Husy emdenské

Tyto mohutné, silné a dobře zmasilé husy poměrně rychle rostou, jsou vhodné k produkci masa. Základem jejich krmné dávky by měla být pastva. Díky svým vlastnostem by si zasloužily daleko více pozornosti, než se jim dostává. 

Německo: Emdener Gänse

Slovensko: Husi emdenské

Anglie: Embden

Francouzsky: Pie d’Emden

Původ: Německo

Kroužek: průměr 27 u obou pohlaví

Vznik  plemene

Husy bývaly oblíbenou chovnou drůbeží. A nejinak tomu bylo ve východním Frísku, odkud pocházejí předkové hus emdenských. Susanne Aigner uvádí, že zde husy přizpůsobené drsnému pobřežnímu podnebí byly již před 2 000 lety. Dále zmiňuje, že podle pověsti bývalo peří zvířat šedé a čistě bílé se u potomků stalo, až když byly spářeny s labutí. Emdenské husy jsou někdy díky této pověsti i díky své velikosti nazývány labutími. Jejich původ tomu ale neodpovídá, vyšlechtěny byly z divoké husy velké. 

Zmínky o cíleném chovu velkých hus v oblasti Emdenu a Brém se objevují již ve 13. století. V raných popisech plemene emdenské husy se hovoří o labutí postavě, nápadně dlouhém krku, žluto-červeném zobáku, modrém oku, oslnivém bílém opeření a oranžovo-červených běhácích. Majestátní, zářivě bílé husy byly ozdobou každé vodní plochy. Navíc měly úžasnou letovou sílu. Oplývaly také vysokou plodností, v prvním roce dokázala husa snést osm až deset vajec. Ve vlasti se zužitkovalo hlavně maso, k exportu sloužilo žádané kvalitní peří. Existují záznamy, že loďmi nebo formanskými povozy bylo od konce středověku peří dováženo až do Středomoří. 

Některá zvířata byla až do poloviny 19. století používána k dalšímu chovu. Na březích řeky Ems (Emže) a na pobřeží Severního moře žila velká hejna těchto hus. Jejich počty výrazně redukovaly silné bouřkové vlny. Také kolem roku 1840 začaly počty chovaných hus klesat, uvádí se, že důvodem byly změny v územním uspořádání. Práva na využívání pastvin a orné půdy byla přerozdělena, zjevně právě na úkor emdenských hus. 

Do Německého standardu byly zařazeny v roce 1912. Za uniformitu německého typu vděčí emdenské husy vášnivému chovateli v Dolním Sasku, který položil základ pro další chov. Tehdy se psal rok 1939. Plemeno se poté v Německu těšilo stále větší oblibě, našlo více zájemců o chov. 

Zlomem byla druhá světová válka, po jejím skončení nezbyly téměř žádné husy emdenské. Návrat k dřívější popularitě plemen byl poměrně dlouhý, ale v roce 1971 byly opět prezentovány na výstavách. 30 hus bylo vystaveno ve „špičkové kvalitě“ s ohledem na tělesnou hmotnost.

V následujících letech se měnila struktura chovu, zvířata mizela z pastvin a začala se chovat ve stájích. Ani emdenské husy, které jsou ideální jako výkrmové husy na pastvu, nebyly ušetřeny tohoto vývoje, jejich počet se znatelně zmenšoval. Dnes existují jen díky několika oddaným milovníkům hus, i když již nejsou v původním emdenském typu. S jatečnou hmotností bezmála 12 kilogramů jsou husy emdenské nejen nejtěžší, ale také největšími husami v Německu: krk housera může být i metr dlouhý. 

Na červeném seznamu Společnosti pro ochranu starých a ohrožených domácích plemen (GEH) jsou husy emdenské klasifikovány jako „kriticky ohrožené“. V roce 1997 bylo evidováno 435 čistokrevných zvířat v 44 chovech, v roce 2016 bylo jen 123 houserů a 238 hus.

Dnešním chovatelským cílem je velká bílá husa s vysokým výkonem ve výkrmu, dlouhým labutím krkem, štíhlou hlavou a mohutným, širokým trupem s dvojitým podbřiškem. Snáška se pohybuje mezi 21 a 65 vejci, zřídka snese husa i 80 vajec. Hmotnost vajec se pohybuje mezi 165 a 170 gramy, bohužel je nižší, než bývala. Příčinou jsou desetiletí liniového chovu a skutečnost, že pro nedostatek chovných zvířat jsou emdenské husy často kříženy s hybridními husami za účelem genetického osvěžení. V důsledku desetiletí liniového chovu se však snížil instinkt sezení na vejcích.

V posledních dvou stoletích sloužily mohutné emdenské husy jako zdroj genetického materiálu k vylepšení užitkovosti ostatních plemen. 

Také v zahraničí lidé obdivovali mohutný, a přesto elegantní vzhled emdenských hus. Jako Emdens jsou známé v Americe, Lʼoies dʼEmden je nazývají ve Francii a v Belgii a Emder Gaense nebo Emdener Gaense v Německu.

V letech 1881‒1882 byla zvířata přivezena do Anglie a USA. Lewis Wright ‒ autor a ilustrátor Practical Poultry Keeper (Praktický chovatel drůbeže, 1899) ‒ uvedl, že tyto husy pocházejí ze severozápadního německého města Emden ‒ dříve psáno Embden, odtud také název tohoto plemene. Jiní autoři ale tvrdí, že toto plemeno má svůj původ v Dánsku. Edward Brown – autor publikace Plemena domácí drůbeže, 1906 – věřil, že emdenské husy vznikly křížením německých a anglických bílých hus. Další autoři předpokládají, že mohutnost tohoto plemene byla výsledkem křížení s tuluskými husami a následné selekce. V Anglii byly dále zdokonalovány, staly se kompaktnějšími. Do Britského standardu byly zařazeny v roce 1865, do standardu Americké drůbežářské asociace v roce 1874.

Čechách a Maďarsku byla zvířata křížena s původními plemeny. V knize Plemena drůbeže se uvádí: „Husa emdenská je vlastně původní husou východofrískou, která má již dvoutisíciletou tradici. Tento vzrůstající chov hus byl zčásti zničen vodními katastrofami ve 13. století. V první polovině minulého století však byly znovu prošlechtěny v Anglii a přikřížením husy tuluské dostaly úplně jiný vzhled. Ztratily také mnoho ze svých původních hospodářských vlastností, zejména v pastevní schopnosti. Jsou to husy těžkého typu vážící 8–12 kg. Snáška se uvádí 40–60 vajec. Na vejcích obyčejně sama nesedí, při sezení je nespolehlivá. Používá se ke křížení s domácími plemeny.“

Podle tvaru trupu se dnes rozlišuje anglický a německý typ husy. První se chová v Pobaltí, Skandinávii a Velké Británii, druhý ve střední a západní Evropě. Oba musí mít čistě bílé peří, u anglického typu se připouští šedá skvrna na hlavě nebo lopatkách. 

Plemenné znaky

Tyto mohutné, silně zmasilé husy mají dlouhý, široký a hluboký trup, jejich velikost ještě umocňuje dvojitý podbřišek. Houser do 1 roku dosahuje hmotnosti 9,6–10,5 kg, husa 8,0–8,9 kg, u starších houserů se požaduje hmotnost 10,4–11,4 kg, u hus 4–9,8 kg. Horní hranice hmotnosti není určena. 

Protáhlá, úzká, štíhlá hlava působí dojmem suché hlavy, při pohledu z boku tvoří horní linie jen nízký oblouk. 

Dlouhý, štíhlý zobák má rovnou horní linii, do linie čela přechází plynule, bez patrných zlomů. Jeho barva je oranžová, nehet by měl být masový. Modré oči lemují úzké oranžově červené obočnice. 

Hloubka mohutného trupu je větší než jeho šířka. Osa trupu svírá s vodorovnou rovinou úhel 35°. Je tedy mírně zvednutý. Trup hus je nesený o něco níže než trup houserů. Velmi široká, dlouhá záda jsou jen lehce klenutá, ale výrazně nazad skloněná. Prsa musí být široká, plná, zaoblená, typická jsou výrazně zvednutá. Také břicho musí být široké a plné, navíc velmi hluboké. Dolní linii dotváří velký, symetricky utvářený dvojitý podbřišek, který je hluboko spuštěný, zvířata jej ale nesmí táhnout po zemi. 

Na trup plynule navazuje velmi dlouhý, nepříliš široký, lehce esovitě prohnutý krk. Jeho délka odpovídá ¾ délky trupu. U hus je o něco kratší. 

Velká, dlouhá, široká křídla nesou zvířata vysoko, těsně přiléhají k trupu. Špičky letek by se neměly křížit, jsou složeny nad krátkým, poněkud zvednutým ocasem. 

Postoj se požaduje velmi široký, středně vysoký, silné holeně by měly být středně dlouhé, velmi dobře zmasilé. Zcela je zakrývá opeření. Také oranžové běháky by měly být středně dlouhé a velmi silné, poněkud dozadu posazené.

Hladce přilehlé peří má menší podíl prachového peří, jednotlivá pera musí být široká. 

Barevné rázy

Chovají se pouze v čistě bílé barvě. 

U mladých hus je přítomnost několika šedých per povolena, trestá se u mladých houserů. Vyřazují se starší zvířata s příměsí šedé barvy v opeření.

 

Nejčastější exteriérové vady

Nepřípustný je malý rámec, drobný, krátký, plytký nebo nízko nesený trup, chybějící, křivý nebo jednoduchý podbřišek. Záda nesmí být úzká, krátká či vodorovně nesená. Trestají se nízko nesená či plochá prsa nebo přítomnost kýlu. Vadou je krátká, široká či vysoká hlava, klenuté čelo, výrazné líce i vysoký, krátký zobák, klenutá horní linie nebo náznak hrbolu. Nežádoucí jsou volná křídla nebo visící vole. 

Užitkovost

Husa emdenská se chová především pro produkci masa. Housata rostou poměrně rychle.

Bílá vejce jsou velká, měla by dosahovat hmotnosti 170 gramů. Požaduje se snáška 50 vajec.

Specifika chovu

Emdenské husy potřebují pastvu, potravu si shánějí na souši i ve vodě. Chovatelé uvádějí, že mají tendenci dělat jídlo z „čehokoli“. V menších výbězích vyzobají zatravněná místa až na hlínu, dokážou zničit stromy tak, že jim odstraní kůru. Skvěle likvidují plevele. V menších výbězích je možné husám přidat košťáloviny, tuřín, mangold, řepu nebo špenát.

I bez výkrmu, pouze s pastvou, se jejich hmotnost v prvním roce pohybuje mezi 8 a 10 kg. Pro jatečné účely dozrají poměrně brzy, ale pohlavně dospívají až ve věku 2–3 let. V té době si hledají partnery pro celý život. 

Husy sedí na vejcích jen zřídka. A pokud zasednou, je potřeba je sledovat, nemusí vydržet sedět celou dobu inkubace. Podkládání vajec pod těžší slepice nebo krůty se v selských chovech praktikovalo už dávno, dnes se spíše využívá líhní. Někteří chovatelé podkládají husám, které na konci snášky postaví hnízdo, vejce z líhně. Taková, která jsou jen pár dní před vylíhnutím. Husy pak svá housata spolehlivě vodí a chrání před predátory. 

Roztomilá čerstvě vylíhlá housata jsou v prachovém peří žlutavá s hnědými skvrnami. Jednodenní housata je možné poměrně přesně rozdělit podle pohlaví, šedé chmýří houserů je světlejší než u husiček. Další opeření je v 1. i 2. roce šedé a teprve po 2. roce získávají koncem léta bělostný šat předepsaný standardem a pohlavně vyspívají. K rozmnožování jsou emdenské husy vhodné až ve 3. roce. 

Rychle rostoucí housata potřebují dostatečné množství pestré stravy s vysokým podílem zeleného krmení. I přestože se jedná o prastaré, k určitým klimatickým a přírodním podmínkám dobře adaptované plemeno, není jeho chov zcela bez komplikací. Například v regionech s chladným jarem je potřeba housata držet v uzavřeném prostoru déle než u jiných plemen, protože snadno nastydnou. Dospělí jedinci jsou však vůči mrazu odolní.