Panenky – několik poznámek okolo těchto ptáků

Astrildovité ptáky chovali lidé v klecích v hojných počtech, a to proto, že je to opravdu snadné. Jak jejich krmení, tak jejich mírumilovná povaha, která chov usnadňuje. Navíc jsou to pro Evropany ptáci cizokrajní, exotičtí. Díky tomu jsou pro majitele jaksi vzácnější, musí se kupovat. Nedají se chytit hned někde za oknem. Žije jich od Afriky přes jižní Asii až po Austrálii okolo sto třiceti druhů. 

Ještě před dvaceti léty je bylo možné do Evropy dovážet téměř bez omezení. Možnost dovozů se téměř vytratila, není proto možné doplňovat chovy čerstvou krví ptáků odchycených v přírodě. Během doby, kdy se různé druhy astrildovitých odchovávaly v klecích, se mnohé přizpůsobily životu na omezeném prostoru natolik, že se nadále dobře množí. 

Rozdělili se nám astrildovití ptáci na takzvané domestikované a normální. Není to však dělení přírodní, ale čistě lidské. V jihovýchodní, tropické Asii žije pak početná skupina astrildovitých ptáků, kteří jsou svojí povahou více než vhodní pro domestikaci, ale nestalo se tak. Hlavně proto, že to byli většinou ptáci natolik laciní, že se nevyplatilo se s nimi nějak piplat. 

Když tedy asi před dvaceti léty přestaly dovozy těchto ptáků v podstatě ze dne na den, nebyly v Evropě ani žádné zavedené, systematické chovy, s jejichž pomocí by se daly různé druhy panenek udržet. Někteří chovatelé si to uvědomili záhy.

Viděl jsem v Německu třeba chov panenky bělohlavé, jehož majitel skoupil vše, kde se co dalo, a dařilo se mu. A vyplatilo se mu to, neboť cena šla rychle nahoru.

Jsou však některé druhy těchto ptáků, které laciné a běžně dostupné nikdy nebyly, hlavně proto, že pocházely jaksi z konce světa, navíc ještě nedávno obývaného lidožrouty. Nebylo tam tudíž radno příliš strkat nos. Přesto se i u nás někteří takoví ptáci objevili. 

Dovozy ptáků

Před dvaceti léty se i u nás objevilo pár zanícenců, kteří se zabývali dovozem ptáků, což utnula panika okolo asijské ptačí chřipky. Vzpomínám na tu dobu s nostalgií, což prý je nezdravý zármutek z toho, co se nikdy nevrátí. 

Ano, jsem nejvíc zarmoucen nad tím, že to byla se strany našich chovatelů hříšně nevyužitá příležitost. Byly tady nabízeny více než zajímavé druhy ptáků, v podstatě je nikdo moc nekupoval, a nevyužil proto nabízené příležitosti. Mnoho transportů bylo přeprodáno dále do ciziny, jak se mi doneslo. 

Inu, bylo to tenkrát a v té době jsme si ještě nemohli dovolit nějaké, i když v podstatě nicotné investice. Také nikdo nepředpokládal, že možnost dovozů zase záhy zmizí. Dovedete si představit, kdyby někdo měl v dnešní době zavedený velkochov jakéhokoliv druhu panenek, jak by se asi spokojeně plácal po šrajtofli? 

I když jde o peníze vždy v první řadě, jak říkal jeden významný ekonom, jde i o další záležitosti, jako třeba poznatky o přírodě. A vůbec o přístup k přírodě, který, jak se v současnosti zdá, docela ujíždí. Právě ty panenky zdají se mi být dobrým studijním materiálem k zamyšlení.

Panenky a jejich soužití s člověkem

Některé druhy panenek žijí v jisté symbióze s člověkem dlouhou dobu. Jsou to „trávožrouti“, jejichž hlavní potravou jsou semena trav. A taková rýže není nic jiného než druh trávy. Trávy mají semena takzvaného moučného typu, nikoliv semena olejnatá. 

Když člověk začal v oblastech jihovýchodní tropické Asie vědomě pěstovat rýži pro svou potřebu, poskytl tím i mnoha druhům panenek zlepšení jejich životních podmínek natolik, že se jejich počty radikálně znásobily.

Celý ten proces může trvat dobře i pět tisíc let. Zpočátku jistě nebyl natolik výrazný, ale velmi rychle se stal dominantním. Z mnoha druhů panenek se staly polní škůdci, a to natolik škodliví, že lidé je potírali všemi dostupnými prostředky.

Ptáci se stali i jistou složkou potravy lidí těchto končin, a to i podle zákonů přírody, kde platí, že všechno musí být nějak využito. 

Za těch řekněme pět tisíc generací má tohle všechno příroda zakalkulováno, proto se počty těchto druhů ptáků nijak nezmenšují. Jejich potírání je v podstatě daň za poskytnutí dobrých životních podmínek pro tyto druhy ptáků. Ve starší literatuře si můžeme přečíst mnohé o tom, jak to vypadalo třeba na Sumatře nebo Borneu. Bude to již padesát let, kdy Artia vydala knihu Tropická Asie ‒země a život. Americký zoolog, a především ornitolog Ripley v ní popisuje svoji cestu po Sumatře.

Poslechněte si můj oblíbený výřez z jeho textu: „Ve výšce 900 metrů se údolí otevřelo do široké kotliny, kterou ohraničovaly kolem dokola travnaté pahorky s roztroušenými borovicemi Merkusovými, jež mají dlouhé jehlice. Dole ležící plošiny byly pokryty rýžovišti, hlídanými vyschlými stařenami Atjehů před nenasytnými ptáky. Ptáci totiž dokážou nadělat na rýžovištích skutečně velké škody. Každá stařena byla usazena v jakémsi hnízdě připomínajícím slaměnou chatrč, z něhož vedly na všechny strany provázky s přivěšenými bambusovými nebo plechovými chřestítky. Jediné zatáhnutí za provázek rozezvučí všechna chřestítka a vyplaší hejna zrnožravých pěnkavovitých ptáků, jako by to byly roje včel. Hejna se však vzápětí nato usadí na vedlejším poli. Zde jsem také viděl zelené papouščí pěnkavy, druh, který není znám z nižších nadmořských výšek.“

Poučení pro chovatele

Pro chovatele by měl tento text být zajímavý z mnoha důvodů, především pak vzhledem k metodice chovu. Je jasně vidět, že astrildovití jsou společenští ptáci, kteří se po jistou dobu sdružují v opravdu velká hejna.

Je to přinejmenším v období, kdy pomalu dozrává rýže. Když tedy dozrává rýže, je v dané oblasti vrchol období hojnosti. Potom následuje období, které již nelze nazvat dobou hojnosti, i když v tropických oblastech to může být pro Evropana neviditelné.

Nicméně existují určité pravidelné přírodní cykly, jimiž se musí řídit i ptáci, kteří žijí v dané oblasti. Nemohou se přece celoročně živit dozrávající rýží. Musí se živit i jinými semeny a také nežijí celoročně v tak velkých hejnech, která dělají starosti domorodým rolníkům. 

Mají tedy tito ptáci celoročně stejné podmínky k životu, jaké jim poskytujeme v našich klecích a voliérách? Pokud si tedy takovou otázku položím, musím si odpovědět, že nemají.

Jaké jsou přírodní cykly v oblastech, které obývají panenky? Inu je to oblast monzunů, tedy oblast pravidelně se obracejících větrů. Ty přinášejí období dešťů, nebo období sucha. A to s železnou pravidelností. Jenže ani v těchto oblastech to nevypadá naprosto stejně. Má to svůj střed i okraje.

Zatímco někde v Indii, v podhůří Himálaje, naprší celoročně až 12 metrů vody, východní oblasti Arabského poloostrova, které jsou také pod vlivem monzunových větrů, naprší jen tolik, že to sotva stačí k tomu, aby se v údolích mohly pěstovat nějaké zemědělské plodiny, a okolo je poušť.

Tohle všechno naznačuje, že se nechováme ke svým svěřencům tak, aby se ti ptáci cítili opravdu jako doma. Málokoho to ale vůbec kdy napadlo. 

Úspěšný chov v Německu

Zmínil jsem již chov, který jsem viděl v Německu a který byl řekl bych více než úspěšný.

Původně byl zaměřen na chov amad modrolících, které můžeme považovat také za výrazné škůdce rýžovišť. Tito ptáci bývali do Evropy pravidelně dováženi, ne sice za opravdu nejnižší cenu, nicméně za cenu jen o malinko vyšší. 

Sám jsem se několikrát pokusil je získat. To, co jsem získal, jsou nějaké zkušenosti. Tomu německému úspěšnému chovu byl věnován celý sklepní půdorys rodinného domu, což je prostor, který si nejspíš nikdo u nás dovolit nemohl. A byl to prostor s umělým osvětlením, i když nechyběly UV lampy, které odrazem dodávaly světlo takového charakteru, že úspěšně imitovalo světlo sluneční.

To bylo zajisté důležité, ale důležitější bylo, že umělým osvětlením byla ptákům zajištěna přirozená délka dne. Všichni astrildovití totiž žijí v oblastech mezi obratníky, kde je celoročně stejně dlouhý den jako noc. V našich venkovních voliérách jsou proto ptáci v létě výrazně překrmováni, když mohou přijímat potravu den co den po delší čas než v přírodě, a v zimních měsících pak mají delší noc. Jejich organismus proto má delší hlad, než je přirozené.

Další okolností, která vedla k úspěšnosti tohoto chovu, byla jistá specializace. Chovatel hned do začátku nenakoupil jeden nebo dva páry jednoho druhu, ale nakoupil vlastně celé hejno. To si u nás nikdo nemohl dovolit. Jeho postup byl však zcela v souladu s přírodními podmínkami, když ptáci žijí v hejnech a nabírají kondici pro následující hnízdění.

Zpočátku všechny ptáky držel v hejnu, měl k tomu připraven vhodný prostor. Samozřejmě měl ptáky viditelně označené, aby mohl vytipovat vhodné chovné páry, které se mu v té větší skupině vytvořily. Protože však přece jenom šlo o prostor omezený, obsazoval jej jen sudým počtem ptáků při vyrovnaném stavu pohlaví. Je dobře známé, že lichý počet nedělá dobrotu a slabší, liší jedinci, jsou vystavováni šikaně.

Hnízdění probíhalo v oddělených voliérkách, nicméně ptáci se stále slyšeli. Po skončení hnízdního období vracel ptáky do hejna, což bylo zase přirozené. Bylo v tom chovu mnoho dalších, dobře vymyšlených okolností. Avšak výše popsané bylo to základní, co vedlo k úspěšnosti chovu. Vraťme se však k panenkám. 

V chovech je asi nejúspěšnějším druhem panenka muškátová, která se sporadicky udržela v našich klecích dodnes a stojí na prahu domestikace. Je opravdu nejméně náročným druhem pro život v klecích z tohoto rodu ptáků. Tyto panenky jsou rozšířeny v přírodě na nejrozsáhlejším území. Na západě od východního pobřeží Arabského poloostrova až po Indonésii na východě. Je proto pochopitelné, že tento druh vytváří větší počet zeměpisných forem neboli poddruhů.

Je také druhem astrildovitých, které jsou v Evropě nejdéle známé, když je popsal již Linné v roce 1758. „Soustava“ uvádí, že bylo popsáno celkem 12 různých forem. Musíme však vzít v úvahu, že v klecích existuje o jednu formu navíc, když jsou různé formy všelijak prokříženy.

U nejblíže příbuzných druhů panenek, které byly dříve dováženy do Evropy ve velkých počtech naprosto pravidelně, však nedošlo ani k náznaku jejich domestikace. Prostě jen proto, že to byli ptáci na trhu až příliš obyčejní. Protože jsou však stále ve své domovině polními škůdci, jejichž počty je zapotřebí tlumit, existuje stále i možnost, že se najdou cestičky, jak tyto ptáky dostat zase do evropských klecí. Taková možnost by se již neměla promarnit. 

Co jsou panenky

Co jsou to vlastně panenky? Může to být i jméno do pranice, protože různé systematické systémy se neshodnou. Existují dva trendy. Jeden řekl bych slučovací, který řadí do určité míry příbuzné druhy ptáků do jednoho rodu, a druhý dělící takový jednotný rod na více rodů.

„Soustava“ používá velký jednotící rod Lonchura, přesto zachovává různé české rodové názvy neboli v češtině používá podrody. Autoři si byli vědomi toho, že zasahovat příliš do zavedených názvů není k prospěchu věci, když tak v souladu s běžnou praxí. Aby to bylo přijato většinou těch, kteří to názvosloví běžně používají. V tomto případě se to myslím zdařilo.

Rodový název panenka použil MUDr. Jaroslav Karásek celkem u šesti různých druhů, u kterých toto pojmenování používáme stále. U druhu nejběžnějšího, totiž u panenky muškátové, používá však v té době zaběhnuté amandina. Dělení dnešní čeledi astrildovitých na tribusy astrildů, amandin a amandin papouščích ukázal se být již dávno omylem, přesto dozvuky tohoto názoru haraší dodnes. 

Z chovatelského hlediska vcelku vyhovuje, když budeme se držet „Soustavy“ a jí použitých českých rodových názvů pro jednotlivé druhy. Přesto bychom měli přihlížet k tomu, odkud ti ptáci z přírody pocházejí. 

Přece jenom je rozdíl mezi ptáky, kteří pocházejí z centrálních oblastí, kde je hlavní plodinou rýže, a ptáky z různých ostrovů západní části Oceánie. Již u Karáska můžeme vystopovat jisté rozdíly. On totiž uvádí poznámky o tom, jak se který druh v té době objevoval na trhu. Zda byl běžný, nebo vzácný. 

V současnosti se mi zdá, že panenky z našich klecí téměř vymizely. Je to škoda, protože jsou to ptáci příjemní a nenároční. Mnozí z nás, řekl bych, jsou na tom ekonomicky natolik dobře, že by se mohli pokusit některé druhy domestikovat, jestliže se objeví na trhu. 

 

Původně jsem vlastně chtěl psát o panenkách trochu něco jiného, ale vzhledem k nostalgii mně vyšlo tohle. Připojuji několik fotek takových druhů panenek, které jsou v jihovýchodní Asii nejběžnější a také nejblíže k tomu, aby se u nás staly ptáky domestikovanými. Vzhledem k tomu, co mi dnes vyšlo, budu asi moci pokračovat, aniž bych toto téma chtěl nějak nafukovat. Ono všechno časem vyčpí.