Husy slovenské

Husy slovenské mají řadu předností. Toto středně těžké plemeno je nenáročné, otužilé a shánlivé, skvěle využívá pastvu. Pud sezení na vejcích je zachovaný, o housata se dobře starají. Také užitkovost je všestranná, kromě produkce masa je lze použít i pro výkrm a produkci lahůdkových jater. Předností je také kvalitní peří. 

Německo: Slovakische Gänse

Slovensko: Hus slovenská

Anglie: Slovak Goos

Francouzsky:Oie slovaquie

Původ: jižní Slovensko, podunajská oblast

Kroužek: průměr 27 mm u obou pohlaví

Zařazení: Skupina A2 – středně velká plemena

Vznik plemene

Slovenské husy vznikly koncem první poloviny 20. století z místních hus z podunajské oblasti. Při šlechtění byly použity husy maďarské a emdenské. 

Za dob feudalismu byly husy relativně levným zdrojem masa. Využívaly pastvu v okolí vodních ploch i vodní plochy samotné, až na odchov housat nevyžadovaly příliš pozornosti. Kromě masa se využívalo také peří. Později, v období mezi světovými válkami, se chovatelé snažili o zvýšení hmotnosti chovaných zvířat, dosažení rychlejšího růstu a lepšího osvalení. Poptávka rostla po tučných husích játrech. 

První pokusy se šlechtěním slovenských hus uskutečnil ve 40. letech minulého století Julius Godál v Nitře. Jeho cílem bylo z bílých a šedě strakatých hus z okolí Nitry a Levic vyšlechtit plemeno s vyšší hmotností, které bude vynikat snáškou a kvalitou bílého peří. Při šlechtění použil emdenské husy německého typu. U potomků se zvýšila snáška, ale byli nevyrovnaní, co se týče hmotnosti i exteriérových znaků. Se sjednocením hmotnosti pomohly maďarské husy. Vznikly ale další problémy jako hrubé linie hlavy a narušená struktura peří. Tyto nežádoucí znaky a vlastnosti byly odstraněny použitím houserů z linie Szikilaba pocházejících z okolí Sarvaše.

Kolektivizace v roce 1948 znamenala velké změny přírodních podmínek. Právě kvůli ztrátě původních prostor pro chov hus se velmi snížil zájem o jejich chov, slovenské husy zanikaly. Nejdéle se zachovaly populace v Lukáčovcích a Andači, v obcích ležících nedaleko Nitry. První standard slovenských bílých hus zveřejnil Ing. V. Malík v knize Atlas plemien hydiny v roce 1966.

Poté, co se z Českého svazu chovatelů vyčlenil v roce 1977 Slovenský zväz chovateľov, jeho cílem bylo zachovat a rozšířit chovy slovenských národních plemen. V časopise Záhradkár Chovateľ 7/1977 byla v reportáži zveřejněna výzva:

„Pri odchode sme sľúbili odovzdať odkaz čitateľom: pozvánku do Klubu chovateľov vodnej hydiny a prosbu, aby nezaplavovali chovateľov v Suchej nad Parnou objednávkami na násadové vajcia, húsatá a káčatá. Ani pri najlepšej vôli nedokážu, zatiaľ, uspokojiť záujemcov. Navyše, mnohým nestačia ani odpovedať na listy. Veď záľube sa venujú len popri zamestnaní a starostlivosti o rodiny.“

O tom, že i v roce 1977 nebylo snadné získat do chovu slovenské husy, píše v článku Chovám slovenskú bielu hus I. Krchnák ze Suché nad Parnou, který v listopadu 1976 na celostátní výstavě v Brně získal na kmen slovenských bílých hus vítěznou cenu. Článek vyšel v časopise Záhradkár Chovateľ  2/1977: „Spoločne s chovateľom Ilavským sme navštevovali územia, kde sa pravdepodobne mala nachádzať slovenská biela hus. Zašli sme na Podunajskú nížinu do gazdovských dvorov v okolí Malého Dunaja. Gazdinky však už nemajú vlastný odchov húsat, ale si každý rok kupujú húsatá z veľkochovov. V niektorých lokalitách by sa ešte našli jedince pochádzajúce zo slovenskej bielej husi, ale do plemenného chovu ich nemožno zaradiť. Navštívili sme okolie Nitry, odkiaľ pred niekoľkými rokmi nakupoval husi aj Výskumný ústav chovu a šľachtenia hydiny v Ivanke pri Dunaji. Nedopátrali sme sa však po chovateľovi tohto plemena, i keď sa tu vraj nachádza. V Brestovanoch som navštívil staršieho chovateľa, ktorý sa vraj už viac rokov zaoberá chovom slovenskej bielej husi. Postupne však upúšťa od tohto chovu pre ťažkosti so zaobstarávaním nepríbuzných jedincov. Získal som od neho štvorročnú hus. Gunára mám od chovateľa zo Serede. V tejto sezóne (1977) mám v chove dva nepríbuzné páry. Do jedného kmeňa som zaradil husičku z minuloročného odchovu. Podmienky na chov mám vyhovujúce. Neďaleko domu je potok a priestranná lúka, na ktorej sú husi celé dni.

Z počutia viem o chovateľovi slovenskej bielej husi na Morave pri Brne, ale ani meno ani presnejšiu adresu nepoznám. Ďalej je to začínajúci chovateľ M. Cáder z Bíňoviec pri Trnave a chovateľ B. Cepko zo Zelenča. Stretávam sa s nimi a navzájom si vymieňame skúsenosti.“

V publikaci Encyklopédia drobnochovateľa Ing. V. Malíka , kterou vydalo nakladatelství Príroda, Bratislava v roce 1991, jsou husy slovenské popsané následovně:

„Telo má kompaktné, pekne tvarované. Hlava primerane veľká, stredne dlhá, klenutá. Zobák kratší, klinovitý, pomarančovo červený, na hrote s výrazným svetlejším nechtom. Prechod do hlavy plynulý. Oči tmavomodré, obočnica pomarančová, pravidelne kruhovitá. Krk dlhý, vzpriamený; perie v jeho hornej tretine usporiadané striedavo do kratších pozdĺžnych rýh a oválov, čím vzniká dlhší naberaný golier. Chrbát široký, v profilovej línii smerom dozadu mierne sklonený, po bokoch plynulo zaoblený. Nasadenie chvosta mierne podvihnuté, chvost uzavretý do tvaru polkruhovitého vejára. Prsia plné, široké, oblé. Hruď široká, dlhá, dobre osvalená. Brucho plné, oblé, podbrušie jednoduché, pri starších zvieratách výrazné, až dvojité. Krídla dlhé, hrubé, nad chvostom mierne prekrížené. Lýtka krátke, hrubé, dobre operené, beháky hrubé, stredne dlhé, oranžovočervené, tmavšie ako zobák, pazúry svetlo rohovinové. Operenie čisto biele, kvalita peria dobrá. Medzi tvarovými líniami gunára a husi sú iba jemné odtiene vyplývajúce z pohlavného dimorfizmu. Chovný cieľ: živá hmotnosť gunára 7 kg, husi 6 kg; znáška 16–18 vajec o hmotnosti 160 g; farba škrupiny porcelánovo biela.“

Podobně jako husy suchovské, i slovenské husy jsou ohroženým plemenem. V současnosti jsou jejich stavy stabilní. 

Plemenné znaky

Husy slovenské jsou temperamentní husy středně velkého tělesného rámce, ušlechtilého vzhledu. 

Hlava by měla být středně dlouhá, u houserů delší, u hus kratší. Vyznačuje se výraznými lícemi a čelem; horní linie je u houserů plochá, u hus o něco více zaoblená. Středně dlouhý, jen mírně klenutý zobák přechází plynule do linie čela. Má oranžovou barvu a výraznější, světlejší nehet. Modré, hlouběji posazené oči lemují pravidelné oranžové očnice. 

Středně dlouhý, silnější krk nesou zvířata vzpřímeně, vyznačuje se výrazným rýhováním. 

Mohutný trup je nesený mírně zvednutě. Plná, široká prsa působí dojmem mohutnosti, měla by být dobře zaoblená. Široká, mírně klenutá záda spadají dolů k uzavřenému ocasu tvaru půlkruhového vějíře. Ocas je oproti linii zad mírně zvednutý. 

Křídla jsou silná, dlouhá, nad ocasem mírně překřížená. Břicho by mělo být plné, hluboké, podbřišek jednoduchý, u housera méně výrazný. 

Krátké silné holeně skrývá opeření, běháky jsou silné, středně dlouhé, oranžově červené barvy se světle rohovými běháky. 

Opeření je čistě bílé, pevné, s větším podílem kvalitního prachového peří. Objem prachového peří by měl být větší než podíl peří krycího. 

Nejčastější exteriérové vady

Výlukovými vadami jsou dlouhý, tenký zobák, tenký, lomený či zahnutý krk nebo úzký postoj.  

Vadou je silně vyvinutý podbřišek u housera.

Barevné rázy

Chovají se v jediném barevném rázu, a to bílé. 

Nepřípustná je příměs šedého peří ve větším rozsahu.

Užitkovost

Snáší 12 i více vajec s bílou skořápkou, minimální hmotnost násadových vajec je 140 g.

U houserů je požadovaná hmotnost 6,8–8,0 kg, u hus 5,8–7,0 kg.

Specifika chovu

Husy slovenské jsou nenáročné husy přizpůsobené slovenským klimatickým podmínkám, nám jsou tedy také blízké. Pro ty, kdo mají k dispozici plochy, kde se husy mohou pást, je chov nenáročný. V případě, že přístup k pastvě nemají, je potřeba zabezpečit nasekané zelené krmivo, v zimě kvalitní seno. Využít je možné také nevymlácenou ovesnou slámu, košťáloviny, mrkev nebo jablka. F. Staňo doporučuje na večer přidat mimo období snášky ječmen, před a v průběhu snášky, v zimě a předjaří je vhodný oves, ideálně naklíčený. Husy ocení i přídavek krmné směsi. Nutností je podávat grit.

Pro kvalitu a čistotu peří je důležitý přístup k vodě s možností koupání. Ke koupání může posloužit i větší nádoba. Dobře snáší i letní podškubávání.

Do hejna se na jednoho housera zařadí 1–5 hus, hejna je potřeba sestavit nejpozději v říjnu. 

Housata husy vysedí a starají se o ně, jen v prvních dnech je potřeba chránit je před vlhkem a průvanem. Ke krmení se doporučuje směs obilovin, a to kukuřice, ovsa a ječmene, důležité je přidávat vitaminy. 

Slovenské husy jsou velmi zvědavé a ostražité. Předměty ve svém dosahu rády „testují“ zobáky. 

Stromy a keře ve výběhu je dobré obalit např. pletivem a zabránit tak jejich poškození. Také chovatelské zařízení by mělo být z pevného materiálu. Chovatelé uvádí, že nejsou výjimečné případy, kdy husy roztrhaly třeba hadici na zalévání nebo zástěrky u auta.