Nejznámější holubi 13 Orientální racek
Ačkoli se obecně připouští, že se tito rackové dostali do Evropy již v 16. století, prokazatelný je až jejich dovoz v polovině 19. století. Do střední Evropy se mezi lety 1580 a 1630 dostali jiní rackové, a sice egyptští a anatolští, kteří se později podíleli na vzniku dalších lokálních plemen racků, která se vždy vyznačovala přítomností náprsenky – pernatého útvaru – na hrudi a krku. Původ racků nelze přesně vymezit, neboť se jedná o jedny z nejstarších okrasných holubů. Víme, že chováni byli v různých oblastech Blízkého východu, jakožto i v severní Africe včetně Egypta a Tunisu a vyváženi nejčastěji z oblasti dnešního Turecka. Centrem chovu racků se v Evropě stala Itálie, mimořádně silné bylo Nizozemsko a Anglie, severozápadní část Německa a Francie, jakožto i Belgie. Angličan John Moore popsal anatolské racky před téměř 300 lety. Orientální rackové byli Evropanům známi z oblasti Smyrny na území současného Turecka a dlouho byli popisováni jako smyrenští. Jedním z autorů, kteří blíže popsali import plemene, byl Angličan J. C. Lyell, který uvedl, že „první racky do Británie přivezl řecký rezident H. P. Caridia v letech 1862 až 1865. Jednalo se o modré šupkaté satinety a brunety z města Smyrny. V dalších letech Caridia umožnil, aby se do mnoha evropských zemí dostali kvalitní smyrenští rackové. Satinety měli v té době hlavu jak hladkou, tak se špičatou chocholkou. Pro hnědé se zavedl název bruneta, pro černé blacketa (který později nahradil výraz negreta), pro modré blueta a pro stříbřité silvereta. Jedním z variací satinet byl tzv. vizor, což je satineta se zbarvenou hlavou. Blondinety jsou celobarevné satinety“. Lyell modré blondinety nazval saténovými, dále hovořil o khaki jako o sulfurových a o hnědě lemovaných blondinetách, podobně jako o černě a šedohnědě lemovaných blondinetách, modrých a stříbřitých blondinetách. Dále zmiňoval turbitína, který není v křídlech vybělený, ale výhradně s plnobarevnými štíty, s barevnou skvrnkou na čele a pod očima. Turbitíni tehdy byli vzácně modří nebo stříbřití, ale převažovali černí, červení a žlutí s kvalitním zbarvením s dokonalým leskem. Lyell popsal ještě „racka domino, který měl být tureckou nebo asijskou variantou smyrenského racka, ale jednalo se o formu hladkonohou, se špičatou chocholkou. Z hlediska zbarvení je to barevnohlavý štítník ve zbarvení turbitína, v rázech černém, modrém, šedohnědém, stříbřitém či modrém kapratém“. Přibližně v uvedeném období se dostali tito rackové také do Německa. Satinety si nechal dovézt př. Heinemann až z Konstantinopole. Chov pak přenechal přednímu znalci holubů př. Dietzemu, který využil svých obrovských zkušeností a dařilo se mu racky rozmnožit a propagovat po Německu. První spolek chovatelů racků nebyl však založen v Evropě, nýbrž v USA v roce 1892. V Anglii byl založen Klub chovatelů orientálních racků v roce 1893 a v Německu klub pro všechny plemena racků v roce následujícím. Postupně začali být smyrenští rackové označováni za orientální, přičemž si drželi vynikající letové vlastnosti, byli maximálně plodní a chovatelsky nepříliš nároční. Zkvalitnění jejich plemenných znaků do současné dokonalosti přišlo teprve ve 20. století. Podíleli se na něm bezpochyby krátkozobí rackové s kulatou hlavou, ale též plemena z jiných skupin holubů. V USA byli zušlechtěni gigantem a antverpským výstavním. Křížení znamenalo sice zvětšení postav, ale získala se rovněž žádoucí široká hlava, značná šířka, nasazení a krátkost zobáku a kompaktní tělesné tvary. Evropský klub chovatelů racků byl založen v roce 1975. Agilní jsou mnohé národní chovatelské kluby (francouzský, belgický), jakož i klub americký, vysoká obliba racků se drží v různých zemích Orientu. Unikátní jedince na evropských akcích vystavují také chovatelé z Východu, zejména zemí bývalé Jugoslávie či Bulharska. Jedním z nejznámějších chovatelů orientálních racků (a parukářů i pávíků) u nás v polovině 20. století byl pan Salamánek, na Slovensku to byli př. Kádek, Oberuč, Sabadoš, dr. Koubek, Boda, Štefán, Foriš, Klubník a další. Klub vznikl v Bratislavě v roce 1986. Naším současným nejrenomovanějším chovatelem je Bohumil Popelka z Olomouce. Rackům se věnuje již od roku 1965 a satinety i blondinety dovedl na mezinárodně uznávanou úroveň. V posledních letech se mi daří posuzovat jeho početnou kolekci na výstavě Moravy a Slezska v Přerově a Popelkova linie si stále udržuje velmi vysokou laťku. Bohužel z většiny výstav se orientální rackové pomalu vytrácejí. Ve větším množství jsou k vidění na speciální výstavě Klubu rejdičů a racků v Libčicích nad Vltavou anebo na každoroční česko-slovenské přehlídce rejdičů a racků v Rožnově pod Radhoštěm.
Orientální racek v české literatuře
Antonín Jeřábek v knize Chov holubů pro užitek a sport (1910) sumarizuje některé dříve publikované poznatky, uvádí, že „rackované jsou z nejmenších holubů, formou hlavy a krátkým zobákem zaujímají zvláštní místo. Domovem jsou z vnitřní Asie, odtud dostali se do Malé Asie a severní Afriky, pak do Anglie. V Egyptě najdeme obrázky holubů s kadeří na prsou na pomnících z doby 3000 př. Kr.“. Jeřábek též u racků zmiňuje typický lalok, který „směřuje od spodní části zobáku na hrdlo, na kterém a na prsou má kadeř (franc. jabot = kraječky), jež se vytváří u mláďat teprve později, čím delší a širší, tím lepší“. Josef Vrbka v Praktickém holubáři (1917) podotýká, že „staří holubáři čeští chovali velice rádi ozdobné holuby racky, kteří patří mezi nejkrásnější holuby. Obratní a hbití holoubkové tito poskytují skvostný pohled ve vzdušné výši. Patří mezi nejlepší letouny a vyrovnají se úplně rejdičům a letákům. Jsou to holubi plodní, kteří vyvádějí ročně několikráte holoubata. Hlavním znakem racků je malý zobák, poměrně velká hlava, vysoké a hranaté čelo, mnozí mají na hlavě špičatý chochol. Rozeznáváme hlavně tři druhy, a sice smyrenské, anatolské a aidinské. Mají většinou opeřené nohy, mnozí z nich vyznačují se ocasy zrcadlovými, nebo jsou bělopruzí. Anatolští rackové dělí se dle kresby peří v jednobarevně sněhobílé, kteří se vyznačují nádhernými postavami, typickými pro dokonalého racka, a pak v štítnaté anatolce jakosti ještě lepší, kteří jsou s barevným ocasem i s bílým, jichž jakost však bývá horší“. Ve starších dílech byly zaznamenány pokusy o určitý „národnostní přístup“ k orientálním rackům. U nás se měl dle literatury chovat „český racek“, na Ostravsku jiná místní varianta, zatímco Bohumil Bauše (1898) zpřístupňující informace německé v díle Drůbež zase popsal racka německého, jehož tajemství krásy záleží v nepozorovatelném přechodu zobáku do předku hlavy. „V afektu chodí racek po špičkách prstů, létá rychle, vytrvale a vysoko, je-li k tomu veden. Jest zdravý, veselý a statečný holoubek, mimo holubník jest ostražitý, skoro plachý, v holubníku k ošetřovateli přítulný, lítá mu na ramena, hlavu a ruku.“ Lokální označování smyrenského racka národnostními přívlastky vyřešilo jeho celosvětově přijaté označení orientální racek. V anglicky hovořících oblastech je nazýván oriental frill, což se dá přeložit jako orientální náprsenkový holub. Z dovezených racků vznikala v Evropě křížením s rejdiči apod. místní plemena, ale ortodoxní chovatelé dávali vždy přednost tradičním zástupcům, mezi které patří nejúspěšnější představitel skupiny – racek orientální.
Pernaté ozdoby
Jako jediný racek má opeřené běháky a prsty krátkým a hustým opeřením, které dosahuje přibližně takové délky, aby i drápky byly schované. Jako se udržují tradiční názvy barevných rázů plemene, i jeho krátký rousek má speciální označení – grousek. Další pernatou ozdobou je jednoduchá špičatá chocholka, která prodlužuje linii hlavy, a její horní pera vybíhají z této linie šikmo nahoru do krátkého pernatého hřebínku. Vysoko nasazená chocholka pak plynule přechází v jemnou hřívu, která směřuje po zadní straně krku k zádům a spoluutváří tak originální mohutné vzezření hlavy a krku. Jako všechny racky, také orientálního si nedovedeme představit bez náprsenky. Vytvářejí ji svislou pěšinkou rozdělená, do obou stran pozvednutá a stočená pera na přední straně krku a hrudi v oblasti volátka. Náprsenka by měla být hustá a pravidelná, ale někdy je v hodnocení kvality přeceňována. I ti nejlepší chovatelé ponechávají v chovu racka bez náprsenky, je-li jinak cenný. Po spojení s partnerem s náprsenkou se u většiny odchovu náprsenka objeví a v naprosto žádané kvalitě.
Charakteristické plemenné znaky
Orientální racek je středně velký holub, u kterého vynikají kompaktní tvary, vycházející ze vzpřímeného držení hrudi a krku, kratší zadní partie a nízkého „koketního“ postoje. Při správné a žádoucí kompaktnosti je tento racek 23 cm vysoký a pomyslná přímka spuštěná z jeho očí prochází běháky. Ideální hlava je v porovnání s tělem velká a co nejdokonaleji zakulacená, ovšem její nejvyšší bod se nenachází nad očima, ale trochu před nimi. Důraz na celkové prošlechtění hlavy je obrovský. Vychází nejen ze správného zaobleného tvaru s výrazným, plným a širokým čelem, ale též z plných lící, kdy šířka hlavy od očí do ozobí je stejná. Hlavní důraz je kladen na plnost a šířku čela a nenarušované navázání linie čela do linie zobáku, na kterou navazuje lalůček končící až u nasazení náprsenky. Ozobí je přilehlé a poměrně široké, ale mělo by být pokud možno rovné, a nikoli srdcovité. Zobák je krátký, velmi široce nasazený a silný. Obě čelisti jsou dokonale sevřené, linie mezi nimi klesá v úhlu přibližně 45 stupňů. Horní i dolní čelist jsou pokud možno stejně silné. Oči jsou výrazné a velké, zbarveny u barevnohlavých oranžově červeně, při hnědé pigmentaci perlově a u bělohlavých rázů vikvově. Obočnice požadujeme nevýrazné a jemné, měly by odpovídat barvou okolnímu opeření, ale u tmavých rázů jsou velmi často světlé, ani v tomto případě by se ovšem nejednalo dle standardu o hrubou vadu. I barva zobáku je odvislá od zbarvení hlavy. Krk je v nasazení široký, držený je pokud možno vzpřímeně, aby znásoboval žádoucí kompaktnost. Hruď je pozvednutá a co nejširší, široká jsou i spadající ramena, na která navazuje krátký a úzký ocas. Křídla jsou krátká, ale poměrně široká, čímž získáváme také u satinet dobrý prostor pro krásu orientálního zbarvení. Opeření na celé postavě je krátké, přilehlé a husté. Obvyklou vadou jsou volné opeření, méně vzpřímený postoj, úzká hlava, málo klenuté, propadlé či úzké čelo, delší, užší zobák, hrubé ozobí, úzký krk, dlouhá zadní partie, neopeřené prsty, nízko nesená hruď, delší, úzká postava a svěšená křídla.
Variace na téma orientální racek
Na platformě plemenného typu orientálního racka vzniklo několik představitelů racků s dlouhodobě známými kreslenými, tvarovými a pernatými zvláštnostmi, pro něž byli původně řazeni mezi rázy orientálního racka, ale nedávno došlo k vymezení některých z nich za samostatná plemena. Orientální racek je buď plnobarevný (tzv. blondineta), nebo kreslený ve dvou formách. Barevnoocasí štítníci jsou nazýváni satinety, na základním bílém opeření mají barevné křídelní štíty s výjimkou 5–12 bílých koncových letek a ocas včetně krovek. Druhou kreslenou formou jsou tzv. vizoři, což jsou satinety s barevnou hlavou. Tuto kresbu u jiných plemen označujeme jako gazzi. Barevné rozhraní velmi raritních vizorů na hlavě začíná od lalůčku na hrdle a vede obloukem až ke špičce chocholky, nejméně 5 letek je u vizorů bílých. U satinet i vizorů nejsou barevná pera na bércích, kalhotkách nebo bílý podocasník považovány za vadu. Za samostatné plemeno byli začleněni turbitíni, jejichž plemenný typ je v naprosté většině znaků shodný s orientálními racky. Drobné odlišnosti lze nalézt ve tvaru hlavy, kde je klenba čela kulatější než u orientálních racků, což je patrné zejména u hladkohlavých turbitínů. Mohou být ovšem i se špičatou chocholkou, vždy jsou s barevnými křídelními štíty, dvěma lícními a jednou čelní skvrnou, ostatní opeření těla je bílé. Dosažení perfektní kresby je natolik vzácné, že se tolerují barevné krajní rýdováky, počet bílých letek osciluje mezi 5 a 12, i zde vady kresby na spodku těla nejsou pro posouzení významné. Turbitíni se nevyskytují v orientálních barevných řadách, a i proto jsou na ně kladeny nejvyšší požadavky na kvalitu zbarvení a lesku. Barevné rázy se sestávají z jedinců základních barevných řad ve všech třech pigmentacích v intenzivních i rozředěných formách, jakožto i pruhovém a kapratém vzorku. Poslední z tradičních variací je racek domino, holub v kresbě vizora a zbarvení turbitína. Je vždy hladkonohý, se špičatou chocholkou nebo hladkohlavý, s nejvyššími nároky na barvu a lesk, bez probělení vzorků orientálními řadami. Jeho nedílnou charakteristikou není jen hladkonohost, ale též dokonale kulatá hlava, prozrazující, že v jeho případě zřejmě došlo k nakřížení afrických racků do orientálních.
Barevné a kresebné rázy orientálních racků
Výsledné zbarvení plemene ovlivňují pravé orientální barevné řady, které zbarvení celkově zjemňují a unikátním způsobem vybělují. Orientální řada tvoří malebné lemované (šupinaté) vzory, kdy lemované je veškeré barevné opeření. Další formou jsou šupkaté a bělopruhé vzorky, které modifikují barvu v letkách a ocase do podoby zrcátek. Efekt zrcátek, velmi líbivý za letu racků, vzniká vybělením středové části ocasního pruhu nebo koncové části letek, přičemž na krajích zůstává vysoce kontrastní lem v původním rozprostřeném zbarvení. Modifikátor frill stencil je recesivní a není umístěn na pohlavním chromozomu. Žádoucího zbarvení v jeho případě docílíme v homozygotním založení, přičemž ovlivňuje plnobarevné i plavé, intenzivní i rozředěné rázy ve všech barevných řadách. Vybělení doprovází snížení intenzity vybarvení, které získává pastelovější tónování a např. u černých holubů u některých linií snadno vede k projevu zamodralé hlavy a ostatního opeření, které je vhodné chovatelsky potlačovat. Frill stencil je nejefektnějším a nejkontrastnějším nositelem lemovaného opeření, které bývá čisté a bez pepření, jež by bylo vadou. Orientální řada je tvořena rázy v plnobarevném založení, kam patří černá, šedohnědá (velmi vzácná, zaměňovaná za hnědou, u blondinet a vizorů poznáme dle barvy očí), hnědá, hnědožlutá, levandulová (popelavě červená a žlutá), červená a žlutá recesivní. Všechny tyto rázy mají též ocas stejnoměrně lemovaný, bez zrcátek. Dále je tvořena plavými rázy, které mají vždy v ocase a letkách zrcátka a jejich křídelní štíty nesou bělopruhý nebo šupkatý vzorek. Jedná se o modré, stříbřité, hnědě plavé, hnědožlutě plavé, červeně plavé a žlutě plavé. Holubi s okrem na hrudi jsou nazýváni sulfuroví (síroví). Bělopruhé nebo šupkaté jedince můžeme mít i na červené a žluté recesivní, pak mají ovšem také zrcátka. Projev frill stencil je nejdokonalejší cesta k lemovanému opeření u okrasných holubů, a proto je sporadicky přenášen na jiná plemena. Módní záležitostí je u anglických pávíků. V juvenilním opeření jsou barevné plochy slité a těžké, do správné jemné kresby vybělují při prvním pelichání. Důležité je též vyrovnávací párování, které by mělo docílit jemného, ale současně výrazného a pravidelného vzorkování. Př. Schreiber z Německa radí spojit jedince v ideální kresbě s protějškem spíše tmavším než světlejším.
Chov a výstavnictví
Dlouhodobé šlechtění zachovalo rackům vynikající letové předpoklady i snaživost při odchovu, ale tvar jejich stěžejních plemenných znaků nahrává spíše využití chův při odchovu mláďat. Jako chůvky se zpravidla používají poštovní holubi, ale též domestic flyers či kříženci okrasných plemen, těžící z heterózního efektu. Na každý pár racků je dobré mít nejméně dva páry chův. Rackové mohou svá mláďata do 5–7 dnů odkašovat, ale pak je dobré je podložit pod chůvky. Běžné je dokrmování racků buď speciálními granulemi pro krátkozobé holuby, nebo kaší pro papoušky – může se uplatnit jako základní odchovná metoda nebo jen jako pomocná forma. Vývin racků není příliš rychlý a platí, že je ukončen až ve dvou až třech letech, tedy není vhodné vyřazovat mladé příliš brzy, ale minimálně počkat do úplného konce pelichání v prvním roce. Chovné zařízení pro racky nemusí být příliš prostorné, neboť jsou střední velikosti, což platí též o hnízdních miskách i budnících. Určitě se vyplatí krmení menšími zrninami, ale třeba proso pro široký tvar svého zobáku hůře přijímají. V každém případě je vhodný tvar krmítka do písmene V, kde by byla zachována vyšší vrstva krmení, ze které snáze vybírají jednotlivá zrnka. Viděl jsem několik chovných komplexů chovatelů orientálních racků a většinou to byly nádherné areály s prosvětlenými voliérami a krásnou výzdobou. Náš legendární chovatel Bohumil Popelka mi k nim kdysi prozradil: „Tento holubek je opravdu přítulný a skutečně líbivý. Přes svoji ušlechtilost a jemnost nemá rád přítomnost jiných holubů. Nad těmi je dominantní, i když jsou mnohem větší.“ Takže se dá říci, že k superlativům krásy, elegance a něžnosti je dobré u orientálního racka přidat i přívlastky temperamentní a nebojácný…
