Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Strakatá plemena králíků u nás III. Kresba plášťová a nepravidelná
Sdílet:

Strakatá plemena králíků u nás III. Kresba plášťová a nepravidelná

V předešlých dvou dílech tohoto kratšího seriálu jsem představil základní typy strakatostí u nás včetně určitých fenotypových podtypů, které jsou charakteristické v rámci některých strakatých plemen u nás. V dnešním díle bude dokončena problematika strakatosti anglické, resp. její dva podtypy.

Dělení anglické strakatosti
Pro připomenutí v návaznosti na minulé dva díly seriálu uvádím, že anglický typ strakatosti lze ještě podle určitých vzhledových znaků rozdělit dále na celkem čtyři podtypy, a sice:
a) 1. podtyp – kresba „klasických“ strakáčů
b) 2. podtyp – kresba anglického strakáče
c) 3. podtyp – kresba plášťová
d) 4. podtyp – kresba nepravidelná

c) Kresba plášťová
Historie a výskyt u plemen králíků
Tento zajímavý podtyp primárně příslušel pouze jednomu plemeni, a sice meklenburskému strakáči (MS). MS je mladé německé plemeno pocházející opravdu z oblasti Meklenburska. Jedná se o střední plemeno s hmotností 4,0 až 5,0 kg. Barva kresby meklenburského strakáče může být černá (MSč), modrá (MSm), havanovitá (MShav), madagaskarová = durynská (MSmad = MSdu) anebo červená (MSčerv). Tolik barevné rázy MS uznané u nás. Na Slovensku i u nás se však šlechtí v rámci tzv. sekce novošlechtění MS divoce zbarvený anebo MS žlutý. V souvislosti se vzrůstající oblibou zakrslých plemen králíků vznikla i zmenšenina meklenburského strakáče - zakrslý meklenburský strakáč (ZMS), kde barevné rázy odpovídají rázům u výchozího plemene MS. V posledních cca pěti letech se do popředí dostávají i zakrslí saténoví meklenburští strakáči (ZSaMS), především pak v rázu červeném - ZSaMSčerv. Fotografie č. 1 zachycuje MSmad (s popisem kresby), fotografie č. 2 pak ZSaMSčerv.


Postupně však tento podtyp nabyl na oblibě zejména u beranovitých plemen – a sice francouzského berana (FB), anglického berana (AB), malého berana (MaB) a zakrslého berana (ZB). U nich je v rámci existence strakatosti uznán jen a pouze tento plášťový podtyp anglické strakatosti. Výskyt tohoto zbarvení se u nich značí zkratkou „str“ za plemenem a ještě za tuto zkratku se vkládá zkratka barvy kresby. Sestavení zkratky např. malého berana strakáče červeného tedy bude MaB + str + červ = MaBstrčerv. Co se týče barev kresby, tak nacházíme velmi pestrou paletu povolených možností – nejvíce rozšíření strakáči jsou divoce zbarvení (-strdiv), železití (-stržel), černí (-strč), modří (-strm), anebo havanovití (-strhav). Méně se vyskytují strakáči třeba žlutí (-strž) anebo, již zmínění, červení (-strčerv). Smínek č. 3 pak patří zakrslému beranovi černému (ZBstrč).

Popis kresby
Plášťová kresba je v rámci čtyř podtypů anglické strakatosti výjimečná svou slitou a maximálně celistvou kresbou, resp. většinovou pigmentací skoro celého těla. Z didaktického, ale i praktického hlediska si ji rozdělíme na dva tělesné okruhy – kresbu hlavy a kresbu trupu.

Kresba hlavy – zahrnuje většinově zbarvenou hlavu a uši. Celé zabarvení má sahat co nejníže na skráně, přičemž ohraničení linie kresby má být přesné – bez nějakých výrazných záhybů (záběhů). Uprostřed na čele či hranici čela a temene musí být viditelná bílá skvrna, tzv. zrcadlo. Velikost zrcadla je často diskutabilní záležitostí. Vzhledem k tomu, že (až) chybějící zrcadlo (foto č. 4) je vadou přípustnou, lze „selským rozumem“ vygenerovat, že stačí i opravdu málo bílých chlupů. Osobně bych proto v rámci posuzování a chovu viděl jako větší perspektivu se zaměřovat spíše na ohraničení zrcadla než na jeho velikost. Pravidelně ohraničené zrcadlo (foto č. 5) vypadá hned na králíkovi lépe než zrcadlo „rozbité“ – myšleno tím s nepravidelnými okraji (foto č. 6). Pravdou je, že pokud jde králík na výstavu, tak se často provádí mírná úprava zrcadla, aby toto nabylo na kvalitě. Ušní boltce jsou zbarveny celé – od kořenů až po vrcholy. Výskyt bílých skvrnek do 1/2 délky ušního boltce je vada přípustná, zatímco skvrny v horní polovině jsou již ryze nežádoucí a zvíře vylučují nadobro z perspektivního chovu.

Kresba trupu – jediným kresebným znakem na trupu je onen tzv. plášť, tedy souvislá a široká pigmentace, která se táhne od zátylku směrem dolů (co nejníže) a dozadu, čímž má plášť opravdu jakoby překrývat zátylek, kohoutek, hřbet, bedra, záď a pak co nejníže plece a boky spolu se svrchní plochou pírka (ocasu) králíka. Případné skvrny na břiše se neberou při posuzování v potaz, zatímco skvrny na prsou anebo končetinách jsou vadou přípustnou.



d) Kresba nepravidelná
Historie a výskyt u plemen králíků
Tento podtyp anglické strakatosti je původní pouze u jednoho plemene, a sice rexe dalmatinského strakáče (DSRex). Jedná se o středně velké krátkosrsté plemeno, které je specifické svou kresbou. Vzniklo v druhé polovině minulého století v západní Evropě. K nám se dostalo v roce 1976. Srst je mutačně změněná – je kratší (15–17 mm) a chlupy jsou situovány kolmo ke kůži – neleží tedy přes sebe a na sobě, jako je tomu u normálně osrstěných plemen králíků. V současnosti je tento podtyp tedy uznán pouze u rexovitých plemen, a to konkrétně u již zmíněného rexe dalmatinského strakáče (DSRex) – jenž se chová v barvě černé, modré či tříbarevné – černožluté (DSčRex, resp. DSmRex, DSčžRex) a u jeho zmenšeniny – zakrslého rexe dalmatinského strakáče (ZDSRex). Ilustrační fotografie plemen jsou na snímcích. Tento se chová v barevných rázech stejných jako u DSRex, ale navíc se pravidelněji vyskytuje i ZDSRex v barvě havanovité (ZDShavRex). Fotografie č. 7 zachycuje DSčRex, snímek č. 8 poté společně ZDSčRex a ZDShavRex.

Popis kresby
Kresba je charakteristická svou (požadovanou) absolutní nepravidelností a asymetričností. Poněkud se tedy vymyká obecné představě strakáče – kdy se u všech tří podtypů strakatosti požaduje maximální přesnost, pravidelnost a symetrie. Právě tyto znaky jsou u tohoto podtypu naopak vadami. Správná kresba u DSRex, potažmo u ZDSRex, se sestává z (relativně neomezeného) počtu skvrn, které jsou rozloženy po celém těle zvířete. Členit proto kresbu celkově na kresbu hlavy a kresbu trupu tedy nemá praktický význam. Podstatné je, aby skvrny byly jednotlivé a výrazné, resp. správně velké. Velikost skvrn je tak předepsána relativně, a sice – měla by se blížit naší pětikoruně. U zakrslého rexe dalmatinského strakáče je (vzhledem k tomu, že je asi čtvrtinové až pětinové velikosti než DSRex) velikost skvrn menší – měřítko není ve standardu uvedeno, ale pokud bychom se měli držet nějakého „numismatického“ přirovnání, tak asi velikost dvoukoruny by měla být relativně optimální. Tak se mi alespoň osobně jeví ZDSRex z výstav. V každém případě obecně u tohoto podtypu platí, že skvrny se nesmějí slévat ve větší celky. Taktéž náběhy na jiný podtyp strakatosti nejsou žádoucí – myslím tím např. náběhy na úhoře, motýlek anebo třeba řetězovou kresbu na bocích či plášť. Snímek č. 9 znázorňuje náběh na úhoře, tedy vadu přípustnou. Co se týče nějaké drobné specifiky na hlavě – uši by měly být „prokvetlé“, tedy strakaté, nikoliv celé pigmentované. Drápy by měly být bílé, stejně jako u představitelů celého typu anglické strakatosti.


Tolik tedy ke třetímu dílu tohoto seriálu. Byla představena anglická strakatost, resp. její podtypy. V příštím čísle se tedy celý kratší seriál uzavře popisem holandské strakatosti.

Autor textu: MVDr. Vlastimil Šimek Ph.D.
Autor fotografií zdroj: MVDr. Vlastimil Šimek Ph.D.
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru