Šlapanický vlk moravským krasem Dogtrekking přilákal na dvě stovky závodníků
Azyl v KK Šlapanice
Pečlivě připravený areál pořádajícího Kynologického klubu Šlapanice se již ve čtvrtek 10. dubna plnil stany dogtrekařů a jejich temperamentními čtyřnohými kamarády. Jak by ne: Šlapanický vlk je mezi vyznavači tohoto sportu velmi populární – čekají je vždy pečlivě připravené tratě, ochotní přátelští pořadatelé a dokonalé zázemí se skvěle vybavenou kantýnou. A navíc – oproti loňské nadílce sněhu se letos čekalo luxusní jarní počasí. Nebylo tedy divu, že sem našlo cestu na dvě stovky závodníků se čtyřnohými přáteli a mnozí i s dalším doprovodem. Ostatně tento závod, který letos čekal již dvanáctý ročník, je tradičně zařazen do seriálu Mistrovství České republiky v dogtrekkingu.
Jak už je to v posledních letech na dogtrekkingu zvykem, závodilo se na třech rozdílných délkách trati: long (84,5 km), mid (42 km) a short (25 km). Zvláště poslední délka trati je určena pro „absolutní laiky“, kterým je tento kynologický sport sice sympatický a chtěli by si ho „ochutnat“, ale na větší trekařské štreky si dosud netroufají.
Čtvrteční večer na závodníky čekala prezentace, briefing a poté mrazivá noc – měsíc a hvězdy zářily jako o život a nad ránem, kdy závodníci krmili a napájeli psy a balili do batohů nejen povinnou výstroj, ozářily na stanech sluneční paprsky kapičky zmrzlé rosy.
Hurá na start
V pátek 11. dubna se startovalo v intervalech od 7. hodiny. Přestože teplota byla ještě nízko, slunce se činilo, intenzivní pohyb zahřál a mikiny brzo musely dolů.
Jedinou nevýhodou tohoto treku je geografická limitace Šlapanic. Než dorazíte do úlevné přírody, musíte se od startu (a pak zpět do cíle) prokousat sítí civilizačních „výdobytků“: labyrintem vesnic, frekventovaných vozovek, nadjezdů a podjezdů atd. Ale: jarní příroda vám to vše na absolutní délce trasy bohatě vynahradí. Po startu vás civilizační překážky možná trochu štvou, v závěru – s vidinou kýženého cíle – je vám to však stoprocentně šumafuk.
Mýma očima
Mokřady plné rozkvetlých blatouchů, kroužící krkavci, neskutečně brčálová zeleň a stádo sedmnácti koní cválající po loukách kolem vysílače Kojál (ten, komu utekli, byl jistě zoufalý) – to je jen několik zkratkovitých intimních postřehů trekaře z dvanáctého ročníku Šlapanického vlka Moravským krasem.
Takřka všechny dogtrekingy jsem dosud absolvoval s aljašským malamutem Framem, který se mnou stál u zrodu tohoto sportu. Můj černobílý krasavec zestárl (14 let) a je již ve sportovním důchodu (i když ve Šlapanicích na stake outu nechyběl). Letošního Šlapanického vlka jsem šel s dogtrekingovou „novickou“ – šestnáctiměsíční hyperaktivní fenkou Československého vlčáka Awanyanke Taigou Šungmánitu-ha Khoyáke, která netušila, jak dlouhá cesta ji vlastně čeká. Přesto úskalí trati zvládla s neutuchající vitalitou. Absolvovali jsme long trať v pohodě s příjemným bivakem v komfortním krmelci s více než osmihodinovým posilujícím spánkem, který jsem potřeboval mnohem více nežli samotná Taiga. Časem 35 hodin a 42 minut jsme v kategorii DTM2 obsadili předposlední místo, což mi však radost ani v sebemenším nekalilo. „Ta by si to klidně dala ještě jednou do protivky,“ smál se Adrian Dragonari, který je manželem Lenky, z jejíž chovné stanice Taiga pochází. Asi by to zvládla; když jsme kráčeli po silnici k cíli, Taiga v příkopech vášnivě (a nedisciplinovaně) myškovala… (Bral mě z ní prant.) A když za cílovou páskou zahlédla paničku, nasadila ke sprintu… Má nebohá kolena úpěla…
Osobně mě potěšila nejen bohatá účast pečlivě připraveného závodu, ale také pestrá paleta plemen a „neplemen“, která se Šlapanického vlka zúčastnila.
Speciální značení, které na určitých úsecích zajišťovali pořadatelé, bylo perfektní. V některých místech byl trochu problém se značením turistických značek (daň kácení), ale i s tímto faktem musí dogtrekař počítat a musí dokázat pracovat s mapou. Systém kontrol („okoukaný“ z orientačního běhu = klíšťky) neměl chybu. Na trati longu byly ovšem navíc i dvě „živé“ kontroly.
Charakter dogtrekkingu se od jeho vzniku, kdy jsem poprvé v roce 2001 organizoval ve Žďárských vrších Osamělého vlka, podstatně změnil: ve výsledkových listinách drtivě dominují běžci–vytrvalci. Kdo však neusiluje o chvilkovou „slávu“ na stupních vítězů (nebo na to nemá), ale jde mu „jen“ o nádherné zážitky s jeho psem, o vychutnání přírody a o poznávání nových míst, které inspirují k opakovaným návštěvám, má příležitostí dost a dost (časový limit absolvování longu je 50 hodin, midu 24 hodin a shortu 9 hodin).
Slovo ředitele
Ředitelem Šlapanického vlka Moravským krasem je již po řadu let Zdeněk Velan. „Snažíme se, aby tratě byly vždy pro účastníky zajímavé,“ informuje. „Naším ‘teritoriem’ je Moravský kras, snažíme se trek pokaždé zavést do některých z jeho jiných částí a lokalit. Můj velký dík náleží Marušce Vymazalové, která tratě vždy pečlivě a nápaditě připravuje.“ Na můj dotaz, zda chce Zdeněk poděkovat některým sponzorům, se smutně usmál: „Žádné nemáme, celý závod je realizován v režii Kynologického klubu Šlapanice. Ale musím upřímně poděkovat obětavému realizačnímu týmu – o závod se vždy stará desítka lidí. Samozřejmě to nezabere ‘jen’ ty čtyři závodní dny nonstop, ale i přípravu před závodem a následný úklid. Ale jsem moc rád, že k nám lidé rádi jezdí, je to odměna za naše úsilí. A taky závazek v tradici pokračovat.“
Výsledky aneb ti nejlepší
Long
V královské disciplíně v kategorii DTM1 (muži do 40 let) zvítězil Adam Krutiš se dvěma psy – výmarským ohařem Ashem a německým krátkosrstým ohařem Kymem v čase 8 hodin 9 minut. Z druhého místa se radoval Marek Lorenz s křížencem Amálkou (9 hod. 29 min.) a na bronzovém stupínku stanul Zbyněk Adámek s alaskánem Slávkem (9 hod. 39 min.).
V kategorii DTM2 (muži nad 40 let) se na zlatý stupeň vyhoupl Petr Dvořák s beauceronem Erosem (10 hod. 8 min.), stříbrný post vybojoval Martin Davidov s australským ovčákem Gaiou (11 hod. 40 min.), třetí místo získal Patrik Koláček s velššpringšpanělem Bertem (13 hod. 45 min.). Za zmínku stojí osmé místo dogtrekingového nezmara Miloslava Slaměníka (77 let!!!) se sibiřským Huskym Bárnym (18 hod. 21 min.). (Musím se před Milošem zardít, když si někdy – pod tíhou šesti křížků – stýskám, že už mi to nešlape jako kdysi…)
V kategorii DTW1 (ženy do 35 let) vyhrála Lucie Matrková s křížencem Terykem (10 hod. 50 min.), stříbro vybojovala Lenka Čiperová s beauceronem Gaelem (11 hod. 19 min.) a bronz se stal kořistí Lenky Gútové s border kolií Anuškou (14 hod. 20 min.).
V kategorii DTW2 (ženy nad 35 let) zazářila někdejší pullingová šampionka Kateřina Trněná s aljašským malamutem Uhlíkem (12 hod. 29 min.). O mnoho hodin později dorazila do cíle druhá Michaela Obořilová s auvergneským ohařem Finem (21 hod. 28 min.). Bronzový stupínek vybojovala Jitka Růžičková s australským ovčákem Jenny (22 hod. 1 min.)
Mid
V midové třídě DTM1 byl nejrychlejší Marek Lorenz se sibiřským huskym Largem (4 hod. 38 min.), stříbrný doběhl Michal Jirka s evropským saňovým psem Errolem (4 hod. 55 min.) a bronzový Branislav Bohuň s křížencem Martym (5 hod. 28 min.).
Ve třídě DTM2 skvělým časem zazářil Pavel Smejkal s border kolií Amálkou (4 hod. 50 min.). Druhé místo vybojoval Ján Demeter s křížencem Eilou (5 hod. 23 min.), třetí místo získal Juraj Paulíny (8 hod.).
Ve třídě DTW1 předvedly první ženy úžasné výkony ověnčené neuvěřitelnými časy. Ze zlaté pozice se radovala Michaela Čuříková s evropským saňovým psem Samem (5 hod. 20 min.), ze stříbrné Veronika opolská s křížencem Okim (5 hod. 27 min.) a z bronzové Lucie Hübnerová s křížencem Gremlinem (5 hod. 36 min.). Konkurence v této kategorii byla hvězdná – pod hranici 6 hodin se ještě dostaly čtvrtá Zuzana Dluhošová s aljašským malamutem Eternity a Vendula Bernátová s křížencem Sandym.
Ve třídě DTW2 zvítězila Laďka Skopalová s border kolií Sidem (7 hod. 10 min.), druhé místo získala Alena Mikulková s foxteriérem Corou Val-Rico (7 hod. 42 min.) a třetí Kateřina Paulíny s hovawartem Britou (7 hod. 59 min.).
Short
Výsledky z této turistické kategorie možná závodníky a vyznavače dogtrekkingu příliš nezajímají. Je však více než potěšitelné, že se na startu objevilo 48 účastníků, kteří neodolali potřebám svých psů a vábení Moravského krasu. Možná, že se někteří chytnou drápkem a že z některých snad vyrostou příští dogtrekaři.
Nezapomeňte přibalit vůli
I když nepatří do povinné výstroje, nesmí si dogtrekař doma zapomenout vůli! Neváží nic, ale je největším a přitom povoleným dopingem. I vůli je možno trénovat! Ten, kdo si často počne na stezce kvůli puchýřům, namoženým svalům nebo bolestem ramen či zad zoufat, měl by si přečíst výjimečnou knihu Cheryl Strayedové Divočina. Netrénovaná Cheryl zvládla Pacifik Crest Trail – tvrdých 1 770 kilometrů z Mohavské pouště přes Kalifornii a Oregon do státu Washington. Zvládla ji, protože chtěla a protože má nezdolnou vůli. Vyškolila ji stezka; perná cesta je univerzitou poutníků. Dává vyrůst pokoře i sebedůvěře. Vydáme-li se však na stezku bez vůle, bude naše snaha patrně zbytečná a marná… Winston Churchill řekl: „Nikdy, vůbec nikdy se nevzdávejte.“
Poznámka tvůrce Havrana (respektive Krkavce)
Připouštěl pouze čtyři základní principy, přesněji řečeno podmínky šťastné blaženosti. Za hlavní z nich považoval (je to víc než podivné!) prostou a čistě fyzickou rozkoš z volného pohybu pod širým nebem. „Zdraví,“ říkal, „nabyté jiným způsobem není hodno toho jména.“
Edgar Allan Poe:
Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině
P. S.
Podrobné informace ze závodu i o minulých ročnících Šlapanického vlka Moravským krasem najdete na www.kkslapanice.com.
