Dobrý den,
ráda bych se poradila.
Náš kocourek má sedm a půl roku, celý život bydlí s námi v domě. Přišli jsme k němu stylem "dobrý den, budu vaše kočka..." atd. když byl maličký.
Bydlíme na dědině, ale u silnice, takže je z něj kočka domácí, bez pobytu venku. Jistě, několikrát se povedlo, že utekl, ale měl už svůj rituál, schovával se na dvoře a za hodinu až max tři se vrátil zadními dveřmi, pomáhalo opatrné volání (nesměli jsme mu stát v cestě).
V úterý v noci jsem nešikovně otevřela okno a byl pryč.
Drží se blízko: viděli jsme ho včera i dnes, večer. Včera se jakoby snažil k nám dostat, ale pokaždé na poslední chvíli utekl (něco jelo, zakřičel pták... lekl se).
Dnes jsme ho viděli dvakrát - byl zalezlý pod stříškou sklepa (zcela nedostupné místo ve svahu) a tvářil se, že nás vůbec nezná. Když jsme vzali štafle, utekl.
Dala jsem mu poblíž toho místa na střechu vodu a granule... dva dny chodíme, voláme, hledáme, ale podle jeho večerních reakcí jako by si nás nepamatoval. Dnes je to horší, než včera.
Přes to dnešní vedro vypadal jakžtakž dobře, zatím, ale co dál? Jak ho chytit v neprostupném terénu, co udělat, aby se nebál? On se vždycky strašně bál neznámého - kdokoli cizí přišel, kocourek už byl schovaný za pračkou... a tak, no. Je vážně hodně bázlivý.
Dům je veliký a mohl všude, všude hospodařil a my bydleli u něj, ne on u nás, no znáte to.
Změny žádné nebyly; ani nebývá sám (manžel je v důchodu), rád si hrál... večerní krmicí obřad jsem zkoušela použít, ale marně. Já vím, že vnitřní kočka, když se ocitne venku, se někdy změní v úplně jiné zvíře, ale... ono mu dobře není; má hlad a žízeň, je to vidět - a lovec tedy skutečně není - možná je vyděšený právě z toho. Jenže my nevíme, co máme dělat.
Navíc je náš dvůr teritoriem velkého kocoura ze sousedství; ten až ho najde, to nechci vidět.
Proč nás nezná, proč se nás najednou bojí? Máme nechávat otevřené zadní dveře (které zná) a doufat, že ho to přejde, nebo ho dožene hlad a přijde?
Nevíme si rady... a nerozumíme tomu.
Náš kastrovaný kocour v sedmi letech udělal to samé. A to byl bytově-venkovní. Že by krize středního věku? Taky si žil sám pro sebe v poli za barákem, nás ignoroval, nebo utíkal, pak se vrátil, chvíli se tvářil odtažitě a pak vše vklouzlo do starých kolejí. Jsou to už dva roky a už ho to nenapadlo.
Jj... vypadá to tak. nevím, jestli krize zrovna, ale podivné to bylo - a hlavně mě rvalo sledovat, jak se to v průběhu těch dní zhoršuje. Ta bezmoc... navíc máme na půdě kuny.
Když zrovna nespí, chodí za mnou jak pejsek... pořád mě hlídá. Manžel dospává dvě bezesné noci... až se probudí, bude taky pod dozorem
Zatím jsem mu vyčistila uši ředěným propolisem s jódem a vytáhla dvě klíšťata. Za cca 3 týdny mimořádně odčervím. Co ještě?
To se prostě stává, těžko říct, proč. Určitě nejste sama, komu se venku nedaří chytit kočku, která je doma přítulná a mazlivá. Určitě byl ve stresu a bál se. V té chvíli se nejspíš řídí instinktem, který mu velí jak se chovat, aby přežil.
Možná se před útěkem něčeho lekl a spojil si to s vámi...říká se, že pokud se kočce něco nepříjemného stane, tak si to spojí s tím, kdo je nejblíž, i když to není důvod jejího problému.
Myslím, že kocourek se zase tak nestandartně nechoval. Měli jsme dvě kočky, byly vnitřně-venkovní, svůj pohyb si samy řídily díky prolézacím dvířkům. Doma byly hodně, jedly tam, spaly, hrály si i používaly kočičí wc. Byly nesmírně mazlivé a přítulné, často návštěvy obdivovaly, jak důvěrný vztah s kočkami máme a asi ano, protože byly bezproblémově manipulovatelné např. i na veterině. Venku se ale jejich chování měnilo v závislosti na vzdálenosti od domu. V jeho bezprostředním okolí se daly kočky přivolat či se k nim dalo dojít a vzít je do náruče bez problémů. Na kraji zahrady (cca 50m od domu) to už bylo jiné - tam kočky chvíli přemýšlely, ale přišly. Na konci zahrady (o 100m dále) se většinou tvářily, že nás neznají. Odlovit se tam daly (a zdaleka ne vždy) pouze s dlouhým lákáním a přemlouváním. A i tak ale koukaly rychle z náruče zmizet. Většinou nás nenechaly ani přijít k nim, už zdálky na nic nečekaly a utekly. Je zajímavé, že ta samá kočka, která před vámi utíká, nereaguje na své jméno, známá slova ani hlas o 20 min později spokojene vrní doma na vašem klíně. Jsou to opravdu asi instinkty, které je varují, aby venku nevěřily nikomu a ničemu. Možná i díky nim si spista kočiček venku zachrání život.
Uživatel s deaktivovaným účtem

tak tak
mám bázlivou zrzečku, doma a DOLE na zahradě mazlivá vtěrka, "náruční" kočička, NAHOŘE na terase a venku - nechytitelná stresařka (ale máme pokroky, už se nechala pohladit i na terase, když jsem tam krmila psa )
prostě stres je stres.