ROZHOVOR: U šampiona České republiky Karla Pavlů
Poslední roky se na jihomoravských výstavách začali objevovat stříbrní sedlatí čeští staváci s obdivuhodnou volatostí a schopností se předvádět ihned po zaklecování prakticky po celou dobu výstavy. Líbivé zbarvení, vzpřímené postavy a dobrá kondice zajišťovaly těmto holubům řadu výstavních úspěchů, ale ten dosud největší se podařil na poslední celostátní výstavě Chovatel 2021, kde jejich vystavovatel Karel Pavlů získal titul šampiona České republiky na mladého samce oceněného 97 body. Když jsem letos posuzoval tradiční květnovou výstavu ve Znojmě, využil jsem této příležitosti ke zhlédnutí chovu Karla Pavlů v nedalekých Stošíkovicích a pro čtenáře iFauny jsem připravil reportáž o cestě, která za tímto významným úspěchem vedla.
Kde se vzala tvoje záliba v chovu holubů?
Dům rodičů se nachází jen tři domy od mého současného bydliště a zde na jihomoravském venkově měl kladný vztah k přírodě snad každý. Vedle jiných zvířat měl táta doma i holubí „směsku“, polského rysa se skřivanem, černého káníka se pštrosem, aby byla holoubata do kuchyně. Holubi se mi moc líbili a už jako mladého kluka mne to chytilo.
Bydleli jsme u parku a v domě naproti si jeden ze sousedů předělal starý pojízdný kurník na úžasnou holubárnu a v ní choval české staváky žluté, červené a modré. Jednou jsme se šli s kamarádem na jeho holuby se podívat zblízka a byli jsme v úžasu, jak jsou nesmírně temperamentní. Soused nás tam samozřejmě viděl a dostali jsme doma výprask, ale ani to mne neodradilo. A pak jednou, když jsem šel do kostela, mě soused sám oslovil a zeptal se mě: „Karlíku, chceš holoubata?“ Na můj dotaz „Jaká?“ mi odpověděl, že mi nechá červené a žluté. V kostele jsem počítal každou vteřinu, a když se farář loučil, už jsem stál ve dveřích a běžel si pro své první holuby. Bylo mi tehdy devět let a od té doby mám české staváky pořád.
Jak dlouho děláš stříbrné sedlaté?
Dělám je přes 30 let a velmi dobře si vzpomínám, jak se ke mně dostali. Tehdy jsem pracoval v dílně jako automechanik a opravoval kamarádovi Oldovi Rosovi karosu. Při práci jsem se bavil s chovatelem červených staváků ze Strakotic, který měl také udělaný krásný holubník předěláním z pojízdného kurníku. Jak Olda slyšel, že se bavím o holubech, řekl mi, že jeho bratránek také fušuje do holubů a v rámci zkušební jízdy s autobusem mě k němu zaveze. Když jsem měl hotovo, jelo se k Oldovi Fučíkovi do Mašovic, obce kousek za Znojmem. Oldřich Fučík měl první stříbrné sedlaté staváky, jež jsem kdy viděl, a vedle toho také červené sedlaté, kteří byli docela populárním rázem.
Stříbrní byli novinkou, jež lidi lákala, ale ne každý u nich vydržel, neboť byli velmi těžcí na chov. Nebyla u nich ještě čistá barva, rez ve volatech byla naprosto běžná a v odchovech byla i řada modrých holoubat. Měl jsem tady i holubici s krátkým zobákem, která připomínala rakovnického kotrláka, ale dávala překvapivě krásné odchovy. Barvu jsme čistili přes modré partnery, kteří se například u mne osvědčili mnohem více než černí. Vedle stříbrných sedlatých jsem choval i červené sedlaté a oba rázy u mne uvidíte dodnes, byť červených zde mám jen symbolické tři páry.
Proč tě zaujali zrovna stříbrní a s čím ses musel během jejich šlechtění vypořádat?
Měli velmi výraznou volatost a ojedinělou barvu, kterou nestor jejich chovu Harry Pařízek přirovnával k barvě rozříznuté olověné trubky. To vše, spolu se sedlatou kresbou, která je u holubů asi nejkrásnější, hrálo ve prospěch této barvy. A taky to byla výzva, zdokonalit barvu, docílit lepšího typu, vychovat volaté holubice…
Na zdokonalení stříbrné barvy se nejlépe podepsaly modré sedlaté holubice, jejichž stříbrní potomci nevykazovali mramor ani rez, ale byli čistě stříbrní. Mnozí samci mají nějaké pigmentové skvrny, ale ty jsou přirozené a dobrému dojmu nevadí. Pomohla mi velmi spolupráce s jinými chovateli. Navštívil jsem chov Karla Houdka v jižních Čechách, který je velkým propagátorem stavění a dalších charakteristických letových vlastností českého staváka.
Př. Houdek má ideální podmínky, kdy jeho holubi slétají ze štítu střechy k domečku na zahradě, kde jim je předkládáno krmení. Pravidelně tak trénují let, ve kterém dnes u nás nejspíš nemají konkurenci, ale bohužel jsou to staváci menší velikosti. V typu mi výrazně pomohli samci od př. Lopušana, kteří mají výtečné hlavy s výraznými čely a silnými zobáky. Stříbrným stavákům se věnují s výbornými výsledky třeba Honza Komzák, př. Lapčík a další chovatelé, ale nejvíce si cením spolupráce se Zdeňkem Krůtou z Plzně, jenž má pro mne zcela zásadní význam. Zdeněk pochází ze známé chovatelské rodiny Krůtových, kde všichni tři bratři jsou zaměřeni na chov okrasných holubů nebo exotického ptactva. Jedním z bratrů je známý funkcionář a posuzovatel Václav Krůta z Klabavy. Z našeho nejznámějšího chovu stříbrných sedlatých, kterým byl dlouhá léta chov Harryho Pařízka, se mi sehnat přímo nic nepodařilo, ale právě od Zdeňka Krůty jsem jednoho originál „Pařízka“ vyptal a začlenil ho do chovu. Osobně ale upřednostňuji staváky s kratší zadní partií.
Jak složitá je plemenitba stříbrného staváka?
Chovatel stříbrných, což jsou popelavě červení holubi v rozprostřeném založení, jež na ně bylo přeneseno přes protějšky černé, pracuje se čtyřmi základními možnostmi:
1. Obvykle používá do chovu stříbrného holuba s menšími pigmentovými skvrnami, který štěpí na modrou/černou řadu, a holubici stříbrnou. Tito rodiče dají 25 procent samců čistokrevných, homozygotů, kteří nemají pigmentové skvrny a mohou být světlé barvy, dalších 25 procent tvoří samci stříbrní s pigmentovými skvrnami (štěpitelní na modrou řadu, stejně jako jejich otec). Holubice jsou z poloviny stříbrné a z poloviny modré, případně černé či šedohnědé. Vlohu pro jejich zbarvení jim předává otec.
2. Vytypujeme si čistokrevného samce, jehož barva je stříbrná, bez většího výskytu pigmentových (černých) skvrn. Ten dá s modrou či černou holubicí výhradně stříbrné odchovy (popelavě červené), kdy samci z odchovu štěpí na modrou/černou řadu, jsou tedy stříbrní s pigmentovými skvrnkami.
3. V tomto případě jsme zvolili stříbrného samce s pigmentovými skvrnami, to je ten holub, který štěpí na modrou/černou řadu, ale vykazuje dominantní čili stříbrné zbarvení. Dáme ho s holubicí modré/černé řady, kdy z tohoto spojení vzejdou holubi i holubice v barvě stříbrné i modré/černé, přičemž stříbrní samci jsou taktéž štěpitelní.
4. Poslední možné spojení, které se praktikuje dalece nejméně, je tehdy, pokud seženeme výtečného holuba modré/černé řady za účelem zlepšení typu a toho dáme se stříbrnou holubicí. Odchovy jsou opačného pohlaví než rodiče, tedy samci jsou stříbrní, štěpitelní na modrou/černou, zatímco holubičky jsou černé. Do dalšího chovu stříbrných využíváme jen samců, jež dáváme se stříbrnými holubicemi, čímž se dostaneme k případu popsanému pod bodem 1.
Vedle těchto základních příkladů šlechtění nemůžeme opomenout samotnou náročnost sedlaté kresby, jež se dědí docela dobře, ale objevují se příliš dlouhé náprsenky, nesprávně tvarované, tzv. naražené, kapky na čele a speciálně u stříbrných sedlatých to jsou světlá záda. Ta naštěstí platí u tohoto rázu jen za malou vadu. Řadu let v počátcích jsem pracoval na získání čisté stříbrné barvy ve svém chovu. Barvu se povedlo vyčistit přes modré holubice. Dnes u chovatelské veřejnosti převažuje názor, že lepší jsou černé holubice, čemuž odpovídá i teorie holubářské genetiky, ale když jsem sám doma zkoušel černé holubice, výtečný efekt byl znát jen v první generaci. Později v těchto párech chodili takřka samí černí výletci a to mne zklamalo. Díky pohlavní vázanosti základních barev poznáme u stříbrných výletků pohlaví již na hnízdě. Pokud má holoubátko za krkem malinko rzi a po rozevření rýdováků vykazují krajní pera nahnědlý nádech, vím, že to je holubička. Když ocas mláděte vějířovitě otevřu a jsou tam pigmentové skvrny, je to holub. Nádech rzi u holubic zmizí s pelicháním, kdy v populaci dnešních stříbrných sedlatých staváků se již se rzí u přepeřených jedinců nesetkáváme. Je až s podivem, že se rez, dříve tak běžná, již nevrací.
Jak sestavuješ chovné páry?
Důležitý je dobrý původ a aby se partneři svými přednostmi doplňovali. Někdy dáš dva šampiony na sebe a nic ti nevypadne, ale kolikrát z průměrných holubů s dobrými geny docílíš odchovu, který tě ohromně překvapí. A když dá nějaký pár mimořádný odchov, vím, že ho dá za rok znovu. Každý chov provází vzestupy a pády, důležité je se z chyb poučit a snažit se vylepšit nejslabší místa. Dva tři roky zpět jsem měl velmi předvádivé holuby, ale bojoval jsem s tvarem hlav, které připomínaly spíše brněnského voláče. Dnes jsem s kvalitou znaků hlavy převážně spokojen, ale bojuji s delšími náprsenkami a přál bych si vylepšit i barvu (prokrvení) obočnic. Bohužel mám holubník pro výletky ve stínu a tam získat červené obočnice je velmi obtížné. Mám několik holubníků s velkými voliérami, ale pro holuby využívám i některé voliéry, které dříve zaplňovali synovi australští papoušci. Část holubů držím i na volno, ale to jsou převážně jen prácheňští káníci, které využívám jako chůvy a ozdobu dvora.
Z dřívější doby, kdy jsem nemohl být kvůli svému velkému zaneprázdnění tak často na holubníku, jsem se naučil využívat zásobníkové napáječky a krmítka. Využívám velkoobjemové napáječky pro drůbež. Mám rád takové typy, které se dobře čistí. Důležité je, aby napáječka byla ve stínu, pak tam vydrží voda čistá i týden. Dále využívám násypná krmítka, takže nemusím krmit každý den. Holubům předkládám na krmení směs zrnin, jež sestává z pšenice, ječmene, kukuřice, slunečnice, řepky a prosa. Obhospodařuji dva hektary polí, a protože mám ohromný vztah k zemědělským strojům, máme vlastní kombajn, dva traktory i další zemědělskou techniku. Sám jsem velký milovník traktorů značky Zetor a rád skládám veterány. Stejně jako u holubů, také v renovaci starých zetorů, mám z každého úspěchu obrovskou radost. Oboje je velkým naplněním mého života.
Kde všude jsi činný jako funkcionář a vystavovatel?
Jsem členem ZO ČSCH Prosiměřice a ve výboru okresní organizace ČSCH ve Znojmě. V klubu českého staváka nejsem, neboť mám stále tolik aktivit, že bych se nemohl členství věnovat naplno. Se svými stříbrnými sedlatými obesílám okresní výstavu v Práčích, moravskou výstavu v Brně (Moravii), celostátní výstavu v Lysé nad Labem a některé další akce. Loni, když jsem pomáhal s posuzováním v Práčích, přišli klubaři, abychom vystavovali v Křenovicích na klubové přehlídce. Byli tam fajn kluci jako Marek Iskra, Vašek Surovec, známí chovatelé modrých a bylo nám s nimi dobře. Výstavu posuzovali sami chovatelé, jako jsou př. Kyška, Iskra či bratři Bekové.
Nějaký ten úspěch se dostaví na každé výstavě, ale není to samozřejmost. Chovatel mu musí jít naproti. Aby se stříbrní sedlatí prosadili před ostatními rázy, potřebují se maximálně dobře předvést. Proto 10 až 14 dní před výstavou začínám dělat drezuru v klecích. Holubi se začínají ukazovat zpravidla po dvou třech dnech, kdy zpočátku vybírám asi z trojnásobného počtu, než jaký bude na výstavě, zpravidla ze dvanácti až čtrnácti holubů. Teprve podle toho, jak se holubi ukazují v kleci, z nich s největší přísností vybírám kolekci, která půjde na výstavu. Rozhodujícím kritériem je v této době nejen jejich typ, ale právě schopnost se v kleci předvést. Jaké holuby budu vystavovat, vím opravdu až na poslední chvíli. Věnuji se omezeně i červeným sedlatým, u nichž mi stačí tři páry na produkci dostatečného množství mladých pro výstavní účely, ale základem zůstávají stříbrní sedlatí, kteří jsou mojí vlajkovou lodí již čtvrté desetiletí.
Za rozhovor poděkoval Mgr. Bc. Alexandr Veselý.
