Neočekávaná změna v chování papouška

Chování papouška se s věkem vyvíjí a mění, což si uvědomíme, když si připomeneme, jak se choval kdysi dávno po příchodu do naší péče. Zlom jistě představovala puberta, kdy nejen u člověka dochází k psychosociální emancipaci po skončení dětství. V pubertě dítě dříve plně přijímající přístup rodičů či papoušek opatrovníka se najednou začnou projevovat s mírou určité nevyrovnanosti, lability a konfliktnosti.

Například u papouška senegalského přichází puberta kolem devátého měsíce a bývá často bouřlivá. Pták je po nějakou dobu (po řadu týdnů) nedůtklivý, podrážděný a nezvladatelný, odmítá dotek ruky a chová se útočně. Dostat ho po vypuštění na volno zpět do klece je problém, neboť včas odhadne náš úmysl a začne unikat. Někdy nás bez příčiny a nečekaně citelně kousne a ze síly stisku je zřejmý úmysl. Může tak protestovat proti naší autoritě. V dospělosti je to pak tok, kdy pták na počátku hnízdního období bývá den ode dne nesnášenlivější, protože vysoká hladina pohlavních hormonů v krvi zvyšuje jeho agresivitu. Zvýšenou měrou žárlí na svého potenciálního sexuálního partnera, kterého obvykle spatřuje v opatrovníkovi, a ostatní z domácího „hejna“ od něj nejen odhání, ale často je i napadá.

Odchylky a výjimky

To všechno jsou charakteristické projevy chování, které lze předvídat a vysvětlit. Existují však situace, kdy typické druhové chování vyšších obratlovců, tedy i papoušků, pro jejich individuální odlišnosti nelze spolehlivě odhadnout. Etolog Z. Veselovský (2000) popisuje situaci, jak jednou chtěl své studenty seznámit v zoo s typickými projevy chování některých zvířat, v tomto případě mývalů severních; zvířata právě seděla ve výběhu na vrcholku stromu, na což upozorňoval slovy: „Podívejte se, jaký úžasný cit pro rovnováhu tato zdánlivě nemotorná zvířata mají. Ani při nejkrkolomnějším šplhání nikdy nespadnou! Jen jsem tento autoritativní soud pronesl, s rachotem spadl jeden, po něm druhý a posléze i třetí mýval. Myslím, že dlouho nikdo tak studenty nepobavil, a mně zbylo jen se bránit tím, že biolog musí počítat s četnými individuálními odchylkami a výjimkami.“

K takovým obtížně vysvětlitelným odchylkám či změnám chování papouška patří často akutní změny zdravotního stavu, které bez pomoci zvěrolékaře jen stěží diagnostikujeme. Může to být cizí nerozpustný předmět, který uvázl ptákovi ve voleti. Při takovém podezření je možné předmět opatrně nahmatat přes kůži, někdy je však nezbytný rentgenový snímek či kontrastní RTG. Zvěrolékař pak v celkové anestezii pohyblivou částečku z volete vyjme kleštičkami přes dutinu ústní nebo po vtlačení tělíska do jícnu. Někdy je nezbytný chirurgický zákrok naříznutím volete, zejména u mláděte, které ve voleti může uchovávat množství slupek ze semen, dřevěnou třísku nebo částečky podestýlky. U ptáka, který se rád pohybuje v bytě po podlaze (jako kakariki) to mohou být pozřené třásně nebo vyškubaná vlákna z koberce. Pták je apatický, nemá v takové situaci zájem o potravu. Nezájem o potravu může být vyvolán akutním zánětem volete bakteriálního nebo kvasinkového původu, také žaludku či střeva. Na vdechnutí úlomku zrníčka upozorní změna hlasu. Tu způsobí i plísňový granulom v místě rozdvojení průdušnice, který se zde chová jako zátka.

Indikátory změn – trus

Indikátorem změny chování papouška a jeho zdravotního stavu jsou produkty vyměšování. Ptáci konzumující semena mají trus obvykle červovitého tvaru, zbarvený dozelena (působením žluči vylučované játry), s bílou čepičkou moče na povrchu. Potrava s převahou granulí zbarvuje trus dohněda. Zbarvení trusu ovlivňuje druh potravy. Lepkavý tmavě zelený trus dočerna (po noci) znamená, že pták delší dobu nepřijímal potravu a trus obsahuje větší množství žlučového barviva (biliverdin). Vodnatější trus bývá po větší konzumaci ovoce, ale také při stresu a nervozitě. Vínově zbarvený trus se vyskytuje u mláďat kolem dvou až čtyř týdnů (např. u žaka) po vylíhnutí při ručním dokrmování; jde o fyziologický jev, který neznamená zdravotní výkyv. Trus zdravého papouška nezapáchá.

Při tukové degeneraci jater se najednou dostaví odmítání potravy – nechutenství a vyměšování trusu žluté barvy. Zelenošedý průjem s nechutenstvím a dechovými obtížemi může signalizovat onemocnění jater a trávicího ústrojí vyvolané chlamydiózou; nezbytné je biochemické vyšetření krve a trusu. Černý trus bývá známkou přítomnosti patogenních bakterií ve střevní mikroflóře, které napadají sliznice. Aerobní bakterie (potřebují k růstu vzdušný kyslík) zpomalují trávení (změna pH v žaludku), přičemž pták vyvrhuje potravu. Větší nebezpečí hrozí od anaerobních bakterií (mikroorganismy získávající energii kvašením), značně narušujících sliznice, s produkcí toxinů napadajících játra. Při jejich rychlém pomnožení hrozí úhyn. Zelený až sytě zelený trus se vyskytuje u mláděte (tzv. hladový trus), když při krmení kaší prochází potrava trávicím ústrojím bez využití živin a žluč trus zbarvuje dozelena. Příčinou bývá zvýšená přítomnost kvasinek a bakterií, což odhalí laboratorní rozbor trusu. Účinná zde bývá jablečná šťáva nebo jablečný ocet. Opakující se řídký nebo zapáchající trus je vyvolán zvýšeným výskytem bakterií nebo kvasinek v trávicím ústrojí, což ukáže vyšetření trusu. Formovaný trus s louží tekutiny (polyurie) může znamenat postižení ledvin. Důležitá je vedle konzistence trusu také kontrola výměšku moče (urátu), neobsahuje-li stopy krve. Ve všech podobných případech je žádoucí pomoc zvěrolékaře, specialisty na exotické ptactvo.

Vyvrhování a zvracení

Vyvrhování potravy je třeba odlišit od zvracení. Papoušek se nás může také pokusit krmit kousíčky vyvrhované potravy (bílý drobeček) například do úst, do ucha a někdy si k tomu vybere i konečky našich prstů. U jedináčka-samečka v období námluv dochází k problému, když není přítomná samička, jak naložit s vrozeným vzorcem chování, který mu velí krmit samičku. Vybere si pro kompenzaci této apetence svého člověčího partnera. Vyvrhování potravy může také nastat, je-li žláznatý a svalnatý žaludek plný. Potrava je uchovávána ve voleti, kde probíhá její zvlhčování a bobtnání (nikoliv trávení), a když pak je odtud posunována silnými kontrakcemi hladkého svalstva volete a stěn jícnu, může se kousek potravy objevit také na jazyku – pták ho následně spolkne. Při takovém vyvrhování potravy může docházet k mírnému svěšení křídel, k protahování krku s kývavými či krouživými pohyby hlavy.

Zvracení bývá obvykle průvodním znakem nemoci, což lze také pozorovat na očích papouška, které mají tupý výraz, jsou přivřené, peří je načepýřené (příznak horečky) a pták nepřijímá potravu. Při zvracení jsou pohyby hlavy křečovité, nepravidelné, přecházející do celého těla a potrava je vyvrhována pod tlakem do okolí. Zpočátku může být papoušek ještě čilý, ale s rozvojem nemoci přichází deprese a apatie. U ručně dokrmeného mláděte může být vole zvětšené a uvolněné, což vede k jeho pomalému vyprazdňování a ke zvracení nestrávené potravy. Zvracení bývá při začervení trávicího ústrojí, pomnožení bakterií nebo kvasinek, které způsobuje rovněž zpomalené vyprazdňování volete, průjem a v důsledku hubnutí.

Otravy

V nestřežené chvíli může volně puštěný papoušek ochutnat nějakou domácí jedovatou rostlinu či ovoce (např. slupky z avokáda obsahující toxický persin), což se projeví ve změně chování během několika hodin až dnů s velmi špatnou prognózou. K nebezpečným rostlinám patří například diefenbachie, vánoční hvězda, brambořík, konvalinka, oleandr, pryšec apod. Zde je důležité vědět, jaké jedovaté rostliny se v bytě nacházejí. Nebezpečné je okusování nezralých rajčat, lilku nebo klíčků nazelenalých brambor obsahujících glykoalkaloid – solanin, který působí toxicky. Toxická je také kvalitní hořká čokoláda obsahující alkaloidy – theobromin; zde záleží na požitém množství. V lepším případě u papouška dochází k neklidu a hyperaktivitě, také ke zvracení a v horším případě k celkovým křečím a poruchám srdečního rytmu končícím úhynem. Hrozba otravy se skrývá v konzumaci nemalého množství jader z meruněk, jablek i šípků, které obsahují glykosid – amygdalin. Nebezpečná je sůl, zejména velkokrystalová, kdy pták dostane najednou velkou dávku. Ledviny ptáků nejsou tak výkonné jako u savců, proto by neměly být slanou potravou zatěžovány.

Choroby

U žaků se může vyskytnout tzv. hypokalcemická tetanie, která se projeví náhlým pádem papouška z bidla, zmítáním se v křečích a křikem, jako by šlo o epileptický záchvat. Po chvíli se pták chová normálně. Příčinou je nedostatek vápníku v potravě a také VAM (vitaminy, aminokyseliny, minerály). Záchvatem trpí také srdeční sval. U menších papoušků (andulka, korela) se nedostatek může projevit vytočením hlavy do strany.

Zákeřnou chorobou je chlamydióza, kdy nakažený papoušek často uhyne bez klinických příznaků (k vypuknutí onemocnění mohou přispět stresující podmínky transportu). Při pozitivním bakteriologickém vyšetření lze onemocnění léčit antibiotiky. Náhle se může projevit infekce bornaviróza, postihující často papoušky ara tím, že pták (i staršího věku) se chová hlasově jako mládě žadonící o potravu s pocukáváním křídel. Stav je neléčitelný. Někdy si papoušek náhle (přes noc) oškube peří na větším povrchu těla, což může být vyvoláno nepříjemnými pocity a bolestí nějakého vnitřního orgánu, nedostatkem některých živin (jednostranná potrava), napadením vnějšími parazity, ale také stresem.

Onemocnění dýchacího ústrojí signalizuje výtok z nozder a zobáku, při nádechu pták přitahuje ocas pod břicho nebo se nadzvedává či sípavě dýchá otevřeným zobákem. U příliš přerůstajícího zobáku může jít o postižení jater nebo o nádor na pohlavních orgánech. Kulhání bývá způsobeno onemocněním kloubů (dna, artritida, artróza), ale i těsným kroužkem, nádorem ledvin (tlak nádoru na kořen sedacího nervu), zlomeninou kosti či v kloubu; papoušek sedí na bidle se svěšenou nohou.

Je to jen pouhý nástin příčin možných změn v chování papouška. „Ať už se jedná o konkrétní chorobu, která trápí jedince nebo chov, nebo se jedná o neustálé klempírování jedince pokaždé s jinými projevy, je třeba se primárně zamyslet nad tím, jestli mají ptáci opravdu optimální podmínky pro život, který jim můžeme v zajetí dopřát. Pokud bychom zvolili starý známý přístup: ,spousta papoušků dostává pouze slunečnici, nemůže ven a v zimě se jim netopíʻ, vytváříme tak v chovu přírodní výběr, kde přežijí jen ti nejsilnější…,“ říká MVDr. Helena Vaidlová (2015).