Leghornky

Jedná se o slepice lehkého typu, dobré nosnice, které snášejí vejce s bílou skořápkou. K tomu, že se staly základem pro šlechtění současných nosných hybridů, přispěla jak jejich vysoká snáška, tak rychlý růst a mimořádná ranost. Leghornky zaujaly i režiséra Roberta McKimsona a díky jeho Foghorn Leghorn se od r. 1946 dostaly i do dílny Walta Disneyho.

Zařazení: středomořská plemena lehkého typu (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina F1).
Původ: Itálie a USA, zdrobnělé USA.
Kroužek: kohout 18 mm, slepice 16 mm, zdrobnělá forma kohout 13 mm, slepice 11 mm.

Vznik plemene
Leghornky jsou původem z okolí italského města Livorna, z Toskánska, které leží ve střední Itálii. V angličtině je Livorno známo právě jako Leghorn. Odtud byly dovezeny r. 1840 jako selské slepice do Severní Ameriky, kde byly prošlechtěny. K nám se dostaly po I. světové válce z Anglie, Dánska a z Německa, později i z Ameriky. U nás se tehdy rychle rozšířily, především v drůbežárnách a v chovech s intenzivní vaječnou produkcí.

Ve Věstníku Drůbežnické jednoty republiky Československé z roku 1936 se uvádí: „Z amerických leghornek jsou u nás chovány výhradně bílé. Přes to, že mají listový hřeben, snáší dobře i drsnější podnebí, neboť naše podnebí jest podobné podnebí jejich domova. Leghornky jsou shánlivé, temperamentní, v poměru k produkci vajec spotřebují málo krmiva. Při dobrém ošetření, v účelném kurníku a při intenzivním krmení je leghornka i výbornou zimní nosnicí. V extenzivních chovech nelze od nich žádati intenzivní snůšky.“ A dále: „Vejce snáší v prvním roce menší (55 g), ve druhém větší (65 g). Oplození vajec jest výborné, líhnutí velmi snadné, odchov rovněž snadný.“ Ve snáškových testech v té době se leghorny vždy umisťovaly na předních místech, chovatelé kladli důraz především na snášku, ne na exteriérové znaky. Ty byly pro mnohé chovatele podstatné až tehdy, když vybírali zvířata na výstavu. Problémy u tehdejší populace byly zejména s hmotností, tvary a strukturou hřebene, tvary trupu, málo opeřenými úzkými ocasy.

Dalšího rozšíření zejména v intenzivních chovech se plemeno dočkalo po druhé světové válce, neboť snášelo i stresové podmínky klecí. Postupem času začali leghornky nahrazovat hybridi, jako např. star cross, hisex bílý, k jejichž vyšlechtění byly leghornky použity. S úbytkem leghornek ve velkochovech ubylo i jejich drobnochovatelů. A je to myslím velká škoda.

Plemenné znaky
Leghornky jsou slepicemi středního tělesného rámce, trup je nesen vodorovně, je válcovitý s plynule lyrovitě utvářenou horní linií. Ocas je vějířovitě rozevřený, dlouhý a bohatý, také sedlo je bohatě opeřené. U kohouta by měl být nasazený pod úhlem 45 stupňů, široké rejdováky zakrývají z větší části dlouhé a výrazně zahnuté srpy. Slepice je celkově menší, trup má plnější, širší a hlubší a břicho prostornější. Ocas má nasazený asi pod úhlem 40 stupňů.

Plemeno má listový hřeben, který je na rozdíl od vlašek středně velký, jemné struktury s delším, vodorovně neseným praporkem. U slepic je hřeben v přední části vzpřímený, a za 1. prvním až druhým zubem se klopí tak, že nebrání výhledu.

K dalším charakteristickým znakům patří menší, jemná hlava, kratší silnější zobák. Barva kůže, běháků i zobáků leghornek je žlutá, což hezky kontrastuje s hladkým červeným obličejem. Ušnice jsou jako u většiny lehkých plemen bílé, zde s emailovým až krémovým nádechem, laloky středně velké, oválné, oči jsou výrazné, červené barvy.

Nejčastější exteriérové vady
Podobně jako u vlašek, i zde je středobodem pozornosti hlava. Zejména utváření hřebene. Hřebeny kohoutů často bývají hrubé, vysoké nebo mají široký či přisedlý praporek. Slepicím se zase často hřeben neklopí, zejména u zdrobnělých se setkávám s tím, že hřebínky zůstanou nízké.

Další vady bývají především v nasazení a šířce ocasu, stavbě trupu. Nehezky vypadají světlé běháky, což mnohdy můžeme ovlivnit krmením (přidáním krmiv obsahujících karoteny a antokyany, např. mrkev, červená řepa), nebo naopak zažloutlé opeření, často zaviněné zašpiněním nebo nevhodným krmením.

Barevné rázy
K leghornkám, jak je známe my, patří pouze bílá barva.

Užitkovost
Leghornky jsou vynikajícími nosnicemi, dobrá je využitelnost krmiv. Snáší vejce s bílou skořápkou. Při vhodném krmení a ustájení není problémem zimní snáška. Kvokavost je zcela potlačena.

Podle kontroly užitkovosti v letech 2008 / 2009 na testovací stanici v Opavě byly chovy pěti chovatelů, kteří sem dodali násadová vejce vyrovnané. Slepice začaly nést v průměru ve 159,6 dnech, jejich hmotnost při snesení prvního vejce byla 1 806 g, průměrná hmotnost vejce 58,4 g. Snáška u velkých leghornek byla v testu nižší, než požaduje Vzorník. Ten uvádí 200–220 vajec na slepici.

U zdrobnělých leghornek se požaduje snáška 140 vajec s minimální hmotností 40 g.

Specifika chovu
Leghornky jsou živého temperamentu, ale hodí se jak pro velké, tak pro menší výběhy. Některé prameny je charakterizují jako neklidné, létavé slepice, které se rády kontaktu s člověkem vyhnou. Při klidném zacházení si na přítomnost člověka zvyknou, ale jsou nedůvěřivé. Chov je podobný jako v případě vlašek.

Zahraničí
Jak jsem uvedla v díle o vlaškách, orientaci v plemeni znesnadňuje to, že v některých zemích jsou i vlašky nazývány leghornkami příslušného typu. Bílé leghornky amerického typu („ty naše“) se chovají téměř ve všech členských zemích EE pouze v bílé barvě. Jen v Belgii a Nizozemsku jsou uvedeny zdrobnělé i žluté (viz tabulka). Obě americké drůbežářské asociace (APA i ABA) uznaly leghornky v barvě bílé, červené, černé, modré, žluté, kolumbijské, žluté kolumbijské a dalších barvách. Existují tam i variety s růžicovým hřebenem.

Leghornky anglického typu svou postavou a větším hřebenem připomínají minorku. Uvádějí je jen v Belgii a Velké Británii, a to v rázech: modré, žluté, zlatokrké, černé, stříbrokrké a bílé. U nás se nechovají.

Klub
Klub chovatelů leghornek byl založen v roce 1975. Jeho nynějším předsedou je př. Josef Blažek, Svinčany 42, 535 01 Přelouč, tel. 466 972 656, 606 627 506, e-mail: [email protected]. Plemenný chov na velké i zdrobnělé leghornky je uznán u př. Václava Hellera z Branišovic.

Tabulka: Výskyt leghornek (amerického typu) v zemích EE
Původ	Česká republika	Německo	Belgie	Velká Británie	Francie	Itálie
USA	Leghornky	Leghorn	Amerikaanse Leghorn 2)		Leghorn américaine	Leghorn
	(EE: Am. Leghorn)	(EE: Amerikanisch Leghorn)				(EE: Amerik. Leghorn)
	bílé	weiß	wit		blanc	bianca
USA	Zdrobnělé leghornky	Zwerg– –Leghorn	Amerikaanse Leghornkriel 2)		Leghorn américaine naine	Leghorn nana
	(EE: Amerik. Zw. Leghorn	(EE: Amerikanisch Zwerg– –Leghorn)				(EE: Amerik. Zw. Leghorn
	žluté	gelb	buff
	bílé	weiß	wit		blanc	bianca
Původ	Chorvatsko	Nizozemí	Polsko	Skandinávie	Španělsko	Slovensko
USA	Leghorn	Leghorns (amerikaans type) 2)	Leghorn	Amerikanske Leghorn	Leghorn	Leghornka
			EE: Amerykański Leghorn		(EE: Amerik. Leghorn)	(EE: Amerik. Leghorn)
	bijela	wit	biały	hvide	blanca	biela
USA		Amer. Leghorn kriel 2)	Leghorn miniaturowy	Amerikanske Dv. Leghorn		zdr. Leghornka
						(EE: Amerik. Zw. Leghorn
		buff
		wit	bialy	hvide		biela