Asistenční signální psi 

Přestože lékaři často neuznávají psí pomocníky varující před glykemickým šokem, dospělí i rodiče malých dětí trpících cukrovkou o takové psy projevují stále větší zájem.

Důvěra ve psy je v dnešní společnosti ohromná, bohužel je často spojená s jejich polidšťováním, odborně řečeno s antropomorfizací. Kdo chce psy skutečně pochopit, hledá mantinely jejich možností – výcvikových a pracovních. Tedy jak opravdu může pes člověku pomáhat a kdy už to není možné. Nemůžeme proto od psa očekávat něco, co je mimo jeho schopnosti. Aby pes pomáhal člověku chránit zdraví, je z výcvikového hlediska náročné pro každého, kdo se touto problematikou zabývá. Navíc je to odpovědnost i pro toho, kdo jen kývne na využití takto připraveného psa. 

Kdo se chce odpovědnosti vyhnout, šmahem odmítne třeba asistenčního signálního psa upozorňujícího svého páníčka na blížící se nástup zvýšené nebo snížené hladiny cukru v krvi. Tak to dělají třeba lékaři. V podstatě je ani takto vycvičení psi nezajímají, neboť sází na přístrojovou techniku, jež je vědecky ověřená, a tudíž v takovém případě nelze nic pokazit. Samozřejmě, že to lékařům nelze vyčítat. Přitom zmínění psi mají pomáhat lidem postiženým cukrovkou 1. typu, která postihuje dospělé i děti. Rozhozená výše hladiny cukru v krvi, ať už je to hypoglykémie (snížená hladina), nebo hyperglykémie (zvýšená), je psy dokonce signalizovaná v určitém předstihu, takže ohrožený člověk může včas zareagovat jídlem, cukrem nebo inzulinem. 

Počátky rozvoje

Vědecky prokázat tyto vazby mezi psem a člověkem bude asi velmi obtížné, neboť tato psí služba je zatím na počátku svého rozvoje. Nakonec každý, kdo se zajímá třeba o canisterapii, ví, že ani toto mnohem starší využívání psů není vědecky prokázané a je postavené na kazuistice. Tedy na jednotlivém vyhodnocování pozitivního účinku působení psů na zlepšování zdravotního stavu či jiné pomoci při péči o postiženého člověka.

Také v případě signálních psů varujících páníčky před nástupem výrazné změny koncentrace glukózy v krvi je jejich pomoc hodnocená od případu k případu. Ovšem na rozdíl od velkého počtu canisterapeutických psů bylo těch signálních zatím vycvičeno mnohem méně. U nás jde o desítky psů, v zahraničí už to jsou stovky, neboť v mnoha státech se cvičí již řadu let.

Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, o. p. s., se takovouto přípravou zabývá od roku 2010. A protože výcvik je podobný přípravě policejních psích specialistů na vyhledávání drog a výbušnin, logicky se společnosti nabízela spolupráce s kynology majícími zkušenosti v této oblasti. „V počátcích výcviku asistenčních signálních psů jsme se spojili se specialistou na policejní pachové práce a soudním znalcem v oboru kynologie Bc. Stanislavem Beníškem. Spolu s poznatky získanými v zahraničí jsme tak vyvinuli unikátní metodu výcviku signálních psů pro diabetiky,“ vzpomíná cvičitelka a ředitelka Helppesu Zuzana Daušová a dodává, že organizace spolupracuje mj. s Animal Welfare and Behaviour Group, School of Veterinary Science, University of Bristol ve Velké Británii, která se zabývá výzkumem využívání těchto psů. „Vzájemná výměna zkušeností probíhá také s holandskou organizací Stichting HERO, pro kterou jsme zpracovaly informace týkající se významu asistenčních signálních psů pro diabetiky a požadavků na jejich práci. To je náš vklad do vznikajících celoevropských norem pro výcvik a hodnocení psů s tímto zaměřením,“ vysvětluje ředitelka Daušová.

Výcvik

Princip výcviku je na počátku podobný přípravě policejních či vojenských psích specialistů na vyhledávání drog a výbušnin. Je samozřejmě důležité vybrat si pro tuto práci správného psa. Osvědčenými plemeny jsou retrívři a border kolie, ale neméně dobří mohou být vhodně vybraní jedinci z jiných malých a středních plemen nebo kříženci. 

Že musí jít o zdravého psa, netřeba zdůrazňovat, stejně jako fakt, že pracovat nosem je pro psa normální. A tak zbývá při výběru predikovat schopnost či radost jedince z učení. Jako u téměř každého výcviku je potřebná motivace. Zpočátku je to vcelku jednoduché, neboť za správné označení vzorku pachu člověka s rozhozenou glykémií dostane odměnu. Pejsek tento vzorek hledá na kolotoči s mnoha různými pachy v nádobkách. Na kolotoči proto, že se snadno mění místa se vzorkem hledaného pachu. Kolotoč se střídá s jinými nádobkami v řadě nebo jinak uspořádanými na zemi, jak je vidět na obrázku. Tyto nádobky mají výhodu, že při správném označení dostane pes odměnu přímo u vzorku. 

A jak se získávají pachové vzorky? Způsobů je více. Klasický je ten s využitím látky zvané Aratex. Přiloží se na tělo člověka v čase, kdy má rozhozenou výši hladiny cukru v krvi, a pak se vloží do sklenice s pevně uzavíratelným víkem. Druhým způsobem je získávání pachu pomocí slin ve zmíněné situaci. 

Zásadní rozdíl

Psí specialisté na vyhledávání drog, výbušnin či zbraní začínají práci nosem na povel páníčků. Jejich činnost je časově omezená, neboť práce nosem je náročná a vyčerpávající. Ovšem zcela jinak je tomu při signalizaci výrazné změny hladiny cukru v krvi. Asistenční signální pes totiž pracuje neustále. Nedostává žádný povel a přitom musí sám reagovat ve dne v noci, sedm dní v týdnu. 

A takovémuto nekonečnému pachovému monitorování bez povelu se musí učit hned po prvotním výcviku. „Jakmile pochopí, co má hledat, jinak řečeno – po vtisknutí určitého pachu do jeho mozkového aparátu, končíme s vydáváním povelů a s využíváním nádobek, kde jsou vzorky pachu. Stačí přistoupit do prostoru, kde jsou vzorky, a on sám po nasátí známého pachu musí začít reagovat. Psi mohou reagovat různě – drkáním nosem do nohy paničky či páníčka, kňučením, škrábáním i jinak,“ popisuje výcvikář Helppesu Jaroslav Labík, v minulých letech úspěšný trenér psovodů a psů se sportovním zaměřením. 

Ředitelka výcvikového centra k vzorkům také dodává, že jejich odběr na budoucím klientovi se provádí s přihlédnutím k tomu, zda více trpí hypo-, nebo hyperglykémií. „Už máme prokázané, že když je někdo častěji postižen nebezpečnější hypoglykémií, pes označí i nastupující zvýšenou hladinu cukru, hyperglykémii.“

Nejde jen o signalizaci

Psi pro diabetiky se neučí jen varovat svoji paničku nebo páníčka před nástupem glykemického problému, ale jako asistenční psi cvičí řadu dalších úkonů. „Musí umět přinést diabetikovi potřebné věci jako léky, cukr, inzulinové pero, glukometr, telefon. 

Zvláště důležité je, aby v případě, že diabetik upadne do sníženého vědomí, pes spustil alarm. To může být pomocí tlačítka nebo dojde v domě pro pomoc. Jak víme od našich klientů, vlivem asistenčních signálních psů klesá u diabetiků počet hyperglykémií i hypoglykémií, neboť vlivem včasného psího varování je hladina cukru v krvi vyváženější,“ konstatovala ředitelka Daušová.

Celý komplex přípravy psa začíná výběrem vhodného jedince, což znamená, že kromě již zmíněných předpokladů pro tuto úlohu se musí posuzovat, zda pes určité velikosti, váhy či temperamentu bude vhodný pro konkrétní dítě nebo dospěláka. I lidský protějšek má určité schopnosti a vlohy a je na odbornících, aby posoudili, který pes je nejvhodnější k danému zájemci. 

Tak o tom mluví i maminka dětského klienta Tadeáše: „Pro našeho syna byla vybrána fenka australského ovčáka Eliška. Půl roku před jejím oficiálním převzetím jsme ji poznali, včetně jejich schopností. Bylo to při několika setkáních včetně jednoho týdenního, při kterých jsme byli seznámeni s tím, jak se bude fenka využívat a jak se o ni máme starat. Byla to úžasná spolupráce – jak s trenérkou slečnou Benčovou, tak se všemi z organizace Helppes, a my si této pomoci nesmírně vážíme. Vidíme, že i přes nepříznivý osud, který synovi nachystal překážku v podobě onemocnění diabetem 1. typu, se mnohé mění. Tadeášek má díky Elišce opět úsměv a oči plné radosti a nadšení. Opět v něm jako matka vidím dítě, které si užívá života,“ zmiňuje část svých zkušeností maminka Veronika. 

 

A co dodat na závěr? Jedním článkem nelze postihnout celou problematiku asistenčních signálních psů. Je to však natolik zajímavý a poměrně nový směr využívání psů, že bude stát za to se k tomuto tématu někdy později vrátit.