Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) 11 Skřivanovití (Auladidae)
Sdílet:

Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) 11 Skřivanovití (Auladidae)

Skřivani jsou poměrně dobře známí starosvětští pěvci, jejich známost však mezi současnou populací zřetelně klesá. Ačkoli kdysi znala ptáka skřivana každá babička ve vsi, dnes už často děti ani nevědí, že skřivan je pták. Naprostá většina druhů, tedy 99 procent, se vyskytuje na kontinentech Starého světa. Pouze jediný druh najdeme i v Novém světě, o tom se však zmíním později.

Obecně je známo 19 rodů skřivanů a celkem až 96 druhů, jde tedy o poměrně velkou čeleď.

Biotopy jednotlivých druhů jsou dost variabilní, typicky se však jedná o obyvatele suchých a skalnatých ploch.

Velikostí se jedná o malé až středně velké pěvce. Průměrná délka těla je 12–24 cm a váha se pohybuje mezi 15 a 75 gramy.

Mezi pěvci se vyznačují až neobvykle propracovaným zpěvem. Jejich zpěv, často až výstřední, je ponejvíce vydáván za letu. Tyto lety samci používají na obhajování teritoria a samozřejmě na oslňování opačného pohlaví.

Protože se jedná o obyvatele aridních oblastí, staví si většina druhů hnízda na zemi. Důvodem je fakt, že v těchto oblastech je porost vyšších dřevin vzácný nebo zcela chybí.

Jejich hnízdo proto obvykle najdeme v drnu suché trávy. U některých druhů, jako je například skřivan proměnlivý (Mirafra africana), se však jedná o složitější, kupolovité stavby. Naopak některé druhy kvůli vysoké teplotě substrátu nehnízdí přímo na zemi, ale nízko na keři. Cirkulující vzduch totiž může ochlazovat hnízdo.

Vejce skřivanů jsou obvykle skvrnitá a v hnízdě najdeme od 2 do 6 vajec. Inkubace trvá 11–16 dní.

Jelikož se jedná o zemní ptáky, mají taktéž výrazně prodloužený dráp na prvním prstu, který jim pomáhá udržovat stabilitu při stání. Zbarvení jejich opeření je nejčastěji hnědě strakaté, případně s černými a bílými znaky. Poskytuje jim tak výbornou kamufláž.

Ohledně potravy se jedná o ptáky hmyzožravé a semenožravé. Některé druhy jsou v dospělosti prakticky pouze zrnožravé, ale tyto musí minimálně týden po vylíhnutí mláďata krmit hmyzem. Některé druhy svou potravu vyhrabávají zobákem a jeho tvar často krásně koresponduje s typem potravy. Tak například nejsilnější zobák dlaskovitého typu má skřivan tlustozobý (Rhamphocoris clotbey), jiní mají zase zobák velice dlouhý, dolů zahnutý, určený právě pro vyhrabávání potravy, jako například skřivan Dupontův (Chersophilus duponti).

Znakem, kterým se skřivani liší od ostatních pěvců, je fakt, že při prvním přepeřování ztratí úplně všechno opeření. U jiných pěvců tento znak nenajdeme. Důvod tohoto znaku není jednotně vysvětlován, ale je například uváděn fakt, že za tím stojí nízká kvalita opeření mláďat a skokový přechod z živočišné potravy na rostlinnou.

Podobně nejisté je také zařazení skřivanů v systematice. Mnoha znaky připomínají lindušky (Anthus) z čeledi konipasovitých (Motacillidae), například dlouhými terciárními letkami. Na rozdíl od nich však mají pouze jednu sadu šupin na zadní straně tarza.

Díky tomuto znaku se jedná o dobře definovanou čeleď, a její zástupce tak můžeme snadno rozpoznat. Nejčastěji jsou skřivani řazeni na začátek systému pěvců do podřádu „Passeri“ a jako jejich nejbližší příbuzné jsou označovány vlaštovky (Hirundinidae). Jiní autoři je zase řadí do příbuznosti krkavcovitých (Corvidae), ťuhýkovitých (Laniidae) a zelenáčkovitých (Vireonidae). Nejnověji jsou umísťováni do nadčeledi Sylvioidea.

Druhy chované v ČR

Stejně jako nevíme moc o správném zařazení skřivanů mezi pěvci, můžeme bez nadsázky říct, že nevíme prakticky nic o jejich chovu.

Nikdy se nejednalo o často chované ptáky a stejné je to i dnes. Informace o soukromých chovatelích v Evropě mi samozřejmě chybí, ale co se týče evropských institucí, je chováno pouze 5 z 96 druhů. „Nejčastěji“ je chován skřivan polní (Alauda arvensis), kterého najdeme v jedné německé, francouzské, nizozemské a jedné švýcarské instituci.

Na druhém místě je chocholouš obecný (Galerida cristata) z jedné německé a španělské instituce.

Zbylé 3 druhy najdeme vždy pouze v jediné evropské instituci. Jsou jimi kalandra zpěvná (Melanocorypha calandra) z Jerez Zoo ve Španělsku, africký skřivan vrabcovitý (Eremopterix leucopareia) z hamburského Tierparku Hagenbeck a skřivan ouškatý z naší plzeňské zoo.

Skřivan ouškatý

(Eremophila alpestris), Linnaeus 1758

Co se týče skřivanů, má tento druh poměrně netypický vzhled. Určitě nejnápadnější je hlava s černými a žlutými znaky. Tváře jsou žluté, od zobáku k oku se táhne černý vous, který se ohýbá pod oko. Pod žlutým hrdlem je taktéž černý límeček, ten je u některých poddruhů spojen s vousem. Nad okem je žlutá čelenka a nad ní černá „ouška“ či „růžky“, čepička je hnědá jako zbytek svrchní části těla. Dle literatury růžky můžeme najít pouze u samců ve svatebním opeření.

Jedná se o druh, který jako jediný najdeme i v Severní Americe, jak již bylo zmíněno v úvodu. Obývá většinu Severní Ameriky (od úplného severu jižně až po šíji Tehuantepec v Mexiku), většinu severní Evropy a Asie a také hory v jižní Evropě. Izolovaná populace se vyskytuje na náhorní plošině v Kolumbii. V jižních oblastech je trvalý, severnější oblasti na zimu opouští.

Jeho biotopem jsou velké otevřené oblasti postrádající stromy. Je to tedy typický obyvatel polí, prérií a suché tundry. V Evropě jej nejčastěji můžeme v zimě spatřit v okolí mořských pobřeží. V Americe mu nekonkurují žádní jiní strnadi, najdeme jej v mnoha biotopech (farmy, prérie, pouště, golfová hřiště a letiště).

Většina jeho poddruhů začíná hnízdit v červnu. Hnízdo buduje na zemi v dolíku, do něhož samice přidává suchou trávu, suché byliny a posléze snáší 2–5 lesklých vajec. Ta v barvě kolísají od šedé po zelenkavou a jsou „posypána“ světle hnědými skvrnkami. Hnízdí často v blízkosti kukuřičných a sójových polí, semena těchto rostlin pak snadno využívá jako potravu. Místo hnízdění vybírá samice. Inkubace trvá 10–14 dní a mláďata opouštějí hnízdo po 9 až 12 dnech. V dobrých podmínkách vyvedou rodiče až 3 snůšky za rok.

Druh je obecně popisován jako sociální a tvoří menší hejnka. Jedná se především o populace žijící blízko mořského pobřeží. Některé poddruhy jsou však samotářské. Jednotlivé populace se liší v přesunu, některé tedy žijí usedle, většina je však stěhovavých.

Potravu nevyhlíží za letu, ale při pohybu na zemi a mimo dobu hnízdění ji nejvíce hledají v malých hejnech. Jedná se o ptáky všežravé. Z bezobratlých nejčastěji hledají pavouky, mravence, rovnokřídlé a vosy. Požírají také malé plže, bobule a semena některých rostlin.

Zbarvení jejich opeření jim, stejně jako ostatním skřivanům, pomáhá ukrýt se v suchých drnech trav. Jejich nejčastějšími predátory jsou mýval severní (Procyon lotor), skunkové (Mephitinae) a domácí kočky.

Autor textu: Adam Bura
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru