Problematika určování pohlaví u hadů

Jsou zvířata, u kterých rozlišení pohlaví nečiní vůbec žádné potíže. Rozdíly mezi pohlavími jsou u některých živočichů natolik zřetelné a výrazné, že samce od samice pozná na první pohled snad každé malé děcko. Pohlavní dvoutvárnost (neboli pohlavní dimorfismus), vytváří dokonce u některých živočišných druhů tak rozdílné morfologické znaky, že i renomovaní zoologové nejednou určili samce a samici jednoho taxonu jako dva zcela samostatné druhy. Ostatně, není to zase tak moc dávno, co se podobný omyl stal u jedněch, dnes již dostatečně známých cichlid rodu Pseudotropheus, z přírodovědeckého skvostu a ráje snad všech akvaristů - afrického jezera Malawi.

Pohlavní dvoutvárnost

Příkladů pohlavní dvoutvárnosti je opravdu mnoho, a tak snad ani není v lidských silách obsáhnout je komplexně v jednom jediném článku. Za všechny však mohu jmenovat třeba rozdíl mezi samicí brouka roháče a samcem s impozantními kusadly připomínající parohy, nepoměr ve zbarvení, velikosti či tvaru těla mezi samci a samicemi nejběžnější akvarijní rybky Pavího očka (gupky), rozdíl mezi nenápadně zbarvenou divokou kachnou a jejím protějškem – kačerem hýřícím pestrým peřím, či mezi lvicí a lvem, pyšnícím se mohutnou hřívou. Záměrně jsem vybral zástupce různých živočišných skupin, abych demonstroval fakt, že pohlavní dimorfismus není záležitostí pouze několika vybraných druhů, ale že jde o velice rozšířený jev, známý už od těch nejnižších živočichů (bezobratlí, hmyz), přes ryby, obojživelníky, plazy a ptáky, až po nejvyvinutější savce. Každý si jistě vybaví hned několik všeobecně známých živočichů, u kterých je rozdíl mezi pohlavími velice zřetelný. Například obyčejnou slepici a kohouta, laň a jelena s mohutným parožím a mnohé další. Existuje však nemálo zvířat, u kterých jsou morfologické rozdíly pouhým pohledem prakticky nepostřehnutelné nebo jen natolik nezřetelné, že rozpoznání pohlaví u nich není zrovna jednoduchou záležitostí. Mezi tyto živočichy patří bezesporu také většina hadů, ačkoliv i mezi nimi se najdou výjimky potvrzující pravidlo.

Pro každého chovatele hadů je zjištění pohlaví u svých chovanců prvním a základním předpokladem k sestavení chovného páru či skupiny, a k jejich následnému rozmnožení. Všichni hadi vylučují ze zvláštních žláz v oblasti kloaky specifický „pach“ (feromony), který je pro každé pohlaví daného druhu nezaměnitelný. Potkají li se proto dva jedinci stejného druhu, bezpečně oba na první „přičichnutí“ rozpoznají, s jakým pohlavím mají tu čest. Zatímco pro hadího samce je rozpoznání samice díky Jacobsonovu orgánu naprosto samozřejmou záležitostí, chovatel je bohužel odkázán jen na několik ne zrovna nejspolehlivějších metod, u kterých nemusí být výsledek ani zdaleka zcela jednoznačný. Lze bez nadsázky říci, že v domácích podmínkách není ani jedna z níže uvedených metod úplně stoprocentní. Nezřídka se totiž stává, že i naprosto přesvědčivá samice se nakonec projeví jako samec a pochopitelně také obráceně.

Dlouhodobé pozorování a porovnávání

Naprosto nejjednodušší a pro hady asi nejméně stresující, jsou metody dlouhodobého pozorování a porovnávání. První metoda je sice spolehlivá, je však založena pouze na náhodném odhalení, což ovšem nemusí chovateli vždy vyhovovat, obzvlášť je-li tlačen časem a potřebuje pohlaví hada znát okamžitě. Každý had se dříve nebo později projeví nějakým specifickým chováním či jinými indiciemi, které napomůžou k identifikaci. Může to být jen náhodné vysunutí hemipenisů u samce (například při odkládání trusu), rituální souboje samců v době páření nebo můžeme dva společně chované jedince přistihnout přímo při kopulaci. Pohlaví lze někdy určit i na základě rozdílnosti v tělesné stavbě či zbarvení mezi samci a samicemi. Ovšem toto platí jenom u několika málo druhů, jako příklad mohu uvést třeba naší zmiji obecnou (Vipera berus) nebo madagaskarské opistoglifní bojgy rodu Langaha. Samci zmijí obecných jsou zpravidla kontrastně šedí s výraznou černou klikatou čárou, zatímco samice bývají rezavohnědé s hnědou, ale méně kontrastní kresbou. (Pozor! Nemusí to být vždy pravidlem!) Obzvlášť markantní je tento rozdíl na jaře, kdy jsou zmije v období páření a těsně po svleku. Obě pohlaví bojg (Langaha nasuta) se od sebe liší nejenom rozdílným vybarvením, ale navíc i tvarem šupinatého nasálního výrůstku, který bývá u samic rozšířen do keříčkovitého tvaru, zatímco výrůstek samců je jednoduše zašpičatělý. To činí determinaci pohlaví u tohoto druhu velice jednoduchou. Obecně platí, že hadí samci jsou v dospělosti celkově drobnější a dorůstají menších rozměrů než samice, s čímž souvisí i jejich relativně větší hlava v poměru k štíhlejšímu tělu. Srovnávání celkové velikosti je tak prakticky nepoužitelné u jedinců juvenilního věku a ze zřejmých důvodů přichází v úvahu pouze u dospělců. Adultní samci mívají obvykle zesílenou bázi kořene ocasu, což je způsobeno uložením pohlavních orgánů – dvou hemipenisů v tomto místě. Stopy po svlečených hemipenisech lze při troše štěstí rozeznat i na čerstvě svlečené kůži. Ocas samic se naproti tomu hned za kloakou zužuje a bývá v poměru k tělu podstatně kratší než ocas samců. To lze celkem snadno zjistit spočítáním kaudálních a subkaudálních štítků, případně vzájemným porovnáním, pokud ovšem máme víc jedinců jednoho druhu. U samostatně chovaného zvířete je jakékoliv srovnávání vyloučené, a tak i určení pohlaví touto cestou bude poměrně obtížné, ne-li přímo nemožné. U některých hadů, například u již zmíněné zmije obecné, mají samci obvykle výrazně odlišné zbarvení než samice, takže pohlaví lze rozeznat celkem snadno již pouhým pohledem. U ostatních hadů tomu tak ale rozhodně není. Hroznýši a krajty jsou zase známy zřetelnými rozdíly ve velikosti rudimentálních drápků, což jsou pozůstatky zadních končetin v oblasti kloaky, typické pro většinu hroznýšovitých hadů. Samice mívají drápky znatelně menší než samci, případně jim úplně chybějí. Také tento fakt ale nemusí být vždy směrodatný. Kupříkladu u obou pohlaví krajt královských (Python regius) se velikost rudimentů téměř neliší, takže jejich porovnávání je u tohoto druhu zcela zbytečné.

„Vymáčknutí“ hemipenisů

Další praktikou hojně využívanou teraristy, je tzv. „vymáčknutí“ hemipenisů. Jak již bylo uvedeno, pohlavní orgány mají hadí samci uloženy v jakési zduřenině při kořeni ocasu, který je tím pádem někdy jen neznatelně, ale přece jenom o něco tlustší než u samic. Zkušení chovatelé dokáží přiměřeně silným tlakem palce a masírováním v místech s ukrytými hemipenisy přimět samce k jejich vysunutí, čímž se pohlaví většinou jednoznačně potvrdí. Ne vždy se však vytlačení hemipenisů podaří a nemusí to proto hned znamenat, že se jedná o samici. Často se lze setkat s tím, že chovatel ve snaze za každou cenu přimět hada vysunout pohlavní orgány zesiluje tlak palce až nad únosnou mez, takže zásah musí být pro hada bezpochyby velice bolestivý. Tato metoda vyžaduje především dostatek citu a několikaletou praxi, v žádném případě bych jí proto nedoporučoval chovatelům – začátečníkům, kteří by mohli neodbornou manipulací a tlakem na nesprávných místech způsobit hadovi zbytečnou bolest, případně mu trvale poškodit pohlavní orgány. V tomto případě bych neváhal obrátit se na některého zkušenějšího chovatele nebo na veterináře. Snad bych měl ještě podotknout, že ne všichni teraristé metodu vytlačování hemipenisů využívají. Někteří jí dokonce vůbec neuznávají a považují jí za příliš brutální, čímž se pro ně stává nepřijatelnou.

Metoda sondování

Neméně riskantní a přibližně stejně spolehlivá (či spíše nespolehlivá) je metoda sondování. Ačkoliv ani u této metody nejsou výsledky vždycky stoprocentní, je zřejmě díky své relativně vysoké úspěšnosti mezi teraristy asi nejoblíbenější a tím pádem také nejrozšířenější. Princip spočívá v tom, že se hadovi do kloaky ve směru ke špičce ocasu jemně zavede sonda (chirurgické pátradlo, nebo též kloakální sonda) až „nadoraz“ a po vytažení se od přiloženého palce porovnává hloubka zasunutí s počtem odpočítaných subkaudálních štítků. Prvořadá je pochopitelně především co největší ohleduplnost a maximální hygiena. Žádoucí je sterilita samotné sondy a kvůli snadnějšímu průniku její potření například lékařskou vazelínou, lubrikantem s nespermicidními účinky nebo alespoň namočení do borové vody či obyčejné naslinění. Tím nejenže minimalizujeme možnost zavlečení infekce, ale i mechanické poškození kloaky. Většina hadů se hloubkou zasunutí navzájem mezi sebou trochu liší. Proto existují různé porovnávací tabulky s daným počtem štítků pro jednotlivé druhy s tím, že bývá uveden rozdíl počtu subkaudálií pro obě pohlaví. Všeobecně platí, že samcům by měla jít sonda zasunout přibližně dvakrát až pětkrát hlouběji (až do samé špičky hemipenisu) než samicím, kterým sonda může proniknout vlastně jen do mělkých pachových žláz. U samců to bývá okolo osmi až patnácti subkaudálií, zatímco u samic sonda pronikne nanejvýš po druhý až pátý podocasní štítek. Samci silnějších a svalnatějších hadů (většinou hroznýšovitých škrtičů), však někdy dokáží sevřít svaly v oblasti kloaky takovým způsobem, že znemožní volné proniknutí sondy a výsledkem pak může být jednoznačná samice. Často se také stává, že samec má hemipenisy slepené zaschlým spermatem či jinak ucpané, takže sondování nakonec vede ke stejně neobjektivnímu výsledku – k samici. Mělo by být samozřejmostí, že průměr sondy bude odpovídat velikosti a tloušťce hada. Špatně se asi bude sondovat čtyřmetrová krajta pátradlem o průměru půl milimetru, určeným pro slabší hady do délky jednoho metru, a naopak. Dva až tři milimetry silným nástrojem zase určitě nelze trápit malé druhy, jelikož je určený k sondování především velkých hroznýšovitých hadů. Rozhodně by se měli sondovat pouze pohlavně zralí jedinci s plně vyvinutými pohlavními orgány. Sondování mláďat nejenom že není zcela objektivní, ale navíc jsou nevyzrálé genitálie velice choulostivé a proto snadno zranitelné. Sonda by měla být vždycky z co nejhladšího materiálu, který zůstává trvale chemicky neutrální, nepodléhá korozi a lze snadno sterilizovat. Nejvhodnější jsou určitě originální pátradla z nerezové chirurgické oceli s jakostním označením třídy 18 a s téměř dokonale vyleštěným povrchem. Lze však použít i různé plastové tyčinky nebo nástroje z jakéhokoliv jiného hladkého a nelámavého materiálu, který však umožňuje důslednou sterilizaci buď chemickou cestou (alespoň 70 % alkoholem) nebo převařením. Konec sondy by měl být vždycky tupý, zakulacený a pokud možno maximálně hladký. Některá originální pátradla bývají dokonce zakončena jakousi malou kuličkou. Není nic smutnějšího a nebezpečnějšího, než sondovat hady např. špičatým párátkem které se navíc v kloace může snadno zalomit nebo kancelářskou svorkou, což je vlastně jen nahrubo uštípnutý a nezačištěný drát s ostrými hranami. Přesto i s tímto přístupem se lze bohužel občas setkat. Někteří „rádoby“ chovatelé jakoby nechtěli vzít na vědomí fakt, že i hadi jsou živí a tudíž zranitelní tvorové cítící bolest, a že rozhodně nejsou imunní vůči případným infekcím.

Je vcelku logické, že i tato poměrně oblíbená metoda je prací jen pro zkušeného chovatele nebo pro veterináře. Rozhodně bych nedoporučoval začínajícím teraristům na vlastní pěst se sondováním nijak experimentovat, a radil bych jim svěřit tuto práci odborníkovi s praxí, případně se sondování naučit pod jeho dohledem. Především u této praktiky totiž nejvíce hrozí poranění kloaky či poškození pohlavních orgánů, které může být i trvalého rázu a vést dokonce až k úplné neplodnosti. V případě nedostatečné hygieny jde navíc o značné nebezpečí zavlečení infekce nesterilní sondou, jejímž následkem pak bývají vleklé a obtížně se léčící záněty. Ty dokonce mohou při přehlédnutí a zanedbání léčby hned v prvopočátcích, vést v konečném důsledku až k úmrtí hada.

Metoda založená na rozdílu kýlnatosti šupin

Méně známá je metoda, založená na rozdílu kýlnatosti šupin u jednotlivých pohlaví některých hadů, a to především užovek (čeleď Colubridae). Samci většiny užovek mají totiž v oblasti kloaky výrazně kýlnatější šupiny než samice svého druhu (Nerodia, Thamnophis) a náznak kýlnatosti se dokonce objevuje i u samců těch užovek, které se jinak vyznačují šupinami zcela hladkými. Vědeckému světu je také doposud nejasná funkce jakýchsi pupenců na štítcích spodní části hlavy, které mají nedospělí samečkové většiny tzv. vodních užovek. Pupínky, které často připomínají jakousi vyrážku, však s nastávající dospělostí mizí, což znemožňuje využít této zvláštnosti u adultů. V každém případě jsou ony pupence dobrým rozlišovacím znakem samců už v juvenilním věku, kdy je ještě většina ostatních metod včetně sondování, pro nevyzrálost pohlavních orgánů prakticky vyloučena. U mnoha druhů užovek je navíc v dospělosti velice zřetelný rozdíl ve velikosti, což znamená, že dospělé samice mohou být i o třetinu delší a vážit až jednou tolik, než drobnější a štíhlejší samci.
Jednoznačně nejspolehlivější, ale v domácích podmínkách bohužel neuskutečnitelné jsou tzv. laboratorní metody, které jsou však schopni provádět pouze odborníci na specializovaných pracovištích. Je to především krevní test na výši hladiny samčího hormonu – testosteronu, případně laboratorní analýza DNA, založená na porovnání počtu samčích a samičích chromozómů. Zatímco další z metod – rentgen či sonogram, je už dnes schopný provést téměř každý slušně vybavený veterinář přímo ve své ordinaci, test na hladinu hormonu a analýza DNA je evidentně prací pro specializovanou laboratoř. Nutno podotknout, že ačkoliv rentgen i sonogram určitě patří mezi metody s velmi vysokou spolehlivostí, přesto někdy nevedou k absolutně stoprocentnímu výsledku. Obzvlášt u příliš mladých jedinců s ještě plně nevyvinutými hemipenisy a u hadů čeledi Boidae a Pythonidae není rentgen zrovna nejvhodnější, neboť často nebývá schopen samčí pohlavní orgány na snímku odhalit. Naproti tomu krevní test i test DNA jsou obvykle jednoznačné. Obě posledně jmenované metody se však příliš nevyužívají a to hned ze dvou podstatných důvodů. Přestože – anebo spíš právě proto, že jsou krevní testy na přítomnost hormonů a test DNA prozatím tím nejlepším a nejpřesnějším, co nám současná věda může nabídnout, jsou pro chovatele v běžné praxi většinou nedostupné, a to především po finanční stránce. Určování pohlaví laboratorní cestou není totiž nikterak levnou záležitostí, a tak nebývá výjimkou, že celková suma může dokonce i několikrát převýšit tržní hodnotu samotného hada. Druhým důvodem je skutečnost, že laboratoří, které jsou na tyto testy vybaveny je u nás jako šafránu, a navíc jsou jen v některých větších okresních městech. Málokterá z nich je také přístupná zabývat se každým řadovým chovatelem s jedním či pouhými dvěma zvířaty, byť by se i rozhodl nemalou částku zaplatit.

Správné rozlišení pohlaví

Správné rozlišení pohlaví svých zvířat pro každého chovatele vždy bylo, je, a i v budoucnu bude alfou i omegou úspěšné reprodukce. Přestože hadi jsou z biologického hlediska velice úspěšnou a rozsáhlou skupinou, jen málo druhů je natolik přizpůsobivých, aby se dokázalo vyrovnat se znečištěním životního prostředí a s mizejícími původními biotopy. Díky negativním zásahům člověka do přirozeného běhu přírody je většina z více jak 2700 druhů ohrožená a některé dokonce tak kriticky, že jsou již na samém pokraji vyhubení. Odchovy v péči člověka (ať již jsou z tzv. „záložních populací“ v zoologických zahradách, z hadích farem, či z terarijních chovů amatérských nadšenců) jsou často jedinou nadějí, jak zachovat určitý druh pro budoucí generace, a právě proto je správné určení pohlaví pro chov hadů tolik důležité. Dobrý chovatel by vždycky měl znát pohlaví svých chovanců. A to pokud možno i v tom případě, že chová třeba jen jednoho hada jako domácího mazlíčka a o rozmnožování prozatím neuvažuje. Je pravda, že správné určení pohlaví hada nemusí být pokaždé naprosto bez problémů, chovatel by ho měl ale ve vlastním zájmu přesto podstoupit. A to nejenom kvůli dobrému pocitu, že o svém miláčkovi bude vědět prakticky všechno, ale nikdy totiž dopředu s jistotou nemůže tvrdit, zda se někdy v budoucnu sám nerozhodne pro rozšíření chovu, případně nebude-li požádán o výpomoc zapůjčením hada kvůli genetickému osvěžení krve, jak je to mezi kolegy teraristy celkem běžné.