Holubářův rok – červenec
Mnoho chovatelů se pochvalně zmiňuje o kvalitě „žňových“ výletků, čímž myslí mláďata narozená v měsíci červenci. Vývoj mladého holuba trvá u většiny menších a středních plemen pět měsíců, to znamená, že červencoví výletci jsou využitelní k výstavnictví v prosinci či lednu, kdy se odehrává i u nás dost výstav, v sousedních zemích pak naprostá většina. Červenec je nejteplejším měsícem v roce, přesto je u mnoha holubářů předzvěstí ukončení chovné sezony. Mladí holubi potřebují ke zdárnému vývoji teplo, dostatek slunce a ideálně přepeřit, než bude mrznout.
Vlivy počasí
Přestože Země se dostává již do afélia své dráhy, červenec je vrcholem léta. Průměrná měsíční teplota bývá v dlouhodobém úhrnu asi o 1,5 °C vyšší než v červnu. V rekordním roce 2006 byla v pražském Klementinu zaznamenána průměrná teplota 25 °C. Dlouhodobý teplotní průměr přitom činí 19,7 °C. Každý z nás však zažil vzácné případy, kdy byl červenec oproti červnu chladnější, nejspíše to bylo v roce po teplém průběhu zimy.
Na horách mohou zcela vzácně noční teploty i během července klesat pod bod mrazu. Naposledy v červenci nemrzlo v roce 2006. Délka slunečního svitu činí v tomto měsíci v průměru 220 hodin. Poměrně teplé noční teploty jsou podle lidových pranostik v období kolem svaté Anny (26. 7.) nahrazeny chladnými rány, ale k tomuto fenoménu přispívá i fakt, že oproti letnímu slunovratu je o hodinu delší noc.
Počátkem měsíce slunce vychází v 4.59 a zapadá v 21.16 hodin, den tedy trvá 16 hodin 17 minut, ale jeho doba se pozvolna zkracuje, když ke konci června slunce vychází až v 5.32 a zapadá ve 20.48 hodin, den tedy trvá 15 hodin a 15 minut.
Průběh chovné sezony
Pokud je vše v pořádku, chovatelé v červenci mají již řádně zaplněné chovné prostory a přichází čas rozhodnutí, jak s mladými naložíme dále. Výřad mladých se provádí na hnízdech převážně z hlediska nesprávné kresby nebo nedosažení jiných důležitých kritérií, u ostatních jedinců se čeká třeba až do konce pelichání. Vyřazená holoubata lze využít kulinářsky, malá plemena do polévky, holoubata středních a velkých plemen jsou (zpravidla s nádivkou) oblíbenou dietní a velmi hodnotnou delikatesou.
U mláďat, která necháváme dospět, se na kvalitu vývoje u kulturních výstavních plemen značně dbá. Snahou specializovaných chovatelů je nechat holuby v klidu odhnízdit a mladé z jednotlivých líhní postupně oddělovat do určených prostor voliérového typu, kde nebudou rušeni chovnými páry, zejména samci.
U mladších holoubat vyžadujících krmení mohou být mláďata před odstavem umístěna na podlahu holubníku do velké bedýnky či prkny vymezeného prostoru s podestýlkou nebo rošty. Ve „školce“ jsou krmena různými rodiči, zdaleka nejen vlastními, až do odstavu.
Jiní chovatelé umisťují mláďata před vylétnutím z krbců do odchovné klece. Je to zpravidla metr až dva dlouhý box, kde se nachází aspoň jedno holoubě, které již umí zobat zrní a pít vodu. Oboje, tedy zrní i voda, je umístěno v krmítkách přímo u podlahy, aby je mláďata našla při instinktivním zobání, které může být odkoukáno též od onoho staršího výletka.
Příjem zrnin a vody lze holoubata naučit již v hnízdních budnících, kam mnozí chovatelé, zejména v západní Evropě, umisťují krmítka, když se mladí začínají po budníku pohybovat. V Orientu, kde je velmi často praktikován boxový chov ve velkých klecích či boxech, nezřídka v plně klimatizovaných halách, se holoubata snadno naučí zobat s rodiči a rovněž tam bývají brzy odstavována, a to do oddělení pro výletky, které má obdobné charakteristiky kdekoliv na světě. Pokud na ně chovatel při budování chovatelského zařízení zapomněl, měl by využít teplejšího letního počasí a na vhodném místě je vybudovat.
Oddělení pro výletky nese charakteristiky obdobné s chovným, ale místo budníků sloužících k hnízdění se v něm nachází individuální sedačky nebo delší prkenné lávky, v závislosti na plemeni. U holubů s velkými rousy bývají sedačky kulatého tvaru, někdy vypolstrované v dosedové části, aby se rousy mechanicky nenarušovaly.
U plemen bubláků se nachází sedačky při zemi nebo v podobě kulatých špalků přímo na zemi, u jiných holubů v normální výšce. Při středních rousech jsou k odpočinku vhodné lávky vytvořené ze střešních latí až prken (do cca 10 cm šířky), které se snadno udržují a bývají velmi málo znečišťované. Individuální sedačky jsou u holubů se středními a kratšími rousy možné, třeba v chovech čejek či lysek zcela obvyklé, kdy se zpravidla umisťuje do odchovných oddělení několik sestav s počtem míst k odpočinku, který je vždy o určitou rezervu vyšší než počet výletků. Sestavy mají v zadní části svažující se plochu pro zamezení propadání trusu na spodní holuby a výletci se v nich zakrátko naučí odpočívat tak, aby měli přehled o dění v holubníku.
U plemen hladkonohých jsou individuální sedačky také značně oblíbené, ale nemívají kulatý tvar, nýbrž tvar obdélníku. Buď jsou tvořeny dosedovým bidlem, které je asi 5 cm široké a 15‒20 cm dlouhé, kdy k zamezení znečištění spodních holubů je užívána zábrana po stranách ve tvaru obráceného písmene V nebo jsou sedačky i bez této zábrany. V takových případech se dávají maximálně tři řady pod sebou.
Pro malá plemena lze použít zcela jednoduchých odpočinkových sedaček o délce asi 15‒16 cm a šířce 4‒5 cm, na kterých se vůbec nedrží trus. Silnější výletci obsadí horní patra, mladší a slabší dolní pozice.
Individuální sedačky jsou pro odchov výletků předpokladem utlumených stresových faktorů, kdy možné šarvátky jsou omezeny na minimum. Na druhou stranu je někdy problém identifikovat přesně pohlaví výletků, neboť na své sedačce si s radostí zahoukají i holubice, a pokud se v průběhu dospívání nechtějí předvádět před samci, snadno to zakamuflují.
Pak nezbývá chovateli než po dospění výletků tyto na jeden až tři dny umístit do chovného oddělení (klidně až v říjnu-prosinci), kde zakrátko zjistíme pohlaví takřka u všech mladých.
Letní výstavy
Česká republika je oázou letních chovatelských výstav. Byť se konají v nejméně vhodném období pro kvalitu holubů, umožňují nám přátelská setkání, vedení debat chovatelských i o životě a stále častěji při nich vzpomínáme třeba i na kamarády, kteří již nejsou mezi námi.
Letní výstavy probíhají pod širým nebem, nezřídka jsou dnes již expozice pod stálým či provizorním zastřešením, aby nedocházelo k promoknutí zvířat či návštěvníků při náhlých přeháňkách.
Vedle dobrého jídla, zpravidla grilovaného či na „rožni“, je pro návštěvníky připraven i doprovodný program, kterým je v posledních letech nejčastěji králičí hop. Soubor soutěžních disciplín – s k tomu účelu šlechtěnými králíky – přitáhl mladou generaci a je předobrazem vývoje nejen společnosti, ale i chovatelských preferencí dětí a mládeže. Ty u chovu a výstavnictví holubů značně chybí, a to nejen vlivem životního stylu, ale také ustupujícími možnostmi prostorovými a jen lokálním, omezeným výskytem chovatelských kolonií, které bývají rozšířeny více v zahraničí, kde by mohli mladí lidé získat nejen vědomosti a empatii, ale i prostory.
Letní výstavy malých zvířat obesílají i chovatelé s nejvyššími cíli, ale právě u nich někdy dochází k podcenění situace, čehož využívají chovatelé méně erudovaní, jejichž svěřenci v dobré kvalitě si s dodanými jedinci z výtečných chovů mnohdy nezadají a při dobré přípravě je dokážou i porazit. Výsledky z výstav se pak počítají do různých soutěží a vedle dobrého pocitu z obdržených cen a pohárů na konkrétních akcích se chovatel může dočkat například pěkného umístění v soutěžích o nejlepšího chovatele okresu atd.
Nadstavbou je soutěž okresů při celostátní výstavě Chovatel, kde jsou úspěšným okresům v jednotlivých odbornostech i celkově poskytovány pěkné finanční a věcné dary. Ambice chovatelů se někdy neshodují s přísností posuzovatelů, ale jsem přesvědčen, že při letních výstavách většina z posuzovatelů přimhouří aspoň jedno oko a holuby hodnotí přinejmenším s citem (a výš).
Letní výstavy jsou ale pro zvířata i stresovým faktorem ‒ je zapotřebí, aby holubi byli správně proočkováni a nepřinesli jsme si z výstavy nějakou nepříjemnost. U holubářů, kteří obesílají každou výstavu široko daleko, je jen otázkou času, kdy přijdou potíže.
Poštovní holubářství
Červenec je pro poštovní holubáře vyvrcholením letových soutěží s chovnými holuby, které začínají kolem 1. května a probíhají každý víkend. Začíná se na vzdálenosti 200‒300 km, přičemž první pětistovka bývá asi pátý závod.
Vdovce, vdovy či jiné vybrané závodníky krmí poštovní holubář přesnými dávkami, udržuje jejich bezvadný zdravotní stav, a to nejen čistým prostředím a správným odvětráváním prostředí, ale i kvalitou krmení, nepřeplněnými prostory apod.
Hlavními závody, které z některých míst ČR atakují hranici 1 000 km, bývají Ostende a Brusel, dva z nejdelších vytrvalostních letů, na které vybíráme poštovní holuby z linií, jež mají ty nejlepší předpoklady pro úspěch na dlouhých tratích.
Jen v některých letech se létají dálky na kratší vzdálenosti, třeba 750 km, což podporují zejména chovatelé, kteří se bojí ztrát při dlouhých závodech. Na dlouhé tratě by neměl být nasazen holub po vyhození páté letky, kterému v té době startuje obměna menších krycích brk. V tomto směru mají výhodu na dálkové lety šlechtěné linie, které koncem července „vyhodily“ třeba jen tři letky.
V měsíci srpnu je na holubníku relativní klid, probíhá hlavní pelichání, při kterém je podáváno více olejnin, například řepky a slunečnice. Chov se také pravidelně přeléčuje proti trichomoniáze.
Koncem července závody starších holubů končí a chovatel se soustředí na mladé holuby. Ty v měsíci červenci provakcinuje, v srpnu pak absolvují aspoň čtyři tréninky ze vzdáleností kolem 50 km. Mladí holubi začínají závodit od počátku září až po první týden v říjnu. Holoubata letí v posledním závodu asi 350 km, přičemž na jejich pořadí se dají uzavřít i sázky.
Téma měsíce – opatření proti ektoparazitům
Byly roky, kdy jsem jako posuzovatel velmi nekompromisně trestal výskyt ektoparazitů na holubech. A to i za situace, kdy jsem věděl, že příští rok si mě – jako přísného arbitra – organizace nejspíš nepozve. Tato přísnost ale přináší své ovoce, protože na příští výstavu, ať už ji posuzuje kdokoliv, své svěřence chovatelé připraví mnohem svědomitěji. Posuzovatel se tak může soustředit na plemenné znaky, a ne ostýchat se vzít zvíře do rukou.
Zahmyzeného holuba poznáte již zdálky. Jeho opeření je volné, řídké a mechanicky narušené, s čímž souvisí i horší celková kondice, slabší osvalení a jiné charakteristiky potvrzené při hodnocení v ruce. V 99 procentech zjišťujeme na holubovi při samotném posuzování jediného ektoparazita – péřovku holubí, která je však ze všech vnějších parazitů nejméně škodlivá. Daleko zákeřnější jsou parazité žijící skrytým způsobem života, živící se například krví hostitelů, se schopností nejen ztěžovat holubům život, ale také deformovat vyvíjející se pera.
Popíšeme si nyní nejběžnější ze škůdců na holubím opeření a vnějším povrchu těla. Někdy počátkem léta se zejména u voláčů, ale třeba i u vějířů pávíků nebo u jakéhokoliv jiného plemene třeba i na bočních či zadní straně krku mohou objevit holá místa s ulámanými stonky per.
Nehezký vzhled holuba napraví až období pelichání, při kterém se pera přirozeně nahradí novými. Dříve se uvádělo, že tento problém je spojen s mechanickým narušením o hrany krmítek apod. Skutečnost je však trochu komplikovanější. U postižených jedinců byl prokázán roztoč Cnemidocoptes laevis. Zákožka holubí cizopasí přímo u stonku krycího peří, těsně u pokožky, kde peří velmi škodí, až dochází k odlomení.
Pokud jsem mohl v minulosti nahlédnout napříč Evropou na chovy holubů a většinou na tyto potíže trpěli jedinci s největší volatostí nebo nejdelšími vějíři, pak zde bude určitě spojitost i s mechanickým narušením. U většiny holubic voláčů nebo u pávíků s menšími vějíři jsem obdobné projevy nezaznamenal.
Předpokladem mechanického narušení ale zůstává působení roztoče, proti kterému se musíme postavit. Osvědčila se léčiva s účinnou látkou ivermectin, která si popíšeme závěrem. U některých chovatelů pávíků se používá také potírání kořene rýdovacích per peruánským balzámem (seženete ho ve větších lékárnách, většinou nutno objednat, je „výrobní surovinou“ některých léčiv).
Holuby napadají i jiné zákožky živící se zpravidla částečkami peří, odumřelými tkáněmi a buněčnými tekutinami. Vnikají až do pokožky, kde vyvrtávají chodbičky, do kterých kladou vajíčka. Svojí činností holuby velmi ruší, neboť vyvolávají silné svědění, holubi nevydrží klidně stát, holubář slyší, jak si holub zrychleně hrabe nohou, což se může i vícekrát po sobě opakovat.
Nejčastějším místem nálezu zákožek je běhák holuba, kde pozorujeme zduřený šupinatý povrch, nebo dokonce vápenku. Napadená místa na ostatních částech těla ztrácejí opeření.
K úspěšné likvidaci zákožek je vhodné odstranit mýdlem na praní nebo glycerinem na kůži vytvořené šupiny a poté na postižená místa nanést 5% roztok prací sody. Léčbu opakujeme po čtrnácti dnech a podáváme během ní vitamin A.
Zákožky po celou dobu vývoje parazitují přímo na holubech.
Parazitem, o kterém jsem se zmínil v úvodu, je známá péřovka holubí, již lze při větším výskytu spatřit třeba na krku či hlavě, zejména u bílých holubů. Vypadají jako malé, tmavé, nepohyblivé či jen málo pohyblivé tyčinky. Míra jejich výskytu je zjišťována u rozevřených křídel, při pohledu zespodu a také při otočení celého holuba na podocasníku a kolem kloaky.
Všenky se živí nejen peřím, ale i prachem z peří a šupinkami kůže. Likvidaci všenek zajišťují prostředky jako Arpalit, jenž má ovicidní i larvicidní účinek, tedy likviduje všechna vývojová stadia, a dokonce i vajíčka. Oblíbené jsou i přípravky s účinnou látkou permethrin, které likvidují lezoucí i létající hmyz (neudává se však u nich ovicidní účinek – likvidace vajíček, proto je nutné opakování po 2–3 týdnech).
Tyto přípravky, jako je třeba známý Biotoll, si dokážou poradit i s mravenci, kteří jsou skrytým nebezpečím pro chovy holubů. Mravenci se dostanou všude, do hnízd, na odpočívadla i jinam a mohou holuby přinejmenším zneklidňovat. To platí i o jiném lezoucím hmyzu, takže opatření proti němu nelze podceňovat.
Na zařízení, kde mohou být v době aplikace i holubi (či jiná zvířata), lze užít třeba Neostomosan, jehož účinnými látkami jsou Tetramethrinum 50 mg a Cypermethrinum 5 mg v 1 ml. Podává se v koncentraci 1:200. K dostání bývá u velkého množství veterinárních lékařů, kteří vám odlijí potřebné množství. Jedná se teoreticky o jedno z nejlevnějších ektoparazitik širokospektrálního účinku používaného i u větších chovů zvířat. I zde je nutno kúru opakovat přibližně po 14 dnech (s ohledem na novou generaci vylíhnutou z vajíček).
Ačkoliv se čmelíky mají potíže spíše chovatelé drůbeže, chovy holubů jejich invaze může postihnout rovněž. Čmelík ptačí se živí krví a všechna jeho vývojová stadia žijí mimo tělo holuba. Při slabších invazích se přes den většinou skrývá a své hostitele vyhledává jen v období sání krve.
Při velkém rozšíření nalézáme čmelíky na holubech i přes den, zejména pak na holoubatech na hnízdech. Holoubata mohou zaostávat v růstu a trpět chudokrevností, která vede v krajním případě až k jejich úhynu. Čmelíci jsou velmi odolní, snášejí teploty až minus 45 °C a hladoví přežijí i celý rok.
Jsou to parazité asi 1 mm velcí, původně nenápadní, po napití však docela jasně červení – a právě to je prozradí. Na holubech je spolehlivě zneškodní již uvedené, ale i mnohé další preparáty, ale potřebujeme ještě asanovat prostředí, kde se používají převážně organofosfáty.
V poslední době je oblíbený a velmi účinný německý Beymite, který se může aplikovat na prostředí, ale ne na zvířata, což efektivitě léčby nevadí, neboť na zvířatech se čmelík drží jen krátce. Tento koncentrát je docela drahý, takže se vyplatí oslovit veterináře z okolí, u kterého je možné odlít námi požadované množství.
Mnoho přípravků na bázi organofosfátů lze aplikovat v chovatelských zařízeních jen bez přítomnosti zvířat, neboť jsou pro holuby jedovaté. Holubník se vyšplíchá ráno, dopoledne se nechá léčivo působit, odpoledne se vyvětrá a poté mohou holubi zpět. Nebo se kúra provede přes noc. Kúra organofosfáty se většinou provádí až po ukončení chovné sezony, třeba před pelicháním, které nastává přibližně v polovině srpna a kdy je nutné boj s ektoparazity zopakovat. V chovné sezoně lze provádět aplikaci preparátů na bázi pyrethrinů, které jsou pro holuby neškodné.
Existují i jiní vnější parazité, ale jejich výskyt není tak častý. V moderním holubářství se jako jedny z nejúčinnějších preparátů na boj s vnějšími, ale i vnitřními parazity užívají léčiva s látkou ivermectin(um). Působí proti dospělým i nedospělým vývojovým stadiím, což je jejich další výhoda. Na parazity účinkují tak, že nevratně blokují nervové impulzy, které vedou ke znehybnění a hynutí parazitů.
Důležité je, aby se tyto preparáty dávkovaly naředěné, nikoliv koncentrované, neboť pak mohou mít i fatální následky, což je ale u antiparazitik docela běžný jev. Také podobně jako u psů ho i různá plemena holubů snášejí různě. Kudrnáči jsou na něj docela citliví, zatímco u velkých voláčů žádný rozdíl nespatříte. Pokud víte o přecitlivělosti, raději podejte nižší koncentraci.
Léčiva s ivermectinem získáte u veterinárního lékaře, přičemž naředění zvládne každý chovatel. Ředění provádíme tak, že k 1 ml přípravku přidáme 9 ml destilované vody. Tato dávka stačí přibližně pro sto holubů, přičemž aplikujeme buď dvě kapky do zobáku, nebo jednu kapku do zobáku a jednu do záhlaví, ale musíme odhrnout peří a kapku aplikujeme až na kůži.
Můžeme též přistoupit k přímému potírání postižených míst, a to 1% roztokem léčiva, který získáme naředěním 1 ml (např. Ivomecu) se 100 ml destilované vody. MVDr. Polášek, který je velmi známým chovatelem poštovních holubů s výtečnými výsledky, doporučuje též injekční podávání léčiva, a to buď v dávce 0,1 mg na holuba, nebo při vakcinaci, kdy do vakcíny přidáme 1 ml preparátu s ivermectinem.
Ať již provedeme jakoukoliv aplikaci, je třeba léčbu s ohledem na cyklus vývoje ektoparazitů za 10–14 dnů opakovat. Při aplikaci buďme obezřetní a chraňme nejen sebe, ale také kočky a bazénové ryby, pro něž je většina z antiparazitik silně toxická.
Antiparazitické účinky má i množství bylin, které naleznete v přírodě. V chovech holubů se užívá běžně do hnízd i ořechové listí, které je osvědčené již po staletí. A aby chovatel trávil letní večery v holubníku v pohodě, k tomu přispějí i další byliny zavěšené ve svazku u stropu holubníku, například z máty, které odpuzují létavý hmyz.
