Holubi
Moravský pštros je jediným holubem tvaru, u kterého jsou požadavky na plemenný typ rozděleny stejnou měrou jako na barvu, lesk a kresbu. Znamená to tedy, že důležitá není jen postava, hlava a další partie těla, postoj a struktura opeření, ale též barevnost, která tvoří plnou polovinu našich požadavků.
Na celém světě neexistuje v této velikosti a tvaru barevnější, lesklejší a svitnější plemeno okrasného holuba. Moravský pštros je elegantním představitelem kontrastní pštrosí kresby, vyskytuje se v několika zajímavých genetických modifikacích a i v současnosti představuje vděčný objekt šlechtění četných plemenných znaků. Stále si udržuje pozici druhého nejoblíbenějšího českého plemene, hned za českým stavákem, kterého však dokáže v počtu vystavených jedinců na celostátních výstavách překonat. U některých rázů patří k nejtypičtějším představitelům české trojkombinace živě prokrveného zobáku, sytě červených obočnic a červeně zbarvených očí.
Nejvýraznější květinový efekt nacházíme u slezského voláče, který byl ještě poměrně nedávno rozdělován na nejméně tři samostatná plemena, slezské straky, slezské lysé a ostatní slezské voláče, nepřesně jako slezské bělouše. Tento voláč střední velikosti se chová ve více než sedmi desítkách barevných rázů, jejichž genetické pozadí si blíže probereme, a u všech by se měl vyznačovat velmi solidní hruškovitou volatostí, otužilostí i krotkostí, ladnými tělesnými tvary a poměrně vzpřímenou postavou s přiměřeně dlouhou zadní partií. Pochází ze Slezska, které bylo nedílnou součástí Zemí Koruny české několik století, ale v pravděpodobné době vzniku tohoto plemene nám zůstalo již jen České Slezsko, které je součástí naší vlasti dosud.
(Dokončení z Fauny č. 13/2011.) Káník odpovídá stavbou holubu polního typu, velikostí je přirovnáván k poštovnímu holubovi, ovšem se širokou, vypjatou a dostatečně hlubokou hrudí. Tělo je velmi kompaktní, s přiměřeně kratší zadní partií. Plně prezentuje představu o lehkém užitkovém holubu s dokonalými tělesnými tvary, při hmotnosti dospělých jedinců mezi 400 a 500 gramy.
Jedním z nejuniverzálnějších českých holubů je prácheňský káník, charakteristický kontrastní bělohrotou pštrosí kresbou s lysinkou, českou trojkombinací znaků hlavy a možným využitím k výstavním i prostě užitkovým účelům. V 19. století se evropskými zeměmi šířila plemena slepičáků, zejména maltézů a florentýnů. Země Koruny české byly v té době v jednom státním svazku s Rakouskem, kde byli slepičáci, původně zdomácnělí v Itálii, zvláště oblíbeni a nalezli tam druhý domov. V Rakousku poté vznikl vrcholný představitel skupiny slepičáků nazvaný vídeňský. Tito velcí a těžcí holubi měli typicky formované kolébkové tělo, delší nohy a krk, které jim dodávají až do dnešních dnů elegantní tvary a majestátnost.
České holubářství je právem pyšné na několik celosvětově rozšířených plemen voláčů, která patří do zlatého genofondu světového chovu okrasných holubů. Jedním z nich je voláč hanácký, kterého řadíme mezi vysokonohé rousné voláče statné postavy, výrazné hruškovité volatosti a v této skupině ojedinělé pštrosí kresby, která získává zvláštní kontrastnost díky přesnému prolínání vhodně rozmístěných bílých a barevných ploch. Ke kouzlu kresby se přidává moderní líbivý vzpřímený typ majestátného voláče, a proto je velmi ceněn nejen v široké škále evropských zemí, ale také v Izraeli, Austrálii, Kanadě nebo v USA i na východ od nás a v zemích Orientu, kam je často vyvážen.
(Dokončení z Fauny č. 10/2011.) Výčet rázů. Vzhledem k tomu, že perloví ČVS nejsou uznáni, oficiálně se vyskytují jen ve čtveřici rázů na modré podkladové barvě. Nejrozšířenější jsou jako černopruzí, pak kapratí, černopruzí bělokosí a kapratí bělokosí. Dlužno dodat, že hned trojice z těchto dlouho známých a chovaných rázů nebyla do vzorníku zanesena ihned, ale až po téměř čtyřech desetiletích, s Voráčkovým vzorníkem v roce 1964. Do té doby byli uznaní jen v rázu černopruhém.
Je-li Česká republika oprávněně zemí voláčů, o tom nás přesvědčí nejen jejich počet a množství barevných rázů, ale také ojedinělá zbarvení, kterými se honosí. Významnou úlohu v této devítičlenné skupině národních plemen voláčů sehrává plemeno, u kterého není důležitá ani tak kvalita zbarvení jako jeho samotný genetický potenciál, který byl ve světovém chovu voláčů dlouho jedinečný, a pro který ho můžeme hrdě zařadit mezi skvosty světového holubářství. Tímto pokladem je český voláč sivý (ČVS), nositel sivého faktoru (Ic), jehož účinek na barvu opeření a dědičnost si dále blíže představíme.
Díky své velikosti, nádherné chocholce, šedomodrému opeření a klidné vznešené chůzi, jsou tito červenoocí holubi nejzajímavějšími a nejnápadnějšími zástupci čeledi Columbidae. Všechny tři druhy korunáčů žijí na území Nové Guiney, kde však dnes jejich stavy prudce klesají.
Na celém světě existují jen tři velmoci, které dokázaly obohatit světové holubářství alespoň třemi plemeny bagdet. Vedle Velké Británie a Německa patří do této elitní skupiny také Česká republika zastoupením moravské, české a ostravské bagdety. Česká bagdeta vznikala již velmi dávno ve východních Čechách na platformě plemene turecký holub, který se u nás podle protestantské literatury prokazatelně choval již v době po Bílé hoře (1620).
