Tak jak to letos vypadá, přírodo?

Tento způsob jara, zdá se mi býti poněkud nepříjemným. Furt nějak zebe. Z okna sice vidím, že lidi nosí kraťasy. To je ale asi optický klam, prý se to nosí, je to spíš tendlencten trend. Otužování je v módě. Otevřeli zahrádky, právě jsem se vrátil, ale nedovedete si představit, jak jsem zmrzlej. Zdravý se mi to tedy vůbec nezdá. Už aby se otevřely uzavřený prostory hospod, kde nefičí a přitom pivo má správnou teplotu, přímo z gotickýho sklepa. Něco tedy správně není, ale ti, co musí umět žít na venkovním povětří, se s tím dovedou vyrovnat. Nehledí přitom nějak na to, co si o tom myslíme my, co jsme civilizací tak změkčilí. A máme falešné představy. Vidím, co vidím. Oko je určené k vidění, není to žádný jiný orgán těla určený k jiným úkonům. I když okruh, který svým vlastním okem obhlédnu, je omezen, musím se nějak vyjádřit k tomu, co jsem zahlédl, případně uslyšel. Ledacos mě totiž dožralo.

Straky

Někdy v první dekádě tohoto tisíciletí jsem napsal na odbor ochrany přírody příslušný mému bydlišti o tom, jak se v mém okolí přemnožily straky. Dokonce to mám schovaný, včetně odpovědí těch, kteří mají naše okolí na starosti. Oni mají totiž ze zákona i povinnost na takovou moji stížnost nějak odpovědět. 

No, odpověděli. Sice ne v předepsaném termínu, ale zatraceně vykutáleně. Straka obecná byla vždy považována za škodnou, a to zcela oprávněně. Sežerou totiž vše, na co přijdou, což jim sice nevyčítám, ale pokud jim člověk připraví takové podmínky, že se mohou vesele množit na úkor jiných, měl by se také postarat o to, aby měli rovné podmínky všichni. Když už se pasujeme na pány planety.

Současná ochrana přírody je však koncipována tak, že pouze přihlížíme, co s tím udělá matka příroda sama. Jako kdybychom my, tedy lidé, nebyli také součástí přírody. Na jedné straně opravdu není košer střílet třeba na obloze kroužící dravce, to je tak jednoduché, a samozřejmě se to nesmí, že na takovém sestřelu není co obdivovat. Straky se po určitou část roku střílet smí, avšak nejenže to nikdo nedělá, ale ani nedokáže. Kde jste, vy všichni ostrostřelci, ukažte své trofeje střelených strak!

Znám jednoho, který si asi před pěti léty koupil opravdu skvěle vypadající vzduchovku i s puškohledem, a prý bude střílet straky. Ta flinta vypadá tak nebezpečně, že bych se bál i v nejmodernějším brnění, nicméně stojí jako dekorace v koutě pokoje. Straky jeví se mnohem vykutálenější než případný střelec. 

Odbor ochrany přírody se zachoval zcela pragmaticky. Nejprve konstatoval, že myslivost, potažmo tedy straky nepatří do jeho kompetence, ale že je odpovědný vyšší orgán, kterému moji stížnost předal. Ten zase předal stížnost lesům, které na místo vyslaly odpovědného pracovníka. Ten zjistil, že straky přemnožené jsou, ale nedá se s tím nic dělat.

Jednak již nastalo mezitím období, kdy jsou v hnízdní době straky hájené, a potom, na onom místě, kde se shromažďují ve velkém počtu, se stejně nesmí střílet. Takže jsme vlastně proti strakám bezbranní. Samozřejmě se ty potvory množí geometrickou řadou tak úspěšně, že pomalu nebudou mít co žrát. 

Proč jsem začal právě strakami? V pátek sežraly kuřecí stehna, která dala manželka na balkon rozmrazit, a hned další ráno zmizel větrník, který jsem si chtěl dát mlsně ke kafi. Prý se nevešel do ledničky. Byl v plastové krabici, kterou jsem otevíral jen s námahou. Ovšem straky umí. Jestliže jsem kdysi vídal na trávě pobíhat dva kosy, kdykoliv jsem otevřel okno, dnes vídám kosa tak dvakrát za den. Může za to africký virus usutu, kdepak nějaké české straky. 

Holub hřivnáč

Holub hřivnáč býval přísně lesní, velmi plachý pták. Koncem osmdesátých let jsme byli na ptáčnickém zájezdu v Holandsku a na zpáteční cestě jsme spali ve Frankfurtu nad Mohanem, v hotýlku hned naproti vchodu do zoologické zahrady. Fotil jsem si právě jeřáby, když mezi ně přistáli dva hřivnáči. Byl jsem přímo u vytržení, jak jsem zíral. Ta zoo leží uprostřed města. 

Do deseti let se hřivnáči objevili i v Praze a začali hnízdit i v malých parčících v centru. Kolonizování měst hřivnáči nadále pokračuje a dnes již hnízdí i na parapetech oken. Hřivnáč je větší než straka, ale jejich mláďata na hnízdech ohrožena strakami jsou. Několikrát jsem však již viděl na vlastní oči, že hřivnáč nebo i menší hrdlička zahradní straku dokážou zahnat na úprk. Letos jsem si vyslechl i vyprávění, jak hřivnáči postavili hnízdo ve skříni klimatizace, kam se nějak vecpali. 

V letošním roce je množství hřivnáčů v Praze, ale i na Rakovnicku na první pohled mnohem vyšší než v loňském roce. Řekl bych dokonce skokově. Něco se muselo stát, že jejich počet takto viditelně narostl. Hřivnáči zimují na jihu Francie nebo na severu Španělska, kde je hodně loví. 

Ostatně hřivnáč i u nás stále patří mezi lovnou zvěř. Atlas zvěře vydaný v roce 1980 uvádí, že se u nás ročně uloví 60–90 tisíc těchto holubů, přičemž jejich stavy již tenkrát šly mírně nahoru. V současné době se nejspíš loví jen náhodně. Myslivci mají narvané mrazáky divočáky, a kdo by se škubal s nějakým holubem? Maximálně tak v hradní kuchyni. Nejspíš tedy za ty zvýšené stavy může zase jen covid. Prostě a jednoduše se Frantíci a Španěláci nedostali tak často s flintou na holuby jako jindy. Naštěstí hřivnáč není straka nebo sojka, nepůsobí takové škody. Maximálně tak na zasetém hrachu nebo čočce, tu však stejně kupujeme v zahraničí. Vyjde laciněji.

V souvislosti s hřivnáči jsem si všiml jiné okolnosti. V předešlých létech jsem vždy ulovil několik jejich fotek přímo z domova, z okna. Na jaře totiž houfně létali na břečťan. Břečťan kvete ke konci září, začátkem října. Jeho plody přes zimu zrají a potom někdy od konce dubna jsou potravou pro ptáky. Kos, drozd, červenka, pěnice černohlavé, hřivnáči.

Kupodivu jsem na břečťanu hřivnáče letos nezahlédl. A to vidím na břečťan od počítače i od oběda. Mají zřejmě jinou nabídku. Na druhou stranu bylo na něm nebývale velké množství pěnic černohlavých. Je právě před koncem května a stále vidím, že pěnice žerou bobule. Již se však v okolí perou, to znamená, že některé už hájí své hnízdní teritorium. 

Je chladné jaro a potřebného hmyzu není takové množství, jaké by mělo být. Bratr hlásí z budek, z hnízd vrabců polních, kteří rovněž krmí svá mláďata hmyzem, menší počty mláďat v prvních hnízdech. Prý mají letos po třech, v dřívějších létech po pěti mladých. Proč však v letošním roce neberou hřivnáči nabízející se bobule břečťanu, zůstává pro mne záhadou. Že by snad i nějaká mezidruhová solidarita mezi ptáky? Aby něco zbylo třeba na pěnice?

Statistiky

Někdy se pro vyjasnění vlastních vědomostí vyplatí přečíst si občas nějaká ta čísla. Po tátovi vlastním množství knih z období první republiky. Asi nejzajímavější je řada pojmenovaná Československá vlastivěda. V jedné z těchto knih je i statistika ulovené zvěře z roku 1910. To ještě bylo období, kdy myslivost byla považována za hospodářské odvětví.

Dnes třeba ptáky počítá hlavně Česká společnost ornitologická, což je organizace svým charakterem ochranářská. Pak jsou tady ještě i dnes myslivci, což já nejsem, proto ani přesně nevím, jak se jejich organizace dnes správně jmenuje. Nicméně jsem našel čísla, která myslivci uvádějí. Něco za rok 2018 jsem našel na internetu, který mně bohužel pracuje jen omezeně ‒ počítač pozítří poputuje do opravy. Nicméně se něco porovnávat dá. 

Třeba vran a sojek bylo v roce 1910 střeleno na 265 887. Sojka je v současnosti chráněná. Vran bylo napočítáno v honitbách v roce 2018 celkem 34 128 a uloveno jich bylo 2 134. Dnes jich opravdu moc nevidím.

Napočítáno bylo 50 759 krkavců, uloveno jich bylo na výjimku deset, protože krkavec je chráněn.

Kun bylo v roce 1910 uloveno na území Čech a Moravy 5 869, v roce 2018 jich bylo uloveno prý o 469 méně, než uvádí předchozí čísla, která však uváděna nejsou. Dokonce jsem zachytil sdělení, že kuny jsou nyní chráněné. U Rakovníka mi mladé padají odněkud ze střechy, když jim tam začalo být horko. No, horko fakt bylo, usnul jsem omylem ve starém křesle po obědě na slunci a dodnes léčím spálenou pravou tvář.

Pokud se týká statistik, samozřejmě vůbec nejextrémnější čísla týkající se myslivosti najdeme u divokých prasat. Těch se na celém území Čech a Moravy střelilo v roce 1910 celých 1 022. V roce 2020 bylo uváděno, že jich bylo střeleno za poslední myslivecký rok celých 239 818. Všeobecně se ovšem ví, že prasata jsou přemnožená, a myslivcům je vyčítáno, že málo snižují jejich stavy. 

Něco je opravdu špatně. V mnohém přistupujeme k problematice takovým způsobem, že se laik nestačí divit. Dával jsem si třeba v Německu, když jsme byli na výstavě v Reutlingenu, k obědu divočáka, protože to bylo jen krapítko dražší než obyčejné prase. Nevzpomínám si, že bych tady viděl na jídelním lístku v obvyklé restauraci divočinu. Nejspíš to tady putuje ponejvíce do kafilerie, když ne do vlastního mrazáku. Souhlasím s panem Bernardem, který razí heslo, že svět se zbláznil. 

Některá další pozorování

Na internetu dnes běží denně taková jako hračka pro pozorovatele přírody. Když něco uvidí, mohou to dát prostřednictvím svého mobilu ostatním na vědomí. To je na jednu stranu úžasná věc, ale na druhou je to stejně nějak redakčně řízeno, když o některých druzích ptáků musíte hlášení speciálně vyhledávat. Neboli někdo rozhoduje, co je zajímavé a co méně. To už je jistý vliv člověka. Asi je to však nutné, aby se systém nezahltil. 

Většina hlášení je podávána z okolí vodních ploch, kam lidé nejraději chodí na procházky. Mě to nikdy moc nebralo, protože bydlím na kopci a ani na nejbližší rybníček z okna nedohlédnu. Mám proto malinko jiný úhel pohledu. Nicméně i tak se dá z pozorování vyvodit, že letos, i přes studené počasí, je zajímavý nárůst pozorování takzvaných jižních druhů. 

Některé druhy ptáků jsou historicky považovány i za naše domácí druhy, i když jejich výskyt u nás byl vlastně jen okrajový. Centrum výskytu jejich populace leží jinde, obvykle jižněji od nás. Každá taková populace řekl bych pulzuje, někdy se jí daří více, jindy méně. Takoví ptáci od nás zmizeli, ale v poslední době to vypadá na jejich návrat.

Zřejmé je to třeba u vlhy pestré, která je hlášena nejen z Moravy, ale čím dál častěji třeba i od Mělníka. Avšak vlha je výtečný letec a může překonat denně i velmi značné vzdálenosti.

V letošním roce je dále zajímavý čím dál častější výskyt dudka chocholatého. Již v minulém roce bylo zaznamenáno jeho hnízdění na Rakovnicku. A letos bylo těch pozorování jednak více a i z více míst. Když si ta pozorování následně vyhledávám na mapě, je to obvykle tam, kde pasou dobytek nebo ovce, čili je tam nízká tráva. Tu dudek potřebuje, aby mohl lovit větší hmyz na zemi.

Zaujala však i další pozoruhodná pozorování. Třeba byl viděn mandelík hajní, nebo dokonce ťuhýk rudohlavý. 

Nečiňme však unáhlené závěry. Letošní jaro jednak není u konce, hnízdění ptáků se dostává i přes chladné počasí do tempa, nicméně další ptáci se mohou u nás ještě stále zdržovat na tahu. Dívám se třeba skoro denně, jak fouká vítr mezi Islandem a Evropou, a pořád fouká zatraceně nepříznivě pro ptáky, kteří by chtěli letět domů, právě na Island.

Že se nás to netýká? Omyl. Vypadá to, že právě konipasové z Islandu mají nejraději trasu přes naše území někam do Ománu, kam létají rádi na zimu. 

Nebýt toho mizernýho počasí, seděl bych v autě tamhle u Rakovníka a z okénka si fotil ptáky. To je pohodlný a zdá se mi to i příhodnější než sedět s prutem u vody. Rybinu nemám rád. Tak sedím u počítače jako náhradou, protože to s ním vypadá tak, že musí k nápravě, do polepšovny. Zatím to ještě i píše a doufám, že to půjde také odeslat, což již tak jisté není. Proto jsem narychlo sepsal, čím letošní jaro se mnou cloumá.