Kachny pekingské německé

Pro kachny pekingské německé je charakteristický velký tělesný rámec, vzpřímené držení trupu, krátký silný krk, výrazné líce a bílé opeření s nažloutlým nádechem. Toto oblíbené masné plemeno je ve Vzorníku uvedeno pod názvem kachny pekingské kolmé, používal se také název kachny pekingské anglické. Kachny rychle rostou, mají vysokou jatečnou výtěžnost a vynikají zmasilostí, kvalitní je také jejich peří.

Slovensky: Kačice pekingské německé, německy: Deutsche Pekingenten, francouzsky: Canard Pékin Allemand, anglicky: Pekin Duck

Zkratka: k PN

Zařazení: Skupina: B1 – těžká plemena

Původ: Čína

Kroužek: kačer i kachna průměr 18

Vznik plemene

Číňané byli sofistikovanými chovateli kachen. Mezi plemeny, která vytvořili, byla i schi-chin-ya-tze nebo také desetilibrová kachna. Pekingská kachna je specialitou čínské kuchyně minimálně od 14. století. Uvádí se, že kachny ve věku dvou měsíců, kdy dosáhly jatečné zralosti, vážily 2,5 až 5 kg. Tři týdny před porážkou jsou kachny zavřeny v malém prostoru a krmeny směsí prosa, fazolí mungo, čiroku a pšenice. Příprava je poměrně složitá – po zabití a očištění, které se provede jen malým otvorem, se pod kůži napumpuje vzduch, aby se podkožní tuk oddělil od masa a snadno se vypekl, kachna se chvíli povaří, potře sladkou marinádou a nechá celý den sušit v průvanu. Poté se peče zavěšená v otevřené hliněné peci nad tvrdým dřevem. Podává se zvlášť šťavnaté maso, zvlášť křupavá kůrčička… Existují ale i záznamy ukazující na mnohem delší historii pečení kachen, která sahá až k severním a jižním dynastiím (420–589).

Původní pekingské kachny byly koncem 19. století dovezeny a dále šlechtěny v Anglii a v Německu.

V roce 1872 dovezl tyto ptáky do Velké Británie Walter Steward. Některé kachny se brzy nato, pravděpodobně přes Francii, dostaly do Německa. Němečtí chovatelé křížili původní pekingské kachny se vzpřímenými kachnami přivezenými z Japonska nizozemskými loděmi, které jako jediné mohly zakotvit a obchodovat v japonských přístavech. V Británii i v Německu chovatelé vybírali jedince se vzpřímeným držením trupu. Uvádí se, že i v Anglii byly kříženy kachny pekingské také s kachnami elsberskými. Moderní britské plemeno ale pochází většinou ze zvířat přivezených z Německa kolem roku 1970.

V roce 1873 byly původní pekingské kachny přivezeny také do Ameriky, kde byly kříženy s kachnami elsberskými. Vzniklo tak samostatné plemeno kachny pekingské americké. O něm ale až příště.

Už od roku 1910 byly kolmé pekingské kachny v Německu označovány jako německé pekingské. V roce 1918 bylo nezbytné rozlišit názvy, protože se v Německu začala chovat i v typu odlišná kachna pekingská americká.

V knize O drůbeži z roku 1956 se uvádí: „V minulém století přijížděli cestovatelé z Číny a vyprávěli o tom, že viděli v Číně v okrese langshanském (na řece Jantare) velkou bílou kachnu, kterou považovali původně za husu pro tvar hlavy a krku a která vynikala nad všechna velká plemena kachen v té době na západě chovaná.“ Navazuje odstavec s o něco komplikovanějším původem plemene: „V časopise Live Stock Journal z 11. 4. 1874 je první zpráva o tom, že chovatel J. E. Palmer přivezl tyto kachny do Ameriky a nazval je pekingské podle města Pekingu, kde byly chovány. Teprve později se prý přihlásil anglický cestovatel Raymond Harvey se zprávou, že osobně přivezl pekingské kachny do Anglie již v červenci 1872. Zprávy nebyly potvrzeny a angličtí chovatelé přiznávají, že pekingskou kachnu dovezli z Ameriky.“

Ať už to bylo se začátky plemene jakkoli, pekingská kachna upoutala pozornost chovatelů, jak se dále uvádí: „Neboť ukázala svou neobyčejnou živost, tvrdou odolnost vůči mrazům i vedrům, kachňata se výborně líhla a dařila se na vodě stejně jako bez vody. Jeden chovatel o ní napsal: Může žít i na vodě, ale jinak je to pták suchozemský. Později američtí chovatelé potvrdili, že na vodě si pekingská kachna lépe udržuje své výtečné vlastnosti.“

Kachny pekingské byly hospodářským plemenem chovaným pro maso. Od druhé světové války se chovají převážně pro výstavní účely, posupně ustoupily z hospodářské produkce, daly vzniknout dalším plemenům nebo se použily k regeneraci např. kachny elsberské. 

V Německu jsou kachny pekingské na seznamu ohrožených plemen. Počty chovaných zvířat se mírně zvyšují – zatímco v roce 2000 bylo evidovaných 284 kachen a 113 kačerů, v roce 2016 to bylo 338 kachen a 161 kačerů u 100 chovatelů. Ve velké Británii se řadí mezi zranitelná plemena.

Plemenné znaky

Jde o plemeno velkého tělesného rámce, masivní, válcovitý trup je při pohledu z boku tvaru obdélníku. Ideální poměr délky, šířky a hloubky trupu je 2:1:1. Trup je téměř vzpřímený, osa trupu s vodorovnou rovinou svírá úhel 65–70°.

Záda by měla být dlouhá, široká a rovná, prsa výrazná, zaoblená, břicho široké a plné, nesené těsně nad zemí.

Bohatě opeřený, rovný, nepříliš dlouhý krk je v dolní části široký a plynule přechází v trup a široká ramena. Prodloužené peří v týlu a na zadní straně krku vytváří účes, starší zvířata jej mají výraznější, u kachen je naopak méně zřetelný.

Hlava by měla být výrazná, kratší, s plným čelem a plochým temenem. Typické jsou široké opeřené líce. Krátký, široký, sytě oranžový zobák se světlým nehtem se při pohledu shora směrem dopředu mírně zužuje. Při přechodu do linie čela tvoří mírný zlom.

Křídla i ocas jsou krátké. Křídla by měla pevně přiléhat k trupu v jeho horní části, široký uzavřený ocas musí být nesený kolmo k linii zad.

Krátké, silné běháky jsou posunuté do zadní části trupu. Požadovány jsou oranžové se světlými drápy. V opeření skryté holeně by měly být nasazené téměř souběžně v ose trupu. Postoj je široký, nižší.

Velmi bohaté, husté opeření je v horní části tvrdší, v dolní má značný podíl prachového peří.

Nejčastější exteriérové vady

K vadám patří malý tělesný rámec, drobný trup nebo trup vysoko či naopak nízko nesený trup. Nežádoucí jsou krátká či klenutá záda, plochá, nízko nesená prsa i málo vyvinuté břicho. Trestá se jakýkoli náznak kýlu. Dříve vyžadovaná rozštěpená prsa, která byla žádoucí kvůli vysokému podílu masa, už nepatří k plemenným znakům.

Netypický je dlouhý, štíhlý nebo zahnutý krk, nesní chybět účes. Vady se vyskytují i v utváření zobáku, ten nesmí být dlouhý, hrubý, úzký či proláklý. Nepřípustná je jiná barva zobáku nebo černý nehet. Vadou jsou dlouhá, odstávající křídla nebo nízko nesený ocas.

Nežádoucí je vysoký nebo úzký postoj, kachny ale nesmějí tahat břicho po zemi. Netypické jsou dlouhé, jemné běháky.

Peří nesmí být úzké, řídké, nežádoucí je hedvábná struktura, trestá se nedostatek prachového peří.

Barevné rázy

Kachny pekingské německé se chovají pouze bílé. Po celém těle by mělo být peří bílé s lehce nažloutlým nádechem. V době přepeřování nebo u mladých zvířat je žlutá intenzivnější.

Užitkovost

Náš Vzorník uvádí, že se snáška pohybuje mezi 50 až 60 vejci s bílou skořápkou, hmotnost násadových vajec by neměla být menší než 70 g. V Německu a Velké Británii uvádějí snášku 80 vajec a hmotnost vajec přibližně 80 g.

Hmotnost zvířat

Hmotnost zvířat se požaduje: 

Česko: do jednoho roku: kačer 3,1–3,7, kachna 2,6–3,2, nad 1 rok kačer 3,3–4,2, kachna 2,8–3,7 kg
Německo: kačer 3,5 kg, kachna 3 kg
Anglie: kačer 4,1, kachna 3,6
Kvalita peří se přibližuje husímu.

Specifika chovu

Kachny pekingské německé jsou klidné, ve vhodném prostředí velmi aktivní, shánlivé.

Na vejce se chovají jen velmi zřídka. Je potřeba je líhnout v líhni. Kachňata rychle rostou a opeřují. V období růstu je potřeba zajistit dostatek kvalitního krmení.

Kvůli tomu, že kachny mají velice široké krky, nemohou spát s hlavami zabořenými v peří jako ostatní plemena, ale hlavy mají při odpočinku natažené dopředu.

Pro velmi husté peří se může v okolí očí držet prach a nečistoty, oči mohou slzet. V tomto případě pomohou antibiotické oční masti, mnohdy ale stačí čistá voda ke koupání.

Především mladé peří bývá nažloutlé, žluté tóny jsou intenzivnější u zvířat krmených kukuřicí.

Kachny potřebují vodu, rády se koupou. Přístup k vodní ploše má také pozitivní vliv na kvalitu peří. Aby peří mělo nažloutlý nádech, je potřeba zajistit zejména v parném létě možnost úkrytu ve stínu, nejlépe ve stínu stromů.

Kachny pekingské mají měkké bohaté peří a ne vždy si je kvůli krátkým silným krkům ošetří mazem všechno. Zejména v noci, ale i při deštivém počasí proto potřebují úkryt. Prudký, déle trvající déšť peří promočí. Také bláto je opravdovým nepřítelem, ničí strukturu peří, ptáci pro mokré peří trpí.