Ptáci mizející z našich chovů – panenky hnědoprsá a žlutobřichá

S jistou nostalgií jsem naposledy vyhledal fotografie dříve běžně dovážených druhů panenek a napsal k nim příslušný text. Ty fotografie jsou vlastně dokumentem, potvrzením, že takoví ptáci se vyskytovali v našich chovech. Je tomu však dobře dvacet let. Kde jinde bych je asi vyfotil, když ne u nás. V současnosti naše chovy podstatně zchudly, co do počtu druhů, které u nás můžeme vidět na vlastní oči. Není to jen můj dojem, ale stejný pocit mají i jiní chovatelé, jak dokazuje text F. Kohlíčka, který jej nazval Ptáci mizející z našich chovů. Mám na mysli především různé druhy malých pěvců, které označujeme v chovatelské hantýrce jako drobotinu. Příčina není, tak jako vždy, jenom jedna, ale je jich celý komplex. Nicméně jako nejhlavnější můžeme označit dvě: zamezení dovozů zhruba před dvaceti léty v důsledku paniky vyvolané asijskou ptačí chřipkou a samozřejmě omezení spolkové činnosti v důsledku pandemie covidu. 

Chovatelství je sice zájmová činnost ryze soukromého charakteru, když nikdo jiný vám ptáky nekoupí a nebude se o ně starat než vy sami, nicméně k tomu potřebujete i další chovatele, kterým prodáte či vyměníte s nimi své odchovy, vyměníte zkušenosti a poznatky. Spolkovou činnost, jako jsou výstavy, burzy, soutěže, schůze, prostě nenahradíte. Tím ztrácíme kontakty a informovanost. Je sice přirozené, že asi veškerá lidská činnost se neděje neustále v příznivě rostoucí atmosféře, ale spíše v různě klesajících nebo stoupajících křivkách, někdy se daří, jindy to skřípe. Je mi ale smutno, když cítím, že to skřípe, že jedeme z kopce. Zatím máme nějaký vrchol za sebou a neměli bychom na to zapomenout. Hlavně proto, aby ti, kteří přichází po nás, nemuseli začínat znovu od nuly. Proto chci třeba pokračovat v textech o panenkách. Hodně druhů tady bylo a zase zmizelo. Takže nejprve o hnědoprskách.

Panenka hnědoprsá – Lonchura castaneothorax (Gould, 1837)

Panenky dnes povětšinou řadíme do jednoho většího rodu Lonchura. Není tomu tak vždy, protože přece jenom existují jisté rozdíly. Chovatelé by si měli všímat především toho, odkud ptáci v přírodě pochází. Jedna skupina pochází z oblastí jihovýchodní Asie, kde je hlavní zemědělskou plodinou rýže. Tito ptáci jsou zde považováni za polní škůdce a žijí zde v opravdu velkých počtech. Jsou to druhy, které jsem představil v minulém textu. 

Skupina druhá jsou obyvatelé řekl bych okrajových oblastí okolo tohoto rýžového centrálního území. Některé druhy na východě asijské oblasti překračují i hranice zoogeografické oblasti a vyskytují se až v Austrálii, kde žijí v jiných podmínkách a na rýži vázány nejsou. Takovým druhem je dnešní panenka hnědoprsá. Povícero australských druhů z čeledi astrildovitých můžeme dnes v evropských chovech považovat za domestikované ptáky, protože již dobře před sedmdesáti léty Austrálie zakázala veškerý jejich vývoz. 

Sedmdesát generací hnědoprsek pochází z klecových odchovů. Ale nikdy to nebyli ptáci v klecích zcela běžní. Zvláště u nás. Nevylučuji sice, že i v současnosti se nějaké v našich chovech ještě najdou, ale rozhodně nebudou běžně dostupné. Koncem šedesátých let minulého století u nás žádný jejich chov nebyl. 

Jak to tenkrát bylo

Když se k nám v roce 1968 nahrnuly přes noc ruské tanky, koloval takový vtip o tom, že český národ to rozdělilo na dvě skupiny. Jedna skupina se jala zavařovat, ta druhá nakupovala valuty. Pro jistotu jsem si také do rezervy pořídil 360 marek, pochopitelně západních. Nicméně jsem nohy na ramena vzít nedokázal. Asi jsem nějakej Staročech. Tak jsem ty marky posléze investoval do ptáků.

 Hnědoprsky se mi náramně líbily, ale kde je vzít? Přijel však celý zájezd chovatelů z Reutlingenu na pražskou výstavu a já ty marky jednomu vnutil, aby mně sehnal tři páry hnědoprsek. On se sice zdráhal, ale ostatní jej přemluvili, že je ode mne nakonec vzal. Ovšem nějakou běžnou cestou mi ptáky dodat nemohl. Až za rok jsem dostal echo, že nějaký turistický zájezd přijede z Reutlingenu do Prahy na Velikonoce a někdo ty ptáky vezme s sebou. 

Samozřejmě ten den rozhlas již od rána hlásil, že na hranicích se tvoří fronty a celníci nestačí turistické autobusy odbavovat, takže všechno má zpoždění. Čekal jsem u hotelu celý den o hladu a třásl se obavou, že kontraband bude objeven a zabaven. Nakonec jsem se dočkal a svůj poklad mohl vypustit do předem připravené klece. Ta radost! 

Dodavatel asi neměl lehké ty ptáky vůbec sehnat a ještě zajistit dodání, také o mně již nikdy nechtěl ani slyšet. Nicméně slíbené splnil dokonale. To se musí nechat. Dva páry byly řekněme dokonalé, jeden pták z třetího páru byl asi starší a jeho kondice dokonalá nebyla, ale to nevadilo. 

Nejdřív jsem všechny ptáky držel v pokojové velké kleci 120 × 80 × 80 cm a pozoroval jejich chování. Potom jsem asi za dva měsíce dal každý pár do vlastní větší klece a nabídl budky. Odchovy byly slušné, ale nechtěl jsem je u nás vůbec inzerovat. V tehdejší době, kdy byla velká sháňka po markách, mě stál pár dobře 2 500 Kč, což bylo více než můj měsíční plat. Kdyby takový prodej vešel ve všeobecnou známost, mohl jsem počítat s kriminalizací v podobě takzvaného neoprávněného obohacování. Nakonec jsem prodal tři nepříbuzné páry po 2 000 Kč chovateli, který si pro ně přijel až do Prahy. 

Vystavil jsem jeden pár na II. celostátní výstavě v Ostravě a to stačilo, aby si chovatelé ptáků všimli. Tři páry jsem pak vyměnil v NDR za fotoaparát Pentacon Six a začal fotit. Potom pan Foltýn opatřil nějaké hnědoprsky pro pana Večerku z Bezměrova, s kterým jsem pár posléze vyměnil pro změnu krve. 

Dál jsem však již nic nového do chovu nikde nesehnal, a tak jsem musel zbylé ptáky po sedmi letech rozpustit výměnami za něco jiného. Dál to prostě bez osvěžení krve nešlo. Cena ptáků na západ od nás dolů neklesla, zato u nás rapidně. A co je příliš laciné, o to lidé nemají zájem. Takže i když u nás v jistý čas hnědoprsky na výstavách byly k vidění vcelku pravidelně, pomalu se z našich chovů zase vytratily. Jaká je situace dnes, si netroufám odhadovat, ale předpokládám, že tito ptáci zcela jistě v našich chovech běžní nejsou. 

Pikantní na tom je ještě malá historka. S chovatelem, který si pro ptáky přijel do Prahy, jsme si je předávali na vrátnici podniku, kde jsem byl zaměstnán. Ukažte, co to máte? Říkal vrátný. Jé, to znám, těch tam bylo! Kde? No v severní Austrálii, já tam dělal na farmě. A proč jste se vrátil? Protože jsem blbec, teď bydlím na hausbótu. 

Systematika

Tento druh popsal John Gould v roce 1837 jako Amadina castaneothorax. Publikace, ve které ptáky popsal, se jmenovala A Synopsis of the Birds of Australia and the adjacent islands. Díl 2., tabule21. Rod Lonchura ustanovil v roce 1832 Sykes. Tato Gouldem popsaná nominátní forma je rozšířena podél východního pobřeží Austrálie.

Potom v roce 1910 zjistil Mathews, že ptáci rozšíření od Carpenterského zálivu směrem na západ jsou odlišní, a popsal formu Lonchura castaneothorax assimilis (Mathews, 1910). Jsou na hlavě tmavší a máme je na fotce. Předpokládám, že v současnosti budou obě tyto formy již v evropských chovech prokříženy. 

Další čtyři poddruhy panenky hnědoprsé byly následně popsány z Nové Guineje. Všechny tyto čtyři formy jsou na první pohled k rozeznání od těch australských podle velikosti těla. Jsou téměř poloviční velikosti než jejich australští příbuzní. V našich chovech se tito ptáci objevili tak před dvaceti léty. Byl bych překvapen, kdyby tady ještě něco zůstalo. V té době byly představovány jako panenky hnědoprsé ostrovní. Všechny tyto formy se od sebe odlišují především podle zbarvení na hlavě. Nicméně všechny formy nemohou nést jméno ostrovní. 

Podle některých pramenů jsem tenkrát vyfotil formu L. c. ramsay Delacour, 1943, která pochází z východní Nové Guineje a je na hlavě nejtmavší (z těch postavou malých forem). Proto panenka hnědoprsá tmavohlavá. Další formy pak jsou L. c. sharpii (Madarasz, 1894) = p. h. ostrovní, L. c. uropygialis Stresemann et Paludin 1934 = p. h. malá a L. c. boschmai Junge, 1952 = p. h. tmavolící. Obě poslední formy pochází z hor na západě Nové Guineje. Ačkoliv jsou to oblasti opravdu téměř z konce světa, přece jenom tam již vtrhla civilizace. Původně sice v podobě druhé světové války, potom to však již bylo k nezastavení. V části, odkud pochází poslední dvě formy, se například nachází největší důl na zlato na světě. Je to taková díra do země, že je viditelná i z vesmíru. 

Pokud se týká chovu panenky hnědoprsé, nebudu opakovat notoricky známé skutečnosti okolo jejich krmení a výšky teplot, při kterých prosperují, chci však zdůraznit některé další, dříve opomíjené skutečnosti. 

Jsou to ptáci společenští, kteří po dobu, kdy nehnízdí, žijí v hejnech. Mají i jisté společenské chování. Například když jeden z ptáků začne zpívat, ostatní se shromáždí okolo a upřeně jej pozorují. Někdy si však vzájemně škubají peří na hlavě. 

Již Karásek doporučuje, aby v kleci měli ptáci svislá bidla, nejlépe z rákosu, po kterých šplhají. Tím si obrušují drápky. Opravdu jim rychleji drápky rostou a je zapotřebí je stříhat. Společný chov je sice možný, je však zapotřebí jim prostor upravit tak, aby každý pár měl svoje teritorium. 

V přírodě je nejčastěji zastihneme v rákosových porostech v okolí vodních toků a takové prostředí se jim částečně snažíme napodobit. 

Panenka žlutobřichá – Lonchura flaviprymna (Gould, 1845)

Tato panenka pochází z menšího území severní Austrálie, kde nejčastěji tvoří společná hejna s panenkou hnědoprsou západní. Území jejího rozšíření má být nejmenší ze všech australských astrildovitých ptáků. Nicolai se Steinbacherem se dokonce vyjadřují tak, že opravdu čistá hejna jsou známá jen z území okolo Kukunura a Katherine. Na zbylém území okolo Darwinu byla pozorována vždy společně s panenkami hnědoprsými. 

Dokonce se má i v přírodě křížit s panenkou hnědoprsou. Její řazení do rodu je řekněme pestré. Gould je řadil do rodu Donacola,Nicolai se Steinbacherem do rodu Munia. Russ je řadil do rodu Spermestes. 

V evropských chovech je můžeme považovat za raritu. Rozhodně to nejsou ptáci běžní. A také více než často vykazují určitou rozmanitost vzhledu, která ukazuje na křížení s panenkou hnědoprsou. Ptáci jsou natolik příbuzní, že potomci vzniklí křížením mohou být ve větší míře dále plodní. Míra další plodnosti však známa není. 

V našich chovech jsem tyto ptáky zachytil asi před patnácti léty jako raritu. 

Pohlaví u obou dnes zmíněných druhů lze bezpečně rozeznat pouze podle zpěvu samců. Samci panenky hnědoprsé zpívají naštěstí často a jde i o jistou formu sociálního chování, má širší význam než u většiny dalších druhů pěvců. Ostatně chovat tyto panenky jen v omezeném množství, nebo dokonce jen v jednom páru je nepřirozené. Mimo období hnízdění by ptáci měli být drženi vždy v hejnu. 

Tolik několik poznámek k chovu ptáků, kteří již prošli klecemi našich chovatelů, ale moc jich u nás nejspíš nezbývá. Tak se na ně můžete podívat alespoň na obrázcích.