Tajemný svět papoušků: Chovat papoušky není pro každého

Kupujeme si domů z různých pohnutek zvířata – často jako společníky – nejrůznějších druhů, a pokud nám to čas a zájem dovolí, pozorujeme je a vysvětlujeme si (nebo jen pasivně vnímáme) jejich chování. Jsme však schopni dostatečně porozumět jeho psychické a fyziologické podstatě a co jím zvíře chce sdělit?

Někdo si toho o vrozeném chování svého zvířecího svěřence mnoho nenastuduje, a to buď z nedostatku populárně-odborné literatury, nebo i z pohodlnosti či šetrnosti, kdy ve styku s ním spoléhá na intuici a improvizaci podle právě vzniklé situace. 

Často podobně v péči a ve výchově přistupujeme i k vlastnímu potomkovi od jeho narození, zatímco návod k pračce nebo automobilu si pečlivě nastudujeme. Postupujeme rádi metodou pokus–omyl–úspěch a později se divíme, co nám to z potomka vyrostlo – třeba citový invalida či sociální debil. Mnoho mladých lidí pak vzpomíná u psychologa či psychiatra, jak se v dětství marně snažili získat zájem rodičů a jejich lásku a byli nuceni naučit se skrývat a potlačovat své city, přání a myšlenky. Psycholožka Eva Rheinwaldová říká v knize Rodičovství není pro každého (1993): „Některé matky, přestože nevědí, že dítě potřebuje stimulovat všechny smysly, aby se mohlo zdravě vyvíjet, nechávají dítě koukat hodiny na řehtátko zavěšené nad postýlkou. Když dítě začne z protestu kňourat, nakrmí je nebo mu vymění pleny. Nic jiného je nenapadne. Myslí si, že to jsou jediné potřeby dítěte.“

Klíčem jsou informace a správný výběr

Toužíme-li sdílet náš domov se sociálně se chovajícím zvířetem, jakým je také inteligentní papoušek, platí zásada číslo jedna, že si nepořizujeme druh papouška, o němž nic nevíme, a zásadou číslo dvě je, že nejvhodnější je koupit ho přímo u chovatele, s kterým se můžeme domluvit na všem, co potřebujeme o papouškovi vědět.
Je dobré zjistit, zda je mládě z ručního odchovu a jaká metoda byla použita. Mládě dokrmené sondou do volete bylo v senzitivní periodě života neurotizováno (vhodnější je dokrmování injekční stříkačkou nebo lžičkou), což na něm může zanechat stopy, které se projeví v jeho pozdějším chování – třeba strachem z ruky – a je lepší se mu proto vyhnout. Injekční stříkačka je vkládána do zobáku vždy ze strany, kterou je vhodné střídat, aby se zobák během růstu nekřivil.

Je důležité si o ptákovi obstarat literaturu a zjistit něco o zvláštnostech existence jeho druhu a životě v přírodě ještě před koupí, dozvědět se něco rovněž o jeho typických vlastnostech a chování – etologii. A pak se rozhodnout, zda se můžeme o takového papouška starat.

Jak praví Exupéry - co k sobě připoutáš, za to jsi zodpovědný

Chceme-li k sobě papouška připoutat, budeme se mu muset snažit co nejlépe porozumět, neboť tento tvor, jako náš bližní, si k nám utvoří citovou vazbu, protože už nikoho jiného na světě nemá. Čím více budeme svého papouška milovat, tím více bude on milovat nás. Je ale třeba včas zvážit, jak dlouho potrvá, než nás živá hračka omrzí. Zvláště pak když bude vyžadovat každodenní péči a omezovat nás. Málo zodpovědný chovatel či opatrovník záhy zjistí, že papoušek ho stojí čas a peníze, ke všemu ještě mnohdy nespolupracuje, jak by se očekávalo, a vzdoruje úsilí o nastolení kázně a poslušnosti. Postupně se stává přítěží, která jde na nervy. Připoutat k sobě nějakého tvora není tak těžké, ale zbavit se ho později bez výčitek svědomí není jednoduché.

Chovatel – opatrovník

Chovatelem je zpravidla ten, kdo se zabývá chovatelstvím – technologií chovu v podobě utváření podmínek, ve kterých zvířata žijí, rozmnožují se, jsou šlechtěna, a to vše i se záměrem s nimi obchodovat. Držíme-li si zvíře jen jako společníka v domácí péči, v pravém slova smyslu už nejde o chovatelství, stáváme se spíš opatrovníky či pečovateli. 
A jakým by měl takový chovatel či opatrovník být? Podle Z. Veselovského: „Aby nás zvířata přijala do ,rodiny´, nezáleží na našem přání, ale na našem genetickém založení. Člověk se rodí se vztahem ke zvířatům, tento vztah se přes náš sebedokonalejší mozek nedá naučit. Oblibu u zvířat si okamžitě získá člověk klidný, možná i trochu pomalý a rozvážný. A jen takové zvíře se může stát naším společníkem, které se snadno dokáže přizpůsobit prostředí i životnímu stylu svého opatrovníka.“ Papouška vhodného do bytu by si měl proto dovolit jen velmi empatický člověk, který si navíc včas nastuduje, jak s ním zacházet, neboť tento velmi citlivý a inteligentní tvor vycítí, jestli ho má jeho člověk rád, a podle toho bude vstřícně a neagresivně reagovat.

Zvíře, vyšší obratlovec – papoušek – má obvykle nějaký vnitřní důvod pro své chování, podobně jako racionální člověk. Nechová se neúčelně, aby zbytečně plýtval svou energií. Jde jen o to správně rozpoznat, proč se v tu chvíli chová právě tak, a ne jinak. Potom to, proč ho chceme mít za společníka, dostane smysl pro obě strany. Papouška nestačí jen krmit stále zavřeného v kleci. K životu si potřebuje také vytvořit citové pouto. Pokud ho nenaváže s ptačím partnerem, hledá ho u svého opatrovníka. Tito ptáci také patří k těm nejcitlivějším zvířecím tvorům, které se člověk rozhodl chovat a k sobě připoutat.

Plánujete koupi papouška? Zvažte ji pečlivě

Ve zkratce, papouška by si rozhodně neměl kupovat, kdo:

• ho chápe jen jako exotickou dekoraci interiéru,
• očekává, že ho pták bude bavit opakováním slov, a neví, že tento druh může být hlučný,
• je extrémně čistotný, pořádkumilovný a štítí se ptačích exkrementů v kleci i po místnosti,
• se obává klovnutí, a proto ponechá zejména velkého papouška doživotně v kleci,
• má malý byt na to, aby poskytl ptákovi prostor k prolétnutí, nebo má luxusní vybavení bytu,
• nemá trpělivost o papouška pečovat po stránce vhodné potravy, čistoty ubikace a welfare,
• je alergik nebo astmatik a může ho dráždit prach z peří (pudr) a zaschlého trusu,
• se nechce zabývat papouškem, aby ho vychovával a naučil ho, co smí a nesmí dělat,
• postrádá dostatek citu a porozumění pro vnímavou a křehkou bytost, jakou je papoušek.

Rosemary Low ve své knize Chov papoušků (DONA, 2015) napsala: „Chovatelé nesmí nikdy zapomenout, že život svých opeřenců mají v rukou jenom oni a že jejich jednání musí být vždy zodpovědné a ve prospěch ptáků. Každý pták je jedinec s mnohem vyšším stupněm inteligence a schopností cítění, než se mu běžně přisuzuje. Abychom ptákům zpříjemnili život, musíme jim věnovat pozornost a péči.“