Jak jste přišli ke svým miláčkům?

Přidejte téma
Přidejte téma
Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků
22.1.2010 15:24
danurba

XXX.XXX.204.155

Bydlíme kousek od řeky Otavy. Břeh je tam hustě porostlý křovím, ve kterém jsou vysekané cestičky. Jednou jsem tam šla vyvenčit své dva psy - ovčandu Besinu a voříška Šmudlu. Besina náhle něco zemrčila v křoví, skočila po tom a mazala pryč. Šmudla v domění, že je to nová hra, běžel za ní, že se o to budou spolu přetahovat. S hrůzou jsme si uvědomila, že to, co visí feně z tlamy, není kus hadru, ale malinké tříbarevné koťátko. Zařvala jsem na ní a naléhavost v mém hlase byla taková, že kotě okamžitě pustila. Nic mu nebylo, bylo jen zcela ochromené strachem. Strčila jsem si ho pod tričko a mazala s ním domů. První den strávila kočička za sporákem a vylezla jen v noci na krmení. Druhý den byla pod gaučem, odkud na nás měla pěkný výhled. A třetí den už ležela na gauči, který se stal jejím nejoblíbenějším místem. Vyrostla z ní krásná kočička Kičina. Bohužel asi po třech letech nepřišla několik dní domů. Pak se objevila, hubená, špinavá, zbídačená. Bylo vidět, že je jí moc špatně. Okamžitě jsme jí chtěli vzít na veterinu, ale už jsme to nestihli. Zemřela v náručí mé dcery, když jí nakládala do přepravky. Když jsem jí tenkrát zachraňovala, zahlédla jsem v křoví ještě jedno takové kotě, bylo ale rychlejší než já... Koťata patřila sousedovi - lufťákovi, který si na chalupu přivezl kočku, sám tam jezdí jen na víkendy a kočka se mu vesele množí. Plodí polodivoká koťata, kterých se soused zbavuje ve věku asi 4-8 týdnů tím, že je hodí do křoví u řeky napospas liškám <img src="/images/smileys/09.gif" width="33" height="15" border="0" alt="" >

22.1.2010 15:47
danurba

XXX.XXX.204.155

danurba napsal(a):
Bydlíme kousek od řeky Otavy. Břeh je tam hustě porostlý křovím, ve kterém jsou vysekané cestičky. Jednou jsem tam šla vyvenčit své dva psy - ovčandu Besinu a voříška Šmudlu. Besina náhle něco zemrčila v křoví, skočila po tom a mazala pryč. Šmudla v domění, že je to nová hra, běžel za ní, že se o to budou spolu přetahovat. S hrůzou jsme si uvědomila, že to, co visí feně z tlamy, není kus hadru, ale malinké tříbarevné koťátko. Zařvala jsem na ní a naléhavost v mém hlase byla taková, že kotě okamžitě pustila. Nic mu nebylo, bylo jen zcela ochromené strachem. Strčila jsem si ho pod tričko a mazala s ním domů. První den strávila kočička za sporákem a vylezla jen v noci na krmení. Druhý den byla pod gaučem, odkud na nás měla pěkný výhled. A třetí den už ležela na gauči, který se stal jejím nejoblíbenějším místem. Vyrostla z ní krásná kočička Kičina. Bohužel asi po třech letech nepřišla několik dní domů. Pak se objevila, hubená, špinavá, zbídačená. Bylo vidět, že je jí moc špatně. Okamžitě jsme jí chtěli vzít na veterinu, ale už jsme to nestihli. Zemřela v náručí mé dcery, když jí nakládala do přepravky. Když jsem jí tenkrát zachraňovala, zahlédla jsem v křoví ještě jedno takové kotě, bylo ale rychlejší než já... Koťata patřila sousedovi - lufťákovi, který si na chalupu přivezl kočku, sám tam jezdí jen na víkendy a kočka se mu vesele množí. Plodí polodivoká koťata, kterých se soused zbavuje ve věku asi 4-8 týdnů tím, že je hodí do křoví u řeky napospas liškám <img src="/images/smileys/09.gif" width="33" height="15" border="0" alt="" >

díky této kočce, která patří tomu sousedovi, jsem přišla i ke svému nynějšímu Mourkovi. Máme statek a spoustu zvířat, drží se tu myši, tak se naše půdy a stáje se senem staly oblíbeným útočištěm této kočky. Před třemi lety se jí u nás nad stájemi narodily 4 koťata. Když jim byl měsíc, odnesla je ke svému "majiteli", ale jednoho kocourka tu zapomněla. Asi tři dny plakal na půdě, volal maminku, ale nepřišla pro něj. Snažia jsem se ho odchytit, ale bál se lidí a když mě viděl, zalezl do nějakého kouku, abyhc na něj nemohla. Pak jsem dostala nápad. Zamňoukala jsem na něj, jako když kočka volá koťata. Kočkaři to určitě znají. Zní to jako e e a pak stoupavé mrrr mrrr. Nejsem talent na cizí jazyky, ale tohle se mi asi povedlo. Kocourek okamžitě beze strachu vylazl z úkrytu a přišel sám ke mně. Nechal se hladit, motal se kolem mně, ale na lidský hlas nereagoval. Asi týden jsem na něj musela jenom mňoukat, než se naučil "lidštinu" . Je z něj teď krásný 6kg kocour, mírně hyperaktivní, občas nečistotný, ale miluju ho. Kočka ho u nás určitě nechala schválně, aby ho uchránila před osudem jeho sourozenců, kteří pravděpodobně skončili v křoví u řeky...

22.1.2010 15:49
rapotacka11

XXX.XXX.16.87

danurba napsal(a):
Bydlíme kousek od řeky Otavy. Břeh je tam hustě porostlý křovím, ve kterém jsou vysekané cestičky. Jednou jsem tam šla vyvenčit své dva psy - ovčandu Besinu a voříška Šmudlu. Besina náhle něco zemrčila v křoví, skočila po tom a mazala pryč. Šmudla v domění, že je to nová hra, běžel za ní, že se o to budou spolu přetahovat. S hrůzou jsme si uvědomila, že to, co visí feně z tlamy, není kus hadru, ale malinké tříbarevné koťátko. Zařvala jsem na ní a naléhavost v mém hlase byla taková, že kotě okamžitě pustila. Nic mu nebylo, bylo jen zcela ochromené strachem. Strčila jsem si ho pod tričko a mazala s ním domů. První den strávila kočička za sporákem a vylezla jen v noci na krmení. Druhý den byla pod gaučem, odkud na nás měla pěkný výhled. A třetí den už ležela na gauči, který se stal jejím nejoblíbenějším místem. Vyrostla z ní krásná kočička Kičina. Bohužel asi po třech letech nepřišla několik dní domů. Pak se objevila, hubená, špinavá, zbídačená. Bylo vidět, že je jí moc špatně. Okamžitě jsme jí chtěli vzít na veterinu, ale už jsme to nestihli. Zemřela v náručí mé dcery, když jí nakládala do přepravky. Když jsem jí tenkrát zachraňovala, zahlédla jsem v křoví ještě jedno takové kotě, bylo ale rychlejší než já... Koťata patřila sousedovi - lufťákovi, který si na chalupu přivezl kočku, sám tam jezdí jen na víkendy a kočka se mu vesele množí. Plodí polodivoká koťata, kterých se soused zbavuje ve věku asi 4-8 týdnů tím, že je hodí do křoví u řeky napospas liškám <img src="/images/smileys/09.gif" width="33" height="15" border="0" alt="" >

Náš první kocourek byl taky nalezenec. Už viděl , ale museli jsme ho krmit sunarem - kapátkem. Podařilo se , vypiplali jsme ho a byla to naše první a nejlepší kočka. Bylo to v r. 1987. Dožil se téměř 13let. Byl celý černý , neskutečně komunikativní .
No a my už bez kočky neumíme být.

22.1.2010 23:57
inkana

XXX.XXX.53.216

rapotacka11 napsal(a):
Náš první kocourek byl taky nalezenec. Už viděl , ale museli jsme ho krmit sunarem - kapátkem. Podařilo se , vypiplali jsme ho a byla to naše první a nejlepší kočka. Bylo to v r. 1987. Dožil se téměř 13let. Byl celý černý , neskutečně komunikativní .
No a my už bez kočky neumíme být.

Tak já minulé léto nastoupila na brigádu na ekofarmu, starat se o koně, kozy, ovce a čuníka a místní číčě zbylo poslední kotě, které nikdo nechtěl....nicméně to kotě za mnou neustále dolejzalo, vřískalo a chtělo mazlit...rezavý kocourek...měsíc předtim umřel sousedům prakticky stejný rezavý kocour (můj miláček, sousedi ho měli na chalupě, takže zima a všední dny spinkal u mě v posteli a na gauči, papkal taky u nás...na páníčky se chodil o víkendech a prázdninách jen mrknout, takže jako by umřel nám a opravdu mi čičinka chyběla)...no a koťátko jsem si druhý den vzala domů, přes odpor celé rodiny...manžel je teď šťastnej, že Garfíčka máme, naprosto ho zbožňuje....jelikož pracuju 12ky...tak aby kocour nebyl sám doma, vozim ho každý můj pracovní den k rodičům do školky...kde se mu poctivě věnují v hlazení a drbání...chodí tam normálně i ven na zahradu a na hraní tam má ještě 8mi letou kočku a 14 letýho pejsana...má se tam jak v ráji a večer po deváté si ho zase jedu vyzvednout. Kocour šťastnej, doma není nikdy sám a celá rodina ho nakonec miluje, hlavně můj taťka, který je už v důchodu, takže odpoledne spou pravidelně spí u televizě

23.1.2010 00:02
inkana

XXX.XXX.53.216

inkana napsal(a):
Tak já minulé léto nastoupila na brigádu na ekofarmu, starat se o koně, kozy, ovce a čuníka a místní číčě zbylo poslední kotě, které nikdo nechtěl....nicméně to kotě za mnou neustále dolejzalo, vřískalo a chtělo mazlit...rezavý kocourek...měsíc předtim umřel sousedům prakticky stejný rezavý kocour (můj miláček, sousedi ho měli na chalupě, takže zima a všední dny spinkal u mě v posteli a na gauči, papkal taky u nás...na páníčky se chodil o víkendech a prázdninách jen mrknout, takže jako by umřel nám a opravdu mi čičinka chyběla)...no a koťátko jsem si druhý den vzala domů, přes odpor celé rodiny...manžel je teď šťastnej, že Garfíčka máme, naprosto ho zbožňuje....jelikož pracuju 12ky...tak aby kocour nebyl sám doma, vozim ho každý můj pracovní den k rodičům do školky...kde se mu poctivě věnují v hlazení a drbání...chodí tam normálně i ven na zahradu a na hraní tam má ještě 8mi letou kočku a 14 letýho pejsana...má se tam jak v ráji a večer po deváté si ho zase jedu vyzvednout. Kocour šťastnej, doma není nikdy sám a celá rodina ho nakonec miluje, hlavně můj taťka, který je už v důchodu, takže odpoledne spou pravidelně spí u televizě

A tady je náš Garfilďáček

28.1.2010 13:26
aluska

XXX.XXX.196.7

inkana napsal(a):
A tady je náš Garfilďáček

Syn chtěl od malička kočku. Já ne, nikdy jsme kočky doma neměli a mě připadalo, že jenom někde sedí a lhostejně koukají dolů. Když jsem se se synem přestěhovala na ves do domku, první co bylo, že někde čapnul asi půlroční kotě a přinesl domu.Synovi bylo v té době 8 let. Samozřejmě jsem chtěla, aby kotě zase vrátil tam kde ho vzal. Zkoušel to tak, že je kotě bezdomovec, ale bylo čisté a nakrmené. Odešel s ním do pokojíčku. Šla jsem za nimi, první co bylo, že kočka ke mě přišla a rozvalila se na záda, že chce drbat. No samozřejmě zůstala, dnes je jí 14 let, pořád je čiperná, má všechny zuby. Je trochu menší, jako kotě byla moc nemocná, napřed hnilobu tlamky a pak zánět žaludku. V prvním případě jsem s ní musela denně po dobu 14ti dní k vetrináři píchat podkožně vodu a antibiotika, bez nejistého výsledku, kočka nejedla a nepila. Nosila jsem jí doma v náručí, aby měla proč přežít, no vrátila mi to, od té doby co jí máme, kočky zbožňuju. Máca je neskutečně mazlivá, pořád jí mám na klíně, i v noci přijde pod peřinu,( na druhé straně mého těla jsou přilepené dvě trpasličí jezevčičky), na zahradě přijde na zavolání a zamňouká: jsem tady,. Syn už doma nebydlí, Máca samozřejmě ano.
No a fotečka jedné obyčejné černobílé vesnické číči.

17.3.2010 03:04
salima

XXX.XXX.0.59

aluska napsal(a):
Syn chtěl od malička kočku. Já ne, nikdy jsme kočky doma neměli a mě připadalo, že jenom někde sedí a lhostejně koukají dolů. Když jsem se se synem přestěhovala na ves do domku, první co bylo, že někde čapnul asi půlroční kotě a přinesl domu.Synovi bylo v té době 8 let. Samozřejmě jsem chtěla, aby kotě zase vrátil tam kde ho vzal. Zkoušel to tak, že je kotě bezdomovec, ale bylo čisté a nakrmené. Odešel s ním do pokojíčku. Šla jsem za nimi, první co bylo, že kočka ke mě přišla a rozvalila se na záda, že chce drbat. No samozřejmě zůstala, dnes je jí 14 let, pořád je čiperná, má všechny zuby. Je trochu menší, jako kotě byla moc nemocná, napřed hnilobu tlamky a pak zánět žaludku. V prvním případě jsem s ní musela denně po dobu 14ti dní k vetrináři píchat podkožně vodu a antibiotika, bez nejistého výsledku, kočka nejedla a nepila. Nosila jsem jí doma v náručí, aby měla proč přežít, no vrátila mi to, od té doby co jí máme, kočky zbožňuju. Máca je neskutečně mazlivá, pořád jí mám na klíně, i v noci přijde pod peřinu,( na druhé straně mého těla jsou přilepené dvě trpasličí jezevčičky), na zahradě přijde na zavolání a zamňouká: jsem tady,. Syn už doma nebydlí, Máca samozřejmě ano.
No a fotečka jedné obyčejné černobílé vesnické číči.

kocky mne vzdy fascinovaly
ale bydlim v prazskem byte, mam dve velke cuby, a nikdy sem do bytu cicu nechtela, prislo mit to jako tyrani,
jednou takle po nocni ( delam v casinu za barem ) mne prijde vystridat kolegyne, a v ruce cosi maleho chlupateho mourovateho, ze pry ji to uz dva dny breci u baraku a domu si to vzit nemuze, a kdyz sem pry na ty zviratka tak mi ji prinesla
no doma sme se kvuli Mure tyden hadali , ale nakonec sem si ji prosadila a uz ji mame pul roku , a jsem moc rada ze ji mam , je skvela , je s ni sranda ... no proste uz mi to jako tyrani neprijde :o) jen skoda ze nemame zahradku nebo aspon balkon :-(

17.3.2010 12:28
danurba

XXX.XXX.204.155

salima napsal(a):
kocky mne vzdy fascinovaly
ale bydlim v prazskem byte, mam dve velke cuby, a nikdy sem do bytu cicu nechtela, prislo mit to jako tyrani,
jednou takle po nocni ( delam v casinu za barem ) mne prijde vystridat kolegyne, a v ruce cosi maleho chlupateho mourovateho, ze pry ji to uz dva dny breci u baraku a domu si to vzit nemuze, a kdyz sem pry na ty zviratka tak mi ji prinesla
no doma sme se kvuli Mure tyden hadali , ale nakonec sem si ji prosadila a uz ji mame pul roku , a jsem moc rada ze ji mam , je skvela , je s ni sranda ... no proste uz mi to jako tyrani neprijde :o) jen skoda ze nemame zahradku nebo aspon balkon :-(

nebojte, kočičce celoživotní pobyt v bytě vůbec vadit nebude, pokud bude mít kolem sebe dostatek hraček. Jen jí dejte včas vykastrovat, teď by to bylo asi už tak akorát, protože mrouskavá kočka v bytě, to je peklo pro ní i pro majitele

17.3.2010 22:38
salima

XXX.XXX.0.59

danurba napsal(a):
nebojte, kočičce celoživotní pobyt v bytě vůbec vadit nebude, pokud bude mít kolem sebe dostatek hraček. Jen jí dejte včas vykastrovat, teď by to bylo asi už tak akorát, protože mrouskavá kočka v bytě, to je peklo pro ní i pro majitele

Prave vcera byla na kastraci i s druhou cubou , prvni uz je vykastrovana, hracek ma spoty, ale nejvic ma rada napriklad me gumicky, uzavery od mp3 a podobne, a taha si to pod postel :-D a myslim ze i spolecnost psu ji vyhovuje ze neni sama kdyz sem dlouho v praci, docela si rozumi a casto si doma hraji na honenou
akorat mam ted problem po te kastraci uhlidat aby si nelizala stehy a nechala na sobe ten obvaz , myslim ze krunyr ktery se dava psum by asi nebyl pro cicu dobry :-/ mate nekdo nejake rady?
behem mesice a pul pred kastraci mi trikrat mrouskala , a v dobe mrouskani chodila curat do psich pelechu doufam ze to uz ted nebude delat .. protoze to teda bylo fakt strasny :-(
na fotce cuby ktere mam sni doma...

19.3.2010 09:08
danurba

XXX.XXX.204.155

salima napsal(a):
Prave vcera byla na kastraci i s druhou cubou , prvni uz je vykastrovana, hracek ma spoty, ale nejvic ma rada napriklad me gumicky, uzavery od mp3 a podobne, a taha si to pod postel :-D a myslim ze i spolecnost psu ji vyhovuje ze neni sama kdyz sem dlouho v praci, docela si rozumi a casto si doma hraji na honenou
akorat mam ted problem po te kastraci uhlidat aby si nelizala stehy a nechala na sobe ten obvaz , myslim ze krunyr ktery se dava psum by asi nebyl pro cicu dobry :-/ mate nekdo nejake rady?
behem mesice a pul pred kastraci mi trikrat mrouskala , a v dobe mrouskani chodila curat do psich pelechu doufam ze to uz ted nebude delat .. protoze to teda bylo fakt strasny :-(
na fotce cuby ktere mam sni doma...

jestli je na pejsky zvyklá, určitě jí jejich společnost vyhovuje. S tím problémem se stehy se poraďte na veterině, kornout kolem krku se kočkám dávat může, ale některé jsou z toho tak vystresované, že je to pak horší než lepší. Já jsem po kastraci nikdy problém se stehy neměla, žádný obvaz na sobě kočka neměla, mám kočky domo-venkovní, druhý den po kastraci už většinou jdou ven. Občas se stalo, že nějaký steh vytáhly, ale vždy jich zůstalo dost, aby ránu udržely zavřenou.

10.5.2010 20:47
matty

XXX.XXX.9.8

já jsem hledala svýho kcourka přes inzerát, jeli jsme si tehdá pro něj z Rychnova do Trutnova. Paní chovatelka měla šest koťat, všechny sem si je brala do náruče, Matýsek mi tehdá přirostl k srdci, byl takovej nesmělej a pořád mi uhejbal hlavičkou, on totiž nemá rád, když se mu kouká do očí, to mi pořád uhejbá, drží si odstup a nemá rád přímej pohled. Jinak je to moje zlatíčko rozmazlený

19.6.2013 22:18
homnika

XXX.XXX.13.32

Já jsem hledala kamarádku pro kocoura Mourečka, kterému srazilo auto brášku. Kamarádka mi sehnala březí kočičku, jejíž pán neměl možnosti na víc koček. Kočička nám stačila porodit ještě před převozem, tak k nám dorazila maminka s 5 koťaty. Rozárka je černá jako noc a má obrovské oči. A je to moje Rozárka. Je zlatá, hodná a mazlík.

20.6.2013 13:44
domča14

XXX.XXX.69.142

Chodívala jsem krmit kočky na ulici. Byla tam jedna celá černá (moje oblíbenkyně :D). No jednou přišla na jídlo s krásným tříbarevným koťátkem. Které jako jediné ke mně přišlo a chtělo se mazlit a hrát! Věděla jsem, že ona je ta pravá.
Později mi rodiče kočičku dovolili, ale jedině z útulku. Takže jsme se s mamkou vydaly do útulku. Ale při cestě k autu k nám přiběhlo to tříbarevné koťátko. Mňoukalo, pletlo se kolem nohou a vůbec se nás drželo jako klíště.
Tak jsme se s mamkou otočl a i s tříbarevnou kočičkou v patách jsme se vydali domů :)
Dnes už je Šmoulinka krásná, pětiletá číča, která si život domácí číči náležitě užívá :D A já bych ji za nic na světě nevyměnila :)

21.6.2013 07:38
plisak

XXX.XXX.236.4

já jsem objevila pět vyhozených koťátek u sklepního okénka na sídlišti (nějaký lump uklízel sklep), byla stará tak osm dní, protože za dva se jim začala otvírat očka, odchovali jsme je na sušeném mléku, našli nové domovy, jen zrzavobílého kluka si nechali, vyrostl mezi psy a lidmi, takže sám o sobě smýšlel podobně. asi o dva roky později před štědrým dnem nějaký blbec rozvážel koťata, jedno strčil k nám do vchodu, jiné jinam, to vyhodili a bylo pak součástí kočičí kolonie. Toho jednoho, černobílého kluka jsme našli a vzali si, byl absolutně kontaktní, byl ale klaustrofob a měl strach z výšek - u kočky dost divné. ten zrzek byl z něho vedle, napřed se on, halama bál maličkého kotěte a pak seděl na vyvýšeném místě a sledoval kotě, díval se na kotě, na nás, na psy a přebíral si to, až pochopil, že je to taky kočka. Od té doby to byli největší kamarádi. Škoda, že už nejsou mezi námi, dožili se deset a čtrnáct let.

1.9.2014 20:21
šepotka

XXX.XXX.146.162

Když umřel Vivaldi, zařekli jsme se, že už domů žádné zvíře nechceme. A možná bychom to i dodrželi, kdyby si Kety nenašla naše, nenastěhovala se k nim, a nerodila každou chvíli koťata, jako když na ně dostává rodičovské příspěvky od státu, nebo co.
Byl to takový chladný zářijový den. Zima lezla pod nehty, zahrada byla smutná. Nebyl to už takový ten jásavý podzim, hýřící barvami a vonící, byl to podzim se zimou za krkem. Zimomřivě pomrkával, kolem krku měl šály z jeřabin, nohy promočené oparem nad loukami, sem tam poplakával, ledově mžil.
V zahradním domku rodičů bylo příjemně. Kamna praskala a Kety mě starostlivě pozorovala, jak si hraju s jejím děťátkem, jediným kocourkem, co jí nechali. Pak usoudila, že už je toho dost, čapla ho za krk a zatáhla pod pohovku.
Kocourek měl asi tři týdny, byl miminkovsky modrooký a měl heboulinkou černou srst. Ještě ani neuměl chodit, jen se tak legračně batolil, sem tam krůček.
Představila jsem si, jak od zítřka zůstanou sami. Budou přebývat v chladné stodole, Kety bude toužebně čekat, kdy se kdo objeví, shánět jídlo a kocourek bude poplakávat a chvět se zimou.
Taky jsem si představovala, co asi řekne Borůvka, až je přitáhnu domů. Ale co, řekla jsem si, není čas na nějaké přemýšlenky. Co mu zbývá, než se smířit se zimními nájemníky.
Naši měli radost a já se už těšila, jak si to doma s koťátkem užiju. Vrazila jsem je oba do krabice a alou do auta. Kety z krabice vyskočila a tvářila se, jestli jako nejsem na hlavičku.
„Neblbni, holka,“ řekla jsem, „půjdeš na zimní byt, uvidíš, že se ti to bude líbit.“
„To jistě,“ na to ona a vrátila se do chaty.
Zanesla jsem ji zpět do auta. Než jsem ovšem stačila zavřít dveře, byla v trapu. Po několika dalších pokusech, přesvědčování a slibech se mi povedlo v autě ji uvěznit. Rychle jsem naskočila, i vydali jsme se všichni tři na strastiplnou pouť.
Kocourek spokojeně spinkal, kočka řádila jako ďábel.
„Pomooooc, pomooooc,“ řvala a snažila se uniknout pootevřeným okýnkem.
Přivřela jsem ho a řekla, „neblbni a uklidni se.“
Ani ji nenapadlo uklidňovat se. Skákala mi po palubovce, na tlamičce měla šílený výraz, vyděšené oči, vyceněné zuby, všude lítaly chlupy a řvala pro změnu, „vraždáááá!“ Bylo to fakt výživné.

A to jsem netušila, že mimo azylu a dobrého bydla jí budu nucena poskytnout i lásku kocouří, mimo té své. Sama na beton taky ani nedoufala, to mě však zas nezná, mám pochopení.
Teď je čerstvou maminkou a dětičky má přímo výstavní. Však je jaksepatří hrdá, akorát, když jsem ji koťata odnesla a fotila na konferáku, páč jsem měla pocit, že by to mohlo hezky vypadat, tak toho už měla tak akorát, jedno po druhém čapla za krk a odnesla je pod sedačku. Na porodní bedničku vystlanou mým vlastním svetrem, který jsem obětovala, jelikož válet se po mých svršcích a chlupatit je považuje za velmi příjemné, se vykašlala. Marně ji lákám a slibuju, že už je na stůl nikdy dávat nebudu. Nedbá a tvrdošíjně si trvá na svém, asi mi nevěří a myslí si, že bohapustě lžu. Nakonec...

Pumík to má dobré, pokaždé když na ně chce kouknout, tak přijde a dívá se. Ale co já? Musím na kolena, ke všemu je pod sedačkou tma a nemůže to přece být to pravé pohodlí.

O Pumíka jsem měla obavy, aby jim náhodou neublížil. Nevím jak to u koček chodí, ale četla jsem, že se to stává, že kocour vyvraždí vrh, aby mohl založit vlastní. Zvířata prd vědí o příbuzenských vztazích. On je sice ještě kotě, má šest měsíců, ovšem puberta je tu coby dup, že jo. Však v noci před porodem to bylo fakt divné, co ti dva vyváděli. Kety ho totiž nemohla ani cítit, od té doby co byla v tom. Chtěla mít hlavně svatý klid, on si chtěl hrát. Každou chvíli dostal po čumáku, jen se přiblížil, temně na něj vrčela. A najednou taková změna. Nevím, jestli už zas získala mateřský pud a vzpomněla si, že je Pumík její dítě, nebo se jí líbil jako chlap. Každopádně, Kety nenadává, dovolí mu dívat se na koťata a Pumík se na ně nesnaží sahat, jen kouká a pořád mu to ještě nejde na rozum.
Já z toho rozum mám, ovšem i tak je to pro mě zázrak, jako každý zázrak zrození.

13.9.2014 18:40
slečna

XXX.XXX.100.100

danurba napsal(a):
Bydlíme kousek od řeky Otavy. Břeh je tam hustě porostlý křovím, ve kterém jsou vysekané cestičky. Jednou jsem tam šla vyvenčit své dva psy - ovčandu Besinu a voříška Šmudlu. Besina náhle něco zemrčila v křoví, skočila po tom a mazala pryč. Šmudla v domění, že je to nová hra, běžel za ní, že se o to budou spolu přetahovat. S hrůzou jsme si uvědomila, že to, co visí feně z tlamy, není kus hadru, ale malinké tříbarevné koťátko. Zařvala jsem na ní a naléhavost v mém hlase byla taková, že kotě okamžitě pustila. Nic mu nebylo, bylo jen zcela ochromené strachem. Strčila jsem si ho pod tričko a mazala s ním domů. První den strávila kočička za sporákem a vylezla jen v noci na krmení. Druhý den byla pod gaučem, odkud na nás měla pěkný výhled. A třetí den už ležela na gauči, který se stal jejím nejoblíbenějším místem. Vyrostla z ní krásná kočička Kičina. Bohužel asi po třech letech nepřišla několik dní domů. Pak se objevila, hubená, špinavá, zbídačená. Bylo vidět, že je jí moc špatně. Okamžitě jsme jí chtěli vzít na veterinu, ale už jsme to nestihli. Zemřela v náručí mé dcery, když jí nakládala do přepravky. Když jsem jí tenkrát zachraňovala, zahlédla jsem v křoví ještě jedno takové kotě, bylo ale rychlejší než já... Koťata patřila sousedovi - lufťákovi, který si na chalupu přivezl kočku, sám tam jezdí jen na víkendy a kočka se mu vesele množí. Plodí polodivoká koťata, kterých se soused zbavuje ve věku asi 4-8 týdnů tím, že je hodí do křoví u řeky napospas liškám <img src="/images/smileys/09.gif" width="33" height="15" border="0" alt="" >

krečci ptáček, rybyčky - kupeny v obchode alebo od chovatelov, prvni pes z chovnej stanice, a ostatny su nalezenci a aj moj terajsi pes je z utulku a este u rodicou mame kocku z chovnej stanice

Přidejte reakci

Přidat smajlík