Psí konverzace – část 11. Klíč k tajemství psího jazyka
Proniknout do světa pachů psovitých šelem a pochopit, jaké informace mohou z těchto prchavých zpráv získávat, je pro člověka neobyčejně obtížné a stále se spíše pohybuje v matné sféře a mlhovinách hypotéz. Náš čich je ubohý: stačí nám na obdiv vonící růže a na odpor rozkládající se mršiny. Jemné nuance nedokážeme ani identifikovat, ani dešifrovat. Čich není, na rozdíl od psovitých, naší informační zónou. Naopak pro vlky a jejich pobratimy je čich nejdůležitějším smyslem! Člověk jen v němém obdivu sleduje, jak vlci poznají čichem zdravotní stav potenciální kořisti – zda má hlísty, zda je napadena larvami střečků, jaký je stav jejích zubů … Oportunistická šelma dává jednoznačně přednost snadné kořisti a úzkostlivě se vyhýbá zranění, které ji může ohrozit na životě. A člověk je fascinován i čichovými schopnostmi psů (i když jsou vlivem domestikace oproti divokým předkům již omezenější a pozbyly na geniální ostrosti), kteří objevují pašované drogy, nacházejí zavalené osoby, identifikují místo úniku plynu, lokalizují výbušniny, jsou schopni rozeznat tvořící se rakovinové nádory …
Jak je čich pro psy důležitý, transparentně poznáme v jejich stáří, když někteří ohluchnou a oslepnou: jejich orientace na domovském území i v terénu je i za pomoci pouhého čichu obdivuhodná.
Záhada(?): Válení se v páchnoucích látkách
Tato vlastnost psovitých šelem nebyla dosud spolehlivě objasněna a vědci tápají mezi několika možnými významy. Američan Barry Holstun Lopez se domnívá, že válení, které zanechává pachové značky, je činnost, která vlku umožňuje přenášet pachy kamkoliv jinam. Přiznávám, že Lopezovo vysvětlení mě příliš neuspokojuje.
Dlouho bylo tradováno, že psi (a psovité šelmy obecně) se válejí ve zdechlinách, hnoji, v lidských a jiných výkalech atd. proto, aby se zbavili zevních parazitů. Tato hypotéza, i když pronikla do starší „odborné“ literatury, je očividně stupidní: blechám, klíšťatům, vším atd. rozhodně odporný puch v ničem nevadí.
Další hypotéza předpokládá, že šelma chce přinést pachovou informaci pro jiné členy smečky: našel jsem něco, co sice páchne, ale je to jedlé. Ani tento názor na mne nepůsobí příliš věrohodně.
Jiná teorie vysvětluje „parfémování“ tak, že zvíře válející se v páchnoucích látkách se nesnaží získat cizí pach, nýbrž naopak „smrad“ překrýt vlastním pachem. I tuto hypotézu považuji za scestnou, vychází totiž z jiného faktu: členové smečky se často o sebe třou, vyskakují na sebe, „bodyčekují“ se …, čímž pachem značí členy vlastní smečky (totožný význam má, když se psi – a dokonce i kočky – třou o nohy svých pánů). Třením plecí si někteří psi označují třeba i novou deku v pelechu. To však s válením se v silně páchnoucích látkách nemá patrně nic společného.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je to, se kterým poprvé přišli evolucionisté: psovité šelmy se instinktivně pokoušejí zamaskovat vlastní pach, což jim může pomoci při lovu. Hugo van Lawick při studiu psů hyenových a šakalů čabrakových často pozoroval, jak se šelmy válejí v trusu antilop, které se chystaly lovit.
Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem uvádí, že kromě výkalů, mršin, obsahu kravského žaludku, co by objektu psího extatického válení, sledoval tři měsíce staré štěně, které takto reagovalo na psí koláč, na kterém se nejdříve vyválelo (byl to pro ně neznámý objekt) a pak ho teprve sluplo. Mnoho terénních zoologů si všimlo, že „naparfémovaní“ jedinci jsou ostatními členy smečky vzrušeně „obletováni“ a zkoumáni. Proto může mít pravdu Eberhard Trumler, když tvrdí: „Šťouchání nosem a očichávání srsti by tedy mohlo znamenat otázku: ‚Čím ses tak nádherně naparfémoval?' Ale proč se naši psi parfémují tímto způsobem – tuto otázku zodpovědět nemohu, a pokud znám odbornou literaturu, dosud nebyla zodpovězena ani tam. Někdy si myslím, že nádherný oblak pachu zvyšuje vážnost ve smečce, ale pravděpodobnější je, že tak chce pes překrýt vlastní pach – pach šelmy – , aby se mohl nepozorovaně přiblížit ke zvěři. To je však jen jedno z možných vysvětlení.“
Barry Holstun Lopez píše: „Zvyk psů válet se v hnilobných látkách pozorujeme i u vlků. Zdá se, že pachy, které získají tímto způsobem a přenesou se na ostatní členy smečky, mají nějakou komunikativní funkci.“
Není zcela jednoduché identifikovat, jakým pachům k parfémování dávají psovité šelmy přednost. V přírodě jsou to bezesporu pro člověka odpudivé, rozkládající se látky – mršiny savců, ptáků i ryb a výkaly. Psy fascinuje totéž – navíc hnůj, kejda atd. Avšak Lois Crislerová, která chovala vlky na Aljašce a v Coloradu (vydala o tom svědectví ve svých dvou mimořádných knihách: V arktických pustinách a Život s vlky), když chtěla své chovance rozptýlit a potěšit, polila voňavkou hadr a nabídla jej vlkům. Ti se o něj nadšeně otírali krkem a plecemi. Lze tedy tvrdit, že psovité vábí k parfémování silně aromatické látky. Není divu, že nás vášeň k parfémování našich psů nikterak netěší. Psy však není možné za jejich instinktivní puzení trestat; trestali bychom je za jejich přirozenost, což je hloupé a zavrženíhodné. Byl by to navíc jen důkaz naší neznalosti a našeho nepochopení.
Vzájemné očichávání: „Ukaž občanku!“
U společenských smečkových zvířat, jakými většina psovitých šelem je, hraje vzájemné očichávání pohlavních orgánů důležitou komunikační roli. Pach v okolí pohlaví (a rovněž análních žláz) informuje o věku, zdravotním stavu a postavení konkrétního jedince v rámci hierarchie. Podřízený člen smečky může nadřízenému „kolegovi“ nabídnout své genitálie „k čichové kontrole“ twistovým pohybem (tj. nadzvedne zadní nohu do strany). Očichávání pohlavních orgánů a análních částí je přátelským gestem, „kontrolou pasů“ či „výměnou vizitek“, utužením ducha smečky i výměnou informací. Roger Abrantes v Řeči psů výstižně zdůrazňuje: „Majitelé psů by měli dovolit psům navzájem se očichat, protože toto chování je součástí jejich vítacího rituálu. Majitelé mohou nechtěně způsobit rvačku tím, že psům nedovolí se vzájemně takto přivítat.“
Barry Holstun Lopez v knize O vlcích a lidech píše: „Sekrety žláz vytvářejí čichové podněty, které hrají důležitou úlohu i v komunikaci uvnitř smečky, ale o tom víme málo. Mezi samci vlků je běžná obhlídka análních žláz. Dominantním samcům ostatní ochotně prezentují svoji anální část, ale před podřízeným zvířetem anální část odtahují nebo ji prezentují jen neochotně. Samice se nechají jen zřídka zlákat k anální prohlídce, s výjimkou období rozmnožování, kdy je podobně jako samce může přitahovat prezentování vulvární krve. K dalším žlázám patří nadocasní žláza na vrcholu ohonu, která je obvykle naznačena tmavou cestičkou anebo zřetelně ztvrdlými chlupy; žlázy mezi prsty tlapek a v okolí líce.“ (Psovité šelmy bez rozdílu rovněž věnují velkou pozornost očichávání cizího trusu; pach jim nepochybně přináší řadu konkrétních informací.)
Očichávání sebe sama aneb komfortní chování
„Očichávání sebe sama patří do funkčního okruhu komfortního chování,“ charakterizoval tento úkon Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Tak se vyjadřují etologové, když shrnou všechny úkony, které patří k péči zvířete o vlastní tělo. My lidé pro to používáme souhrnný pojem hygiena.“ Při hygieně pochopitelně šelmy psovité nevynechají ani svou genitální oblast. „Nikdy nepochopí, proč na něj přitom člověk volá ‚fuj!', protože považuje za svou povinnost dbát na to, aby byl čistý i na těchto místech,“ píše Eberhard Trumler. „Je to totiž normální pes.“
Čenich pod sukněmi aneb nebezpečné feministky
Domestikovaní psi, kteří zákonitě považují „své lidi“ za členy své smečky, provádějí „kontrolu rozkroku“ pochopitelně i jim a zpravidla i cizím lidem, pokud k tomu mají příležitost. I když se to může zdát k nevíře, v zemi „neomezených možností“ – v USA – – je možné skutečně takřka vše. Soudy zde již totiž několikrát projednávaly žaloby žen (zřejmě zanícených feministek), které žalovaly majitele psů pro sexuální obtěžování za to, že je jejich pesani očichávali pod sukněmi. Požadovat po psech chápání lidských norem slušného chování, taktu a lidské etikety je vrcholem stupidity. Naštěstí soudci prozatím vždy rozhodli v tomto duchu.
Psi očichávají muže i ženy na citlivých místech bez rozdílu. Je ovšem třeba přiznat, že ženy je zvláště k očichávání přitahují, když menstruují, když mají krátce po porodu a kojí, anebo v období ovulace. Rovněž je provokují k očichávání lidé, kteří měli krátce předtím sexuální styk.
Hlásím, co čichám
Vlci a jiné psovité šelmy jsou na lovu prakticky nehluční. Nemají důvod se hlasově projevovat, a protože loví především ve štvanici – šetří dech! Domácí psi jsou naopak často „užvanění“. Jejich hlasové zvyky člověk dokázal podpořit a využít. Záchranářští psi označují štěkotem nalezenou osobu, stejně tak lavinoví psi atd. I hlasitost loveckých psů na stopě je pro myslivce výhodná; preferuje se např. u honičů. Lovec musí vědět, kde se psi a štvaná zvěř nacházejí. „Vydávání je významný způsob, jak psi svému čichově handicapovanému lidskému pánovi sdělují, co právě větří,“ vysvětluje Stanley Coren. Mohou však psi člověku sdělit, jakou zvěř stopují? Na první pohled se to zdá nemožné. V USA se vyprávějí celé legendy o některých jedincích Redbonova mývalího psa (jednobarevný, červenavě zbarvený; Redbone coonhound). Toto u nás téměř neznámé plemeno má několik variet (odlišují se od sebe především barvou): black and tan coonhound (černý s pálením), English coounhound (velké hnědé, černé nebo žluté fleky s jemným tečkováním na bílém podkladu), Bluetick (v podstatě blue merle), Treeing Walker (dvou – až trojbarevně zbarvený pes) a Plott (černohnědé žíhání nebo „modře“ zbarvený pes).
Modré mývalí psy už desítky let chová v Kentucky baptistický kněz – reverend John, který tvrdí, že mu jeho psi spolehlivě říkají, čemu (komu) jsou na stopě. Bratr John si toto plemeno vybral, poněvadž ho již před třiceti lety ohromilo svým výborným čenichem (respektive čichem), ostrostí a vášnivostí v lovu. Když Johnův pes stopuje králíka, ozývá se vysokým štěkotem a jódlováním; když jde po veverce, vydává; je-li na stopě mývalovi, jódluje; pokud štve medvěda, vrčivě štěká; honí-li kočku, štěká fistulí, téměř ječí. Všichni psi ve smečce reverenda Johna nehlásí stejně, on však vybírá do chovu především ty, kteří hlasově odlišují zvěř, kterou stopují.
P.S.
O vzrušujícím světě pachů, které hrají tak zásadní roli v intimním světě i v komunikaci psovitých šelem, máme jen kusá fakta. Budoucí výzkumy vědců nám nepochybně připraví ještě mnohá překvapení.
