Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Kůň v pohodě Díl 16.: Hurá na udidlo
Sdílet:

Kůň v pohodě Díl 16.: Hurá na udidlo

Koně
Všeobecné
Udidlo je středem pozornosti nejednoho milovníka koní či bojovníka proti jejich týrání. Je to kus železa v hubě koně, které může být docela účinným mučicím nástrojem – a naopak může být nesmírně citlivým a přesným nástrojem komunikačním. Kdo se jednou naučí jezdit citlivě a skutečně komunikativně s udidlem, uzná, že žádné bezudidlové uzdění toho nedokáže koni tolik a tak přesně sdělit jako právě toto „železo v hubě“. Já osobně zastávám názor, že každý kůň by měl být na udidlo naučen, každý jezdec by ho měl umět používat – protože díky udidlu nejlépe poznáte drobné detaily nálady svého koně i jeho zdravotního stavu! Díky udidlu můžete na sebe se svým koněm šeptat, místo abyste křičeli.

K čemu slouží udidlo
Prostřednictvím udidla sdělujeme koni své požadavky a naopak se dozvídáme, co nám chce sdělit on. Už kdysi jsme si říkali, že člověk (a především jezdec) komunikuje s koněm především taktilně čili prostřednictvím dotyků a tlaků. Víte už také, že je pro přesné sdělení svých požadavků na rychlost a směr pohybu koně vhodné působit dotyky a tlakem na jeho hlavu, neboť ta je úplně vepředu a „za ní“ kůň obvykle jde. V minulém díle jsme si dokonce řekli, že pro zdokonalení pohybu koně, ať už pro jeho ovladatelnost nebo později pro jeho gymnastické procvičení, je dobré dokázat koni „říct“, že má ohnout krk a hlavu sestavit určitým směrem. Jezdec tuto dovednost ze sedla nesmírně ocení, pokud bude chtít na koni jezdit přesně, citlivě a pohodlně. Polohu hlavy a potažmo i směr pohybu jsme tedy koni ovlivňovali prostřednictvím dvou otěží připnutých k nánosníku nebo podobného bezudidlového uzdění. Nyní si však tyto dvě otěže zapneme do udidla – a nebudeme působit dotykem a tlakem na hřbet nosu koně, ale na jeho dolní čelist a jazyk. Proč?


Protože jazyk a dásně koně jsou citlivější než hřbet nosu a udidlo pohyblivější než správně zapnutý nánosník. Zatímco na nos koně budu bezudidlovkou působit relativně větším tahem, jazykem a dásněmi kůň ucítí i sebelehčí posunutí udidla v hubě čili jen pohyb, dotyk.


Vezměte si udidlo, připněte k němu dvě otěže, udidlo si položte do dlaní vytočených vzhůru a lehce sevřete prsty. Otěže hoďte za záda a poproste kamaráda, aby vám dával jejich prostřednictvím signály, jako by jezdil na koni. Když budete trochu trénovat, sladíte si vzájemnou komunikaci, bude pak stačit malý pohyb otěží a tím i udidla - pro vás to bude signál, že máte udělat konkrétní věc, třeba zatočit. Nyní si místo udidla vezměte nánosník (side–pull …) s otěžemi, zapněte ho okolo předloktí a stejně tak poproste kamaráda, aby jakože na vás jezdil. On bude muset i po řádné nacvičení dávat zřetelnější signály otěžemi, abyste přesně chápali, co máte dělat.


Další výhodou udidla je to, že když jím pohnete ve svých rukou, když si ho v dlaních lehce posunete nebo ho více či méně sevřete prsty, kamarád to za vašimi zády ucítí – pokud bude mít otěže lehce napnuté, tedy bude udržovat přilnutí. Takto s vámi komunikuje i kůň – sevře hubu, uvolní, posune udidlo, odžvýkne … Když budete mít okolo předloktí nánosník, jak moc budete muset hýbat pažemi, abyste kamarádovi něco řekli?

Tak, jak je udidlo citlivým nástrojem komunikace jezdce s koněm, tak se může stát krutým nástrojem trestu a týrání! Protože tkáně huby koně jsou citlivé, snadno je lze poranit a způsobit jim bolest. Z tohoto důvodu je nutné dodržovat dvě základní věci:
1. Na působení udidla je nutné koně naučit – vysvětlit mu, co udidlo říká, a používat ho vždy pouze pro dávání signálů, nikoli pro mechanické táhnutí hlavy určitým směrem či k trestání a přetahování se s koněm. Kůň, který udidlu nerozumí, s udidlem bojuje – a to ho bolí!
2. Ovládání udidla se musí člověk naučit – musí se naučit mít ruce nezávislé na zbytku svého těla. Jinými slovy, musí poctivě trénovat, musí se naučit mít naprosto nezávislý sed na koni a až pak se bude učit dávat rukama koni signály – a to zpočátku na bezudidlovém uzdění, a až později s udidlem. Jezdec, který neovládá své ruce, často působí udidlem koni bolest!



Navykání koně na udidlo
Na přítomnost udidla v hubě si může kůň zvykat už poměrně brzy, přesto bych to nedělala dříve než ve dvou letech věku, klidně i později. Dokonce jsou lidé, kteří svého koně jezdí první rok bez udidla a až pak přecházejí na udidlové uzdění.

Koni je třeba vybrat vhodné udidlo:
široké (dlouhé) tak, aby koni z každé strany huby vykukovalo cca 1/2 až 3/4 centimetru (a pak teprve bude kroužek udidla) (viz obr. 1);
tlusté tak, aby odpovídalo výšce prostoru mezi horní a dolní dásní mezizubí (místa, kde udidlo leží) (obr. 2);
lícnice dlouhé tak, aby udidlo leželo cca uprostřed mezizubí, aby nebouchalo do řezáků, ale ani neskřípalo koutky huby o první stoličky; většinou je to na jednu vrásku v koutku huby.

U mladého koně je nejlepší pro začátek zvolit jednou lomené udidlo s malým kloubem uprostřed, tenké (cca 12–13 mm, čili klidně stihlové udidlo určené pro drezurní uzdu nebo některé z westernových stihel), z rezavějícího železa (je chutné) a volnými kroužky. Tento typ udidla většina koní dobře přijímá.

Někteří mladí koně chňapnou napoprvé po udidle jako po pamlsku, člověk ani neví, jak se do jejich huby dostalo. Většinou však k němu mají nedůvěru, přece jen je jiné než kus jablka či chleba. Vhodným způsobem, jak mladému koni vkládat do huby udidlo, je držet uzdečku jako při běžném uzdění v pravé ruce, udidlo položit do levé dlaně a prsty levé ruky vsunout koni mezi pysky a promasírovat jemně jeho dásně. Po chvíli kůň přežvýkne a hubu otevře. Jednak je to první signál, který koni bude zprostředkovávat později i udidlo (pohyb na dásni = povol hubu, uvolni čelistní kloub, pohni jazykem), jednak dostanete příležitost snadno vsunout udidlo mezi jeho řezáky a následně přetáhnout nátylník přes uši.

Během prvních nasazování udidla je dobré nedávat nánosník a uzdečku koni nechávat na hlavě jen chvíli. Počítejte s tím, že kůň bude různě otevírat hubu, kroutit dolní čelistí, přehazovat jazyk do všech stran i nad udidlo, bude se pokoušet udítko buď rozkousat, nebo vyplivnout – prostě zkouší, co se s tím vlastně dá a má dělat. Chvíli ho nechejte takto přemýšlet a zkoušet a pak mu opatrně uzdečku sundejte. Dávejte u toho pozor, aby se mu udidlo nezachytilo o řezáky, kůň přitom nesmí prudce zvedat hlavu! Následuje velká pochvala a můžete nasazení uzdečky zkusit ještě jednou.

Dva či tři dny si hrajte s koněm pouze takto. Nasadit uzdečku, chválit a nechat ho testovat udidlo, sundat, pochválit. Klidně to může být na konci běžné pracovní hodiny. Pak můžete nasadit uzdečku přes ohlávku (nebo nasadit ohlávku přes uzdečku, záleží na tom, co je volnější) a koně vést na vodítku, připnutém k ohlávce, zatímco on bude mít uzdečku na hlavě a udidlo v hubě. Trochu s ním pochoďte, pochvalte, sundejte uzdečku. Postupně budete tuto dobu prodlužovat, až budete moct normálně pracovat s nauzděným koněm tak, jak jste byli dosud zvyklí (samozřejmě působit budete na ohlávku). Časem můžete k udidlu připnout otěže a nechat je koni jen tak volně okolo krku, jen ať ví, že udidlo už není zcela osamocené.

Někdy se stane, že kůň ani po několika dnech nošení udidla nepřestane zkoušet dávat jazyk přes udítko. Většinou prostě nepochopil, co má dělat, co se po něm chce, jaká poloha je ta správná. Je na člověku, aby mu to „řekl“: dá koni – byť dočasně – nánosník. Utáhne ho podle běžného doporučení, čili tak, aby se daly mezi hranu dolní čelisti postavit dva prsty na sobě, klidně i volněji. Koni to zabrání otevírat příliš hubu, aby mohl máchat jazykem, a on velmi rychle pochopí, že udidlo má ležet klidně na jazyku, a pokud s ním je třeba pohnout, pak jen decentně a při přivřené hubě a s jazykem stále pod udítkem. Z vlastní zkušenosti stačí používat nánosník jen několik dní či týdnů, pak kůň uklidní hubu a udidlo ponese na jazyku.

Užitečný tip:
Od druhého či třetího dne, kdy mladému koni nasadím udidlo, mu dávám i pamlsky. První pokusy zvládnout dobrůtku s kovem v hubě jsou často velmi nemotorné, kůň se ale rychle naučí se vším dobře manipulovat a uvidíte, jak za pár dní rozkouše kousek mrkve, aniž by s udidlem nějak více hnul!



Slova, která se říkají udidlem
Jakmile kůň nosí udidlo v hubě klidně, hubu má lehce zavřenou (ne silově sevřenou), ale nebojí se mírně upravovat polohu udítka na jazyku, je připraven naučit se, že udidlo mu „něco říká“ a rozumět těmto „slovům“.



První slovo: „uvolni hubu“
Pravidla působení udidla odpovídají všem dosavadním pravidlům taktilních signálů:
– stálý, neměnný tlak říká: „vydrž“;
– přerušovaný tlak či dotyk (jednorázový pohyb nebo opakovaný zesilovaný dotyk) zase říká: „podvol se tlaku, uhni od dotyku“.

To už přece znáte, ne? Proč by to u udidla mělo být jinak? Proto prvním slovem, které koně naučíme v „řeči udidla“, bude právě „uvolni hubu“ ve chvíli, kdy ti v hubě pohnu udidlem.

Mladého koně to obvykle naučíte jednoduše: postavte se proti němu čelem, uchopte do prstů oba kroužky udidla a pohněte jimi. Zkuste je roztáhnout, zvednout ke koutkům, posunout lehce do strany apod. Jakmile kůň aspoň naznačí nějaký pohyb hubou – žvýknutí, polknutí, otevření či jen lehké pootevření, prostě cokoli – ihned pustíte udidlo a koně necháte být, jen ho velmi pochválíte. Pro první den toto zopakujte ještě dvakrát – třikrát a vždy pořádně chvalte. Vysvětlujete mu tím, že na pohnutí udidla se má uvolnit huba (obr. 3).

Toto cvičení opakujte tolik dní, dokud kůň nereaguje spolehlivě i na menší pohyb udidla, který vy vyvoláte rukama na kroužcích. Někteří koně jsou více nechápaví (většinou ti, kteří již mají neblahé zkušenosti s udidlem a naučili se držet ho v hubě pevně, aby je nezraňovalo), ale vy buďte klidní a neústupní a hýbejte udidlem tak dlouho, až hubou aspoň lehounce něco udělají. Vždy musí následovat okamžité puštění udidla a velká pochvala, ideálně pamlsek, protože ten ještě více podporuje uvolnění huby!

Můžete zkusit uvolnit hubu koně z jiné pozice: k udidlu připněte otěže, postavte se vedle krku koně, šikmo čelem k jeho hlavě, vnější otěž veďte přes týl nebo kousek za týlem koně a uchopte ji prsty asi v polovině výšky krku koně (obr. 4). Druhou rukou chytněte kroužek udidla a pokuste se nyní pohnout udidlem. Uděláte to například tak, že vnější otěž potáhnete dolů (vnější polovina udidla se vytáhne ke koutku huby koně) a vnitřní kroužek vytáhnete nahoru nebo ho „otevřete“ k sobě. Kůň by měl opět zareagovat uvolněním huby. Toto zkuste z obou stran a postupně procvičujte tak, aby kůň uvolnil hubu i na malý pohyb udidla z této pozice.


Druhé slovo: „vydrž v této pozici“
V dnešním článku si ještě vysvětlíme druhé důležité slovo, které koním sdělíte prostřednictvím udidla: když udidlo leží v hubě klidně, kůň má držet hlavu nehybně.

Postavte se před koně čelem k němu, uchopte kroužky udidla, pohněte jím a nechejte koně uvolnit hubu. Jenže nyní hned udidlo nepouštějte po první známce uvolněné huby, ale chvíli ho ještě podržte. Kůň bude žvýkat a měl by držet hlavu nehybnou. Philippe Karl to komentuje slovy: Kůň má říkat ano, ale ne dělat (kývat) ano. Opět musíte zpočátku takto držet udidlo jen krátce a po chvilce ho pustit, koně pochválit. Postupně budete tuto dobu klidného držení hlavy prodlužovat. Kůň nemusí celou dobu žvýkat! Ale musí mít povolenou hubu. Jakmile se vám zdá, že hubu zatnul, pohněte zase udidlem.

Tato dvě cvičení představují základ pro další slovíčka v „udidlové komunikaci“. Těmi bude „jdi hlavou tam, kam jde udidlo“ a následně „napínej otěže“. Ale o tom zase příště.


Autor textu: MVDr. Dominika Švehlová
Autor fotografií zdroj: MVDr. Dominika Švehlová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru