Rajky
Tito ptáci považováni byli za vzdušné víly, jejichž vlast bylo nekonečné vzduchové moře, které všecko, co prožívaly, konaly v letu a odpočívaly jenom na několik málo okamžiků, zavěšující se svými dlouhými ocasními pery ve větvích stromů. Jakožto vyšší bytosti byly zbaveny nutnosti, aby se dotýkaly země, živily se éterickou potravou, ranní rosou. Nepomáhalo, že někteří badatelé té doby tyto báje prohlašovali za nesmysl, lid zůstal při svých názorech. Možno si představit, s jakým údivem přijímali obyvatelé evropské pevniny první zprávy o těchto podivuhodných zvířatech, když Pigafetta, průvodce Magalhaesův, který ho přežil, 1522 do Sevilly se vrátil. Ne bez dojetí čteme, jak někteří z nejmoudřejších, ale prostředky velmi obmezených přírodopisců 16. století považovali to za největší událost svého života, za vyplnění dávno zbožně chovaného přání, že se jim konečně podařilo uzříti zkomolenou kožku rajčí.
Alfréd Brehm, Brehmův život zvířat,
svazek druhý, 1869
Rajkovití
Jednotný popis čeledi rajkovitých (Paradiseidae) je velmi problematický, neboť sem patří mnoho druhů rajek často se od sebe lišících tvarem a velikostí těla, zbarvením a délkou peří samců a samic, způsobem hnízdění i potravními návyky. Dle příbuznosti druhů jsou rajkám nejblíže lemčíci, přičemž nejpravděpodobnějšími předky těchto dvou čeledí jsou krkavcovití. Poměrně nedávný vznik čeledi rajkovitých naznačuje i v přírodě relativně častý výskyt mezidruhových Kříženců. Izolační mechanismy jednotlivých druhů se dosud plně nestabilizovaly. Tvar těla rajek může být podobný špačkům, vránám, ale i drobným pěvcům (šoupálkovi). Jednotlivé druhy se velmi odlišují velikostí (15 až 120 cm, včetně ocasu), tvarem a zbarvením zobáků a zejména pak pestrostí barev a délkou peří. Křídla rajek jsou na koncích okrouhlá, nohy jsou silné, přizpůsobené k sezení na větvích. U většiny druhů se pestrostí peří pyšní jen samečci. Jsou však i výjimky, kdy jsou ptáci obou pohlaví zbarveni podobně výrazně. A naopak u některých druhů jsou nevýrazně zabarvení jak samičky, tak samci. Dozajista lze však říci, že pestrostí barev i krásou a tvarem peří nemají rajky v ptačí říši konkurenci.
Výskyt
Čeleď rajkovitých zahrnuje celkem 43 druhů, z nichž 39 žije ve své původní vlasti – Nové Guineji. Některé druhy se vyskytují na Yorském poloostrově (severní cíp Austrálie), na Molukách a na Aruských ostrovech. Nejvíce druhů zde obývá tropické deštné pralesy, řada žije v horských lesích a některé na savanách nebo i v mangrových džunglích na pobřeží. Po většinu roku žijí rajky samotářsky.
Potrava
Svou potravu hledají rajky hlavně na stromech. Většinu potravní složky tvoří plody mnoha tropických stromů, pupeny, květy, listy, nektar. Tento jídelníček je doplňován hmyzem a drobnými živočichy. Některé druhy mají však velmi specifické požadavky a konzumují výhradně plody několika málo rostlin. Hlavní potravou rajky strakovité, obývající husté horské lesy až do výšky 2 300 m, jsou plody pandanovitých rostlin. Jiné druhy jsou hmyzožravé. Sem patří celý rod Ptiloris. Tyto drobné rajky mají srpovitě zahnutý zobák uzpůsobený k lovu pavouků, hmyzu a jiných bezobratlých. Tvar zobáku se u některých druhů liší podle pohlaví, což zabraňuje jejich potravní konkurenci v jedné malé lokalitě. Některé rajky však podobně jako krkavcovití nepohrdnou téměř žádnou potravou. Nádherné rajky stužkové (ocasní pera samců mohou být až metr dlouhá) kromě zralých plodů, nektaru a hmyzu požírají i drobné plazy a savce. Rajka stužková byla popsána až v roce 1938 a je dosud posledním popsaným druhem. Zobák rajky velké je uzpůsoben hlavně k požírání papájí a banánů, avšak i tento druh si jídelníček doplňuje hmyzem, vejci i mláďaty jiných ptáků. Tvar zobáku rodu Astrapia je zase uzpůsoben k lovu hmyzu a larev žijících pod mechem nebo kůrou stromů.
Rozmnožování
Také způsob rozmnožování rajek je u různých rodů odlišný. Nejpestřeji zbarvené druhy jsou polygamní. Samec se páří s tolika samicemi, kolik jich svým zjevem a svatebním tancem dokáže přilákat na své teritorium. Dále se o potomstvo nestará. Samice sama staví hnízdo, inkubuje a stará se o mláďata. Sedm monogamních druhů rajek (obě pohlaví jsou zbarvena nenápadně) staví hnízda a pečuje o mláďata společně. Hnízda většiny druhů jsou umístěna v korunách stromů, jsou miskovitého tvaru, spletená z větviček. Hnízdo rajky velké je podobné hnízdu havrana. Jsou však i druhy hnízdící v dutinách stromů. Samička nejmenšího druhu rajky královské si v dutině splétá miskovité hnízdo z kokosových vláken. Pohlavní dospělost samic většiny druhů je až ve třech letech, u samců ještě později. Většinou musí pět až sedm let čekat a zdržovat se v okolí tokanišť, než začnou starším, lépe zabarveným samcům konkurovat. Snůška čítá jedno až dvě, vzácně tři vejce. Doba inkubace je 17 až 21 dní a délka odchovu mláďat pak 17 až 30 dnů. U samotářsky žijících rajek se relativně často stává, že samička připravená k hnízdění nenajde včas ve svém okolí samce stejného druhu a spáří se se samcem jiného druhu. Tok samců rajek patří k divům přírody. Samci se shromažďují na tokaništích, kde předvádějí své pěvecké a taneční dovednosti. Některé druhy dokážou vydávat velmi podivné zvuky. Hlas rajky nádherné připomíná šustivý zvuk letící kulky, rajka pásková prská jako rušička v rádiu.
Rajky v lidské péči
Mnohem dříve, než se tito nádherní ptáci dostali do zájmu chovatelů, stali se středem pozornosti módních návrhářů. Zejména na přelomu 19. a 20. století byly do Evropy přivezeny tisíce kožek z Nové Guineje. Hlavně boční peří rajky velké a rajky nádherné se stalo módním hitem a nezbytným doplňkem účesu nebo klobouku evropské smetánky. Po drastickém poklesu stavů rajek byl jejich lov v roce 1924 zakázán. Na červený seznam IUCN je však dosud zařazeno jen několik druhů. První odchov v zajetí se podařil až v roce 1957. V současné době jsou rajky v zoologických zahradách a ptačích parcích chovány jen výjimečně. Větší kolekce jsou v několika málo zařízeních v Indonésii a Malajsii (např. ptačí parky Taman Burung na Bali a Jurong v Singapuru). Některé druhy se zde daří i odchovávat, nejsnáze asi rajky rodu Paradisea, které se svými potravními návyky a chováním velmi přibližují krkavcovitým. S podobnými výsledky se můžeme setkat i u několika málo chovatelů v USA. V současné době je asi největší chovatelské zařízení v arabském státě Quatar. Al–Wabra Wildlife Preservation patří šejku Bin Ali Al-Thani a kromě ohrožených druhů savců a ptáků je zde chováno i sedm druhů rajek, přičemž u některých se již podařily odchovy. V Evropě jsou údajně chovány tři nebo čtyři druhy rajek. Úspěšného odchovu zde však dosud nebylo dosaženo. Kromě několika soukromých chovatelů ve Švýcarsku, Francii a Španělsku, drží tyto ptáky ještě ptačí park Walsrode, zoo Chester a zoo Wuppertal. Na území České republiky (resp. bývalé ČSSR) bylo možné spatřit rajku naposledy v sedmdesátých letech minulého století. Jednalo se o samečka rajky malé v Zoo Praha. A jestli se nestane nějaký zázrak, bylo to asi opravdu naposled. V současné době lze rajky, jejichž cena není v podstatě ani stanovena, získat jen jako dar od indonéské vlády nebo od arabského šejka … anebo mít známost s některým z kmenových náčelníků na Papui – Nové Guineji, kde je rajka volavá (Paradisea raggiana) národním ptákem.
