Poklady z přírody 80 – Hosta

Hosta, nebo chcete-li také bohyška či funkie, je u nás známá především jako okrasná rostlina. Právem je nazývána královnou listových trvalek. Tato nenáročná rostlina zaujme množstvím kultivarů s pestře zbarvenými listy, nepřehlédnutelné jsou i květy. Málokdo už ale ví, že je jedlá, může být součástí jídelníčku chovatele i jeho drůbeže.

Rod hosta, který zahrnuje okolo 40 druhů, se řadí do čeledi chřestovité (Asparagaceae), podčeledi agávové (Agavoideae). Dříve byla řazena do dnes zrušené čeledě bohyškovité (Hostaceae). O oblibě rodu svědčí i množství vyšlechtěných kultivarů, které se odlišují výškou, texturou, velikostí a barvou listů i barvou květů.

Výskyt

Většina druhů rodu hosta pochází z Japonska, jen málo z nich má místo původu jinde ve východní Asii, např. v Číně. Ve volné přírodě rostou hosty ve stinných lesích s bohatými půdami. Některé druhy rostou také na strmých svazích nebo na skalních stěnách.

Díky svým vlastnostem se hosty pěstují v Evropě i v Severní Americe, kde někdy zplaňují.

Ani u nás neroste žádný původní druh rodu bohyška (hosta). V zahradách se pěstují kultivary bohyšky jitrocelové (Hosta plantaginea), tento druh pochází z jihovýchodní Číny. Vzácněji se pěstují i další druhy, např. bohyška japonská (Hosta japonica), bohyška Sieboldova (Hosta sieboldiana) a bohyška modrofialová (Hosta coerulea).

Charakteristika

Hosty jsou jednoděložné vytrvalé rostliny, které pod zemí vytvářejí tlusté oddenky, některé druhy tvoří výběžky. Jednotlivé botanické druhy a vyšlechtěné kultivary se liší barvou květu, tvarem listů i květů.

Rostliny mohou být vysoké jen několik centimetrů, ale vyskytují se i obři s výškou nad jeden metr.

Jednoduché, převážně řapíkaté listy jsou nahloučeny na bázi vyrůstající v hustých přízemních růžicích. Čepele listů jsou celokrajné, mohou být různě široké, kopinaté, tvaru srdce nebo okrouhlé, hladké i rýhované. Ve zbarvení listů figuruje bílá, limetkově zelená i modrozelená, různé odstíny žluté a žlutozelené. Listy jsou celobarevné, často také tečkované nebo panašované či s kontrastně zbarvenými okraji.

U nás kvetou bohyšky zpravidla v červenci a v srpnu. Oboupohlavní trubkovité květy vyrážející na stvolech jsou seskupeny v květenstvích, většinou v jednoduchých hroznech. Květy jsou trubkovité, bílé, růžové, levandulové, světle modré až světle fialové. Voní květy jen některých druhů. První květy se objevují v červnu, většina druhů kvete v červenci a v srpnu, některé až v září a říjnu. Odkvétají poměrně rychle. Květy milují kolibříci a další opylovači.

Plod je suchý, pukavý.

Trocha historie

V zahradách se hosty pěstují především pro bohaté výrazné listy. Jsou vhodné do stinného prostředí, které většina jiných rostlin nesnese. Jejich oblibě napomohlo i to, že jsou nenáročné a dlouhověké. Zajímavé jsou v zahradách hajního typu, kde se pěstují v kombinaci s trávami, kapradinami a dřevinami, vhodným společníkem jsou jarní cibuloviny. Hodí se na terasy, na obrubníky, do nádob i na skalky.

Podle historiků pěstovali Asiaté hosty za dynastie Han, kolem roku 206 před naším letopočtem. Z míst, kde byly jednotlivé druhy původní, se nejdříve rozšířily na jiná místa v Asii i do Ruska.

Některé prameny uvádí, že do Evropy hostu pravděpodobně přivezli nizozemští obchodníci, kteří založili obchodní stanici na japonském ostrově u pobřeží Nagasaki. Byla pěstována v evropských zahradách počátkem 30. let 20. století.

Jiné zdroje zmiňují, že první hosta, která byla pěstována v západním světě, byla H. plantaginea, tedy druh původem z Číny. Zatímco Japonsko se od okolního světa izolovalo, na čínském pobřeží se zakládala obchodní místa. Nejstarší z nich, Macao, založili Portugalci v 16. století. Francouzský konzul v Macau Charles de Guigues poslal první semena hosty právě do Francie, kam dorazila v roce 1784. Ve Francii a krátce nato také v Anglii se hosta stala sběratelským předmětem pro mnoho bohatých sběratelů nových „exotických“ rostlin. V roce 1788 byla rostlina vědecky popsána.

Brzy poté, a to v roce 1790, se do Evropy dostal další druh hosty z Číny, byla jim H. Ventricosa. Poprvé byl popsán jako Bryocles ventricosa v roce 1812. V Americe se první hosty objevily okolo roku 1800.

V roce 1812 byly všechny známé druhy seskupeny do rodu Hosta rakouským botanikem Leopoldem Trattinnickem (1761‒1848), který rod pojmenoval na počest svého krajana Nicholase Thomase Hosta (1761‒1834), rovněž botanika a lékaře.

Z Japonska byly první hosty do Evropy dovezeny až roku 1829, a to zásluhou přírodovědce, kartografa a etnologa Philippa Franze von Siebolda (1796‒1866).

Bohyšky se dostaly i k nám. V první polovině 20. století byly „módní“, objevovaly se i ve venkovských zahradách. Postupně se zájem o ně snižoval, na popularitě začaly nabírat znovu na konci 20. století.

Pro americké zahradníky je hosta relativně nová, přesto je nejprodávanější trvalkou.

Díky oblibě hosty bylo vyšlechtěno množství kultivarů, odhaduje se, že je jich 8–10 tisíc. Nejdříve vznikaly žlutozlaté odrůdy, následovaly kultivary s modrými listy. Všechny z mnoha druhů a kultivarů bohyšky jsou jedlé. Jako zelenina se hosta pěstuje tradičně v Japonsku. Sbírají se mladé výhonky druhů H. montana, H. kiboushi a H. fortunei. Právě mladé výhonky jsou velmi křehké, a proto nejžádanější. Spotřebovat se dají i řapíky, listy a květy.

Popsány jsou také účinky potlačující plísně, bakterie, viry i rakovinu.

Hosta láká také slimáky a hlemýždě, pochutnají si na ní i králíci a vysoká zvěř. Všechny části rostliny jsou toxické pro psy, kočky a koně. 

Co rostlina obsahuje?

Podle japonských vědců mají listy hosty mají vyšší obsah draslíku, fosforu i zinku než jiné druhy listové zeleniny. Je také zdrojem vápníku, železa, hořčíku a manganu. Autoři uvádějí, že hosta je vhodná jako pravidelný zdroj minerálů pro lidskou výživu. Bylo zjištěno, že H. alismifolia, H. sieboldii, H. longissima, H. nakaiana a H. montana jsou bohatší na studované minerály než jiné druhy.

Hosta obsahuje také flavonoidy, vitaminy, zejména vitamin C, polysacharidy a saponiny.

Pěstování

Bohyškám se nejlépe daří na částečně osluněném místě nebo v polostínu, snesou i větší zastínění, postačí 1 až 2 hodiny slunečního svitu denně. Dobře rostou ve stínu stromů, pergoly nebo domu, ideální je, pokud k nim může slunce jen ráno. Nepříliš vhodná jsou stanoviště na plném slunci. Jsou-li v úrodné půdě, snesou rostliny i tuto zátěž. Vhodná je mírně vlhká, kyprá půda s dostatkem humusu.

Hosty se sází na jaře, zakoupit lze rostliny v květináčích nebo „spící“ kořeny. Také přesazování a dělení se provádí brzy na jaře, kdy se začnou objevovat první listy. U nás zpravidla od poloviny března do poloviny dubna.

Hosta obvykle nepotřebuje pro svůj úspěšný růst dělení. Když má méně místa, jednoduše roste pomaleji.

Při výsadbě by korunka rostliny měla být v jedné rovině s půdou. Rostliny z květináčů se sází do stejné úrovně, jako byly v květináči.

Po výsadbě, nebo když je patrné, že rostlina na jaře začíná růst, je vhodné použít vyvážené hnojivo s pomalým uvolňováním živin. Vhodné je přihnojení kompostem. Půdu je potřeba udržovat vlhkou, ale nesmí být příliš mokrá. Pro udržení vláhy je vhodné použití mulče.

Mladé rostliny jsou náchylné na houbové choroby.

Po odkvětu je potřeba oříznout květní stopky, podpoří se tím nový růst. Na konci podzimu, po několika mrazivých dnech, listy změknou a hnědnou. Je vhodné je odstranit.

Plného vzrůstu rostliny se obvykle dočkáme třetí rok po výsadbě.

Rostliny jsou velmi odolné, dokážou se přizpůsobit. Při nedostatku vláhy se jim zmenší listy, vymrzlé puky nahradí novými. Silné slunce listy zúží a pokroutí. Při častém poškození sečením nebo spasením začnou rostliny tvořit výběžky.

Likvidace rostlin není snadná, doporučuje se oříznout listy u země a vykopat korunu pod úrovní terénu a poté rostlinu zalít octem nebo vroucí vodou, popř. po celé vegetační období zakrýt černým plastem.

Sběr

Sbírají se mladé výhonky, řapíky, listy a květy. Je potřeba dát pozor na záměnu s podobnou kýchavicí, která je jedovatá.

Využití pro drůbež

Salátový bar pro slepice. I takto může být nazvána hosta. Slepice i vodní drůbež hostu přímo milují. Nejeden pěstitel i chovatel v jedné osobě na webu uvádí, že je lepší, když se k hostě dostanou slimáci, než když se k ní dostane drůbež. Zatímco ti první, tedy slimáci, nechají na listech díry, opeřenci rostlinu sezobou celou. Listy, stonky, a dostanou-li se k nim, tak i kořeny.

Rostliny lze vysázet kolem výběhu jako okrasu, drůbež pak může bez úhony sezobat části, které prorostou oplocením. Při protrhávání a úpravě rostlin lze zbytky nakrájet nebo natrhat na kousky a zkrmit. Rostliny je možné umístit i ve výběhu, ale tak, aby se slepice nedostaly až ke kořenům.

Slepice také ocení lusky s plody.