Tajemný svět papoušků: Životní prostředí papouška a ekologie
Neustálým omíláním, co je ekologické a co není, už ani pořádně nevíme, čím se tato vědní disciplína – ekologie – skutečně zabývá. V povědomí máme, že se jedná jen o ochranu životního prostředí především člověka. Ale abychom mohli o svého zvířecího svěřence odpovědně pečovat, je důležité vědět něco o prostředí, v němž se v přírodě pohybuje, a o jeho interakci s ním.
Název ekologie byl odvozen od řeckého oikos (čte se: ikos), což znamená „obydlí“, a její náplň jako prvý formuloval roku 1866 německý zoolog Ernst Haeckel (1834–1919). Ekologie se tedy zabývá vzájemnými vztahy živých organismů a interakcí s jejich životním prostředím. Poznatky ekologie a zejména etologie jsou dnes využívány nejen k ochraně zvířat, ale především pro zabezpečení jejich životní pohody (welfare) v zemědělských chovech, v zoologických zahradách, ale také u chovatelů drobných a nejen užitkových zvířat.
Jde o biologii chování zvířat, jejíž historický vývoj je členěn (podle Griera et. al., 1992) na: evoluční, psychologické a neurofyziologické základy (vznikaly v rozmezí let 1840–1930), etologii (1930 – rozmach až v sedmdesátých letech 20. stol.), srovnávací psychologii a neurobiologii (1930–1970), etoekologii, neuroetologii (1970–2000).
Vliv neuroetologie na chov
Neuroetologie fyziologickými metodami osvětluje chování živočicha zevnitř a popisuje, co se děje uvnitř organismu. Studiem centrálního nervového systému se potvrdila funkce spouštěčů a spouštěcích mechanismů a prokázala se smyslová i centrální nervová filtrace těchto podnětů. Byly objasněny základní funkce smyslů a koordinace svalů, nervové řízení ptačího zpěvu, motorické vzorce pro let, obranné chování, získávání zkušeností učením apod. Je rozvíjena bioakustika zabývající se komunikací živočichů a vlivem periodicity životních cyklů (biorytmů) na jejich život. K dispozici je velké množství informací, jak lze v populaci i u jedince zvýšit a udržet zdatnost (fitness). Stále více je dnes aktuální Veselovského poučka: „Milovat zvířata znamená je znát.“
V zoologických zahradách se konečně začalo dbát na to, že zvíře potřebuje být součástí přirozeného prostředí a nemělo by jen nečinně a nehybně sedět v prázdné kleci a v pravidelný čas přijímat potravu. Inteligentní zvíře se potřebuje nějak zaměstnat, mít možnost s něčím si hrát a něco zkoumat.
Apetenční chování
Papouškovi stále zavřenému v kleci chybí v potřebné míře vnější podněty, které by ho jinak v přírodním prostředí motivovaly nejčastěji k hledání potravy a k ostražitosti. Jde o tzv. apetenční chování (lat. apeto = směřující k něčemu). Je to, jako když v neznámé samoobsluze hledáme v regálech určitý druh potraviny. Každé zvíře, které vyrůstalo odděleně od svého přirozeného prostředí, je schopno svým genetickým naprogramováním bez jakékoliv zkušenosti dát přednost určitému prostředí a potravě. Zoolog H. H. Bergmann popisuje pokus (1987), kdy několik sýkor uhelníčků, jako obyvatel jehličnatých lesů, bylo vypuštěno do velké voliéry s listnatými a jehličnatými stromky. Sýkory okamžitě usedaly na jehličnany odpovídající jejich životnímu prostředí a ekologické adaptaci.
Podle Z. Veselovského: „Skutečná láska ke zvířatům musí vést k pochopení biologie živočichů, a tedy vyústit v nepřetržité učení. Chceme-li o osudech zvířat spolurozhodovat, nesmí nám uniknout ani nepatrný detail v jejich chování a samozřejmě musíme znát jejich nároky na přírodní prostředí.“
