Vlastnit papouška je závazek 17

Zde se ocitám „na horké půdě“, neboť obecně se etologové domnívají, že není namístě připisovat zvířatům lidské vjemy a pocity, protože něco podobného považují za antropomorfismus, a to jen proto, že člověk nemůže vědět, co zejména vyšší živočichové mohou skutečně pociťovat. Jsou ochotní připustit, že zvíře může pociťovat strach a bolest, dokonce i radost, tedy něco, co lze objektivně zjistit pomocí elektroencefalografu měřícího elektrické toky, které provázejí přenos nervových impulzů z jednoho neuronu na druhý synapsemi. Strachem se například aktivuje amygdala (mandlové jádro), která je součástí neuronální sítě mozku zvířete i člověka. Reaguje na smyslové vjemy jako jakýsi „nouzový spínač“, jehož úkolem je postarat se o instinktivní reakci živočicha v krizové situaci, kdy každé zvažování řešení by si vyžádalo mnoho času.

 

 

Také papoušek může mít pocity a emoce

V mozkovém kmeni byly nalezeny oblasti, které je možno označit za sídla (centra) motivačních mechanismů, jejichž drážděním (změnou napětí elektrod a intenzity proudu) lze měnit vyladění k určitým činnostem. Dokazuje to, že chování živočichů je řízeno vnitřními pochody v centrální nervové soustavě. Z. Veselovský uvádí příklad (Etologie, Academia, 2005) změny chování slepice při silném elektrickém podráždění určitého centra tak, aby byla vyvolána „štítivá reakce“ (znechucení – hnus patří mezi emoce) na pozření něčeho nechutného. Slepice nejprve otřepává zobák, pohybuje jazykem a teprve potom vyvrhuje potravu z volete.

Pozorným vnímáním chování papouška můžeme zjistit, že má svůj citový život, jen není jasné, jak on sám své pocity prožívá a uvědomuje si je. Je však možné vycházet z toho, že struktura mozku a jeho funkce jsou u vyšších obratlovců podobné, a zvířata tedy mohou mít pocity a emoce podobné těm lidským. Prokázat to lze částečně jen vnějším pozorováním chování (z postoje a reakcí těla či akustických signálů), měřením vyplavování specifických hormonů do organismu a prostřednictvím fyziologické reakce na vnější podráždění za vědecky stanovených kritérií.

Emoce představují stavy duševního vzrušení a hnutí mysli vyvolané vědomým i nevědomým vnímáním podnětů z prostředí. Jsou evolučně starší oproti rozumovému chování, a jejich projevy jsou tudíž silné a stěží ovladatelné. Zvíře reagující emocionálně (podobně jako člověk) projevuje určitou míru individuality a sebeuvědomění. Má subjektivní prožitek, kdy něco pro ně důležitého vnímá a uvědomuje si.

U mého kakarika žlutočelého jsem pozoroval zvláštní vzrušení, když slyšel hlasitý zpěv například kosa za okny. Vždy přiletěl k oknu a kosovi usilovně odpovídal svým voláním. Bylo zřejmé, že by se s kosem rád setkal. Zajímavější však bylo, že když šel v televizi přírodní snímek o ptácích (jedno jakých) a slyšel jejich volání, začal létat k obrazovce a zpět ke mně, jako by mě chtěl upozornit na to, co vidí a slyší. Potom se postavil před obrazovku a ťukal zobákem do skla, ve snaze dostat se mezi ptáky. Když pochopil, že tudy to nejde, šel se podívat za přístroj. Bylo dojemné pozorovat jeho velké vzrušení, které ho později stálo život. Jednou v nestřežené chvíli uletěl za zpívajícími ptáky pootevřeným oknem a ještě jsem stačil zahlédnout, jak ho pronásleduje straka, aby ho po dostižení roztrhala.

Biolog Edlman (2003) rozlišuje u živočichů primární vědomí – jejich mozek dokáže integrovat smyslové a motorické události s pamětí. Tím tvoří multimodální obraz současnosti. Má se za to, že se primární vědomí objevuje v době oddělení vývojových větví ptáků a savců z plazů, tedy v druhohorách. Vědomí vyššího řádu se objevuje v evoluci později u zvířat se sémantickými schopnostmi, jako jsou šimpanzi (chápající vztah znaku ke skutečnosti; šimpanz je schopen se naučit a používat znakovou řeč). V nejrozvinutější podobě se vědomí vyššího řádu vyskytuje jen u lidí spolu s primárním vědomím. Zvířata mohou díky primárnímu vědomí, systému primárních emocí a paměťovým záznamům adaptivně měnit své chování.

Podle prof. S. Komárka (Příroda a kultura, Academia, 2008): „Prudkost a intenzita emocí naznačuje, že náležejí k nejzákladnějším (a nejarchaičtějším) duševním potencialitám a procesům, které se u zvířat a lidí téměř neliší.“ Biolog M. Bekoff (Na zvířatech záleží, TRITON, 2009) napsal: „Svoje emoce jsme získali jako dar předků, od svých zvířecích příbuzných. Máme citový život a zvířata ho mají také.“ A tady konečně lidská společnost udělala velký ústupek, když členské země EU podepsaly tzv. Amsterodamskou smlouvu (vstoupila v platnost 1. května 1999), přiznávající zvířatům status cítících bytostí, schopných pociťovat strach, bolest a také radost. Členské státy tak projevily zájem věnovat plnou pozornost požadavkům na přijatelné životní podmínky zvířat.

Pudy a instinkty jsou fylogeneticky velmi staré reakce (jde o vznik a vývoj jednotlivých vývojových linií organismů od začátku jejich individuálního vývoje) se složitými reflexy (nepodmíněnými a podmíněnými), které jsou druhově stálé a zajišťují životní potřeby jedince. Pudy mohou mít emociální přízvuk, proto je možné jejich prožívání jako emocí. Mezi běžné emoce (výčet není ustálen), se zpravidla řadí: strach, hněv, radost, smutek, důvěra, znechucení, očekávání, překvapení. Neuropatolog F. Koukolík (Já, Karolinum, 2003) uvádí: hněv, strach štěstí/souhlas, smutek/žal, překvapení a hnus – podobné hnutí mysli prožívá také inteligentní papoušek.

Emoce se projevují fyziologickými změnami a stereotypními motorickými (pohybovými) reakcemi s doprovodem subjektivních prožitků, jež je nesnadné popsat, ale které jsou většinou stejné nejen ve všech lidských kulturách, ale jsou specifikovány i v zoopsychologii, zabývající se fyziologií emočních struktur zvířat. Z psychologického hlediska jde o afekty, nálady a city, které samozřejmě může projevovat například nejen šimpanz nebo pes, ale stejně tak papoušek. Půjde zde asi o rozdíly v kvalitě a uvědomění si citového prožitku, avšak principiálně může např. pes nebo papoušek pociťovat radost z návratu svého člověka, podobně jako člověk, když ho jeho svěřenec po návratu bouřlivě vítá.

Známé emoce v chování lidí byly pozorovány také u zvířat, překážkou jejich zkoumání však byl a je antropomorfismus (přenášení vlastností a charakteristik lidské psychiky na živočichy). „Jenže etolog si nevyhnutelně musí vypůjčovat pojmy z obecného jazyka, který je prvotně stavěn na rozmlouvání o lidech,“ říká M. Bekoff (2009) a pokračuje: „Všeobecná znalost těchto pojmů nás nezbavuje povinnosti vyjasnit, co znamenají, když je aplikujeme na zvířata. Konečným cílem vědce není pomocí empatie dojít k velmi uspokojivé projekci lidských citů do zvířete, ale přijít na nové myšlenky a otestovat je pomocí opakovatelných pozorování.“

Zakladatel národního parku Tsavo v Keni David Sheldrick (1920–1977) a znalec chování divokých zvířat, zejména slonů, řekl: „Abychom dokázali vysvětlit chování slonů, musíme je prostě analyzovat z lidského pohledu. Tak se obvykle přiblížíme pravdě, ovšem to je něco, co vědci zatím nepochopili. Zdá se, že mají nějakou zábranu připisovat zvířatům lidské rysy chování, zvláště pokud se jedná o emoce.“ Platí to i pro ostatní vyšší obratlovce.

(Pokračování příště)