Ptáci mizející z našich chovů – panenky z Nové Guineje

Ve starší literatuře o exotických ptácích nebo v takové literatuře cizojazyčné se můžeme dočíst o tom, kdy asi se různé druhy ptáků objevily v evropských chovech. Pro historiky to může být leckdy i zajímavé, obyčejné smrtelníky spíše zajímá, kde vzít na pivo. Chovatelé bývají takoví spíše obyčejní lidé, kteří balancují na hraně ekonomické nezávislosti. Sem tam se sice během času mezi chovateli našli i lidé, kteří v jistý čas ekonomicky nezávislými i byli, aby nakonec skonali na Mírově. Všichni však, bez ohledu na to, co si jak během života mohli dovolit, se nějak zasloužili o rozvoj všeobecného poznání. I kdyby i jen jediné zrnko z toho, co jste kdy zaslechli, uvízlo v paměti, je to přínos. Také se říká, že opakování je matkou moudrosti. Protože chovatelé ptáků by si jen malinko měli uvědomit a dokázat si představit přírodní podmínky, z jakých pocházejí jejich svěřenci, musíme si o takových krajích něco říci. 

Na přelomu tisíciletí se do našich končin dostalo více druhů ptáků, kteří se většinou v našich klecích nakonec neuchytili, takže koneckonců nemohou ani mizet, nicméně se tady mihli. To, že tady zase již nejsou, lze považovat za promarněnou příležitost. Kdybyste měli dnes jejich zavedený větší chov, nemuseli byste je nabízet někde na burze v Holandsku, movitější zájemci by si našli cestu k vám sami. Ti ptáci byli v Evropě vždy vzácnější než další jim příbuzné druhy. Proč? Nejdřív trochu zeměpisu.

Nová Guinea

Nová Guinea je druhý největší ostrov na světě, leží však pro Evropany anebo i Američany poněkud z ruky. Na mapě to sice ani tak nevypadá, ale je tomu tak. Tento ostrov je území asi tak desetkrát větší než naše Česko. Již jenom proto na takto rozlehlém území najdeme i mnohem více biotopů než u nás. 

Celý tento lán světa leží však mimo hlavní trasy jak lodní, tak letecké přepravy. Navíc byl po dlouhou dobu ve správě Austrálie, která však zakazuje vývoz ptáků dobře přes sedmdesát let. Nové Guineje se to sice přímo netýkalo, přesto to představovalo jisté překážky. Dostat jakýkoliv transport živých ptáků do Evropy bylo natolik komplikované, že se to muselo nepříznivě projevit na jejich konečné ceně. Kdo si asi tak mohl dovolit pořídit si najednou větší počet zajímavých ptáků?

Přesto se mnohé druhy v evropských klecích i odchovávaly pravidelně, ale v malých počtech. Dnes se sice můžete na tento ostrov sem tam dostat i organizovaně, je to však zájezd spíše pro otrlé zálesáky. Jistou představu můžete získat na serveru mapy.cz, kde najdete i letecké záběry.

Lidská sídla moderního stylu jsou patrná i podle snímků z vesmíru, nicméně jsou vlastně titěrná. Kromě hlavního města Port Moresby, které však získalo titul nejhoršího místa pro život na celé Zemi.

Jak se podařilo zorganizovat nějaké dodávky živých ptáků do Evropy, si vlastně nedovedu představit. Nicméně se pár exemplářů ocitlo i na našem území a mne těší, že vám mohu představit i jejich fotografie. Většinou si však již nepamatuji, kde jsem k nim vlastně přišel.

Pokud se týká astrildovitých ptáků z rodu, kterému říkáme panenky, je jich tady domovem více druhů. Pochází však z prostředí, které se liší od životního prostředí jiných panenek, jež jsou domovem více na západ. Na Nové Guineji je teplo a vlhko a není to kulturní zemědělská krajina.

Pokud ptáci pocházejí z nižších poloh pobřežních oblastí, jsou to spíše obyvatelé rákosových porostů. Několik druhů jsou pak obyvatelé alpinských travních porostů vysokých hor. To bychom měli odlišovat. Uskutečnit transport živých ptáků z odlehlých oblastí, kde třeba jediným spojením se světem je letiště pro malá letadla, je akce natolik komplikovaná, že se nemůžeme divit, že takoví ptáci jsou v evropských chovech vzácností. Přesto jsem několik druhů vyfotil u nás v Česku. Některé vám chci dnes představit.

Panenka Nevermannova ‒Lonchura nevermanni Stresemann, 1934

Domovem těchto ptáků je poměrně úzký pruh pobřežních nížin Nové Guineje. Všimněme si, že byla popsána teprve skoro v polovině minulého století. Je to krajina, kde na neproniknutelné pobřežní mangrovové porosty navazují různé porosty rákosů a trav a celý ten kraj je ponejvíce bažinatý. 

Asi v polovině této oblasti běží od severu k jihu hranice mezi Papuou – Novou Guinejí, která je dnes samostatným státem a je to východní část ostrova, a částí západní, jež patří Indonésii a je její provincií. Při ústí řeky Maro leží menší město Merauke, které bývalo za druhé světové války vojenskou základnou. Bez toho by nejspíš ani nevzniklo. Jak se tam vlastně dostat, si netroufám odhadnout, ale podle jistých náznaků to ponejvíce jde dodnes spíše z Port Moresby na východě. Ještě docela nedávno, v roce 1961, sice ne přímo tady, ale kdesi při pobřeží rituálně snědli jednoho z Rockefellerů.

Pro chovatele drobotiny jsou to ptáci atraktivní, nicméně o jejich chovu u nás nevím v podstatě nic. Nafotit jsem je mohl proto, neboť jsem si jeden pár, právě za tímto účelem, tehdy koupil na burze ve Zwolle.

Výhodou je, že samce lze odlišit od samice podle zbarvení na hlavě. Samec má více bílé i černé barvy. Je to na fotkách vidět. Odchovu jsem nedosáhl, protože samice po postavení hnízda náhle uhynula.

První transporty do Evropy se uskutečnily podle Bielfelda až v roce 1975. První odchov byl dosažen v Německu v roce 1978. 

Krmení nedělalo žádné problémy, dávaly však přednost prosu v klasech a senegalskému prosu také v klasech. Klasy senegalu jsem podával namočené a proplachované před podáním. 

Mezi chovateli je nejvíce používáno jméno Nevermannova, proto se toho držím. Čeština používá žlutokrká, což skutečnosti neodpovídá, nebo světlehlavá. To sice je přiléhavější, nicméně několik druhů dalších panenek nese podobná jména.

Panenka nádherná – Lonchura spectabilis (Sclater, 1879)

Tyto panenky jsou malí příjemní ptáci. Jejich pojmenování nádherná je převzato z němčiny, kde se jmenuje Prachtnonne. Dva kusy jsem koupil u nás, ale již si nepamatuji kde, nejspíš z nějakého importu nabízeného při výstavě v Nymburku.

Měl jsem je asi půl roku, ale nepodařilo se mi odhalit jejich pohlaví. Asi po půlroce jeden pták uhynul, další jsem pak již nezachytil. Předpokládám, že jich u nás bylo více. Tito ptáci jsou rozšířeni v několika územích při severním pobřeží Nové Guineje, ale i v horách centrálního pohoří. K Papui-Nové Guineji náleží i souostroví navazující na její východní straně. Největším ostrovem je zde Nová Británie, která je velká asi jako Čechy. 

Všichni ptáci, které jsem v evropských klecích kdy zahlédl, byli právě nominátní formy L. spectabilis spectabilis, která má světlé břicho. Další formy pocházející z vlastní Nové Guineje mají buď břicho částečně nahnědlé, forma L. s. sepikensis Jonkers et Roersma, 1990 má mít břicho zcela hnědé. Na tuto formu jsem musel vzít do ruky štěteček a potom ji posadit na fotografické pozadí, aby to vypadalo přirozeněji.

Zatím byly popsány tyto formy:

1. Lonchura spectabilis spectabilis (Sclater, 1879), 

2. Lonchura spectabilis wahgiensis (Mayer et Gilliard, 1957), 

3. Lonchura spectabilis mayri Hartert, 1930,

4. Lonchura spectabilis gajduseki Diamond, 1967,

5. Lonchura spectabilis sepikensis Jonkers et Roersma, 1990.

Je však možné předpokládat, že budou popsány i další formy, protože Restall (1997) se zmiňuje o dalších populacích s jistými morfologickými znaky, které však nemají vlastní vědecké pojmenování. Tyto panenky měly být do Evropy poprvé importovány v roce 1934 a potom až v roce 1970. První odchov byl hlášen v roce 1971. Nicolai se Steinbacherem je řadí do rodu Munia. Odchovy v našich klecích mně známy nejsou, nicméně před těmi dvaceti léty tady nějací ptáci byli. 

Panenka temná – Lonchura stygia (Stresemann, 1934)

Ptáky poprvé popsal Stresemann v roce 1934 v publikaci Ornithologische Monatberichte 42: 102. O jejich příbuznosti s jinými druhy panenek pocházejícími z Nové Guineje se vedou stále polemiky.

V němčině nese tento druh jméno Hadesnonne. Jsou to ptáci z nížin na jihu Nové Guineje, kde mají být rozšířeni od území nazývaného Kurik a Merauke na západě až po střední tok řeky Fly na východě. Tedy podle Nicolaie a Steinbachera. Je to poněkud rozmazané ohraničení výskytu.

Merauke na mapě najdete při pobřeží, největší řeka Nové Guineje Fly, pojmenovaná po jakési anglické šalupě, probíhá od tohoto místa daleko na severovýchodě a ústí do moře až téměř na samém východě Nové Guineje. Je to území, kde si lidé staví svoje příbytky na stromech, aby měli aspoň někdy suché nohy.

První ptáci se měli dostat do Německa až v roce 1981 a téhož roku hlásil odchov dr. Burkard ve Švýcarsku.

Nejméně jeden pták se objevil i u nás. Krátký čas provozoval ptáčnický krám v Radotíně dr. Moravec, který mně tuto panenku zapůjčil, abych ji mohl vyfotografovat. Toť vše. Svou postavou to byl pták velice podobný dalšímu druhu, který mohu představit, a to:

Panenka šedokrká – Lonchura hunsteini (Finch, 1886)

Panenka šedokrká byla popsána jako Donacicola hunsteini Finch, 1886. Stalo se tak toho roku v anglickém časopise Ibis. Nicolai a Steinbacher je řadí do rodu Munia, který ustanovil v roce 1836 Hodgeson.

Vzorek pocházel z ostrova Nové Irsko v Bismarckově souostroví. Před první světovou válkou se tady angažovalo Německo jako koloniální mocnost a jako pozůstatek té doby nacházíme na mapách mnohá místa s německými jmény. Dnes patří tyto četné ostrovy pod správu Papuy Nové Guineje. 

Tyto ostrovy jsou vlastně pokračováním Nové Guineje východním směrem za Dampierovým průlivem, kde se postupně stáčí severovýchodním směrem zpět k západu. Za druhé světové války byla tato oblast obsazena Japonskem a válka tudy prošla v plné síle. 

O přírodních podmínkách si můžeme udělat dobré představy z válečných románů Erika Lamberta, který se sám zúčastnil těchto bojů. Třeba Veteráni nebo Ostrov Fulakona. Jeho romány mohly u nás vycházet, asi proto, že byl členem Komunistické strany Austrálie, aniž by tedy komunismus prožil na vlastní kůži.

Dnes jsou tyto ostrovy již „kulturnější“ zemědělskou krajinou, než bývaly. Na leteckých mapách si můžete všimnout podezřele vypadajících geometrických tvarů rostoucí zeleně. Jde nejspíš o velké plantáže palmy olejné. Vyšší polohy na těchto ostrovech mají být však spíše travnaté porosty.

Válka učinila tuto oblast přístupnější, když obě válčící strany stavěly na různých ostrovech letiště a přístavy.

O rychlosti postupu civilizace vypovídá jeden vtip z té doby. Americký styčný důstojník hovoří právě s místním náčelníkem, který je oděn do čelenky z peří, v nose prostrčené rajčí peří, když vtom jim za zády startuje jeden bombardér B-29. Američan říká: Velký pták, hodně hlasitý. Na to mu náčelník odpovídá: To víte, čtyři motory Pratt and Whitney, každý o síle šest tisíc koní, to již musí udělat nějaký randál. 

Přesto všechno je tato oblast z hlediska ornitologie půdou panenskou a můžeme se nadát, že tady budou objeveny třeba i další druhy ptáků. Je však škoda, že ptáky, kteří se odtud dostali do evropských klecí, se nepodařilo nějak výrazněji rozmnožit.

Že se někdy objevili i u nás, dokumentuje jen to, že je mám vyfocené. Přispívám sice do seriálu o ptácích, kteří z našich klecí mizí, v tomto případě jde však spíše o nevyužitou příležitost.

Možná že se vám ještě podaří na takové někde i narazit, až se zase rozběhnou burzy a výstavy. Pokud tedy právě nebudete mít díru v kapse, staré ptáčnické přísloví říká, že když jsou ptáci k mání, mají se kupovat.