, žáby, či savci např. myší a hraboši. V roce 2017 bylo v Rumunsku pozorováno hejno divokých kachen, které lovily malé stěhovavé ptáky. 

Složení potravin podléhá sezónním výkyvům. Středoevropské divoké kachny žijí na začátku a v období rozmnožování téměř výhradně z rostlinné potravy. Nejprve konzumují semena a zimující zelené části a později čerstvě klíčící zelené výhonky. V okamžiku, kdy se kachňata vylíhnou, najdou nejen bohatou zelenou pastvu, ale také hojnou živočišnou stravu ve formě hmyzu a jeho larev. V experimentech však bylo možné prokázat vliv živočišných bílkovin na vývoj mláďat. Mladé kachny divoké, které nacházejí hojnost živočišných bílkovin, mají výrazně vyšší rychlost růstu než ty, kteří konzumují převážně rostlinnou potravu. Později stále více hledají potravu na polích. Oblíbená jsou dosud nezralá zrna obilovin. Na podzim přijdou vhod také žaludy a jiné plody, nepohrdnou ani hlízami, např. brambor. 

Nejen ony ale loví… Mohou být terčem útoku řady predátorů, zejména v raném věku. Jsou jimi draví ptáci, hadi, psovité i kočkovité šelmy.  Pochutnají si na nich i volavky, vrány, racci, ale také ryby např. sumci nebo štiky. Potkani a kuny se zaměřují zejména na kachní vejce. U kachen je větší pravděpodobnost, že se v období rozmnožování stanou kořistí. V mnoha populacích je tak více kačerů, než kachen. 

Aby mohly kachny během spánku včas reagovat na případný útok predátorů, vnímají své okolí alespoň částečně - s jedním otevřeným okem a jednou mozkovou hemisférou, která zůstává při vědomí, zatímco druhá polovina odpočívá. Toto chování bylo poprvé prokázáno právě u kachen divokých, i když se předpokládá, že je mezi ptáky obecně rozšířené.