Bavorský voláč – nejznámější holubi 45

Tento impozantní rousný voláč ve velmi kontrastní a působivé kresbě patří k nejlépe prošlechtěným vysokonohým voláčům. Vznikl vlastně náhodou. Šlechtitel Karl Zausinger z Bavorska byl v 50. letech 20. století fascinován krásou našich hanáckých voláčů a chtěl založit jejich chov v Německu. Bohužel v tehdejší době vyvážet holuby zpoza železné opony takřka nešlo, a tak se rozhodl, že si je sám vyšlechtí. Seznámil se s historií vzniku hanáckého voláče a vytvořil obdobný šlechtitelský plán. Využil pomořanské a anglické voláče za účelem přenosu typu velkého rousného voláče, ale místo moravského pštrosa, který byl použit u procesu šlechtění hanáckého voláče, zvolil v Bavorsku mnohem dostupnějšího českého holuba. Výsledek se záhy dostavil, ale bílé letky zakotvené u všech výchozích plemen již byly tak ustáleny, že nemohla být řeč o tvorbě hanáckého voláče. Vzniklo svébytné plemeno, jež bylo štíhlejší a kratší konstituce, ale též koketnějšího a kontaktnějšího temperamentu. 

K počátkům

Psal se rok 1955, kdy Karl Zausinger zahlédl při listování knihou „Die Welt der Tauben“, v českém překladu Svět holubů autora, Eduarda Zurtha vyobrazení hanáckého voláče. Okamžitě zatoužil získat velkého voláče – na nepříliš vysokých nohách, se vzpřímenějším držením těla, pěkně podvázanou, výraznou, hruškovitou volatostí a středně dlouhými hustými rousy. K vyšlechtění využil 20 českých holubů, což je bavorské plemeno nikoliv nepodobné prácheňským káníkům, jež se vyznačuje plnobarevnou hlavou a sytou barvou, jakož i výbornými rodičovskými schopnostmi a vždy také pštrosí bělohrotou kresbou. Tehdy se mu ještě říkalo bavorský pštros.

 Dále si Karl Zausinger obstaral anglické a pomořanské voláče a v roce 1956 začal s rozsáhlým křížením, během kterého produkoval dvě generace kříženců ročně a držel zástav takřka 800 holubů. Výsledky svého snažení představil nejprve při bavorské zemské výstavě v Mnichově v roce 1961, následoval Hannover 1962, Stuttgart v roce 1963 nebo Frankfurt nad Mohanem v roce 1964. Někteří autoři zpětně popisují, že Zausinger již od počátku chtěl vytvořit svébytné nové bavorské plemeno a zachovat tak odkaz dalším generacím. Jiní pamětníci, včetně některých českých nestorů, vnímají vznik bělohrotého rousného voláče v pštrosí kresbě jako odchylku při pokusu o vyšlechtění hanáckého voláče a svá slova dokládají korespondencí s př. Zausingerem.

Ať už je pravda jakákoliv, v šedesátých letech se začalo šířit Německem nové líbivé plemeno, ale nemělo zrovna na růžích ustláno. Ač se dostalo do rukou mnoha milovníků voláčů, většina ze zájemců jeho chovu rychle zanechávala pro značné množství chybně kreslených odchovů. V roce 1963 se podařilo př. Zausingerovi a jeho dvanácti přátelům ve Stuttgartu založit speciální klub, již společně i s chovateli hanáckých voláčů. Lepší časy těmto holubům nastaly až po roce 1972, kdy Karl Zausinger převzal předsednictví klubu a stal se silným propagátorem plemene nejen doma, ale i v zahraničí. 

V letech po uznávacím řízení se dále pracovalo na ukotvení bezchybného tvaru volatosti, která by měla být hruškovitá a dobře podvázaná, také se muselo mnohé vykonat na poli ukotvení značně neustálené kresby. Ukázalo se, že bílé rousy jsou velmi působivé, ale náročné na péči. Počty bavorských voláčů v Německu stoupaly pomalu a dosáhly vrcholu v roce 1990. Právě tehdy bylo na speciální výstavě klubu prezentováno 350 bavorských voláčů ve dvanácti barevných rázech a k nim 76 voláčů hanáckých.

Plemeno se vícekrát dostalo i do České republiky, ale většinou jen k jednomu dvěma chovatelům, již po pár letech chovu zanechali. Několikrát k nám přijeli jako doprovod Karla Zausingera juniora i němečtí chovatelé bavorských voláčů. Při hovoru s nimi jsem nabyl dojmu, že jsou to velmi zapálení holubáři nezřídka mající přes sto chovných párů. Přesto na velkých německých výstavách zůstává předním propagátorem bavorských voláčů syn šlechtitele Karl Zausinger junior. Karl věnuje svému koníčku obrovské množství energie, takže jeho kolekce, jimž dominují modří černopruzí, jsou vždy perfektně připravené v kresbě, typu i volatosti.

Holubi jsou čistí a velmi kontaktní. Holubice a též některé obzvláště krotké samce doslova můžete vzít na výstavě z klícky na ruku a oni beze snahy uletět předvádí typické voláčí úklony a výraznou volatost, někdy se chtějí doslova „zobáčkovat“ a hladit po zádech jako papoušci. To jsou zářná pozitiva těchto temperamentních voláčů, která mají tito holubi hluboce v krvi. Karl má pro účely průběžné a předvýstavní drezury v garáži rozmístěné výstavní klece, kde učí holuby, aby v kleci získali jistotu jako na holubníku a byli schopni interakcí s chovatelem. Tato schopnost se na výstavě přemění v reagování na zahoukání posuzovatele, po kterém dochází k napřímení těla a udržení vzduchu ve voleti. Hejnu výstavních jedinců je poskytováno samostatné oddělení, kde se na podlaze nachází vrstva hoblin. Holubi mohou odpočívat na kulatých individuálních sedačkách, kde netrpí kvalita a pevnost jejich rousů. 

Plemenné charakteristiky

Bavorský voláč patří k menším rousným vysokonohým voláčům. Jeho vzpřímeně držená postava se vyznačuje výraznou elegancí, jež je průsečíkem středně široké postavy a pěkně podvázaného volete hruškovitého tvaru, pro který je základem co nejdelší krk. Volatost je ideálně tvaru obrácené hrušky, tedy nejširší v horní části. Křídla jsou poměrně silná, tvořená dobře složenými letkami, jež se na konci buď nekříží, nebo jen mírně. Ocas si nepřejeme široký, ale spíše dobře složený, bez povolených krajáků. Je nesený ve sklonu hřbetu a země se nedotýká. 

Dřívější požadavek na spíše kratší nohy vzal již dávno za své, neboť trend vysokonohých voláčů s plnými rousy v dobrém slova smyslu postihl i voláče bavorské. Je ale nutné, aby výstup bérců z těla byl co nejvíce plynulý, což občasné zušlechťovací křížení s anglickými nebo jinými velkými voláči může narušit. Při preferované výrazné vzpřímenosti těla lze občas zaznamenat tzv. žabí (vystouplá) stehna, což je znak u všech velkých voláčů hodný zvláštního postihu. Šířka nasazení nohou nesmí být malá jako u anglických voláčů ani nesmí být nohy od sebe příliš vzdálené, což by snižovalo eleganci. 

Rousy jsou husté, doplněné supími pery, jež jsou u některých výstavních jedinců překvapivě slabě vyvinuté. Barevné rázy vychází z portfolia českého holuba, se solidní kvalitou a čistotou barvy. Oblíbení jsou černí, červení, žlutí, modří pruhoví i kapratí, vzácnější jsou modří bezpruzí. Oproti hanáckým voláčům jsou velmi protežováni mezi chovateli červeně plaví pruhoví a žlutě plaví pruhoví. V neposlední řadě světle modří bělopruzí a šupkatí, jejichž blankytně modrou barvu vyvolává zesvětlující až vybělující účinek modifikátoru dominantní opál. 

Způsob chovu je podobný jako u hanáckého voláče. Obě plemena velmi dobře prospívají ve voliérovém chovu, ale je-li možná kombinace s volným chovem, je žádoucí ji využít. Odchov mladých nevyžaduje chůvy, nezbytné není ani zkrácení rousů před sezonou, ale mnozí chovatelé tak činí převážně z preventivních důvodů. 

Jako rodiče jsou velmi spolehliví, avšak není zcela jednoduché vytvořit pár, který by dával výborně kreslené odchovy. Obvykle je potřeba kresbu několik dní před první výstavou upravit metodou podstřihu, jenž vydrží až do dalšího pelichání. 

Ke krmení není příliš vhodný hrách, lepší kulatinou je peluška či vikev, aby nedocházelo k překrmení a svěšení volete. 

V Německu sdružuje chovatele Klub bavorských, hanáckých a dolnobavorských voláčů. Jeho předsedou je Karl Zausinger a vzdělavatelem známý chovatel voláčů a kudrnáčů Richard Moser. V České republice se s tímto holubem můžeme setkávat na výstavách klubu velkých voláčů, kde jej naposledy připomněl Wim Waanders z Nizozemska.