Váha kocourka

lavacca napsal(a):
Vzhledem k tomu, že je vytažený z hrozných podmínek (tj. Nemohl růst od začátku, tak jak měl), tak je to celkem normální váha na 5 měsíční kotě. Ještě určitě dost zmohutní, takže pokud je jinak zdravý, tak bych se váhou nestresovala. ;)

Doma mám podobně starého kocourka též braný z útulku, ve 3 měsících měl pouhých 1, 2 kg (trpěl průjmem) a dneska má přes 3 kg a je krásně v kondici. A určitě ještě poroste, jen je na něm prostě znát, že ten start měl horší a bude to dohánět postupně.

Děkuji, "Lavacco"! Četla jste o našich nových problémech s velkým kocourem? To už je vážně na zbláznění, finance, dojíždění celkem daleko za Brno za kvalitním vetem - to vem čert; ale velkému je fakt hodně nedobře.

fikovnice napsal(a):
Děkuji, "Lavacco"! Četla jste o našich nových problémech s velkým kocourem? To už je vážně na zbláznění, finance, dojíždění celkem daleko za Brno za kvalitním vetem - to vem čert; ale velkému je fakt hodně nedobře.

Jj, četla, dost vás lituju, že se to takhle sype vše za sebou. :/.

lavacca napsal(a):
Jj, četla, dost vás lituju, že se to takhle sype vše za sebou. :/.

"Lavacco", odpoledne jsem měla autonehodu - jela jsem pomoct příbuzným s jejich zdravotními problémy, ještě v Brně v úzké uličce byla velmi "chytře" postavena auta po obou stranách úzké silnice, přičemž na té jedné straně se stát nesmí - šlo vlastně o zábor chodníku. Takže velmi úzký průjezd, já chytla smyka a už byla havárka s pomačkáním a poškrábáním plechů. Je to na louhé vypisování, druhá strana volala policisty, přestože jsem jim nabízela peníze na ruku. Policie přijela až po dvou hodinách, nicméně ke mně se chovali neskutečně korektně (nerada zmiňuju svůj titul, a ani dnes jsem jej nezmínila, ale policisté si jej samozřejmě našli na občance a to asi způsobilo ten velmi vstřícný jejich postup vůči mně). Za jiných okolností bych takovýto protekcionismus zřejmě kritizovala, nicméně majitel druhého auta (ne ten, co byl zrovna za volantem) se ukázal jako takový arogant, že jsem za to naklonění policistů na moji stranu nesmírně vděčná. Přesto mě samozřejmě čeká přinejmenším spousta papírování, běhání po pojišť., atd. Omlouvám se za OT téma, ale já už vážně nevím, co se děje, jak dál, jestli to všechno vůbec má smysl...zkrátka mě napadají fakt chmurné myšlenky. Tak se nezlobte - asi jsem to potřebovala vyventilovat. No a večer návrat domů (až kolem 23.hod) a velký je stále zalezlý, už tak nahlas nefrká, ale prostě téměř nevylízá a opravdu jako by se bál malého. Co si myslíte o tomto jeho chování? Chápu, že když je mu zle, tak nemá náladu na žádné hrátky. Ale já v jeho očích fakt vidím strach, kdykoli se malý někde objeví na obzoru. Nevím, zda jej třeba malý nějak bolestivě nekousl - pak už to byly vzájemné třenice a rvačky a třeba mu způsobil nějaké vnitřní zranění. Vím, všelijak spekuluji. Ale jak jsem již psala, trápí mě, že mě nenapadá nic, co by velkému nějak ulehčilo. Myslíte, že po více než 14dnech se třeba až teď mohla projevit stresová reakce z malého - že třeba jak se malý začal bránit a nenechal si nic líbit, tak že to třeba mohlo způsobit změnu v chování velkého, anebo byste to vše přičítala té (pravděpodobné) nemoci. Od návratu domů za mnou nepřišel. Já působím navenek jako tvrďák (také jsem si toho už fakt v životě hodně zažila), ale teď se mi chce vážně brečet - steskem po mámě, strachem o velkého, tou autonehodou a z ní vyplývajících různých běhání po "úřadech", a hlavně momentálním totálním odcizením velkého ode mě... Pokud přijmu teorii reinkarnace, tak se domnívám, že jsem v minulém životě musela být snad vražedkyně , pořád, pořád a pořád se u mě děje něco nedobrého. Napadá mě, že sebelitování je jedna z vlastností, které moc neuznávám. Také, když jsem vážně onemocněla, neříkala jsem si "Proč právě já?", ale naopak "A proč ne zrovna já, jsem snad něčím výjimečná?". Ale pomalu se blížím ke dnu svých sil, možností, vůle, síly, chuti dál alespoň nějak fungovat... Myslím, že se tomuto říká reaktivní deprese. Ještě jednou omluva za OT, a také za to, že se tady vypisuji ze svých trápení.

lavacca napsal(a):
Vzhledem k tomu, že je vytažený z hrozných podmínek (tj. Nemohl růst od začátku, tak jak měl), tak je to celkem normální váha na 5 měsíční kotě. Ještě určitě dost zmohutní, takže pokud je jinak zdravý, tak bych se váhou nestresovala. ;)

Doma mám podobně starého kocourka též braný z útulku, ve 3 měsících měl pouhých 1, 2 kg (trpěl průjmem) a dneska má přes 3 kg a je krásně v kondici. A určitě ještě poroste, jen je na něm prostě znát, že ten start měl horší a bude to dohánět postupně.

Ještě pokud si vzpomínáte, tak můj starší kocour byl zachráněný na poslední chvíli paní z depozita - měl skončit zaživa v kamnech. Pamatuji si, že jste z toho byla dost vedle.
No a tady ten nový přírůstek - víte jak to bylo s ním? Dva naši snědší spoluobčané (copak na to asi cenzor (?) - předpokládám, že jde pouze o pravdivý popis jejich fyzična) prý běželi se dvěma minikoťátky a ty hodili na dno kontejneru mezi odpadky! Naštěstí to viděla nějaká paní, koťata vytáhla a přinesla té paní do depozita. Šlo o dva malé brášky, a představte si to, že jeden kruté zacházení těchto "takylidí" nepřežil (zřejmě byli trápeni i jinak) a pouze ten můj současný malý si v depozitu svůj život doslova vybojoval. Takže vlastně - to jsem asi nikdy ani nenapsala - přitahovala mě (kromě mnou preferovaného zbarvení srsti) také snaha a chuť pomoct nějakému zvířeti, které mělo šílený start do života a doslova uteklo hrobníkovi z lopaty.
Zítra, tedy dnes, mám v práci tolik povinností, že tam snad budu spát, přesto přes den se musím nějak "utrhnout" a zajet s velkým na kontrolu a na přepíchnutí ATB, a také začít řešit tu autonehodu... Ale nevím, jestli na to najdu sílu.
Doplnění k tomu vhození do kontejneru: pokud by to ta všímavá paní nezaznamenala, tak by je také mohla čekat krutá smrt slisováním zaživa, až by přijeli popeláři! Co my jsme proboha za národ?!

Můj kocour měl v necelých pěti měsících 4 kila ale je pravda, že jeho bráška byl o polovinu menší, než můj kocour.Vzala jsem si největšího z vrhu, dneska je mu 5 let, má 7 kiko je hrosně dlouhej ale hubenej..Oni tedy tyhle kočky tak mají vypadat.Takže mi připadá normální ta váha vašeho kocourka...nebude z největších ale je možný, že to ještě dožene.Hlavně, aby netloustl...Tady je foto mýho kocoura, když mu byly 4, 5 měsíce...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Ahoj "fikovnice", psaly jsme si, když jste tehdy zvládala problém s odchodem maminky. Tedy, zdá se, že vás smůla skutečně pronásleduje. Doufejte, že jste si svůj díl vybrala už teď na celý letošní rok. Pokud jde o mladšího kocourka, máme doma kocoury 3, z toho 2 taky neměli nejlepší start do života. I když nás to překvapilo, kocouři (všichni kastráti) mohutněli až do 4 let. Takže vyčkejte, pokud mu chutná, vše dohoní. Přeji už taky nějakou radost a pozitivní události.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
"Lavacco", odpoledne jsem měla autonehodu - jela jsem pomoct příbuzným s jejich zdravotními problémy, ještě v Brně v úzké uličce byla velmi "chytře" postavena auta po obou stranách úzké silnice, přičemž na té jedné straně se stát nesmí - šlo vlastně o zábor chodníku. Takže velmi úzký průjezd, já chytla smyka a už byla havárka s pomačkáním a poškrábáním plechů. Je to na louhé vypisování, druhá strana volala policisty, přestože jsem jim nabízela peníze na ruku. Policie přijela až po dvou hodinách, nicméně ke mně se chovali neskutečně korektně (nerada zmiňuju svůj titul, a ani dnes jsem jej nezmínila, ale policisté si jej samozřejmě našli na občance a to asi způsobilo ten velmi vstřícný jejich postup vůči mně). Za jiných okolností bych takovýto protekcionismus zřejmě kritizovala, nicméně majitel druhého auta (ne ten, co byl zrovna za volantem) se ukázal jako takový arogant, že jsem za to naklonění policistů na moji stranu nesmírně vděčná. Přesto mě samozřejmě čeká přinejmenším spousta papírování, běhání po pojišť., atd. Omlouvám se za OT téma, ale já už vážně nevím, co se děje, jak dál, jestli to všechno vůbec má smysl...zkrátka mě napadají fakt chmurné myšlenky. Tak se nezlobte - asi jsem to potřebovala vyventilovat. No a večer návrat domů (až kolem 23.hod) a velký je stále zalezlý, už tak nahlas nefrká, ale prostě téměř nevylízá a opravdu jako by se bál malého. Co si myslíte o tomto jeho chování? Chápu, že když je mu zle, tak nemá náladu na žádné hrátky. Ale já v jeho očích fakt vidím strach, kdykoli se malý někde objeví na obzoru. Nevím, zda jej třeba malý nějak bolestivě nekousl - pak už to byly vzájemné třenice a rvačky a třeba mu způsobil nějaké vnitřní zranění. Vím, všelijak spekuluji. Ale jak jsem již psala, trápí mě, že mě nenapadá nic, co by velkému nějak ulehčilo. Myslíte, že po více než 14dnech se třeba až teď mohla projevit stresová reakce z malého - že třeba jak se malý začal bránit a nenechal si nic líbit, tak že to třeba mohlo způsobit změnu v chování velkého, anebo byste to vše přičítala té (pravděpodobné) nemoci. Od návratu domů za mnou nepřišel. Já působím navenek jako tvrďák (také jsem si toho už fakt v životě hodně zažila), ale teď se mi chce vážně brečet - steskem po mámě, strachem o velkého, tou autonehodou a z ní vyplývajících různých běhání po "úřadech", a hlavně momentálním totálním odcizením velkého ode mě... Pokud přijmu teorii reinkarnace, tak se domnívám, že jsem v minulém životě musela být snad vražedkyně , pořád, pořád a pořád se u mě děje něco nedobrého. Napadá mě, že sebelitování je jedna z vlastností, které moc neuznávám. Také, když jsem vážně onemocněla, neříkala jsem si "Proč právě já?", ale naopak "A proč ne zrovna já, jsem snad něčím výjimečná?". Ale pomalu se blížím ke dnu svých sil, možností, vůle, síly, chuti dál alespoň nějak fungovat... Myslím, že se tomuto říká reaktivní deprese. Ještě jednou omluva za OT, a také za to, že se tady vypisuji ze svých trápení.

Tak to mě mrzí - aneb, když se to sype, tak fakt všechno.. Držím moc palce, ať už je konečně lépe.

A co se týče chování kocoura - myslím, že to bude vážně tím, že mu není dobře. Já osobně taky radši zalezu do postele, kde mám klid než si jít s někým hrát (což je právě případ staršího kocoura s mladším rozverným kotětem), když mi není dobře.

Vloni jsme řešili zánět jater u feny - jinak to je střela, pořád provokuje ostatní psy ke hře a ty první dny jen ležela a naprosto nic se jí nechtělo. :/ Můžu říct, že jsem hrozně ráda, že jsme si den předtím než jsme s fenou letěli na kliniku, vzali akorát štěndo z útulku a dík němu jsme přišli na jiné myšlenky (byl to 8 týdenní prcek, takže kolotoč lítání ven co 2 hodiny, atd.) a nesoustředili jsme se tak jen na nemoc feny - i tak jsem z toho měla solidní depku, ale nemyslela jsem na to celý den a dalo se to přežít. Naštěstí po týdenním lítání na injekce, atd. Už to bylo mnohem lepší a dneska by to na ni člověk nepoznal. Mmch. S malým spolu krásně blbnou.

Takže hlavu vzhůru, bude líp.

fikovnice napsal(a):
Ještě pokud si vzpomínáte, tak můj starší kocour byl zachráněný na poslední chvíli paní z depozita - měl skončit zaživa v kamnech. Pamatuji si, že jste z toho byla dost vedle.
No a tady ten nový přírůstek - víte jak to bylo s ním? Dva naši snědší spoluobčané (copak na to asi cenzor (?) - předpokládám, že jde pouze o pravdivý popis jejich fyzična) prý běželi se dvěma minikoťátky a ty hodili na dno kontejneru mezi odpadky! Naštěstí to viděla nějaká paní, koťata vytáhla a přinesla té paní do depozita. Šlo o dva malé brášky, a představte si to, že jeden kruté zacházení těchto "takylidí" nepřežil (zřejmě byli trápeni i jinak) a pouze ten můj současný malý si v depozitu svůj život doslova vybojoval. Takže vlastně - to jsem asi nikdy ani nenapsala - přitahovala mě (kromě mnou preferovaného zbarvení srsti) také snaha a chuť pomoct nějakému zvířeti, které mělo šílený start do života a doslova uteklo hrobníkovi z lopaty.
Zítra, tedy dnes, mám v práci tolik povinností, že tam snad budu spát, přesto přes den se musím nějak "utrhnout" a zajet s velkým na kontrolu a na přepíchnutí ATB, a také začít řešit tu autonehodu... Ale nevím, jestli na to najdu sílu.
Doplnění k tomu vhození do kontejneru: pokud by to ta všímavá paní nezaznamenala, tak by je také mohla čekat krutá smrt slisováním zaživa, až by přijeli popeláři! Co my jsme proboha za národ?!

No, tak to je děs... Někteří lidi se chovaní fakt neskutečně.

Já takhle před skoro 3 lety našla vyhozené cca 5 týdenní na kost vyhublé kotě - krmila jsem ho z lahve, ale po 3 dnech to vzdalo. Toho, kdo ji tam vyhodil (bylo to na silnici za vsí, kam nikdo moc nejezdí - navíc byla hrozná horka a malá ležela bezvládně na silnici a na sobě měla stovky muších vajíček :/), bych nakopla někam... A do teď nechápu, že na to měl žaludek ji tam takhle pohodit.

Jinak souhlasím s tím, že kočky běžně mohutní ještě do 3-4 let, takže to že je kocourek teď drobnější neznamená, že to ještě nedožene.

lavacca napsal(a):
Tak to mě mrzí - aneb, když se to sype, tak fakt všechno.. Držím moc palce, ať už je konečně lépe.

A co se týče chování kocoura - myslím, že to bude vážně tím, že mu není dobře. Já osobně taky radši zalezu do postele, kde mám klid než si jít s někým hrát (což je právě případ staršího kocoura s mladším rozverným kotětem), když mi není dobře.

Vloni jsme řešili zánět jater u feny - jinak to je střela, pořád provokuje ostatní psy ke hře a ty první dny jen ležela a naprosto nic se jí nechtělo. :/ Můžu říct, že jsem hrozně ráda, že jsme si den předtím než jsme s fenou letěli na kliniku, vzali akorát štěndo z útulku a dík němu jsme přišli na jiné myšlenky (byl to 8 týdenní prcek, takže kolotoč lítání ven co 2 hodiny, atd.) a nesoustředili jsme se tak jen na nemoc feny - i tak jsem z toho měla solidní depku, ale nemyslela jsem na to celý den a dalo se to přežít. Naštěstí po týdenním lítání na injekce, atd. Už to bylo mnohem lepší a dneska by to na ni člověk nepoznal. Mmch. S malým spolu krásně blbnou.

Takže hlavu vzhůru, bude líp.

Ještě mě napadl takový zajímavý příspěvek - dr. mi řekla, že pokud byl velký nemocný, tak že je pravděpodobné, že se malého opravdu bál. Cítil se oslabený a v té hierarchii spadl pod něj a malý jej vlastně ohrožoval. Přišlo mi to jako rozumné vysvětlení, protože v očích velkého jsem fakt viděla z malého kocoura strach. On už se malý otrkal, už občas zaútočí i jako první, takže tak.
Jinak nějaká velká láska těch dvou to není, nějak se tolerují, když to velkého popadne, tak malého prohání, ale ten už mu to umí vrátit. Někdy ještě velký malého chytne a asi i bolestivě kousne, protože malý zaječí nebo začne vrčet. A někdy, to je ale spíš raritní, tak velký malému olizuje obličej a hlavu, ten přede a přede; naopak se to bohužel ještě nestalo...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Můj kocour měl v necelých pěti měsících 4 kila ale je pravda, že jeho bráška byl o polovinu menší, než můj kocour.Vzala jsem si největšího z vrhu, dneska je mu 5 let, má 7 kiko je hrosně dlouhej ale hubenej..Oni tedy tyhle kočky tak mají vypadat.Takže mi připadá normální ta váha vašeho kocourka...nebude z největších ale je možný, že to ještě dožene.Hlavně, aby netloustl...Tady je foto mýho kocoura, když mu byly 4, 5 měsíce...

Krásnej!

fikovnice napsal(a):
Ještě mě napadl takový zajímavý příspěvek - dr. mi řekla, že pokud byl velký nemocný, tak že je pravděpodobné, že se malého opravdu bál. Cítil se oslabený a v té hierarchii spadl pod něj a malý jej vlastně ohrožoval. Přišlo mi to jako rozumné vysvětlení, protože v očích velkého jsem fakt viděla z malého kocoura strach. On už se malý otrkal, už občas zaútočí i jako první, takže tak.
Jinak nějaká velká láska těch dvou to není, nějak se tolerují, když to velkého popadne, tak malého prohání, ale ten už mu to umí vrátit. Někdy ještě velký malého chytne a asi i bolestivě kousne, protože malý zaječí nebo začne vrčet. A někdy, to je ale spíš raritní, tak velký malému olizuje obličej a hlavu, ten přede a přede; naopak se to bohužel ještě nestalo...

Ano, to je dost možné. V přírodě se taky nemocné zvíře stranní ostatních.

Já myslím, že si ten vztah postupně vybudují. Základem je, že se spolu už ve hře honí, atd. Ono to časem přijde. ;).

lavacca napsal(a):
Ano, to je dost možné. V přírodě se taky nemocné zvíře stranní ostatních.

Já myslím, že si ten vztah postupně vybudují. Základem je, že se spolu už ve hře honí, atd. Ono to časem přijde. ;).

Já v to pevně věřím. On velký byl vždy velmi mírný (to jsem už psala) a snad to napadání malého bylo (a ještě občas je) způsobeno spíše tím, že nerozezná míru hry, tj, že má proti sobě o hodně menšího "protivníka".
Tak před chvílí návrat od vetů. Velký dostal poslední injekci ATB a pan dr. řekl, že do záznamu píše, že se kocour uzdravil a "Léčba ukončena". To mi přišlo po té šňůře samé smůly a neštěstí jako taková skoro symbolická věta. Je tedy pravdou, že jsem ještě pro oba dostala již v inj. stříkačkách připravený roztok na ten jejich průjem a za 3 dny jej mám oběma naaplikovat (perorálně - to zase bude boj ). Ptala jsem se, zda jde o přípravek proti girardiím, a bylo mi řečeno, že proti něčemu velmi podobnému a já samozřejmě zapomněla název (snad isospory něčeho (?). Jsem strašně moc ráda, že jsem nezůstala u léčby té naší původní vetky, která chtěla vehementně řešit průjem a přitom velkého mnohem více trápil ten krk, ucho, hlava. Bylo na něm vidět, jak jej to obtěžuje a zřejmě i bolí. Průjem je nepříjemný, ale přinejmenším jej netrápil tak, jako ta nemoc.
Kolik Vy vlastně máte toho zvířectva? Píšete o štěndu z útulku, o fence, o kočkách také často... Zřejmě žijete na venkově. Pokud bych měla ty možnost, také bych si pořídila psa. Ale, i když dnes už není nic výjimečného mít psa v paneláku (jen v našem je odhadem 10 psů a je tu cca 50 bytů), tak bych na něj neměla čas kvůli práci a to by bylo vůči psovi velmi nefér. Tak ať se Vám i všem čtyřnožcům daří a hlavně ať nejsou nemocní!
Ještě - napadá Vás o jakého parazita by mohlo jít (jak o něm píšu v tomto příspěvku)?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Můj kocour měl v necelých pěti měsících 4 kila ale je pravda, že jeho bráška byl o polovinu menší, než můj kocour.Vzala jsem si největšího z vrhu, dneska je mu 5 let, má 7 kiko je hrosně dlouhej ale hubenej..Oni tedy tyhle kočky tak mají vypadat.Takže mi připadá normální ta váha vašeho kocourka...nebude z největších ale je možný, že to ještě dožene.Hlavně, aby netloustl...Tady je foto mýho kocoura, když mu byly 4, 5 měsíce...

"Waneso", tak ten můj malý kocour je v tuto chvíli již cca o měsíc starší než ten Váš orientálec na té fotce v tomto vlákně a přijde mi, že je dvakrát tak velký . Ale nemám žádné špatné myšlenky stran malého. Jednak je opravdu hodně při chuti , a zadruhé velký, když jsem si jej brala ve stejném věku, tak vážil tuším 1.9 kg - byl vysoký, nohatý a neskutečně vychrtlý - jak z koncentráku. A dnes mi jej vet pochválil, byla jsem na něj pyšná , řekl, že je jednak krasavec a jednak, že prý "to je pořádný kus chlapa". Váhou se blíží 6kg (!) a to jde o obyčejného moura (kočku evropskou), ale není vůbec obézní - je opravdu hodně vysoký, teď už i dlouhý a atletické postavy. A vy zkušenější píšete, že kočky mohutní i do 3 - 4 let, tak kéž by ještě zmohutněl - to proto, že se mi urostlí kocouři líbí .
Mějte se fajn! A i Vám moc díky za cenné rady!

fikovnice napsal(a):
Já v to pevně věřím. On velký byl vždy velmi mírný (to jsem už psala) a snad to napadání malého bylo (a ještě občas je) způsobeno spíše tím, že nerozezná míru hry, tj, že má proti sobě o hodně menšího "protivníka".
Tak před chvílí návrat od vetů. Velký dostal poslední injekci ATB a pan dr. řekl, že do záznamu píše, že se kocour uzdravil a "Léčba ukončena". To mi přišlo po té šňůře samé smůly a neštěstí jako taková skoro symbolická věta. Je tedy pravdou, že jsem ještě pro oba dostala již v inj. stříkačkách připravený roztok na ten jejich průjem a za 3 dny jej mám oběma naaplikovat (perorálně - to zase bude boj ). Ptala jsem se, zda jde o přípravek proti girardiím, a bylo mi řečeno, že proti něčemu velmi podobnému a já samozřejmě zapomněla název (snad isospory něčeho (?). Jsem strašně moc ráda, že jsem nezůstala u léčby té naší původní vetky, která chtěla vehementně řešit průjem a přitom velkého mnohem více trápil ten krk, ucho, hlava. Bylo na něm vidět, jak jej to obtěžuje a zřejmě i bolí. Průjem je nepříjemný, ale přinejmenším jej netrápil tak, jako ta nemoc.
Kolik Vy vlastně máte toho zvířectva? Píšete o štěndu z útulku, o fence, o kočkách také často... Zřejmě žijete na venkově. Pokud bych měla ty možnost, také bych si pořídila psa. Ale, i když dnes už není nic výjimečného mít psa v paneláku (jen v našem je odhadem 10 psů a je tu cca 50 bytů), tak bych na něj neměla čas kvůli práci a to by bylo vůči psovi velmi nefér. Tak ať se Vám i všem čtyřnožcům daří a hlavně ať nejsou nemocní!
Ještě - napadá Vás o jakého parazita by mohlo jít (jak o něm píšu v tomto příspěvku)?

Jj, určitě se to časem zlepší. ;)

Tak to je fajn zpráva. Hlavně, že je velkému už dobře. Je pravda, že ne vždy se dá vetovi věřit no. Je to teda smutné, ale je to tak no... ale tak hlavně, že už je to ok.

Nooo, hodně. Máme 7 psů (od 5 měsíců po téměř 13 let,2 z toho z útulku), koček máme celkem 10 (5 bytových a 5 venkovních myšilovek, mmj. i kocoura z útulku, o kterém jsem psala ve vláknu o váze kocoura), k tomu ještě andulky, miniovečky, pískomily, zakrslého králíka,2 morčata a drůbež (slípky, kačeny, perličky). Takže se vskutku nenudíme. :) Jinak máte pravdu, jsme na vesnici - cca 20 km za Prahou. Já bych v bytě ve městě asi nevydržela...nebo by byl byt od podlahy ke stropu plný zvířat.

Jé, teď koukám, že jsme na tom vlákně o váze kocourka. Jsem myslela, že na tom druhém (kocour sám doma).

lavacca napsal(a):
Jj, určitě se to časem zlepší. ;)

Tak to je fajn zpráva. Hlavně, že je velkému už dobře. Je pravda, že ne vždy se dá vetovi věřit no. Je to teda smutné, ale je to tak no... ale tak hlavně, že už je to ok.

Nooo, hodně. Máme 7 psů (od 5 měsíců po téměř 13 let,2 z toho z útulku), koček máme celkem 10 (5 bytových a 5 venkovních myšilovek, mmj. i kocoura z útulku, o kterém jsem psala ve vláknu o váze kocoura), k tomu ještě andulky, miniovečky, pískomily, zakrslého králíka,2 morčata a drůbež (slípky, kačeny, perličky). Takže se vskutku nenudíme. :) Jinak máte pravdu, jsme na vesnici - cca 20 km za Prahou. Já bych v bytě ve městě asi nevydržela...nebo by byl byt od podlahy ke stropu plný zvířat.

No tak to je tedy síla! Ale v tom pozitivním slova smyslu. Závidím, ale je to takové to přejícné závidění . A už se nedivím, že jste mnohem zkušenější než já.
Já mám možnost jezdit na chalupu - tam to neskutečně miluji, jenže po rozchodu s ex a úmrtí mámy je to takové...no, třeba teď v zimě se mi tam moc nechce. Jde o hospodářskou usedlost, opravdu obrovskou, ještě z 19. století, zdi jsou půlmetrové a než barák vytopím, tak abych se zase už vypravovala zpět do Brna. Ale mám od dnešních vetů už povolení vzít velkého na chalupu (kvůli jeho nemoci to předtím nešlo), tak přemýšlím trochu o zítřku - že by se vyběhal a hlavně si zalovil - to jsem také už někde dříve psala, že je takový myšilov, že mi nosil myši, i když tam leželo 15cm sněhu!
Zeptám se - u toho Vašeho kocourka z útulku - Vy jste se nepotýkala s nějakým onemocněním přineseným ještě z útulku? Ale ve Vašem případě asi - i kdyby ano - tak jste jej mohla oddělit. Alespoň takovou mám představu...

lavacca napsal(a):
Jé, teď koukám, že jsme na tom vlákně o váze kocourka. Jsem myslela, že na tom druhém (kocour sám doma).

No ony se ty vlákna už zase nějak propletly , ale věřím, že to není nějak výrazně na škodu. Rady stran váhy kocoura jsem zde již od vás všech dostala.

fikovnice napsal(a):
No tak to je tedy síla! Ale v tom pozitivním slova smyslu. Závidím, ale je to takové to přejícné závidění . A už se nedivím, že jste mnohem zkušenější než já.
Já mám možnost jezdit na chalupu - tam to neskutečně miluji, jenže po rozchodu s ex a úmrtí mámy je to takové...no, třeba teď v zimě se mi tam moc nechce. Jde o hospodářskou usedlost, opravdu obrovskou, ještě z 19. století, zdi jsou půlmetrové a než barák vytopím, tak abych se zase už vypravovala zpět do Brna. Ale mám od dnešních vetů už povolení vzít velkého na chalupu (kvůli jeho nemoci to předtím nešlo), tak přemýšlím trochu o zítřku - že by se vyběhal a hlavně si zalovil - to jsem také už někde dříve psala, že je takový myšilov, že mi nosil myši, i když tam leželo 15cm sněhu!
Zeptám se - u toho Vašeho kocourka z útulku - Vy jste se nepotýkala s nějakým onemocněním přineseným ještě z útulku? Ale ve Vašem případě asi - i kdyby ano - tak jste jej mohla oddělit. Alespoň takovou mám představu...

No jo, nějak se to za ta léta sešlo no. Ale co, beru to tak, že každý máme něco - někdo běhá na golf či tenis, apod. jiný zas doma zvířátkuje. :) Faktem zas je, že je to do práce, rychle z práce domů vše obstarat, atd. Žádná dovolená někde mimo domov, žádné posezení s přáteli (to už se musím fakt utrhnout jednou za čas), běhání po kinech, nákupech (i když to mě teda nijak nikdy nebralo :D), apod.

Jasný, to chápu. Jinak kocoura bych tam radši ještě nebrala, přece jen dostal ještě teď poslední ATB, takže se to v něm asi ještě trochu pere, ať třeba nenastydne (což teď se slabší imunitou by bylo hned).

Kocourka (Jeníčka :) jsem měla dík průjmu asi 10 dní od ostatních koček odděleného. Ono stejně teda nově příchozí už vždy dávám raději aspoň na ten týden do samostatného pokoje - za a) aby se sama kočka zklidnila, přece jen nové prostředí je pro kočky dost záhul, za b) aby si zvykla v klidu na mě (běžně se přijde 2.-3.den už sama pomazlit) a za c) pro případ, že by jim něco bylo, aby se to rovnou řešilo. Protože už jsem si takhle s kočkou přinesla blechy a jednou i svrab (což bylo u svrabu "sranda" za 2 tisíce, protože než jsem na to přišla, tak to chytily stávající naše kočeny - tak od té doby opravdu pečlivě odděluji, kdyby náhodou). A to prosím vše od kupovaných bytových koček! S "myšilovkami" jsem si nikdy nic nepřinesla - trochu ironie, na to jak všude píšou, že jsou venkovní kočky promořené nemocemi, atd.

Jinak Jeníček ač je z velkého státního útulku, krom průjmíku se kterým jsme si ho už vzala, neměl dosud žádný zdravotní problém. Jediný problém je u něj větší plachost, s tou už přišel a ač je u nás už 3,5 měsíce moc velká změna zatím nepřišla. Ale uvidíme. Dříve jsme si brali odrostlé kotě, co nebylo odmala omazlované a taky jí trvalo než si úplně navykla. I když u něj spíš jde o strach - asi ho někdo mlátil či co. Protože jak je už v náručí, povolí se a nechal by si líbit snad všechno - i sám od sebe ukazuje bříško, atd. takže je vidět, že spíš má špatné zkušenosti s odháněním než že by ho nikdo nemazlil. No, uvidíme. :)

Ani nevím, zda jsem sem už dávala jeho fotku, či ne. No, přikládám, ať se pokocháte, co za prdelku máme. :).

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

A aby to nebylo líto ostatním, tak aspoň naší nejstarší - v květnu bude mít 9 let. :) /teda nejstarší aspoň dle toho, co víme u čičin přesnou dobu narození - před 5 lety jsme si totiž vzali už dospělou číču - dle majitelky 4 letou, ale vzhledem k absenci zubů bych tipla, že už bude mít nyní přes 10 let.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

conie napsal(a):
Ahoj "fikovnice", psaly jsme si, když jste tehdy zvládala problém s odchodem maminky. Tedy, zdá se, že vás smůla skutečně pronásleduje. Doufejte, že jste si svůj díl vybrala už teď na celý letošní rok. Pokud jde o mladšího kocourka, máme doma kocoury 3, z toho 2 taky neměli nejlepší start do života. I když nás to překvapilo, kocouři (všichni kastráti) mohutněli až do 4 let. Takže vyčkejte, pokud mu chutná, vše dohoní. Přeji už taky nějakou radost a pozitivní události.

Ahoj "Conie", i Vám moc díky!
A co je to za krasavce na Vaší fotce? Jde o nějaké plemeno (promiňte, moc se v nich nevyznám)? Ale je to krasavec! Předpokládám, že jde o kocoura...?
Mějte se dobře a brzy zase tady se těším na sejití se u nějaké diskuse.

lavacca napsal(a):
No jo, nějak se to za ta léta sešlo no. Ale co, beru to tak, že každý máme něco - někdo běhá na golf či tenis, apod. jiný zas doma zvířátkuje. :) Faktem zas je, že je to do práce, rychle z práce domů vše obstarat, atd. Žádná dovolená někde mimo domov, žádné posezení s přáteli (to už se musím fakt utrhnout jednou za čas), běhání po kinech, nákupech (i když to mě teda nijak nikdy nebralo :D), apod.

Jasný, to chápu. Jinak kocoura bych tam radši ještě nebrala, přece jen dostal ještě teď poslední ATB, takže se to v něm asi ještě trochu pere, ať třeba nenastydne (což teď se slabší imunitou by bylo hned).

Kocourka (Jeníčka :) jsem měla dík průjmu asi 10 dní od ostatních koček odděleného. Ono stejně teda nově příchozí už vždy dávám raději aspoň na ten týden do samostatného pokoje - za a) aby se sama kočka zklidnila, přece jen nové prostředí je pro kočky dost záhul, za b) aby si zvykla v klidu na mě (běžně se přijde 2.-3.den už sama pomazlit) a za c) pro případ, že by jim něco bylo, aby se to rovnou řešilo. Protože už jsem si takhle s kočkou přinesla blechy a jednou i svrab (což bylo u svrabu "sranda" za 2 tisíce, protože než jsem na to přišla, tak to chytily stávající naše kočeny - tak od té doby opravdu pečlivě odděluji, kdyby náhodou). A to prosím vše od kupovaných bytových koček! S "myšilovkami" jsem si nikdy nic nepřinesla - trochu ironie, na to jak všude píšou, že jsou venkovní kočky promořené nemocemi, atd.

Jinak Jeníček ač je z velkého státního útulku, krom průjmíku se kterým jsme si ho už vzala, neměl dosud žádný zdravotní problém. Jediný problém je u něj větší plachost, s tou už přišel a ač je u nás už 3,5 měsíce moc velká změna zatím nepřišla. Ale uvidíme. Dříve jsme si brali odrostlé kotě, co nebylo odmala omazlované a taky jí trvalo než si úplně navykla. I když u něj spíš jde o strach - asi ho někdo mlátil či co. Protože jak je už v náručí, povolí se a nechal by si líbit snad všechno - i sám od sebe ukazuje bříško, atd. takže je vidět, že spíš má špatné zkušenosti s odháněním než že by ho nikdo nemazlil. No, uvidíme. :)

Ani nevím, zda jsem sem už dávala jeho fotku, či ne. No, přikládám, ať se pokocháte, co za prdelku máme. :).

No jo, to úplně chápu, že pořád běháte okolo zvířátek. Ale já to taky beru jako koníčka, a rozhodně lepšího než je třeba Vámi zmiňovaný golf .
Jeníček je krásnej, a zdá se mi, že má v genech něco z nějaké orientální kočky...? Ta dlouhá srst, anebo se pletu...? Přiznám se, že já znám v podstatě jen "kočku domácí", tedy "evropskou" .
S těmi parazity od bytových koček jste mě hodně překvapila. To by pak popíralo teorii "Koňadry", která psala, že aby se vyhnula nemocem, které bývají v útulcích, tak že by brala jen kotě od bytové kočky. U nás tedy ani jeden z kocourů neměl tady ty vnější parazity, a oba jsou z depozit. Ta FIPka - to byla taková nešťastná náhoda, že ji měl zrovna mnou vybraný kocourek. Jinak právě na to první depozitum nedám dopustit. Jednak jsme si s paní "sedly", jsme dodnes v kontaktu a jednak mají rodinný barák, přízemí komplet celé okupují kočky, ale absolutně žádný zápach, žádný nepořádek, a to jsem tam byla několikrát.
Píšete, že Jeníček měl průjem - to je snad osud všech těch útulkáčů. Měl jej i můj velký kocour a trvalo snad řádově týdny než jsme jej z toho dostali. A teď zas nové kotě. A tady se kloním k názoru, že ten průjem přeneslo na velkého. Takže s tím ještě musíme zabojovat.
Také jste mě hodně nahlodala stran výletu na chalupu. A přemýšlím, že máte asi pravdu. Jet hned druhý den po injekci ATB do zimy asi není nejlepší nápad. Samotnou mě překvapilo, že vet to ihned odsouhlasil, spíše jsem právě čekala, že to zamítne. Uvidím, možná pojedu sama - jen to bude opět v neděli jako minulý týden, tak kéž nenasněží a já zase něco neprovedu (mám na mysli to ťuknutí - ono opravdu škoda na autech bude spíše bagatelní; to jen majitel z toho dělal přímo katastrofu).
K tomu, že máte Jeníčka plachého, tak bych možná očekávala, že už plašší zůstane. Zrovna dnes jsem telefonovala s příbuznou, oni mají sedm koček, a několik z nich je plachých natolik, že se nenechají ani pohladit, ačkoli je mají již dlouho, pravidelně je krmí, na noc spávají ve sklepě. Ale holt asi nebyly odmala vymazlované. To já teď u nového přírůstku řeším opačný problém - zatím je beze změny "pejskovitost" kotěte, tj. kam se vrtnu, tam letí za mnou, v posteli zásadně se mnou a když zavolám velkého a malý je náhodou někde v jiné místnosti, tak přilítne jako uragán. Velký buď znechuceně odejde, anebo zaútočí, a přianám se, že to se mu ani nedivím. Pomalu se velký ani neprobojuje ke mně, k pomazlení se. Ale samozřejmě se snažím lásku rozdělovat mezi oba.
S tím stářím Vaší kočky, to se mi ještě nezdá až tak stará. Ale můj minulý kocour umřel ve 12 letech a posledních několik let postupně přicházel také o zuby a umřel už zcela bezzubý. Náš první kocour přišel už jako dospělý k nám (právě na tu chalupu) a byl s námi cca 18let. Pak odešel a už jsme jej nikdy neviděli. Ale ani v tom vysokém věku na umření rozhodně nevypadal. No a paní z druhého depozita, odkud je malý, mi říkala, že má 27-letou kočku - to se mi ani nechtělo věřit...
Tak ještě jednou přeji vše dobré - Vám i všem Vašim zvířátkům, a že jich tedy máte .

fikovnice napsal(a):
Ahoj "Conie", i Vám moc díky!
A co je to za krasavce na Vaší fotce? Jde o nějaké plemeno (promiňte, moc se v nich nevyznám)? Ale je to krasavec! Předpokládám, že jde o kocoura...?
Mějte se dobře a brzy zase tady se těším na sejití se u nějaké diskuse.

Ahoj "Fikovnice",
jsem ráda, že je váš kocourek zdravý a kluci spolu vycházejí lépe.
Zrzek na fotce je nekorunovaný král naší 4 členné kočičí smečky, obyčejný evropský kocour, kterého jsme před 7 lety dostali na trhu zadarmo. Je úžasný, velmi dobře rozumí, co po něm člověk chce, ale je to osobnost, takže si občas dělá co chce sám.
Přeji vám hezký víkend.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
No jo, to úplně chápu, že pořád běháte okolo zvířátek. Ale já to taky beru jako koníčka, a rozhodně lepšího než je třeba Vámi zmiňovaný golf .
Jeníček je krásnej, a zdá se mi, že má v genech něco z nějaké orientální kočky...? Ta dlouhá srst, anebo se pletu...? Přiznám se, že já znám v podstatě jen "kočku domácí", tedy "evropskou" .
S těmi parazity od bytových koček jste mě hodně překvapila. To by pak popíralo teorii "Koňadry", která psala, že aby se vyhnula nemocem, které bývají v útulcích, tak že by brala jen kotě od bytové kočky. U nás tedy ani jeden z kocourů neměl tady ty vnější parazity, a oba jsou z depozit. Ta FIPka - to byla taková nešťastná náhoda, že ji měl zrovna mnou vybraný kocourek. Jinak právě na to první depozitum nedám dopustit. Jednak jsme si s paní "sedly", jsme dodnes v kontaktu a jednak mají rodinný barák, přízemí komplet celé okupují kočky, ale absolutně žádný zápach, žádný nepořádek, a to jsem tam byla několikrát.
Píšete, že Jeníček měl průjem - to je snad osud všech těch útulkáčů. Měl jej i můj velký kocour a trvalo snad řádově týdny než jsme jej z toho dostali. A teď zas nové kotě. A tady se kloním k názoru, že ten průjem přeneslo na velkého. Takže s tím ještě musíme zabojovat.
Také jste mě hodně nahlodala stran výletu na chalupu. A přemýšlím, že máte asi pravdu. Jet hned druhý den po injekci ATB do zimy asi není nejlepší nápad. Samotnou mě překvapilo, že vet to ihned odsouhlasil, spíše jsem právě čekala, že to zamítne. Uvidím, možná pojedu sama - jen to bude opět v neděli jako minulý týden, tak kéž nenasněží a já zase něco neprovedu (mám na mysli to ťuknutí - ono opravdu škoda na autech bude spíše bagatelní; to jen majitel z toho dělal přímo katastrofu).
K tomu, že máte Jeníčka plachého, tak bych možná očekávala, že už plašší zůstane. Zrovna dnes jsem telefonovala s příbuznou, oni mají sedm koček, a několik z nich je plachých natolik, že se nenechají ani pohladit, ačkoli je mají již dlouho, pravidelně je krmí, na noc spávají ve sklepě. Ale holt asi nebyly odmala vymazlované. To já teď u nového přírůstku řeším opačný problém - zatím je beze změny "pejskovitost" kotěte, tj. kam se vrtnu, tam letí za mnou, v posteli zásadně se mnou a když zavolám velkého a malý je náhodou někde v jiné místnosti, tak přilítne jako uragán. Velký buď znechuceně odejde, anebo zaútočí, a přianám se, že to se mu ani nedivím. Pomalu se velký ani neprobojuje ke mně, k pomazlení se. Ale samozřejmě se snažím lásku rozdělovat mezi oba.
S tím stářím Vaší kočky, to se mi ještě nezdá až tak stará. Ale můj minulý kocour umřel ve 12 letech a posledních několik let postupně přicházel také o zuby a umřel už zcela bezzubý. Náš první kocour přišel už jako dospělý k nám (právě na tu chalupu) a byl s námi cca 18let. Pak odešel a už jsme jej nikdy neviděli. Ale ani v tom vysokém věku na umření rozhodně nevypadal. No a paní z druhého depozita, odkud je malý, mi říkala, že má 27-letou kočku - to se mi ani nechtělo věřit...
Tak ještě jednou přeji vše dobré - Vám i všem Vašim zvířátkům, a že jich tedy máte .

Jj, vypadá, že je mix mainské mývalí...ale kdoví. Prostě mixík. :)

Tak blechy si člověk může přitáhnout i z venku na psovi či od psa. Spíš mě překvapil ten svrab, ale kočky chodila i ven, takže to mohla chytit od nějaké tulačky. Kdoví no.

Navíc v depozitech proti těmhle parazitům rovnou dávají nově příchozím kočkám spot on (krásně na oboje zabírá Stronghold), takže by bylo trochu divné si z útulku přinést nějakého toho "černého pasažéra". :)

Dle paní z útulku to mohlo být jen dietní chybou, i když říkala, že přišel z průjmem, ale dostal se z něj a jak jsme pro něj jela, měl ho ráno zas. Nicméně spravila to jen dieta, na ATB nedošlo, takže to infekční nemohlo být.

Bylo by to asi lepší - zbytečně neriskovat. Beru to i dle sebe, že radši nejdu hnedka na dlouho ven, i když už je mi po nemoci lépe, aby se to zas nevrátilo.

Jo, to máte pravdu, asi trochu plašší zůstane navždy. Je pravdou, že se nejvíc nafixoval na mě, takže se mnou běhá jak pejsek, ale pokud přijde někdo z rodiny, tak uteče a kouká z povzdálí, co kdyby náhodou... jinak ke mě se vždy přižene, otírá se o nohy a chce do náruče( nejradši má, když mu dává pusinky na čelíčko, to si hrozně vždy užívá :). I polodivokou kočku jsme přeučili na to, že mazlení je fajn, tak snad i u něj to časem půjde lépe. Nejlépe se ochočuje skrz krmení a trpělivost. Ale jak pak většinou kočka okusí mazlení, už ho vyžaduje a je to ok. :) I když samozřejmě se najdou i výjimky - většinou takové, co buď odmala nikdo nemazlil či mají s člověk už špatnou zkušenost. Bohužel no. :/

Jo, to ona Bobinka vypadá pořád mladě. :) Fakt by ji člověk už skoro 9 let neřekl. Je fakt, že Čiky taky ne (to je ta asi starší), to až když se začne usmívat a člověk vidí, že ji chybí přední zoubky a špičák. Ale je šikovná - masa do ní padá stejně jako dřív. :D Akorát přemýšlím, jak pak dál s ní - asi bude muset jíst jen mletiny, aby se najedla.

Ono se u koček moc ten věk na první pohled odhadnout nedá. Většina jich vypadá do poslední chvíli skvěle. Známá měla 23 letou kočenu a vůbec bych ji ten věk netipovala. Tak 27 je hodně úctihodný věk. :) I bych tomu věřila, co jsem četla, tak nejstarší kocour měl 32 let, když odešel. I když většina koček se dožije těch 10-15 let no. Venkovní většinou teda o dost méně (zas je tam větší riziko nehod no).

Díky, loni jsme si snad to nejhorší vybrali a letos bude klid. I když to člověk u zvířat nikdy neví no. :) Vám i kocourkům taky vše nej do nadcházejících dnů.

Zrzek je krasavec.

Jinak naše Bobo (černobílá, viz výše) je taky z trhu. V březnu jsme po letech přišli o kocoura a v červnu na nás u vchodu na trhy koukala 3 koťátka - 2 tříbarevné a 1 černobílá - no, neodolali jsme a Bobo šla s náma. :).

conie napsal(a):
Ahoj "Fikovnice",
jsem ráda, že je váš kocourek zdravý a kluci spolu vycházejí lépe.
Zrzek na fotce je nekorunovaný král naší 4 členné kočičí smečky, obyčejný evropský kocour, kterého jsme před 7 lety dostali na trhu zadarmo. Je úžasný, velmi dobře rozumí, co po něm člověk chce, ale je to osobnost, takže si občas dělá co chce sám.
Přeji vám hezký víkend.

Já Vám také "Conie"!
Máte nádherná zvířata a ten zrzek se mi líbí nejvíc.
A pesanda - to je ta (ten), co jsem se už na něj jednou ptala, že?

lavacca napsal(a):
Jj, vypadá, že je mix mainské mývalí...ale kdoví. Prostě mixík. :)

Tak blechy si člověk může přitáhnout i z venku na psovi či od psa. Spíš mě překvapil ten svrab, ale kočky chodila i ven, takže to mohla chytit od nějaké tulačky. Kdoví no.

Navíc v depozitech proti těmhle parazitům rovnou dávají nově příchozím kočkám spot on (krásně na oboje zabírá Stronghold), takže by bylo trochu divné si z útulku přinést nějakého toho "černého pasažéra". :)

Dle paní z útulku to mohlo být jen dietní chybou, i když říkala, že přišel z průjmem, ale dostal se z něj a jak jsme pro něj jela, měl ho ráno zas. Nicméně spravila to jen dieta, na ATB nedošlo, takže to infekční nemohlo být.

Bylo by to asi lepší - zbytečně neriskovat. Beru to i dle sebe, že radši nejdu hnedka na dlouho ven, i když už je mi po nemoci lépe, aby se to zas nevrátilo.

Jo, to máte pravdu, asi trochu plašší zůstane navždy. Je pravdou, že se nejvíc nafixoval na mě, takže se mnou běhá jak pejsek, ale pokud přijde někdo z rodiny, tak uteče a kouká z povzdálí, co kdyby náhodou... jinak ke mě se vždy přižene, otírá se o nohy a chce do náruče( nejradši má, když mu dává pusinky na čelíčko, to si hrozně vždy užívá :). I polodivokou kočku jsme přeučili na to, že mazlení je fajn, tak snad i u něj to časem půjde lépe. Nejlépe se ochočuje skrz krmení a trpělivost. Ale jak pak většinou kočka okusí mazlení, už ho vyžaduje a je to ok. :) I když samozřejmě se najdou i výjimky - většinou takové, co buď odmala nikdo nemazlil či mají s člověk už špatnou zkušenost. Bohužel no. :/

Jo, to ona Bobinka vypadá pořád mladě. :) Fakt by ji člověk už skoro 9 let neřekl. Je fakt, že Čiky taky ne (to je ta asi starší), to až když se začne usmívat a člověk vidí, že ji chybí přední zoubky a špičák. Ale je šikovná - masa do ní padá stejně jako dřív. :D Akorát přemýšlím, jak pak dál s ní - asi bude muset jíst jen mletiny, aby se najedla.

Ono se u koček moc ten věk na první pohled odhadnout nedá. Většina jich vypadá do poslední chvíli skvěle. Známá měla 23 letou kočenu a vůbec bych ji ten věk netipovala. Tak 27 je hodně úctihodný věk. :) I bych tomu věřila, co jsem četla, tak nejstarší kocour měl 32 let, když odešel. I když většina koček se dožije těch 10-15 let no. Venkovní většinou teda o dost méně (zas je tam větší riziko nehod no).

Díky, loni jsme si snad to nejhorší vybrali a letos bude klid. I když to člověk u zvířat nikdy neví no. :) Vám i kocourkům taky vše nej do nadcházejících dnů.

Děkuju moc!
Jen taková poznámka, jak budete řešit stravu, až kočenda přijde o všechny zuby. Také jsem přemýšlela u minulého kocoura a přád se skoro modlila za zbývajících pár. Pak mu vypadaly všechny a vetka řekla, že je to takto lepší, než aby měl záněty z těch trosek zubů, co měl. No a víte jak to bylo s jídlem dál? Žádnou velkou změnu jsme nedělali, samozřejmě když byly velké kousky třeba masa, tak se nakrájely na menší, ale on zkrátka začal jídlo - sousta polykat vcelku a vůbec nevypadal, že by mu to nějak výrazně vadilo. Takže třeba to tak u vás bude také tak.
U nás je právě "veselo" - velký šikanuje malého, honí ho a zase to přehání. Takže teď už jsem na něj musela zařvat - už to bylo fakt moc.

fikovnice napsal(a):
Děkuju moc!
Jen taková poznámka, jak budete řešit stravu, až kočenda přijde o všechny zuby. Také jsem přemýšlela u minulého kocoura a přád se skoro modlila za zbývajících pár. Pak mu vypadaly všechny a vetka řekla, že je to takto lepší, než aby měl záněty z těch trosek zubů, co měl. No a víte jak to bylo s jídlem dál? Žádnou velkou změnu jsme nedělali, samozřejmě když byly velké kousky třeba masa, tak se nakrájely na menší, ale on zkrátka začal jídlo - sousta polykat vcelku a vůbec nevypadal, že by mu to nějak výrazně vadilo. Takže třeba to tak u vás bude také tak.
U nás je právě "veselo" - velký šikanuje malého, honí ho a zase to přehání. Takže teď už jsem na něj musela zařvat - už to bylo fakt moc.

Jo, tak to ona už teď ne vždy kouše. No, uvidíme, jak ji to půjde, případně budeme přímo pro ní krájet na menší. Taky možnost. :).

Fíkovnice, k Vašemu příspěvku někde výše. Podle mě se jedná o hru, ze strany velkého kocoura možná drsnější, ale hru. Pokud by se nesnášeli, malý by se velkého stranil a "neútočil" na něj.
Kočečí nepřátelství se projevuje hlavně skučením a prskáním. útok následuje až po té a to ne pokaždé. Většinou pak kočky stočí pohled na druhou stranu a odplíží se od sebe. Samozřejmě že tyto hlasové projevy se mohou vyskytnout i při hře. Pokud ho ale velký olizuje, tak se jedná o hru.

Fikovnice: už delší dobu se Vás chci na něco zeptat: kdesi jste tady psala, že s kocourem jezdíte na chalupu, kde se kocourovi líbí, protože lítá po venku. Pořád mě nejde na rozum, jak ho v neděli odpoledne přesvědčíte, že ho chytíte, abyste jela domů?! Moje kočky přijdou jen když chtějí, většinou tedy, když si myslí, že by mohly dostat něco k žrádlu. Ale často jsou někde na lovu, široko daleko je nevidím, tak mě asi ani neslyší, že je volám. Dokonce jedna z mých koček je chronická tulačka (vykastrovaná!) a od jara do podzimu zmizí třeba na týden, na dva, ale jednou nebyla doma i 6 týdnů. Mockrát jsem ji už v duchu pochovala, ale zatím vždycky přišla. A potvora prospěchářská teď v zimě je doma každý den. Ono ani se psy to není někdy jednoduché. Když mám jen omezený čas a vím, že třeba za hodinu MUSÍM někam odjet, tak je raději venku ani nepustím z vodítka. Protože představa, že podle zákona schválnosti zrovna teď zdrhnou za zvěří a já budu muset na ně čekat, když už mám být úplně někde jinde, tak ta je na infarkt. A když si představím kočku, že bych se jako mohla spolehnout, že přijde, kdy já potřebuji, tak to si neumím představit už vůbec. Tak jak to děláte?

koňadra napsal(a):
Fikovnice: už delší dobu se Vás chci na něco zeptat: kdesi jste tady psala, že s kocourem jezdíte na chalupu, kde se kocourovi líbí, protože lítá po venku. Pořád mě nejde na rozum, jak ho v neděli odpoledne přesvědčíte, že ho chytíte, abyste jela domů?! Moje kočky přijdou jen když chtějí, většinou tedy, když si myslí, že by mohly dostat něco k žrádlu. Ale často jsou někde na lovu, široko daleko je nevidím, tak mě asi ani neslyší, že je volám. Dokonce jedna z mých koček je chronická tulačka (vykastrovaná!) a od jara do podzimu zmizí třeba na týden, na dva, ale jednou nebyla doma i 6 týdnů. Mockrát jsem ji už v duchu pochovala, ale zatím vždycky přišla. A potvora prospěchářská teď v zimě je doma každý den. Ono ani se psy to není někdy jednoduché. Když mám jen omezený čas a vím, že třeba za hodinu MUSÍM někam odjet, tak je raději venku ani nepustím z vodítka. Protože představa, že podle zákona schválnosti zrovna teď zdrhnou za zvěří a já budu muset na ně čekat, když už mám být úplně někde jinde, tak ta je na infarkt. A když si představím kočku, že bych se jako mohla spolehnout, že přijde, kdy já potřebuji, tak to si neumím představit už vůbec. Tak jak to děláte?

Ráda odpovím "Koňadro". On ten náš vykastrovaný kocour není extra toulavý. Je třeba celou noc pryč, ale na zavolání třeba někdy k ránu se ukáže a buď se chce jít ohřát a najíst, anebo jen kolem mě proběhne (asi se mi nahlásí, že žije ) a dál se vydá na své lovy myší.
ALE: problém, o němž píšete - chytit jej těsně před odjezdem domů, tak ten se už několikrát vyskytl a v poslední době (hlavně v létě) se stupňoval. Kocour moc dobře věděl a pochopil, že když jsem začala nosit věci do auta, tak že se jede zpět a někam se schoval (obvykle někde velmi blízko, ale potvora nevydal ani hlásku). Když jsem v létě byla na chalupě s mámou a toto se stalo, tak na poslední chvíli byla změna programu - máma zůstala na chalupě a já jela do Brna za povinnostmi sama (tím, že máma byla už důchodkyně, tak na chalupě mohla zůstat, i když nerada). Po smrti mámy se mi to tuším už také stalo - musela jsem být v práci přesně na čas, jinak by byl průšvih, takže nezbylo než odjet bez kocoura a odpoledne jsem pro něj jela zpět. To už čekal hladový a vymrzlý někde u dveří. Pak jsme to ještě s mámou měly už vychytané tak, že v předstihu před odjezdem jsme kocoura zavolaly (je výhoda, že pokud je tento kocour v doslechu, tak přijde) a zavřely do nějaké místnosti. V přepravce do Brna pak celou cestu prokvílel, ačkoli cestou z Brna na chalupu ani nepípl .
Takže tak. Dá se říct odhadem, že tak asi v 70 - 80 procentech na zavolání přijde, já jej zavřu a v pohodě odjedeme (teda v pohodě ne, on v přepravce nadává, že se jede zpět ), když si postaví hlavu, tak to řeším výše popsaným způsobem. S minulým kocourem to moc praktikovat nešlo, nebyl vykastrovaný a třeba i několik dní nepřišel. Když nepřišel asi 3týdny, strašně jsem jej obrečela (byl hlavně můj a 12 let není krátká doba). Ale napadlo mě vylepit všude možně plakátky, jestli ho někdo neviděl s poměrně hodně vysokou nabídkou odměny. Asi po 3 dnech se přihlásil jakýsi kluk, že v jiné vesnici u jeho babičky je podobný kocour. Vzpomínám si, že jsme s mámou v jedenáct v noci sedly do auta a jely tam (je to 50km), paní nám ochotně kočky ukázala (bylo jich tam snad 7 nebo 8), ale náš tam nebyl. Takže jsme se smutně chystaly k odjezdu zpět a mě ještě napadlo do noci zavolat jeho jméno. Na to, co se pak stalo, nikdu nezapomenu. Bylo to jak výjev z jiného světa. Byl úplněk a na silnici (uprostřed!) se najednou ze tmy vyloupla postavička kocoura, která se blížila ke mně. Uvěřila jsem, že je to on, až když jsem jej měla v náručí. Do této vesnice se NIKDY předtím nezatoulal. Přízračná byla i ta náhoda, že se ozval ten kluk, jinak bych do té vesnice nejela (takže i když nechtěl, vnutila jsem mu aspoň část peněz). Od oné události se ale chování kocoura změnilo a to jsem psala ještě na starých diskusích - jednak začal do zmíněné vesnice utíkat pravidelně (vetka ex post pravila, že tam možná šel umřít), začal chřadnout a nakonec byl uspán kvůli selhání ledvin - bohužel ve velmi zbědovaném stavu.

ladd napsal(a):
Fíkovnice, k Vašemu příspěvku někde výše. Podle mě se jedná o hru, ze strany velkého kocoura možná drsnější, ale hru. Pokud by se nesnášeli, malý by se velkého stranil a "neútočil" na něj.
Kočečí nepřátelství se projevuje hlavně skučením a prskáním. útok následuje až po té a to ne pokaždé. Většinou pak kočky stočí pohled na druhou stranu a odplíží se od sebe. Samozřejmě že tyto hlasové projevy se mohou vyskytnout i při hře. Pokud ho ale velký olizuje, tak se jedná o hru.

Děkuju moc za reakci na moji zmínku "hrátek" kocourů. Víte, já jsem pořád trochu na vážkách, jak to mezi nimi je. Píšete, že "pokud by se nesnášeli, malý by se velkého stranil a "neútočil" na něj." Ono to ale tak bohužel téměř je. Respektive malý zaútočí jen v minimu případů, většinou když je hodně rozdováděný - umí si hrát sám s hračkami, co mám po velkém.
Zato velký na malého velmi rád číhá - dnes to bylo několikrát - oči rozšířené jak tenisáky, přikrčený, ocasem nervózně mrská a pak výpad. To vše by mi přišlo OK, kdyby pak malý nezačal ječet, jak když jej na nože bere. Možná, že ječí už nějak preventivně, protože opravdu žádný šrám jsem mu nenašla. Těžko říct. No a nejenom ječí - mňouká, ale i vrčí.
Pak je zase situace, že např. ležím v posteli, přivolám velkého jeho jménem, aby se přišel pomazlit, ten přijde, ale vzápětí se odněkud přiřítí obrovskou rychlostí malý a v podstatě velkého "vytlačí" z jeho pozice. Na tuto situaci v poslední době velký již několikrát zareagoval výpadem spojeným třeba ze "shozením" malého z postele (nemám na mysli, že by žuchl na zem jak pytel, ale musí holt seskočit). Jenže...v této situaci se velkému nedivím.
Do jejich šarvátek nezasahuji, vyjma toho, co píšu výše, když malý začne vrčet, naříkavě mňoukat, schovávat se. To na velkého zakřičím, nebo si stoupnu mezi ně.
Kocoury jsem už měla, ale dva pospolu ještě ne, tedy se stále učím. Takže moc děkuji za Váš příspěvek. K tomu olizování - to udělal velký zatím jen asi třikrát (samozřejmě nevím, co se děje, když nejsem doma). Jak jsem už někde psala, zatím mezi nimi není žádná láska a možná ani nebude. V některých situacích velký malého toleruje - např. u jídla se nechá klidně vystrnadit. Ale v těch jiných situacích - nevím, co si o tom mám myslet. Ale chtěla bych říct, že to nevnímám jako nějakou tragédii. Spíš se opravdu učím etologii koček...ono je např. zajímavé, že malý co se zvuků týká, tak jen vrká - nejvíce na mě - při pohlazení, zavolání, u krmení a možná nejvíc, když mu "nabídnu" si s ním pohrát. Ještě jsem jej snad neslyšela vyprodukovat normální mňouknutí (nepočítám to mňaučení, když je lapen velkým). Už jste se s tím setkal? Přijde mi to zvláštní, až legrační - prostě je to v tomto ohledu takový "holubokocour" .

Fikovnice: pak ještě přemýšlím nad tím, jestli to pro toho kocoura není trápení. Na chalupě je mu pochopitelně dobře, ale potom jej odvezete do bytu a tam ven nesmí. Vždycky si představuji tu situaci, že někdo chytí toulavou kočku u popelnic a potom ji dá do útulku - jak to zvíře musí trpět, když místo svobody je najednou na 2m2, víc na něj nezbyde, protože kolem je spousta dalších koček. Už i kvůli těm dalším kočkám (se všemi se určitě nekamarádí) musí být ve stresu. Já si to vždycky tak představuji, že prostě musí trpět. Proto jsem vždycky striktně dodržovala to, že domácí kočky NIKDY nebyly venku z bytu. Od kotěte prostě byly jen v bytě. Neznaly svobodu, nevěděly, co to je, tak nemohly trpět, že to nemají. A ony se v podstatě opravdu bály vystrčit z baráku nos. Koupila jsem jednou kočku vychovanou v bytě, ale koupila jsem ji na ven. Trvalo dlouho než se naučila. Nejprve trvalo snad týden než se odvážila vylézt z baráku, nejprve tak na 1 m ode dveří, ale při každém závanu větru zdrhla domů do bezpečí. Pak se odvážila dál, ale našlapovala s roztaženými prsty po trávě jakoby šla po vodě, vylézt na strom se odvážila tak za měsíc... nakonec se naučila i chytat myši a myslím, že kdybych ji potom zavřela do bytu, tak by byla už nešťastná. Uvažovala jste někdy o tom takto? Já, kdybych vozila kocoura na chalupu, asi bych ho na té chalupě prostě ven nepouštěla. Já vím, že to myslíte dobře - aby si kocour užil, ale sama píšete, že cestu domů prokvílí. Ještě bych se taky bála, že o kocoura, který lítá po venku, přijdu, nebo si dotáhne domů nějakou nemoc.

koňadra napsal(a):
Fikovnice: pak ještě přemýšlím nad tím, jestli to pro toho kocoura není trápení. Na chalupě je mu pochopitelně dobře, ale potom jej odvezete do bytu a tam ven nesmí. Vždycky si představuji tu situaci, že někdo chytí toulavou kočku u popelnic a potom ji dá do útulku - jak to zvíře musí trpět, když místo svobody je najednou na 2m2, víc na něj nezbyde, protože kolem je spousta dalších koček. Už i kvůli těm dalším kočkám (se všemi se určitě nekamarádí) musí být ve stresu. Já si to vždycky tak představuji, že prostě musí trpět. Proto jsem vždycky striktně dodržovala to, že domácí kočky NIKDY nebyly venku z bytu. Od kotěte prostě byly jen v bytě. Neznaly svobodu, nevěděly, co to je, tak nemohly trpět, že to nemají. A ony se v podstatě opravdu bály vystrčit z baráku nos. Koupila jsem jednou kočku vychovanou v bytě, ale koupila jsem ji na ven. Trvalo dlouho než se naučila. Nejprve trvalo snad týden než se odvážila vylézt z baráku, nejprve tak na 1 m ode dveří, ale při každém závanu větru zdrhla domů do bezpečí. Pak se odvážila dál, ale našlapovala s roztaženými prsty po trávě jakoby šla po vodě, vylézt na strom se odvážila tak za měsíc... nakonec se naučila i chytat myši a myslím, že kdybych ji potom zavřela do bytu, tak by byla už nešťastná. Uvažovala jste někdy o tom takto? Já, kdybych vozila kocoura na chalupu, asi bych ho na té chalupě prostě ven nepouštěla. Já vím, že to myslíte dobře - aby si kocour užil, ale sama píšete, že cestu domů prokvílí. Ještě bych se taky bála, že o kocoura, který lítá po venku, přijdu, nebo si dotáhne domů nějakou nemoc.

Ano, mockrát jsem nad tím přemýšlela, opravdu hodněkrát. Vím, že tam to velký miluje nejvíc - venku na chalupě. Bylo to opravdu dilema - zda jej tam začít vozit. A teď, když jsme tam, tak tráví opravdu hodně času venku. Cesta zpět do Brna bývá hrozná a tuším, že to je kvůli tomu, že by chtěl zůstat tam. Jenže - alespoň si to o něm myslím - on je velký přizpůsobivý. Někdy první den v Brně ještě mňoukne u dveří, ale od dalšího dne si zase navykne na doma (co mu také jiného zbývá; ale měli jsme venkovní kočky, které když jsme zkoušeli zavřít, tak spustili takovej randál a vše by v bytě snad porozbíjeli). Teď už jsme na chalupě nebyli snad dva měsíce a už je z něj zase bytový kocour. Víte, to pořízení malého bylo i z tohoto důvodu - aby se nenudil, aby měl kamaráda, aby si spolu vyhráli.
A takovou malou náplast chystám ještě v tom smyslu, že až vyřídím důležitější věci, tak se chystám zasíťovat balkón, aby mohli v Brně alespoň tam.
Ale máte pravdu v tom, že nesouhlasím s odchutem toulavých koček a zavřením je do alých prostor, maximálně vykastrovat a opět vypustit do téže lokality.
Ještě mi přijde zajímavé to s tou bytovou kočkou jak popisujete, že se bála venku. Velký byl také jen domácí depozitní kocour. Když jsme jej poprvé vzali na chalupu a vypustili, tak asi první, co bylo, že vyšplhal na strom - na jeden, na druhý, na třetí...a najednou nemohl dolů - tak po žebříku pro něj, ale za chvíli zase, takže ten jako by žil venku od mala...

koňadra napsal(a):
Fikovnice: pak ještě přemýšlím nad tím, jestli to pro toho kocoura není trápení. Na chalupě je mu pochopitelně dobře, ale potom jej odvezete do bytu a tam ven nesmí. Vždycky si představuji tu situaci, že někdo chytí toulavou kočku u popelnic a potom ji dá do útulku - jak to zvíře musí trpět, když místo svobody je najednou na 2m2, víc na něj nezbyde, protože kolem je spousta dalších koček. Už i kvůli těm dalším kočkám (se všemi se určitě nekamarádí) musí být ve stresu. Já si to vždycky tak představuji, že prostě musí trpět. Proto jsem vždycky striktně dodržovala to, že domácí kočky NIKDY nebyly venku z bytu. Od kotěte prostě byly jen v bytě. Neznaly svobodu, nevěděly, co to je, tak nemohly trpět, že to nemají. A ony se v podstatě opravdu bály vystrčit z baráku nos. Koupila jsem jednou kočku vychovanou v bytě, ale koupila jsem ji na ven. Trvalo dlouho než se naučila. Nejprve trvalo snad týden než se odvážila vylézt z baráku, nejprve tak na 1 m ode dveří, ale při každém závanu větru zdrhla domů do bezpečí. Pak se odvážila dál, ale našlapovala s roztaženými prsty po trávě jakoby šla po vodě, vylézt na strom se odvážila tak za měsíc... nakonec se naučila i chytat myši a myslím, že kdybych ji potom zavřela do bytu, tak by byla už nešťastná. Uvažovala jste někdy o tom takto? Já, kdybych vozila kocoura na chalupu, asi bych ho na té chalupě prostě ven nepouštěla. Já vím, že to myslíte dobře - aby si kocour užil, ale sama píšete, že cestu domů prokvílí. Ještě bych se taky bála, že o kocoura, který lítá po venku, přijdu, nebo si dotáhne domů nějakou nemoc.

Také mě napadá, že pokud bychom zapátraly, tak tady někde najdeme diskusi, kde najdeme toto téma - ptala jsem se tam, co si lidi myslí o tom, že velký bývá na chalupě venku a pak je zase bytový. A vím, že mi tam kdosi odpovídal, ať mu tu možnost být někdy venku určitě neberu, že to dělají také tak. Vozí kočky na chalupu, ty už se těší jak se začne chystat přepravka a pak se z nich zase stanou kočky bytové a těší se (?) zpět. Je to asi složitá otázka.

Fikovnice: asi máte pravdu, bude to kus od kusu jak si ta kočka zvykne (nebo nezvykne) na určitý režim. To zasíťování balkónu je určitě dobrá věc. A jak to budete teď dělat se dvěma kocoury - budou oba jezdit na chalupu a běhat po venku? Já si vzpomínám, že kdysi před 40 lety měli jedni lidi v paneláku v Brně siamského kocoura. Před panelákem měli takový trávníček a tam toho kocoura vždycky přivázali ke kolíku - měl kšandy a vodítko, tak tam většinou seděl na cca 2m2 a pozoroval okolí, lidi, co chodili kolem, občas žral trávu. Majitelé tam s ním nebyli, asi ho kontrolovali z okna. Dnes by tohle provozovat nemohli, při dnešní koncentraci psů (a neukázněných psů, kteří si běhají kde chtějí bez kontroly majitele) by asi brzy bylo po kocourovi.

koňadra napsal(a):
Fikovnice: asi máte pravdu, bude to kus od kusu jak si ta kočka zvykne (nebo nezvykne) na určitý režim. To zasíťování balkónu je určitě dobrá věc. A jak to budete teď dělat se dvěma kocoury - budou oba jezdit na chalupu a běhat po venku? Já si vzpomínám, že kdysi před 40 lety měli jedni lidi v paneláku v Brně siamského kocoura. Před panelákem měli takový trávníček a tam toho kocoura vždycky přivázali ke kolíku - měl kšandy a vodítko, tak tam většinou seděl na cca 2m2 a pozoroval okolí, lidi, co chodili kolem, občas žral trávu. Majitelé tam s ním nebyli, asi ho kontrolovali z okna. Dnes by tohle provozovat nemohli, při dnešní koncentraci psů (a neukázněných psů, kteří si běhají kde chtějí bez kontroly majitele) by asi brzy bylo po kocourovi.

No to je tedy vychytané s tím kocourem u kolíku...ale moc se mi to nelíbí. Jasně, že by to dnes nešlo, ale i tak - bylo by mi jej líto. Buď úplně ven nebo doma.
Jinak ta nemoc velkého mi paradoxně zahrála do not - že teď nejezdíme na chalupu, tak se oddaluje i seznámení malého s venkem, chci ho tam také pouštět. Jenže on je spíš pes než kočka - drží se mě tak, že už úplně vystrnadil velkého, pořád jen při mně. Strach budu mít, ale ne tak velký, jako tehdy - on velký byl takový divý lítat po venku od mala - jak jsme jej na té chalupě poprvé vypustili...
Uvidím...
Teď OT - dnes mi bude volat notář, a protože máma nenechala závěť, ale také na mě nepřevedla byt aj., tak mě čeká strašně moc vyřizování a známými jsem byla varovaná, že jsou JUDr. jako supi - že budu platit hrozné daně - je mi z toho ze všeho nanic .

Fikovnice: mě se ten způsob "venčení" kocoura taky moc nelíbí, ale ten kocour s tím byl asi tak nějak smířený, protože na tom vodítku nedělal žádné divadlo. Prostě jen seděl a koukal. Ostatně bytové kočky taky vydrží sedět hodiny za oknem a koukat na ulici. OT - vyřizování pozůstalosti Vám nezávidím, nedávno jsem to absolvovala, záleží na tom, kolik bude dědiců. Jestli jste sama, tak to nemusí být tak dramatické a může to být rychlé. Odměna notáře se vypočítává ze zůstavitelova majetku - viz http://www.nkcr.cz/doc/pravnipredpisy/Not_tarif_od_1.1.2014.pdf. U Vás asi nejvyšší položkou bude byt, chalupa... což zřejmě bude pár desítek tisíc (za poplatek). Jsme sice na kočkách, ale neodpustím si poznámku na adresu našeho zlodějského státu. Rodiče se celý život haplasí, aby něco vybudovali (z již několikrát zdaněných peněz) a nakonec stát chce zase peníze! Nejhorší potom je obíhat všechny ty instituce - přepis nemovitostí, finanční úřad, pokud maminka měla na sebe inkaso, telefon, účet... Přeji pevné nervy!

koňadra napsal(a):
Fikovnice: mě se ten způsob "venčení" kocoura taky moc nelíbí, ale ten kocour s tím byl asi tak nějak smířený, protože na tom vodítku nedělal žádné divadlo. Prostě jen seděl a koukal. Ostatně bytové kočky taky vydrží sedět hodiny za oknem a koukat na ulici. OT - vyřizování pozůstalosti Vám nezávidím, nedávno jsem to absolvovala, záleží na tom, kolik bude dědiců. Jestli jste sama, tak to nemusí být tak dramatické a může to být rychlé. Odměna notáře se vypočítává ze zůstavitelova majetku - viz http://www.nkcr.cz/doc/pravnipredpisy/Not_tarif_od_1.1.2014.pdf. U Vás asi nejvyšší položkou bude byt, chalupa... což zřejmě bude pár desítek tisíc (za poplatek). Jsme sice na kočkách, ale neodpustím si poznámku na adresu našeho zlodějského státu. Rodiče se celý život haplasí, aby něco vybudovali (z již několikrát zdaněných peněz) a nakonec stát chce zase peníze! Nejhorší potom je obíhat všechny ty instituce - přepis nemovitostí, finanční úřad, pokud maminka měla na sebe inkaso, telefon, účet... Přeji pevné nervy!

Také se všem omlouvám za OT. Reaguji na "Koňadru": máte pravdu, náš stát, resp. právníci jsou cháska, můj kamarád je nazval supy s tím, že mě finančně budou sdírat z kůže. Byt na mámu, garáž na mámu, chalupa naštěstí na mě. Do toho info, že v út URČITĚ zavolají, já jak píp čekám na telefonu, je čtvrtek a nic. Je to zlodějina, přesně jak píšete - to bylo hlavně v případě táty - ten naši rodinu nejvíce zaopatřoval. dřel se, pak přišla ta nejkrutější nemoc, v jeho případě i nejkrutější smrt jakou si vůbec umím představit (umíral při PLNÉM vědomí se stovkami metastáz v celém těle, se zlomeninami, s "vodou" na plicích, jediné, co nebylo zasaženo, byl mozek!).
Teď jen asi 35 tis. Kč mě teď stál pohřeb mámy, moc jsem si přála, aby se jí ten pohřeb líbil (věřím, že její duše tam byla a vnímala, jak hezké to bylo). V případě táty ještě existoval jakýsi státní příspěvek na pohřeb.
No a najednou, jako v těchto věcech totálně neznalá, se dozvím, že budu platit řádově desetitisíce notářovi. Jsem jediná pozůstalá, jediná dědička, ale proč mám, proboha, platit takové peníze?!
Ještě jednou všem omluva za OT.
Jinak velký je už uzdravený až moc, malého prohání, číhá na něj. Ale jedna zvláštnost zůstala - malému se už upravila (asi změnou stravy z depozitní na kvalitnější) stolice, kdežto velký stále průjmuje. Ne nějak tragicky - že by šel x-krát za den, ale normální to zatím není. No a dostat do něj pastu Probicol-H, to je také boj. Do malého to jde snadněji, tak proto možná u něj ta úprava stolice šla celkem rychle.
Zapomněla jsem, "Koňadro", poděkovat za odkaz. Kouknu, jen jsem vážně hodně znechucená zlodějinami, které se zde dějí snad na všech úrovních...

Dějte mu pastu PROBICAN - ta kočkám chutná.

fikovnice napsal(a):
Také se všem omlouvám za OT. Reaguji na "Koňadru": máte pravdu, náš stát, resp. právníci jsou cháska, můj kamarád je nazval supy s tím, že mě finančně budou sdírat z kůže. Byt na mámu, garáž na mámu, chalupa naštěstí na mě. Do toho info, že v út URČITĚ zavolají, já jak píp čekám na telefonu, je čtvrtek a nic. Je to zlodějina, přesně jak píšete - to bylo hlavně v případě táty - ten naši rodinu nejvíce zaopatřoval. dřel se, pak přišla ta nejkrutější nemoc, v jeho případě i nejkrutější smrt jakou si vůbec umím představit (umíral při PLNÉM vědomí se stovkami metastáz v celém těle, se zlomeninami, s "vodou" na plicích, jediné, co nebylo zasaženo, byl mozek!).
Teď jen asi 35 tis. Kč mě teď stál pohřeb mámy, moc jsem si přála, aby se jí ten pohřeb líbil (věřím, že její duše tam byla a vnímala, jak hezké to bylo). V případě táty ještě existoval jakýsi státní příspěvek na pohřeb.
No a najednou, jako v těchto věcech totálně neznalá, se dozvím, že budu platit řádově desetitisíce notářovi. Jsem jediná pozůstalá, jediná dědička, ale proč mám, proboha, platit takové peníze?!
Ještě jednou všem omluva za OT.
Jinak velký je už uzdravený až moc, malého prohání, číhá na něj. Ale jedna zvláštnost zůstala - malému se už upravila (asi změnou stravy z depozitní na kvalitnější) stolice, kdežto velký stále průjmuje. Ne nějak tragicky - že by šel x-krát za den, ale normální to zatím není. No a dostat do něj pastu Probicol-H, to je také boj. Do malého to jde snadněji, tak proto možná u něj ta úprava stolice šla celkem rychle.
Zapomněla jsem, "Koňadro", poděkovat za odkaz. Kouknu, jen jsem vážně hodně znechucená zlodějinami, které se zde dějí snad na všech úrovních...

Máte pravdu, že člověk si u toho trochu ťuká na hlavu, když je to převod z rodičů na děti, proč se za to musí platit takové hrozné peníze. My jsme to doma vyřešili tak, že mi to máma už teď převedla (darovala) s právem dožití. A je to. Představa, že platím bůhví kolik jen za převod rodinného majetku je fakt blbý. Notabene, když bude člověk v té chvíli psychicky na dně, atd.

A čím dál krmíte? Možná bych zkusila do krmení dát nějaká probiotika (teď si nejsem jista, zda velký sní mléčné výrobky, pokud ano zkusila bych dát bílý jogurt s živou kulturou). Mělo by se to spravit.

lavacca napsal(a):
Máte pravdu, že člověk si u toho trochu ťuká na hlavu, když je to převod z rodičů na děti, proč se za to musí platit takové hrozné peníze. My jsme to doma vyřešili tak, že mi to máma už teď převedla (darovala) s právem dožití. A je to. Představa, že platím bůhví kolik jen za převod rodinného majetku je fakt blbý. Notabene, když bude člověk v té chvíli psychicky na dně, atd.

A čím dál krmíte? Možná bych zkusila do krmení dát nějaká probiotika (teď si nejsem jista, zda velký sní mléčné výrobky, pokud ano zkusila bych dát bílý jogurt s živou kulturou). Mělo by se to spravit.

No to je právě ta zvláštnost: velký mléčné výrobky nejí, znechuceně od nich odchází, zatímco malý třeba tvaroh doslova hltá. Velkému jsem kdysi jen tak pro zajímavost zkoušela nabídnout i smetanu - tak to asi dvakrát smočil jazyk a odešel. Je v tomto zvláštní. Všichni naši předchozí kocouři milovali mléčné výrobky.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Dějte mu pastu PROBICAN - ta kočkám chutná.

Děkuji, zkusím.