Pes v posteli

Řada majitelů psů dovoluje spát svým čtyřnohým svěřencům s nimi na lůžku. Je to dobré pro obě dvě strany? Doktorka Dana Varbleová soudí: „Obecně je pro zvířata velmi dobré, když spí se svými lidmi. Mají vyšší úroveň důvěry a pevnější pouto s člověkem. Obě dvě strany získávají další zdravotní výhody včetně zvýšeného množství prospěšných neurotransmiterů jako oxytocin a dopamin, tedy takzvaných hormonů štěstí.“

Podle některých výzkumů (netuším, nakolik jsou spolehlivé) má psa běžně v posteli 70 procent pejskařů. Mnohé lidi přítomnost milovaného zvířete uklidňuje, zbavuje neklidu i případných depresí. Od žen zase často slýchávám, že pejska používají jako živý termofor na své věčně promrzlé nohy.

Kvalita spánku

Kdo je zvyklý usínat se svým psem v posteli, je přesvědčen, že se mu lépe usíná, cítí se v klidu a v bezpečí. Ve skutečnosti však může být kvalita spánku podstatně horší, jak ukazuje výzkum společnosti Mayo Clinic. 

Odborníci z této instituce po dobu pěti měsíců monitorovali kvalitu spánku čtyřiceti zdravých lidí bez poruch spánku, kteří spali se svým psem na lůžku. Výzkum potvrdil, že kvalita jejich spánku byla horší a důsledkem bylo častější buzení několikrát za noc. Přesto však lidé ze studované skupiny následující den nevykazovali větší známky únavy.

Sterilní prostředí

Pro alergiky však spaní se psem z pochopitelných důvodů nepřichází v úvahu.

Jane Hellerová, docentka veterinární epidemiologie působící na australské univerzitě Charles Sturt, má proti spaní se psy kardinální námitky: „Ačkoliv se domácí zvířata mohou zdát naprosto čistá, nikdy nejsou sterilní, takže existuje vysoká šance na přenos bakterií a parazitů, které mohou ze srsti přímo putovat na pokožku člověka a způsobit infekci.“

Nejsem fanatikem sterilního prostředí. Vždy jsem jsem respektoval názory vynikajícího odborníka na psovité šelmy Eberharda Trumlera, který ve své knize Rozumíme psům? má velmi inspirativní kapitolku Životně důležitá špína. 

Cituji: „Děti, které vyrůstají ve sterilním prostředí, jsou teoreticky kandidáty smrti. Mají jen štěstí, když to přežijí... Proto je v mých očích přecivilizovanost mnohem nebezpečnějším ohniskem nemocí. To už bychom vlastně měli ve dvacátém století pochopit. Kdo nemůže přenést přes srdce, že malému miminku pes něžně olízne obličej, ať si dá říct, že za takových okolností bude nejlépe, když si nepořídí ani psa, ani dítě. Já, který říkám tyhle příšernosti, to vím, protože mám sedm dětí, které vyrůstaly mezi psy. Sedm dětí, které potřebovaly lékaře jen tehdy, když byla tržná rána na hlavě příliš dlouhá, než aby jí postačilo ke zhojení láskyplné olizování psího jazyka.“

Svou kapitolku Eberhard Trumler končí větou: „Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!“ Tu knihu si určitě přečtěte, vyšla v roce 1982 a vydalo ji nakladatelství Panorama. Nemá spoustu barevných fotografií a není vytištěna na křídovém papíru. Najdete v ní však nadčasové poklady, které mnohým současným nablýskaným publikacím bolestně chybí.

Přestože já psy chovám již dvaašedesát let, v posteli s nimi nespávám. Choval jsem vždy větší a odolná plemena, kterým by bylo pod peřinou nesnesitelné vedro. Nebudu přece své miláčky mučit...