Současné české holubářství (5) Česká bagdeta
Z tureckého holuba, který byl hladkohlavý nebo chocholatý, převzala naše bagdeta nejen jeho barevnost a mohutný typ, ale také původní barvu očí, která byla žlutá až červená. Teprve ve druhé polovině 20. století pak získala barvu očí perlovou. Turecký holub patří společně s damascénem nebo lahore k nejstarším známým domácím holubům a byl popsán mezi prvními i ve slavném díle Ulyssese Aldrovandiho Ornithologia již roku 1599. V Evropě dal vzniknout většímu množství plemen, ať už bagdet, rejdičů nebo holubů tvaru, u kterých se vyskytuje mimo jiného pigří faktor, vyvolávající šupinatou či bělopruhou modifikaci základního zbarvení. Z těch nejznámějších plemen je možno jmenovat brivské černohlávky, bernské středozobé nebo právě českou bagdetu. Naše velká bagdeta byla v první polovině 20. století zmenšena křížením s berberským holubem, což je vžitý název pro původního bradavičnatého holuba, který dal vzniknout široké rodině spřízněných plemen, která byla v německé oblasti označena (zřejmě podle rudého zbarvení obočnic) jako indiáni, zatímco v anglicky hovořících oblastech se zachovalo berber, v anglickém originále barb. Tento „indián“ neměl ovšem s Indií nic společného. Do Evropy byl dovezen ze severní Afriky, kterou nazýváme Berbersko, a v různých zemích byl dále zušlechtěn, nejvíce ve Velké Británii. Vyznačuje se velmi výraznými obočnicemi, krátkým zobákem, menší postavou a perlovýma očima, což dále ovlivnilo vývoj české bagdety zejména v oblasti utváření typu, barvy očí a bradavičnatých znaků. Nejméně v oblastech bývalé Jugoslávie a různých orientálních zemích existují dosud kmeny indiánů se špičatou chocholkou. Takovou chocholku měla v počátcích 20. století i část chovu českých bagdet a velmi vzácně se vyskytuje dodnes. O její přenesení do genotypu bagdet se však s největší pravděpodobností nezasloužil indián, ale turecký holub.
Historií českých bagdet se intenzivně zabýval Jindřich Voráček v knize České holubářství (1940), v posledních několika letech pak Ing. Jaroslav Krupka. Z jejich obsáhlých pojednání jsem vybral jen tu nejdůležitější část, kterou doplňuji o nové informace a také velmi důležitou stránku genetickou, kterou naši historičtí badatelé blíže nezkoumali a přitom jednoznačně poukazuje na reálný původ naší bagdety. Na přelomu 19. a 20. století, kdy vznikalo organizované holubářství v širším pojetí, byli bradavičnatí holubi velmi rozšíření a známí. Své označení dostali podle intenzivně vyvinutých obočnic a výraznějšího ozobí, velmi často protáhlejšího nebo silnějšího tvaru hlavy a zvláštně formovaného zobáku, který je širší, delší nebo zahnutý. Byli to také výborní letci a vzorní rodiče. Voráček i Krupka v souvislosti s historií naší bagdety uvádí díla Prütze, Pfeningstorffa, Františka Špatného či MUDr. Vladislava Šíra, která pojednávají o holubech turcích a berberech (indiánech). Odkazují zejména na Prützeho Illustriertes Mustertaubenbuch z roku 1889, kde se dozvídáme mimo jiné: „Na území Rakousko-uherské monarchie (jejíž součástí byly Čechy) se vyskytuje odrůda turků, kteří jsou velikosti bagdet, ale delšího zobáku, nižších hlav, méně vyvinutých obočnic i ozobí. Duhovka u těchto holubů je žlutá nebo červená a vyskytují se s chocholkou i bez chocholky.“ Při procházení mé knihovny jsem v knize Drůbež od Bohumila Baušeho z roku 1898 nalezl pojednání o krátkozobé bagdetě, neboli holubu turkovi. Vyobrazení tohoto holuba je nejvíce podobné české bagdetě. Vzhledem k tomu, že se však jedná o knihu více německou než českou, zbývá mi konstatovat, že alternativ bagdety silnějšího polního typu s tupým zobákem, nižší a „táhlejší“ postavy bylo ve střední Evropě více a vývoj těchto holubů procházel v každé oblasti vlastní cestou. Bauše bagdetu krátkozobku popisuje jako masitého holuba vážícího až 2 libry (přibližně 1 kilogram!), majícího hladkou podlouhlou hlavu nebo špičatou chocholku, dále „neforemné“ široké ozobí, tupý, jen málo zahnutý zobák o délce 25 až 30 mm a oči ohnivě červeně žluté. Podobného velikého holuba bagdetího typu popisuje Pfeningstorff v knize Die Taubenrassen z roku 1905 právě v souvislosti s rakouským holubářstvím. Již v naší první holubářské publikaci Holubářství v Čechách od Františka Špatného z roku 1862 se dozvídáme o existenci holubů indiánů a také turků. Velmi zajímavý je v této souvislosti poznatek, že „holubi indiáni jsou na křídlech jako ryba šupinatí“. Tato šupinatost ovšem není vlastní indiánům, nýbrž turkům a také zbarvení očí se u obou plemen lišilo, zatímco Špatný barvu očí u obou plemen ztotožňuje. Uvedené nepřesnosti nejsou v naší starší literatuře ojedinělé, ale spíše běžné a odpovídají složitosti té doby i obtížnosti předávání konkrétních poznatků v holubářství. Z mnoha vyobrazení v evropských knihách druhé poloviny 19. století a z počátku 20. století je zřejmé, že turkové byli červenoocí, mohutní, delší holubi, často se vyskytující v šupinaté, tedy pigří kresbě. Kdežto „indiáni“ (berbeři) byli holubi perloocí, menšího vzrůstu, s výraznějšími bradavičnatými ozdobami, zkráceným zobákem a širší hlavou. Vyskytovali se jen v několika základních zbarveních v jednobarevné formě. Z těchto skutečností vyplývá, že původním plemenem pro vyšlechtění české bagdety byl holub turek, zatímco indián byl do chovu začleněn až mnohem později, a to za účelem zlepšení bradavičnatých znaků, kvality zobáku, přenesení perlového zbarvení očí a zmenšení postavy. Již na výstavách před 1. světovou válkou byly v hojném počtu vystavovány české bagdety bílé i celobarevné, bělopruhé a čápci v barvě černé, červené, kaštanové, žluté a modré černopruhé. V Čechách byli tito holubi nazýváni (čeští) „indiáni“, zatímco na Moravě „šnobláci“. Objevovali se jak hladkohlaví, tak i nejméně do roku 1911 se špičatou chocholkou, kterým se říkalo korunní. Bagdetí čápkové byli tehdy nazýváni „čapí indiáni“. Byli to holubi statných, širokohrudých, delších a nižších postav s mírně táhlou, ale kulatou hlavou. Tehdejší soudcové (posuzovatelé) se pozastavovali u těchto holubů velikosti kratšího římana nad označením indiáni a právem poukazovali, že indiánem se rozumí holub zcela odlišných tvarů, který byl v Anglii a Německu již tehdy na vysoké úrovni. Osobností, která usilovala přibližně od roku 1919 o uznání plemene česká bagdeta, významným průkopníkem jejího chovu a velkým propagátorem českého holubářství byl řídící učitel Antonín Frank. V článcích uveřejněných časopisem Zvířena v letech 1925 a 1926 „Po stopách našich vymírajících holubů“ a „Česká bagdeta“, ale i na poli funkcionářském, prosazoval zařadit českou bagdetu mezi národní bradavičnatá plemena. Jeho snaze korunovalo uznání české bagdety za samostatné plemeno a vydání jejího standardu publikovaného v Knize standardů holubích plemen na podzim roku 1926 a zaneseného i do druhého vydání Vrbkovy knihy Praktický holubář z roku 1927. První standard vypracoval odbor pěstitelů holubů bradavičnatých v Praze při Klubu československých pěstitelů holubů, založený 3. 4. 1921. Vzorník přirovnával českou bagdetu velikostí k moravskému pštrosu, požadoval malou, podlouhlou, jen mírně klenutou hlavu, višňové oko, dlouhá křídla, nepříliš krátký, do oblouku jemně zahnutý zobák a připouštěl až do současné doby uznávané barevné rázy. Kromě plnobarevných a bělopruhých uváděl i čápky pod označením „straky“. Se vzorníkem nebyla všeobecná spokojenost a roku 1932 byl komisí pěstitelů českých bagdet vedenou J. Malířem a Dr. Hanavským, též za účasti svazových soudců v čele s Jindřichem Voráčkem, podporovaným chovatelem holubů indiánů Hořením, sestaven nový standard ČB, který požadoval u čápků a bílých oči vikvové a u holubů plnobarevných a bělopruhých oči s perlovou duhovkou. Zdůrazňoval širokou a klenutou hlavu bez jakýchkoliv hrbolů a co možná největší karmínově červenou obočnici. Tato novelizace byla velmi odvážná, neboť nereflektovala skutečný stav v chovech, ale cíl, kterého se podařilo dosáhnout až po více než dvou dalších desetiletích! Perlooké české bagdety se totiž v té době takřka, ne-li vůbec, nevyskytovaly. Jestliže připustíme, že se chovaly tyto bagdety v hnědé barvě, pak převážně jen ty měly perlovou duhovku, neboť hnědá barva vždy přináší nepravé perlové oči. Nevžilo se ani pojmenování čápků „česká bagdeta straka“. Na popud zasloužilých chovatelů ČB, kteří mnohdy chovali plemeno šedesát let, svolává Spolek drobného zvířectva v Heřmanově Městci, v čele se svým jednatelem Josefem Pleskotem, na 29. srpna 1937 chovatele českých bagdet z okolí Chrudimi, Heřmanova Městce, Holic, Pardubic, Přelouče, Vysokého Mýta a přední odborníky Českého holubářského svazu k „anketě“, na niž bylo soustředěno více jak 200 kusů českých bagdet různých barev a kreseb. Vzorník byl podrobně zpracován Klubem pěstitelů bradavičnatých holubů v Praze a po schválení zainteresovanými spolky 14. 11. 1937 v Chrudimi otištěn nejdříve v Holubáři č. 9 z roku 1938 a následně v knize „České holubářství“ vydané v roce 1940. K. Hoření jako generální tajemník a Jindřich Voráček jako předseda svazu si prosadili svůj názor na perlovou barvu očí u všech barevných rázů včetně pigrů, jen u bílých a čápků jsou oči vikvové. Na stránkách tehdejších tiskovin i na schůzích se přesto vedly o prosazení perlových očí ostré polemiky. Z dnešního pohledu se tento návrh ukázal jako správný a pomohl dále ČB k atraktivnějšímu vzhledu. Pro plemeno se výhradně užívá název česká bagdeta a nikoliv indián. Novější pojmenování jednoho jejího rázu česká bagdeta straka se zrušilo a přidělilo se jí staré české pojmenování čápek. Vzhledem k tomu, že z ankety vyplynulo, že existují dva typy délky hlav, v korelaci s utvářením obličeje (krátké a delší), bylo doporučeno, aby vzájemným pářením došlo ke sjednocení tohoto znaku. Na anketě podaný návrh pražských hostů Voráčka a Hořeního na utvoření speciálního Klubu chovatelů české bagdety nebyl přijat. Po 2. světové válce počty chovatelů ČB rychle stoupaly a zájem o vše české vyvrcholil snahou založit první Speciální organizaci chovatelů české bagdety, k čemuž došlo 11. listopadu 1951 v Holicích. Tento spolek ale nevyvíjel žádnou faktickou činnost, a tak bylo rozhodnuto o založení speciální komise pro českou bagdetu. Snaha o její zřízení byla po ustavující schůzi 16. 10. 1955 v hotelu u Krále Jiřího v Holicích korunována úspěchem dne 30. 10. 1955. V roce 1955 tedy vzniká Klub chovatelů ČB se sídlem v Chrudimi, od 1. 12. 1957 nazývaný Československý klub chovatelů české bagdety v Holicích v Čechách (později se sídlem v Chrudimi a od roku 2000 zpět v Holicích). V současnosti jsou chovatelé ČB sdruženi v Klubu chovatelů bradavičnatých plemen, kde mají výsadní postavení. Jednatelem klubu je velmi zanícený chovatel a funkcionář ČB Jaromír Kropáček z Dolních Ředic. Klub má také štěstí na dobrého předsedu, kterým je Zdeněk Uhlíř, chovatel pigrů. Od počátku pořádá na Královéhradecku jedny z nejkrásnějších speciálních výstav, v posledních letech vždy v chovatelském areálu v Holicích, kde bývá pravidelně předvedeno kolem 200 českých bagdet.
Změna k současnému typu
Podíváme-li se na plemenné znaky hlavy, nacházíme tam hned několik zajímavostí. Takřka skokový je vývoj zbarvení očí. Již na druhé speciální výstavě se podařilo B. Hájkovi vystavit pěkné perlooké černé bělopruhé bagdety, ale v 50. letech 20. století byly oči u všech barevných rázů ještě červené. Pak přišly oči žluté, které se držely v chovech ještě v 60. letech 20. století, aby je vlivem dalšího křížení s indiány a vedením chovu k této radikální změně nahradily oči perlové, které jsou upřednostňovány pokud možno neprokrvené. Od speciální výstavy z roku 1967 v Heřmanově Městci se jiné než perlooké ČB takřka nevyskytují. Snahou chovatelů ve druhé polovině 20. století bylo docílit světlých zobáků i u tmavých rázů. Jedná se o proces přenesení „smoky“ faktoru do chovů, kde tento faktor uchová výbornou kvalitu barvy, ale přináší světlý zobák, což je výborný prostředek pro mezirázové křížení a působí jako vhodný estetický doplněk. V té době měly černé plnobarevné bagdety stále hodně tmavé zobáky, zato však pěkně utvářenou hlavu se silnými čelistmi a mohutnou postavu. Postupně se podařilo docílit u černé barvy čisté (světlé) zobáky, jen u některých jedinců s malými jehlami, zatímco u barvy modré byly zobáky stále slabé a tmavé. Postupně se prohlubuje velmi dobrá kvalita ostatních rázů, kde se nejhůře daří prošlechťovat sílu a tupost zobáku, i obočnice přetrvávají světlejší a hrubé. Snahou bylo zlepšit sílu hlavy a dosáhnout jednotnosti typu ve všech rázech, kdy holubi užších postav byli z chovů selektováni. Znovu je připuštěna chocholatá ČB a na požadavek Jana Dostála z Libčic nad Vltavou, dle členské schůze konané 31. 11. 1984, též modrá kapratá. Nejčastějšími vadami té doby byla nevýrazná nebo hrubá obočnice, malá typičnost hlavy, úzká hlava, výrazné klínky v očích u pigrů, slabý a delší zobák. Teprve nedávno začal projekt klubu, který se pracovně může nazvat „protáhlá hlava“. Snaha specialistů v tomto případě směřuje k dosažení protáhlejšího obličeje a stejně silné dolní i horní čelisti zobáku. Chovatelé nechtějí, aby kořen zobáku začínal u obočnic, ale aby klenutí hlavy šlo více dopředu. Tím se oddálí dotýkání kořene zobáku a obočnic v průběhu stárnutí. Moderní klínovitý tvar a plynulý oblouk mezi čelem, temenem a záhlavím patří dnes k základním plemenným charakteristikám. Čelo žádáme poměrně široké, bez znatelných propadlin nebo zúžení v přechodu k ozobí. Ozobí ČB patří mezi bradavičnatými holuby k nejjemnějším, přičemž má tvar srdce. V koutcích zobáku jsou malé bradavičky. Stěžejní důraz klademe též na obočnice, které by měly být dobře vyvinuté a karmínově červené barvy, pokud možno stejnoměrné a v porovnání s některými dalšími bradavičnatými holuby „jemné“ struktury. V souvislosti s obočnicemi je nezbytné konstatovat, že česká bagdeta výstavně zraje v třetím roce života, kdy se právě obočnice a ozobí vyvíjí do standardem žádané podoby. Pak se kvalita obočnic postupně snižuje, a udrží-li se do šestého roku věku, pak je to výborné. U starších jedinců obočnice blednou, přerůstají, mohou být svěšené a celkově hrubnou. Z hlediska postavy, postoje, křídel a dalších znaků je česká bagdeta poměrně nenáročným plemenem, které by se dalo popsat jako holub statného polního typu, s výraznější šířkou hrudi. Občasným nešvarem je delší zadní partie, která však úzce souvisí s dobrými letovými schopnostmi těchto stále převážně volně chovaných okrasných holubů. U této příležitosti přidávám postřehy Jindřicha Voráčka o její povaze a temperamentu zaznamenané v knize České holubářství (1940): „Česká bagdeta je holub velmi užitečný, živé povahy, jež se vybíjí často v zápasech. Svou povahou a zálibou v polaření jsou produkty naprosté svobody a našeho venkova, kde jedině prospívají. Nesnášejí se s ostatními plemeny a při zakládání holubníku a uspořádání kotců musíme s jejich horkokrevností vždy počítat.“
Barevné a kresebné rázy
Vývoj každého plemene provází různé módní trendy v oblíbenosti, které u českých plemen velmi často směřují ke kresleným rázům, u kterých je zajímavý kontrast bílých a barevných ploch. ČB není v tomto ohledu naštěstí žádnou výjimkou. Nejoblíbenější je ve velmi staré kresbě čápků, tedy barevnoocasých štítníků, kteří mají v ramenou vykrojené srdce, bílé letky a hřbet. Velmi často je kresba štítů u čápků nedokonalá, což je plně tolerováno. Při posuzování všech rázů se mírně trestají jen větší odchylky od čistoty zbarvení a nepravidelnost kresby.
Za královský ráz považuji pigry, což jsou holubi ve faktoru pencil v homozygotním založení. Daleko častěji se setkáváme s bělopruhými bagdetami, které jsou také pigři, avšak v heterozygotním (nečistokrevném) založení. Faktor pencil se v České republice vyskytuje také na moravských pštrosech a hanáckých voláčích šupinatých a na několika plemenech zahraničního původu, například saských barevnoprsých holubech nebo botošanských rejdičích. Jedná se o faktor recesivní, nevázaný na pohlaví. Pigrovitost vyvolává šupinatou, neboli čárkovanou kresbu, vzniklou vybělováním středových částí per, rozloženou po celém těle. Nejmenší projev probělení zůstává na hlavě, kde jsou pírka nejkratší a nejhustější, a na přilehlé části krku, kde jen občas můžeme spatřit ojedinělé více probělené pírko. Na dalších partiích holuba dochází k prudšímu zvyšování podílu bílé barvy v opeření, které je nejsvětlejší na rýdovácích a ručních letkách. Opeření zůstává v ideálním středním odstínu dobře lemované, u holoubat je lemování podstatně tmavší a zesvětluje až s prvním pelicháním. Holubi chovaní čistokrevně jsou až skoro bílí, se zachovanou barevnou hlavou. Takový je třeba i botošanský rejdič. Snahou chovatelů je docílit vizuálně nejpřijatelnější a nejčistší rozsah kresby, kterou nejčastěji získají křížením čistokrevných pigrů (šupinatých) s pigry nečistokrevnými (bělopruhými). Zápornou stránkou pigřího faktoru je výskyt klínků v očích, který je u všech českých plemen doprovází. Klínky v očích mají na pigrovitost návaznost proto, že se jedná o vybělující faktor, a tam, kde je bílá barva, tam jsou logicky i tmavé (vikvové) oči. V počátcích chovu pigrů měl dokonce tento ráz oči vikvové, neboť bylo prováděno nesprávné páření plnobarevných bělopruhých s bílými partnery. Klínky nemají žádný efekt na kvalitu zraku, ale působí neesteticky. Jejich menší výskyt netrestáme. Také minimalizace výskytu klínků se provádí pářením čistokrevných pigrů s holuby bělopruhými. Výletci pigrů se rodí tmavší a světlají až při prvním pelichání. Holoubata, která vylétají jako pěkní pigři, jsou po přepeření téměř bílá. Pigrovitost může přinášet rez, zpravidla mizející při prvním pelichání. Jestliže rez v opeření zůstává, jsou takoví jedinci pro výstavní účely nepoužitelní, ale do chovu s nimi počítat můžeme. Rez je nejčastější po křížení s červenými protějšky, ale objevuje se i při běžném páření.
V rejstříku genetických faktorů ČB se vůbec nejvíce setkáváme s faktorem undergrizzly, který vyvolává probělení středových částí ocasních per a ručních letek. Je rovněž pohlavně nevázaný, ale dominantně založený, a proto je úporně rozšířený také u velkého množství plnobarevných jedinců, kde by u běžných plemen nebyl tolerován. Toto probělení, vždy přítomné u pigrů a často u plnobarevných bagdet, je bráno za geneticky dané, vycházející z genotypu ČB.
Z dalších rázů se sluší jmenovat černé a šedohnědé, hnědé a hnědožluté, červené a žluté, modré ve vzorcích pruhovém a kapratém a bílé.
Rozšíření ve světě
V zahraničí je rozšířena česká bagdeta spíše sporadicky, například ve Francii, kde má také uznaný vzorník, ale cestu do světa si hledá poměrně pomalu. K urychlení této trajektorie snad přispěla výborná prezentace klubu na poslední evropské výstavě, která se uskutečnila v Nitře v roce 2009. Kromě Francie si jí všímají nejvíce asi v Německu, kde jsem vybral z novodobé publikace H. J. Schilleho Bildschöne Taubenrassen tyto poznámky o české bagdetě: „Je známa více než 250 let, přičemž pochází z oblasti Pardubic, Chrudimi a Holic.“ Schille dále popisuje výčet barevných rázů a základních plemenných znaků, ovšem nesprávně interpretuje, že kořeny této bagdety lze hledat u indiánů. Českému klubu nelze upřít upřímnou snahu o prosazení českých bagdet jinde ve světě, ale v rámci osvěty také u nás.
František Špatný v předmluvě své knihy Holubářství v Čechách z roku 1862 začíná slovy, kterými já si dovolím tento příspěvek o české bagdetě ukončit: „Holubářství je u všech slovanských národů, zvláště Čechů velmi oblíbené. V každé české vísce nalézáme několik milovníků holubů. Zvláště česká mládež holuby miluje. Spisovatel této knížky byl též v mladším věku náruživým holubářem, a každého dne kochal se několik hodin v pozorování milých jemu holubů. Od veliké obliby holubářství bychom náš národ vším právem mohli nazývati holubičím.“ Tato krásná slova v mnohém již neplatí, ale česká bagdeta žije na českém venkově dál a je jí tam, zdá se, dobře.
V příštím díle seriálu si představíme české voláče sivé.
