Papoušci Madagaskaru

Na Madagaskaru žijí tři druhy papoušků – vaza velký, vaza malý a agapornis šedohlavý. U každého z nich je kromě nominátní formy popsán jeden poddruh. Tak jako většina endemitních živočichů obývajících Madagaskar jsou dnes také všichni zdejší papoušci ohroženi vyhubením. Situace je o to vážnější, neboť se žádný z nich nedaří spolehlivě držet v lidské péči a v dostatečném počtu odchovávat jeho mláďata. Počty těchto vzácných madagaskarských endemitů povážlivě klesají jak v přirozeném prostředí Madagaskaru, tak v chovatelských zařízeních na celém světě.

Popis druhů

Na čtvrtém největším ostrově světa Madagaskaru se vyskytuje celkem šest zástupců z čeledi papouškovitých. Největší z nich je vaza velký, vyskytující se zde jako nominátní vaza velký východní – Coracopsis vasa vasa a poddruh vaza velký západní – Coracopsis vasa drouhardi. Zbarvení obou je nevýrazné hnědočerné s různými odstíny šedé. Vaza velký západní se od nominátní formy liší pouze o trochu menší velikostí a bledším šedavějším zbarvením těla a až bělavě zbarvenými spodními pery ocasními. Nominátní forma vazy malého východního – Coracopsis nigra nigra se od vazy malého západního – Coranopsis nigra libs také odlišuje jen velmi málo.

Vaza malý je zbarven velmi podobně jako vaza velký, od kterého se liší hlavně svou velikostí a výrazně menším zobákem. Je velký asi 35 cm, tedy o 15 cm menší než vaza velký. Západní poddruh vazy malého je opět zbarven světleji a spodní ocasní pera jsou světle hnědošedá. Tvarem těla ani způsobem letu není vaza příliš podobný ostatním zástupcům čeledi papouškovitých. Letí s krkem výrazně nataženým dopředu a pomalými přerušovanými údery křídel připomíná holuba. Rovněž jeho způsob páření a hnízdní aktivity jsou netypické. Pohlavní dimorfismus vazy velkého ani malého není nijak patrný.

Také třetí druh madagaskarského papouška agapornis šedohlavý se zde vyskytuje ve formě nominátní jako asi 13 cm velký agapornis šedohlavý menší – Agapornis canus canus a jeho o centimetr větší poddruh agapornis šedohlavý větší – Agapornis canus ablectanea. Je to opět nevýrazně zbarvený zelenošedý papoušek, u kterého je však výrazný pohlavní dimorfismus. Samci mají hlavu krk a část prsou zbarvené šedě, samice zeleně.

Biotop

Madagaskar je ostrov obklopený Indickým oceánem. Jednotlivé biotopy, ve kterých zde papoušci žijí, tedy východní pobřeží, západní pobřeží a jihozápad ostrova, se od sebe výrazně klimaticky liší. Východní pobřeží na severu pokrývají deštné pralesy s celoročními srážkami. V tomto biotopu žije vaza velký východní, vaza malý východní a agapornis šedohlavý malý. Západ ostrova je pokryt suchými opadavými nebo místy stálezelenými galeriovými lesy. V tomto pásmu se střídá období sucha a období dešťů. Zde se můžeme setkat s vazou velkým západním, vazou malým západním a také s agapornisem šedohlavým malým. Jih a jihozápad ostrova je vyprahlý a zčásti je pokryt trnitou buší nebo galeriovými pralesy. V tomto biotopu dosud žije malá populace agapornise šedohlavého většího. Všichni madagaskarští papoušci žijí skrytě a jsou velmi plaší.

Potrava

Potravou vazů velkých i malých jsou zejména plody, bobule, pupeny, květy, semena a jiné části stromů. Složka potravy je však výrazně odlišná dle biotopu, ve kterém se ptáci vyskytují. V jídelníčku vazů žijících na východním pobřeží převažují po celý rok hlavně plody, u vazů žijících na západním pobřeží jsou to bobule a semena. V jídelníčku agapornisů šedohlavých převažují semena. Rádi ale přijímají i přezrálé ovoce, bobuloviny, květy nebo mladé lístky stromů.

Rozmnožování

Začátek hnízdění vazů západních je ovlivněn koncem období sucha. Vazové velcí zde začínají hnízdit začátkem listopadu, vazové malí později, tedy koncem prosince nebo i začátkem ledna. Je zajímavé, že vazové žijící na východě ostrova, kde je v průběhu roku jen nevýrazná sezonnost počasí a celoročně bohatá potravní nabídka, hnízdí ve stejném období. O způsobu života vazů velkých i malých v přirozeném prostředí není mnoho známo, avšak je více než pravděpodobné, že počátek hnízdění je vázán na vegetační období několika určitých druhů stromů či keřů v daném biotopu. Žádný jiný druh papoušků nemá tak mimořádnou biologii hnízdění jako vazové. Při páření vysunují oba partneři několik centimetrů dlouhou kloaku a kopulace, která připomíná „svázání“ u psů, může trvat až hodinu. Vazové velcí i malí jsou polyandrogenní, samička se páří s více samci. V tomto období se mění zbarvení zobáku u obou pohlaví ze šedavé na žlutou. Na hnízdě v dutině stromu sedí po celou dobu jen samička, o kterou pečuje několik samečků. Inkubace trvá jen 14–18 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo brzy, asi po 5–7 týdnech. Po celou tuto dobu je krmí jen samička, která hnízdní dutinu vůbec neopouští, a potravu pro ni i mláďata přináší samečci. V tomto období ztrácí samička peří na hlavě, na které se objevují oranžovožluté nažiny. U samičky je v této době také patrné výrazné zvětšení volete, způsobené nakrmením několika samečky brzy po sobě. Už několik dní po opuštění hnízdní dutiny jsou mláďata zcela samostatná. O hnízdění agapornisů šedohlavých v přírodě není mnoho známo. Hnízdí v dutinách stromů a zpravidla v období dešťů, tedy od listopadu až do dubna.

Pozorování v přírodě

Na přelomu listopadu a prosince jsem měl možnost pozorovat vazy velké a vazy malé. Cesta na Madagaskar byla naplánována na končící období sucha na západním pobřeží ostrova a zaměřena na pozorování ptáků v počátku období hnízdění. Jen v tomto krátkém období je možné pozorovat tyto „nebarevné“, a tedy dobře maskované a hlavně velmi plaché a ostražité papoušky. V pásu suchého opadavého lesa začínají v tomto období teprve pučet první stromy. Hned po prvních pár dnech dešťů se z této krajiny stane neproniknutelná hustá zelená masa, která skýtá hnízdícím ptákům dokonalý úkryt. Na západě ostrova jsem mohl pozorovat vazy velké západní, kteří již hnízdili. Zabarvení zobáků bylo výrazně žluté. Jednalo se jen o jeden pár poblíž hnízdní dutiny a pak o několik jednotlivých kusů, pravděpodobně samečků, jejichž samičky již byly v hnízdní dutině. Ptáci byli velmi tiší a ozývali se jen výjimečně melodickými zvuky. Na západě ostrova v podobném biotopu jsem také mohl pozorovat hejno vazů malých západních. Jednalo se o dvanáctičlenné hejno krmící se na kvetoucí akácii. Tito ptáci byli velmi hluční. Neustále ze stromu odlétali a zase se vraceli. V okolí bylo ještě mnoho pučících jiných druhů stromů, kterých si však tito ptáci nevšímali.  Na akácii se zdrželi více než hodinu. Bylo zajímavé, že si nevybírali jen květy a pupeny, ale konzumovali i listy a mladou kůru větví. Za tuto dobu část akácie doslova spásli.

Pozorování vazů na východě ostrova je pak mnohem obtížnější a v průběhu roku zcela výjimečné. Své úkryty v deštných pralesích tito papoušci opouštějí jen zřídka a zpozorovat je lze jen při rychlých hlučných přeletech. V počátku období hnízdění je šance větší. Ptáci vylétají na okraj lesů na vysoké stromy, kde se melodicky ozývají. Zde jsem měl velké štěstí, neboť jsem mohl pozorovat páření vazů velkých východních. Ptáci seděli téměř nehnutě těsně vedle sebe v koruně vysokého tamarindu. Asi po deseti minutách se od sebe oddělili. U obou bylo patrné výrazné zvětšení kloaky. Poté se oba ptáci ještě nějaký čas krmili mladými lístky a nezralými lusky tamarindu, ale současně také okusovali kůru tohoto stromu. Podobně jako u ptáků na akácii na západě ostrova jsem pozoroval, že si také nevybírají jen určité části stromu. Vazy malé východní jsem nespatřil. Lokalita jejich výskytu, do které nás zavedl náš průvodce, nedávala žádnou šanci. Jednalo se o hustý deštný prales v rezervaci Perinet, který jsme navíc navštívili za vydatného deště. V této oblasti jsem se však mohl přesvědčit o noční aktivitě vazů, o které se zmiňují někteří ornitologové. Velmi pozdě večer jsem pozoroval přelet tří a později pěti papoušků nad naším kempem.

Při pozorování vazů velkých i malých mě zaujalo také jejich zbarvení. V literatuře se vždy uvádí, že jsou zbarveni hnědočerně s odstíny šedé. Toto zbarvení je patrné i na většině fotografií těchto papoušků pořízených v chovatelských zařízeních. Ptáci, které jsem viděl na západě ostrova, byli zbarveni kaštanově hnědě. Vazové na východě ostrova, tedy ti, kteří žijí v přítmí deštných pralesů a mají po celý rok pestrý jídelníček, byli výrazně tmavší a také o poznání větší.

Ačkoliv jsme se během naší ornitologické výpravy několikrát zdržovali i v místech údajného výskytu agapornisů šedohlavých, zpozoroval jsem jen jednou přelet asi osmičlenného hlučného hejna vysoko v korunách stromů. Bylo to na jihu ostrova, ve stálezeleném galeriovém lese, v soukromé rezervaci Berenty. Pozorování papoušků v přirozeném prostředí je pro každého milovníka přírody a zejména pak chovatele těchto ptáků nejen obrovským zážitkem, ale i velkým přínosem. Biologie hnízdění vazů velkých i vazů malých má ještě mnoho nezodpovězených otázek. Stejně tak málo se ví o jejich stravovacích návycích a složení potravy zejména v období krmení mláďat. Také agapornisové šedohlaví se v mnohém odlišují od všech ostatních druhů agapornisů žijících v Africe. Jedině pozorování ptáků v jejich původním přirozeném prostředí nám mohou na tyto otázky odpovědět. U papoušků žijících na Madagaskaru to platí dvojnásob. Vzhledem k velmi rychlému ničení původního prostředí tohoto ostrova a zcela nekontrolovatelnému rychlému úbytku zde žijících živočichů není jisté, zda tomu tak někdy bude.