„Psí“ problémy s autem – a co s nimi?

V posledním období se mi sešlo mnoho čtenářských dotazů týkajících se problémů cestování se psy automobilem. Podíváme se na jednotlivé momenty podrobněji.

Problémy s nastupováním

Mnoho majitelů psů si stěžuje na fakt, že jejich pes se brání nastoupení do automobilu. To může mít několik příčin. Může to být vrozená bojácnost z neznámého, kterou někteří psi trpí. Jindy je na vině reálná událost: psu se po nastoupení nedopatřením při zavírání dveří přiskřípla tlapka nebo ocas a postižený pes o příští podobný zážitek nemá – mírně řečeno – zájem. 

Jiným psům zase vadí hlučné přibouchnutí dveřmi. Navíc musíme vzít v potaz, že o minulosti svého psa nevíme vše – a v podstatě netušíme, co všechno v době prvních osmi týdnů zažil a co všechno se v nejcitlivější době jeho štěněcího života do jeho mozku a emocí nesmazatelně vtisklo. 

Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi píše: „Znám případ rok starého psa, který odmítal nastoupit do auta, protože musel už třikrát změnit majitele. Rozhodující roli v tom v jeho očích vždy hrálo auto. Představte si, že si už u nového majitele zvykl, v novém domově se mu líbilo a najednou zase musel nastoupit do auta, které ho odvezlo bůhvíkam. Není divu, že takový pes pak odmítá poslušnost a zuby nehty se brání nastoupení.“

Když řešíme problém s nastupováním psa do auta, je jako vždy namístě trpělivost a laskavost. Sami nastoupíme první a přivoláme psa do zaparkovaného auta (samozřejmě s vypnutým motorem), a pokud se nám podaří psíka přivolat a povzbuzováním ho přilákáme k nastoupení, okamžitě mu nabídneme pamlsek, vydatně ho pochválíme a chvíli si s ním pohrajeme. A pak vyrazíme třeba na procházku. Takové pokusy je třeba mnohokrát opakovat; pes musí mít s nastupováním pouze příjemné zážitky. A ještě jednou: buďme trpěliví a pamatujme, že ničeho dobrého nedosáhneme trestem!

I když jsem vlastnil za svůj život mnoho psů, pouze jeden se dopravních prostředků obával – aljašská malamutka Beryl. Ale i naše Beruška se postupem času stala profesionální cestovatelkou a zvládala i ohlušující helikoptéry na Sibiři (kterých jsem se naopak děsil já). Naše fenka československého vlčáka Taiga má problém opačný: chce nastoupit do každého cizího otevřeného auta (patrně dychtí po dalším výletu a nových zážitcích).

Děs z aut (obecně)

Někteří majitelé psů si stěžují, že jejich psi se bojí cizích jedoucích automobilů: se staženými ocasy se panicky snaží pláchnout pryč. U některých za to může děsivý zážitek, když je opravdu v minulosti srazilo jedoucí auto. U jiných je na vině špatná socializace – štěně vyrůstalo v období vtiskávání v klidném prostředí bez rušivých vlivů. A pak – náhle ve střetu s hlučnou civilizací – se mnoha, pro něj nebezpečných podnětů děsí.

Jiní psi se naopak snaží projíždějící automobily pronásledovat. Například pro Taigu jsou auta lhostejná a nevšímá si jich, zato za hlučnými motocykly by s hlasitým štěkotem vyrazila okamžitě.

„Psí duše není otevřená kniha, ale je mnohem komplikovanější, než si většina majitelů dokáže představit,“ píše Eberhard Trumler. „Odbourat u dospělého psa vášnivé pronásledování aut není pochopitelně nic jednoduchého a je k tomu zapotřebí hodně trpělivosti a důslednosti. Dobrými pomocníky se nám zde mohou stát dlouhá šňůra a rozkaz. Přátelskými domluvami už nic nezmůžeme.“ Pokud se nám nepodaří odbourat vžité agresivní reakce psa na projíždějící automobily, budeme se muset obrátit na specializovaného trenéra psů.

Problémy při jízdě autem

Drtivá většina psů jízdu automobilem miluje. Pro majitele psů slůvko většina neznamená nic v případě, že právě ten jeho psík nějaké problémy má.

Poměrně častým případem je zvracení. Není lehké analyzovat, zda za to mohou příčiny fyzické, či zda převažuje stav psychického rozrušení. Jde-li o případy úporné, bylo by vhodné vyhledat veterináře, který (pokud rozhodne, že jde o příčiny psychického rázu) může předepsat vhodný uklidňující prostředek (podáme ho psu před jízdou). Asi je zbytečné zdůrazňovat, že před cestou dopravním prostředkem psa nekrmíme, abychom nezatěžovali jeho trávicí systém. To bychom měli dodržovat i u psů, kteří sklon ke zvracení nikdy nemají. Psi velmi rádi sledují ubíhající krajinu, což vyžaduje udržovat rovnováhu. A to se s plným břichem dělá dost těžko, a proto by si s klidným svědomím ulevili. Naši psi za jízdy nezvracejí. I Taize se však jednou taková příhoda stala: na výletě slupla cyklistickou rukavici (aniž by to někdo zpozoroval) a o tři dny později ji v zavazadlovém prostoru auta (naštěstí!!!) – neporušenou – vyklopila.

Některým psům se dělá nevolno právě při pozorování okolní letící krajiny. V takových případech dáme povel „lehni“, abychom jejich vrozené zvědavosti nedali prostor.

Promysleme si, v kterém prostoru auta bude pes umístěn, někde to totiž houpe víc.

Eberhard Trumler zdůrazňuje: „Zvyknout štěně na jízdu autem je velmi snadné, téměř bezproblémové. Pokud se s ní však spojí negativní zážitky, přivykání u dospělých psů bude těžké, ne-li úplně nemožné.“

Větrání

Je třeba, abychom zajistili, zvláště za horkého počasí, v automobilu větrání. Ale pozor: psům vadí průvan! V žádném případě nedovolte psu, aby měl hlavu vystrčenou z okénka. Může mu to být sice příjemné, ale s velkou pravděpodobností to odskáče zánětem spojivek či uší!

Umístění psa v autě

Při přepravě psa v autě je třeba dbát aktuálních pravidel silničního provozu v konkrétní zemi. Někde je třeba mít psa v postroji zajištěného pásem, jinde většího psa umístit v zavazadlovém prostoru, který je oddělen mříží. Je praktické umístit psa např. v kennelce (přepravním boxu).

Pes ponechaný v autě

Ponecháme-li psa o samotě v autě, musíme mu zajistit větrání. V létě je třeba zaparkovat ve stínu. Psa ponecháme samotného v autě na co nejkratší možnou dobu. Pes má na rozdíl od nás odlišnou termoregulaci – nepotí se! Ochlazuje se pouze vyplazeným jazykem, zrychleným dýcháním a nepatrnými potními žlázkami mezi prsty tlapek. Smrtelných tragédií psů „uvařených“ v odstavených automobilech je každoročně mnoho!

Eberhard Trumler varuje: „Velká vedra žádný pes dlouho nesnese (rozuměj v uzavřeném prostoru auta – pozn. aut.). Některá plemena, zvláště ta s kratším nosem, v takovém případě rychle umírají na celkové přehřátí organismu! Delší pobyt v zaparkovaném autě v teplých obdobích roku se může pro zvíře stát strašným utrpením. Už nejednoho psa to stálo život, a nejen krátkolebého! Proto je nutno psa vždy nejpozději po třiceti minutách zkontrolovat.“

Každý pes snáší odložení o samotě různě. Náš voříšek Ferda nám při takovém osamoceném čekání protestně zlikvidoval bezpečnostní pásy. Jde o takzvanou psychickou klaustrofobii – takový pes považuje čekání o samotě (zvláště v neznámém prostředí) za nepřijatelné a dává to po svém najevo. 

„Auto je moje!“

Někteří psi považují „svoje“ auto za majetek, který je třeba střežit, a proto je aktivně hlídají. I z toho mohou vzniknout problémy, na které upozorňuje Eberhard Trumler: „Psi se mohou chovat způsobem, který je sice nepříjemný, přesto mluví spíše pro psa. Existují psi, kteří cizího člověka nechají klidně nastoupit a chovají se tak, jako by si jeho přítomnosti vůbec nevšimli. Dokonce na sebe od cizince nechají i sáhnout. Ale běda, když chce vystoupit. V té chvíle se ze psa stává zuřivec a odmítá cizího člověka pustit z auta. To je samo od sebe docela praktická metoda, jak chytit zloděje. Ale tito psi to bohužel většinou činí i v případě, kdy jejich vlastní pán sedí za volantem a chce nechat cizího člověka vystoupit. Když musí majitel svého rozčileného psa pevně chytit, aby ten druhý vůbec mohl vylézt, dobře míněná slova na rozloučenou zcela zaniknou v divokém rámusu.“ Popisovaný problém tkví už v zanedbané výchově mladého psa.

Štěkavci a hlídači

Někteří psi čekající o samotě sice interiér auta nepoškozují, zato štěkají na kolemjdoucí. Z jejich pohledu je to v pořádku: varují lidi, aby se nepřibližovali k jejich majetku, respektive k majetku jejich pánů.

Skuteční hlídači se však o kolemjdoucí nestarají, pokud však někdo sáhne na kliku nebo přiblíží hlavu k pootevřenému okénku, jsou připraveni k neúplatné obraně. (V té je mistryní naše Taiga.) 

Eberhard Trumler dodává: „Takový způsob hlídání je nejúčinnější, neboť je pro cizí spojen s momentem překvapení. V každém případě to lze označit za ideální chování, které bude ale vykazovat jen pes, jenž od mládí získá zkušenost, že všechno, co jeho velký dvounohý přítel činí, je bezpochyby dobré.“

Řidiči, pozor!

Na našich silnicích denně umírá spousta psů, koček a divokých zvířat. Zvířata neodhadnou rychlost řítícího se automobilu. Je na člověku, aby předvídal a byl ohleduplný! Každého zbytečně zmařeného života je obrovská škoda.

Post scriptum

Závěrem dnešní kapitolky bych rád dal prostor několika větám Eberharda Trumlera: „V zásadě je vlastně překvapivé, s jakou ochotou psi přijímají automobil za svůj druhý domov a jak jsou nadšeni tím, když se mohou uvnitř velkou rychlostí hnát krajinou. Zvláště uvážíme-li, že i lidé považovali první auta za vynález ďáblův a že i dnes existují takoví, kteří by do automobilu nevkročili za žádnou cenu. Přitom slýcháme o psech, již samostatně, tedy bez lidského doprovodu, nastoupí do autobusu, aby ve své cílové stanici zase vystoupili. Jiní se takto samostatně vozí tramvají, nebo dokonce vlakem. Když to promyslíme, měli bychom vlastně otázku postavit obráceně: Proč existují psi, s nimiž jsou v autě problémy? Odpověď může znít jedině: protože někdy nějaký člověk něco zanedbal nebo vzal za špatný konec. Vrozený strach z aut neexistuje, stejně jako vrozená kousavost nebo strach z výstřelu či co všechno ještě bývá připisováno na vrub dědičnosti.“