Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.151.25
Zemřela mi maminka. Strašně hodný člověk se srdcem na dlani. Stejně milovala a opečovávala svoje dvě kočičky. Britského lila kocourka a ragdoll kočičku. Oba kastrovaní, velmi se měli rádi a také měli maximálně nejtěsnější vztah s mojí maminkou. Žili s ní v bytě, ale denně s nima chodila na zahradu, aby si mohli užít i venku. Poslouchali (zejména kočička) krásně na zavolání, když už maminka chtěla jít domů. Kocourkovi je nyní pět let, kočičce čtyři.
Samozřejmě, jsem si je vzala k sobě a snažila se, aby tolik netruchlili. Briťáček je takový víc "svůj", tak se zdá, že se po 14 dnech z toho pomalu dostává. První týden vlastně ani nejedli.
Naštěstí z předešlého blahobytu byli oba trochu při těle. No, kocourek Míša už se chodí i pomazlit, tak věřím už, že ten do dá...
Nicméně ragdollka - Lízinka - je stále strašně špatná. V podstatě za 14 dní ještě nevylezla. Zřejmě něco málo "uzobne", když jí nikdo nevidí. Je jakoby úplně plachá. Přitom nás velmi dobře znala, protože jsme maminku často navštěvovali. Také maminka byla několikrát u nás i třeba na týden a svoje milované kočičky měla sebou. To se chovali naprosto normálně.
(A pak se říká, že kočka se fixuje na prostředí a ne na člověka) Těmto dvěma bylo prostředí jedno, hlavně když měli svojí milovanou paničku.
Jaký je váš názor? Máte nějaké zkušenosti? Je možné, že si kočička vůbec nezvykne a umře? Co mám dělat?
Už začínám přemýšlet, jestli nesehnat nějakou milou osamělou paní, kde by Lízinka měla podobně podmínky na jaké byla zvyklá. My todiž máme statek a další zvířata, psy (normálně se jich nikdy nebála) a také naše vlastní kočky. Ty teď kvůli těm maminčiným necháváme ve venkovní voliéře, ale jsme už z toho nešťastní.
Poradíte někdo?
Zčásti to truchlení může být i tím, že jim chybí jejich předchozí domov.
Asi jste neměla možnost tam za nimi denně docházet, že?
je mi jasné, asi by to bylo náročné. Ale ztráta paničky a ještě vytržení z domova - stěhování, to jsou stresy dva.. a to nemluvím o faktoru dalších koček či jiných zvířat v teritoriu..
každopádně bych jim na zvykání vyhradila větší prostor, kde budou ze všech zvířat jen oni dva. plus vaše pravidelná pozornost.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.151.25
Mockrát děkuji za radu, ano jsou to vlastně ztráty dvě. Když budu mít pocit, že se jejich stav zhoršuje, zkusím je vrátit tam, kde žili a dojíždět, ale moc to psychicky nezvládám. Maminku jsme našli doma. Bylo to úplně nečekané, nebyla nemocná. Také přemýšlím, jak to asi kočičky vnímali, když tam takto se svojí paničkou celý den byli...
Flip: budu držet palce
každopádně se moc přimlouvám, abyste si oba kočičáky nechala. Ledaže byste neměla možnost mít je v obdobných podmínkách, jako byli zvyklí.
Myslím, že kočičáci ocení, že se roky znáte, byť jen z návštěv. a dost možná i cítí, že jste s jejich dosavadní paničkou jedna rodina
ještě moc doporučuji - denně jim nabídnout krmení z ruky, možnost společných her s vámi, vaši pozornost - super je na kočindy pravidelně mluvit. Plus co si vzpomenete, že s nimi dělala třeba vaše maminka.
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Mockrát děkuji za radu, ano jsou to vlastně ztráty dvě. Když budu mít pocit, že se jejich stav zhoršuje, zkusím je vrátit tam, kde žili a dojíždět, ale moc to psychicky nezvládám. Maminku jsme našli doma. Bylo to úplně nečekané, nebyla nemocná. Také přemýšlím, jak to asi kočičky vnímali, když tam takto se svojí paničkou celý den byli...
Brala jsem si několikrát dospělou kočku - tj. vytrhli jsme ji z prostředí, kde byla zvyklá a od páníčka, na kterého byla navyklá. Vždy to trvalo min. týden než začaly úplně fungovat, první dny se vždy schovávaly, chodily si na jídlo jen v naší nepřítomnosti ( za začátku jen v noci, pak i přes den, když jsem byla v práci). Mám tu i číču, která takto trucovala skoro 3 týdny.
Pokud jí a chodí na wc, je to ok.
Nestěhovat! Další stěhování = stres. To by ji mohlo dorazit. Navíc to není ani do budoucna řešení, abyste denně dojížděla...
Nabídněte ji její oblíbenou mňaminu - maso, konzervy, pamlsky, cokoli, co si ráda vezme. ;) Ať se zase pomalu rozjí. Ideální je si u nich posedět a vyprávět jim - já takhle nosila jídlo a sedla si cca metr od něj a vyprávěla jim, co bylo ten den v práci, apod. - klidným hlasem, aby se na něj navykly. Pokud má ráda hry, tak i mávátko, laser, apod. a zapojit je do hry. ;) Prostě tvořit s nimi nové pouto. Už to, že vás znají z návštěv je velké plus.
PS: Pokud byste jim opravdu chtěla hledat nový domov, tak určitě oběma spolu - rozdělit je by byla poslední kapka, aby to kočička odnesla.
PSS: Pokud máte podmínky na to, aby u vás zůstaly, moc se přimlouvám, abyste si je nechala. Ono si postupně zvyknou i na psy i na domácí kočky, jen to prostě potrvá.
upřímnou soustrast.
Já se měl kdysi možnost s bratrem v nemocnici ještě rozloučit, jeho kocour ale ne. Trvalo několik týdnů než se vzpamatoval a přijal i naše území za své. Nedal se nalákat na hru ani jídlo. Žili jsme v jednom domě a k nim do patra jsem chodil skoro denně. Stejně potřeboval čas. Hodně času. Sám jsem byl teď v říjnu v nemocnici a po návratu jsem zjistil, že naše dvouletá kočka nechtěla celou dobu skoro jíst. Chyběl jsem ji víc než synum. Je jedina, pro koho už mám vánoční dárek.
Prožívate stejnou bolest, všichni potřebujete čas, ale zvládnete to.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.151.25
Strašně, strašně moc Vám děkuji!
Ta ztráta a bolest je hrozná jak pro mě, tak asi i pro kočičky!
Udělám pro ně všechno už proto, že by si to maminka přála.
Vždycky jsem bývala hlavně pejskař, ale nyní zjišťuji, jak kočičky dokážou být nesmírně odaný svému člověku.
Děkuji všem! Helena.
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Zemřela mi maminka. Strašně hodný člověk se srdcem na dlani. Stejně milovala a opečovávala svoje dvě kočičky. Britského lila kocourka a ragdoll kočičku. Oba kastrovaní, velmi se měli rádi a také měli maximálně nejtěsnější vztah s mojí maminkou. Žili s ní v bytě, ale denně s nima chodila na zahradu, aby si mohli užít i venku. Poslouchali (zejména kočička) krásně na zavolání, když už maminka chtěla jít domů. Kocourkovi je nyní pět let, kočičce čtyři.
Samozřejmě, jsem si je vzala k sobě a snažila se, aby tolik netruchlili. Briťáček je takový víc "svůj", tak se zdá, že se po 14 dnech z toho pomalu dostává. První týden vlastně ani nejedli.
Naštěstí z předešlého blahobytu byli oba trochu při těle. No, kocourek Míša už se chodí i pomazlit, tak věřím už, že ten do dá...
Nicméně ragdollka - Lízinka - je stále strašně špatná. V podstatě za 14 dní ještě nevylezla. Zřejmě něco málo "uzobne", když jí nikdo nevidí. Je jakoby úplně plachá. Přitom nás velmi dobře znala, protože jsme maminku často navštěvovali. Také maminka byla několikrát u nás i třeba na týden a svoje milované kočičky měla sebou. To se chovali naprosto normálně.
(A pak se říká, že kočka se fixuje na prostředí a ne na člověka) Těmto dvěma bylo prostředí jedno, hlavně když měli svojí milovanou paničku.
Jaký je váš názor? Máte nějaké zkušenosti? Je možné, že si kočička vůbec nezvykne a umře? Co mám dělat?
Už začínám přemýšlet, jestli nesehnat nějakou milou osamělou paní, kde by Lízinka měla podobně podmínky na jaké byla zvyklá. My todiž máme statek a další zvířata, psy (normálně se jich nikdy nebála) a také naše vlastní kočky. Ty teď kvůli těm maminčiným necháváme ve venkovní voliéře, ale jsme už z toho nešťastní.
Poradíte někdo?
Je mi líto, že vám odešla maminka. Určitě můžou truchlit. Naše kočička takhle silně truchlí po jiné kočičce. Ono to strašně záleží na jedinci. Taky jsem měli kocourka, co se opravdu hodně fixoval na lidi. A jiná kočka zase na prostředí...
Každopádně souhlasím s ostatníma, aby jste si kočičky nechala. Pokud můžete a chcete je.
Nám se stalo, že když jsme se přestěhovali, tak jedna kočička zareagovala, tak jak to popisujete vy. Byla pořád schovaná. Přestala aji baštit. Nevěděla jsem, co s ní. Začala už být aji slabá. Zachránil nás připravek Royal Canin Convalescence Support. Je to prášek. Po smíchání s vodou z toho vznikne takové blátíčko. Tím jsme potírali jídlo.
Veterinářka nám to doporučila s tím, že to kočky hodně láká a chutná jim to. A opravdu se naštěstí rozjedla a to je hodně vybíravá. Tak to můžete v případě potřeby zkusit. Držím pěsti, ať se vše brzo zlepší.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.151.25
Ano, dobře, děkuji Vám a zkusím to. Samozřejmě, že je chci, vždyť byly součástí mojí maminky a ona věděla, že kdyby se náhle něco stalo, že se může spolehnout, že se postaráme...
Ale jsou smutní, a to že my pořád brečíme jim asi moc nepřidá.
Myslíte, že se maminčin kocourek časem může skamarádit s tím naším? Oba jsou to kastrovaní briťáčci. Zatím na sebe syčí a protože nechci toho maminky stresovat ještě víc, tak je držíme odděleně. Máme naštěstí velké prostory, tak to celkem jde.
Ragdollka Lízinka je zatím plachá, schovává se, ale už se nám jí podařilo i pohladit.
Snad se to zvládne a začnou tu být alespoň spokojení i když už tolik pozornosti a hýčkání už mít nemůžou. Tolik času jim věnovat nemůžu. Proto mě napadlo, kdyby se našla hodná starší paní, která by pro ně žila, jako naše maminka, jestli by jim nebylo líp. Je ale pravda, že rozdělit je by bylo krutý. Mají se moc rádi. Do konce jejich života bych jim platila krmení, pokud by to bylo potřeba, protože z důchodu to je těžký.
Tak nevím...
Dát je k důchodci může znamenat, že je něco stejně smutného může potkat znovu. Jsou teď sice v jiném prostředí, ale váš hlas a pach už znají. Vaše truchlení poberou snáze než odchod jinam. Nejsou to zvířata tolik závislá na lidech, budou u vás spokojená i za chvilkovou pozornost každý den. Jindy mají alespoň jeden druhého. Prosím vás nerozdělujte je, nechte si je. Píšete přece, že se maminka mohla spolehnout. Nevzdávejte se tvorů, které denně cítily ruku vaší maminky na hřbetě. Zůstaly vám po ní jako děti. I s tím vaším kocourem se sžijí, chce to vážně jen čas. Vidíte, Lízinka se už nechala pohladit. Dožijí u vás šťastní. Mají u vás na statku společné vzpomínky, znají to tam. Vydržte, trpělivost se vám mnohonásobně vrátí.
"Ale jsou smutní, a to že my pořád brečíme jim asi moc nepřidá."
Flip: Ono je to dost i o tom. Vidím velikou šanci v tom, že jakmile to přebolí vás a začne být doma zase pohoda, zklidní se i oba kočičáci. Kočindy jsou citlivé a domácí atmosféru nasávají jak houba.
Kéž to přebolí. Jsem s vámi, držím palce
Vždycky je mi strašně smutno, když slyším nebo čtu, že v útulku skončil starší pejsek či kočička proto, že jim umřel páneček a nikdo jiný jim nezbyl. Raději si nechci představovat, jak těm zvířátkům musí být na duši, když se dostanou osamělí do cizího prostředí, k cizím lidem, mezi spoustu cizích zvířat... musí to být pro ně moc těžké se s tím vším vyrovnat...
...proto bude moc dobře, když si "Flip" ty tvorečky po vaší milované mamince necháte. Časem se s tím srovnají, když zůstanou spolu a navíc vás přece jen znali... jen to chce trpělivost a čas a to vy nabízíte... oni vám to časem vrátí, věřte...
Držím palce, ať to dobře zvládnete...