Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Slezský teplokrevník
Sdílet:

Slezský teplokrevník

Koně
Druhy a plemena
Lidově je nazýván šlonzák a pomalu si nachází cestu i k českým majitelům. Obvykle si pro něj jezdí do sousedního Polska k soukromým chovatelům. V podstatě se jedná o teplokrevníka, původně kočárového koně, který se dnes uplatňuje i pod sedlem.

Historie

Chov koní ve Slezsku začal v 19. století za podpory tehdejší pruské vlády, která se snažila obnovit ztráty koní způsobené v období napoleonských válek. Největší koncentrace těchto koní byla v hřebčínech Lubiąż (1817) a později v Koźle (1877). Chovatelé potřebovali uspokojit poptávku po tažných koních, které by využívali zemědělci, a k tomu se jim příliš nehodili lehčí jezdečtí koně, kteří v sobě nesli krev trakénů, anglických plnokrevníků a polokrevníků. Zpočátku tedy teplokrevníky používané kavalerii křížili s koňmi dováženými z Francie (peršeroni) a z Anglie (clydesdalové.) Avšak výsledné produkty křížení nesplňovaly požadavky zemědělců. Až koncem 19. století se začaly připouštět místní slezské klisny, které měly často orientální předky, hřebci oldenburskými, východofrískými a též hannoverskými, což byli poměrně mohutní němečtí koně. Výsledné potomstvo bylo robustní a vyrovnané. V Polsku se tento typ koní choval v letech 1880–1939. Využití našli tito koně v zemědělství a také v armádě (často tahali děla.) V roce 1912 byla založena Slezská asociace chovatelů koní se sídlem ve Wałbrzychu. Až do druhé světové války se chov úspěšně rozvíjel, ačkoli hřebci oldenburští a východofríští byli postupně nahrazeni hřebci narozenými ve Slezsku. Pak však přišla 2. světová válka, která zdecimovala stavy koní a také byly zničeny mnohé chovatelské materiály. Koně, na kterých se znovu začalo chovat, neměli často žádný doložitelný původ. Odhadem asi 5 000 koní slezského typu zůstalo na území Slezska a Dolního Slezska. Část lehčích koní byla vyřazena z chovu a vše bylo zaměřeno jen na pracovní koně kvůli vysoké poptávce v zemědělství v poválečných letech 1945–1949. Plán pro konsolidaci chovu slezského koně jako zemědělského koně vznikl v roce 1956. V té době se průměrná kohoutková velikost pohybovala mezi 158,5 a 196 centimetry u hřebců a 157–193 cm u klisen. Jenže zemědělství se začalo mechanizovat a tito těžcí koně náhle začali ztrácet význam. Chov se tedy vydal jinou cestou, a to snižováním výšky i hmotnosti a jinou orientací plemene. Nastalo křížení s jinými plemeny, mnoho výborných plemeníků bylo kastrováno a chovný cíl procházel radikálními změnami. Nedostatek dobrého chovného materiálu způsobil, že chov slezských koní byl nerentabilní a počet koní rychle klesal. Teprve v roce 1970 svět objevil křížence anglických plnokrevníků a slezských koní, kteří byli vyváženi za hranice jako sedloví koně pro těžší jezdce. Na Západě se rychle stali populárními a to přivodilo masivní křížení slezských klisen s plnokrevníky. Později se chovatelé začali opět zajímat o starší, těžší typ slezského koně. V polovině roku 1980 byli z Německa importováni čtyři hřebci plemene Schweres Warmblut (těžký teplokrevník) s cílem zlepšit slezského koně a jeho vlastnosti pro kočárové využití. V roce 2000 vzniklo rozdělení slezského teplokrevníka do dvou typů, tj. na starý typ, zaměřený na sportovní vozatajství, a nový typ, jezdecký.

Charakteristika plemene

Jak bylo zmíněno výše, slezští teplokrevníci se začali chovat ve dvou liniích – starší a nové. Koně starší linie mají těžkou hlavu, přípustný je i klabonos. Krk je dlouhý a svalnatý, jelení krk je nežádoucí. Tělo má velký rámec, ale je harmonické, záď je široká, svalnatá a mírně skloněná, s nízko nasazeným ocasem, hrudník je široký a hluboký. KVH hřebců se pohybuje mezi 160 a 190 cm, KVH klisen mezi 158 a 168 cm. Novější linie chtěla získat ušlechtilejší koně, využitelné ve sportu. Slezský kůň moderního typu má i jiné míry – KVH hřebců je uváděna 164–190 cm, KVH klisen 162–185 cm. Tento typ má jemnější hlavu na delším krku a celkově je více harmonický. Typickým zbarvením pro obě linie je hnědák, tmavý hnědák a bělouš. Ačkoli se nejprve jednalo o těžšího koně určeného pro zemědělské práce, časem si získal velkou popularitu jako úspěšný kočárový kůň. Dále je určen k jezdeckým účelům nebo pro rekreaci, své místo má i v hiporehabilitaci. Má mírný, vyrovnaný temperament, je ochotný učit se a snaží se vyhovět člověku, což z něj dělá také ideálního rodinného nebo školního koně. V současné době existuje pouze jeden státní hřebčín ve Slezsku, kde se chová toto plemeno, a to hřebčín v Książi. Polští chovatelé jsou však velmi pragmatičtí a podrobují chov přísné selekci, tudíž jakmile se vyskytne jedinec s agresivním charakterem nebo špatným exteriérem, jde bez milosti na jatka. V mnoha soukromých chovech lze najít také koně vysloveně určené na výkrm. Pouze koně s výborným exteriérem a povahou se ve třech letech přesunují do výcvikové stáje, kde podstupují výcvik jezdecký nebo kočárový, a velmi často jsou pak nabízeni k prodeji. U nás se postupně začínají objevovat, ale rozhodně nejde o příliš často viděné plemeno. Přesto je velmi pravděpodobné, že mu čeští koňaři přijdou časem na chuť.

Autor textu: Mgr. Renáta Kolářová
Autor fotografií zdroj: Mgr. Renáta Kolářová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru