Husy suchovské

Nenáročné slovenské národní plemeno skvěle využívající pastvu, vhodné pro podmínky drobnochovů ‒ takto lze krátce charakterizovat husy suchovské. Tyto středně velké husy jsou zajímavé také zbarvením, které je rodobarvé. Houseři jsou světlejší než husičky. 

Německo: Suchaer Gänse

Slovensko: Hus suchovská

Anglie: Sucha Goos

Francie:Oie de Sucha

Původ: Slovensko, Suchá nad Parnou

Kroužek: průměr 27 mm u obou pohlaví

Zařazení: skupina A2 – středně velká plemena

Vznik plemene

Husy suchovské byly šlechtěny v osmdesátých letech 20. století. Název plemene je odvozen od obce, ve které vznikaly – Suché nad Parnou, která leží v Trnavské pahorkatině, v údolí potoků Podháj a Parná, v nadmořské výšce 161–231 m n. m. Pochází odtud nejen básník, prozaik a publicista F. Hečko a misionář J. Ježovít, ale také Pavol Ilavský, který se zasloužil o vznik suchovských hus. Ve stejné obci vznikl v roce 1977 Klub chovatelů vodní drůbeže, v té době s cílem zušlechťovat a rozšiřovat chovy slovenských bílých hus. 

Ale zpět k husám suchovským. V chovu P. Ilavského se v sedmdesátých letech minulého století objevily výjimečně zbarvené, žlutohnědě strakaté husy. Základní barvu měly bílou, vyznačovaly se vyrovnanou kresbou, kdy hlava, horní část krku, záda, horní část štítů křídel a boky v oblasti lýtek měly žlutohnědou barvu, zbývající peří bylo bílé. Toto zajímavé zbarvení nadchlo jak P. Ilavského, tak další členy klubu. Muselo vzniknout nové plemeno. Se šlechtitelskou prací se začalo v roce 1978, o rok později byli první předchůdci suchovských hus vystaveni na Národní výstavě zvířat v Nitře. 

Šlechtitelé se snažili upevnit zejména nevšední zbarvení, brzy ale nastaly problémy s příbuzenskou plemenitbou. Bylo potřeba zajistit osvěžení krve, do chovu použít cizí zvířata. 

V okrese Topoľčany byly nalezeny žlutohnědé husy s kresbou podobnou husám divokým, tedy bez strakatosti. Právě tyto husy šlechtitelé použili při dalším šlechtění. Potomci měli celkově žluté zbarvení. 

Pro atraktivitu plemene bylo potřeba zvýšit jeho hmotnost. Použita byla další plemena, a to husy tuluské divoké, landeské divoké, pomořanské divoké a štajbašské modře divoké. V populaci se poté objevila mutace modrého zbarvení. 

Milan Staník uvádí, že v roce 1991 stanovili členové komise pro chov drůbeže ÚV SZCH a Klubu chovatelů vodní drůbeže požadavky na užitkové vlastnosti, exteriérové znaky i zbarvení suchovských hus. V rámci klubu byly uznány pokusné chovy suchovské husy žluté a modré. Šlechtitelským cílem byly nenáročné husy využívající pastvu vhodné pro drobné chovy, které snesou 14–18 vajec a samy je vysedí. Měly by být středního až většího tělesného rámce, pevné konstituce, s kompaktním, mírně zvednutým trupem. 

Uznávací řízení se uskutečnilo na základě rozhodnutí Ústřední drůbežářské komise SZCH 20. října 1995, kdy bylo komisi ve složení Jozef Špaňúr, Milan Fridrich  a Pavol Capek  představeno  24 hus a 21 houserů. 60 % vystavených jedinců bylo mladších než jeden rok. Suchovské husy splnily podmínky kladené na čistokrevné plemeno a byly uznány. Podobné výsledky uznávacího řízení prezentoval v časopise Chovateľ č. 4/1996 Jozef Špaňúr.

Vzhledem k nevelkému počtu chovaných zvířat se považují za ohrožené plemeno. Ing. Cyril Hrnčár, PhD., uvádí v časopise Chovateľ č. 6/2013, že v roce 2001 bylo evidováno 18 chovů s 20 housery a 52 husami, v roce 2010 se registrovalo 19 chovů a 82 zvířat. V roce 2011 klesl počet chovů na 15 se 47 zvířaty a husy suchovské byly zařazeny mezi kriticky ohrožená plemena. V roce 2018 evidoval Slovenský svaz chovatelů 11 chovů suchovských hus. Většina chovů byla v západní části Slovenska, v současné době jsou uznané chovy i na středním a východním Slovensku. 

Suchá nad Parnou, obec, kde suchovské husy začaly svou cestu, si plemene cení. Důkazem je, že v roce 2019 byl připraven projekt, kdy na místě, kde se Podhajský potok rozšiřuje, mělo vzniknout Husí náměstí, na které navazuje naučná stezka. 

Plemenné znaky

Husy většího tělesného rámce, pevné konstituce, s kompaktním, téměř vodorovně neseným hlubším trupem, středně dlouhým silnějším krkem a dvojitým podbřiškem. Takto lze ve zkratce charakterizovat suchovské husy. 

Středně velká hlava je plochá, delší, neměla by být příliš široká. Horní linie přechází plynule do linie krku. Přiměřeně dlouhý zobák tvaru klínu má oranžovou barvu a světlý nehet. Plynule přechází do linie hlavy. Živé oči hnědé barvy lemované oranžovou očnicí jsou umístěny blíže čelu a temeni. 

Plný, dobře osvalený trup je téměř vodorovně nesený. Šířka trupu je stejná jako jeho výška. Plná, široká prsa by měla být dobře zaoblená. Plné, oblé břicho zdobí výrazný dvojitý podbřišek. Široká, jen mírně klenutá záda jsou po stranách zaoblená, směrem dozadu mírně klesají. Středně dlouhý, silný krk nesou zvířata vzpřímeně, jen v horní části je mírně prohnutý. Středně dlouhá křídla dobře přiléhají k tělu, jsou vysoko nasazená, vzadu se kříží. Na linii zad navazuje vodorovně nesený ocas, který je ostřeji ukončený. 

Silné, dobře osvalené holeně překrývá peří, silné, středně dlouhé běháky mají oranžovou barvu, jsou tmavší než zobák. Opeření je měkčí, s vyšším podílem prachového peří. 

Nejčastější exteriérové vady

Výlukovými vadami jsou zejména jiný než dvojitý podbřišek, hmotnost u hus nižší než 5 kg, u housera nižší než 6 kg. 

Barevné rázy

Chovají se v jediném, zato nevšedním barevném rázu, a to žlutě divoké rodobarvé. 

Hlava a krk housera je šedá se žlutým nádechem, na zádech a křídlech přechází plynule do okrově žlutého zbarvení. Peří je zakončené světlejším proužkem. Prsa jsou o odstín světlejší než záda, břicho by mělo být bílé. Letky mají žlutou barvu. Husa je zbarvená podobně jako houser, s větším podílem šedé barvy. Celkově se jeví tmavší. 

Vyřazují se zvířata s bílými letkami, u hus je nepřípustná tmavá barva bez příměsi žluté. 

Užitkovost

Snáší 14‒16 vajec s bílou skořápkou, minimální hmotnost násadových vajec je 140 g.

U houserů je požadovaná hmotnost 6,5–7,5 kg, u hus 5,5–6,5 kg.

Specifika chovu

Suchovské husy skvěle využijí pastvu, potřebují prostory, kde by se mohly pást. Nevyužívá se u nich nucený výkrm. U zvířat určených pro jatečné účely postačí přídavek kukuřice dva týdny před porážkou. 

Pro drobnochovatele je toto plemeno zajímavé zejména proto, že má zachovaný pud kvokavosti, vejce vysedí a o housata se pak vzorně starají. Umělé líhnutí v líhních využívají jen chovatelé, kteří chtějí u hus vyvolat druhou snášku. Husy, kterým se vejce odeberou, zahájí druhou snášku. Někteří chovatelé uvádějí, že pro vyvolání druhé snášky postačí husám odebrat housata těsně po vylíhnutí. 

Ing. Ján Tomka uvádí, že lze sestavit kmeny složené z jednoho housera a jedné husy, nejvíce jednoho housera a dvou hus. U kmenů 1,2 se ale uvádí nižší oplozenost vajec. Ztráty na odchovu může způsobit také to, že pokud se jedné z hus housata vylíhnou dříve než druhé, druhá husa hnízdo předčasně opustí. Je proto vhodné, aby husy seděly na oddělených místech. 

Bonusem a důvodem, proč si zvolit právě toto plemeno hus, je snadné rozlišení pohlaví díky rozdílnému zbarvení hus a houserů. 

Milan Matušinský ve svém článku zmiňuje chovatele Jaroslav Žideka z Nesluše na Dolných Kysuciach, který na své suchovské husy získal na EV v Lipsku titul evropského šampiona.
J. Židek krmí husy naklíčeným zrním, kvůli lehčí stravitelnosti, v průběhu dne se zvířata pasou. Uvádí také, že houseři jsou poměrně temperamentní, v druhém roce doporučuje do kmene zařadit 4–5 hus. Jedné by houser mohl ublížit. Podestýlka by měla být ve větší vrstvě, složená z pilin a suchého sena. Doporučuje přístup k vodě, kde by se husy mohly koupat.