Kiarak

XXX.XXX.89.210
Dobrý den. V poslední době se setkávám se spoustou lidí od různých skupin zvířat a došlo mi, že chování lidí se velmi liší.
Já se věnuji hlavně koním a psům. Musím říct, že potkat sympatického koňáka je pro mě velký problém. S většinou lidí od koní jsem se seznámila třeba ze školy, jinak bych se jim vyhnula obloukem. Tím nechci nikoho urazit. Ne všichni jsou stejní, ale chování některých koňáků mě opravdu zaráží.
Zajímalo by mě, jak na vás působí koňáci, pejskaři a další podobné skupiny? Taky vidíte značné rozdíly? Jaké s nimi máte zkušenosti?
U nás ve stáji se říká, že koňáci jsou kapitola sama o sobě...
Opravdu nechci nikoho urazit, jenom mě zajímá, jak to vidí ostatní. Rejpání si prosím nechte pro sebe...
Uživatel s deaktivovaným účtem

Když jste založila takovéhle téma na koňském diskusním vlákně, tak musíte čekat, že i rejpání bude, ne?
Oni se i ti koňáci dělí na vícero skupin. Např. podle typů zaměření se různě vidí - skokani o drezůrácích mluví nehezky a zase naopak... když to člověk vezme s nadhledem, lze se tomu jen zasmát, ale když v tom musíte žít, je to hnus.
Pro mě nejvíc nepochopitelné bylo chování děcek z oddílů (ikdyž ty už skoro nejsou, ale už se tu o to taky kdekdo se zkušenostmi otřel) a to to, když si dokázaly "kámošky" navzájem vykrádat skříňky a pak v jiných stájích tyto věci zase rozprodávat. To je něco, co mi dodnes hlava nebere a je mi z toho na blití
Už jsem starší kus. :)
U koní se pohybuji od 11 let a když se na to dívám zpětně, musela jsem lidi v okolí kolikrát pěkně sr.t. :)
Že vím všechno, jsem si myslela, když jsem jezdila cca rok a do oddílu přišli nový adepti jezdectví a ti nevěděli vůbec nic...
Když jsem si ve 20 koupila prvního koně /koně jsem vždy něla a mám v komerčním ustájení, protože doma ty prostory prostě nejsou/, měla jsem potřebu komentovat a sdělovat svůj názor ostatním majitelům... Kolikrát to nadšení opravdu nevzbudilo. :)
V mladém věku jsem byla akční, platila jsem si skokové hodiny a soustředění a chtěla, aby všechno fungovalo hned.
Jako vdaná paní jsem díky kamarádce přičichla k drezůře. Začala jsem spolupracovat s trenérkou, která neuznánala násilné metody, vyvazování..., naučila jsem se trpělivosti a měla radost z pokroků koně i sebe samé.
Nyní jsem 100% rekreant.
Anglické sedlo střídám s westernovým a na jízdárnu chodím občas s mladším koněm, staršího už jízdárnou vůbec nezlobím. :)
Mé koňařské krédo je: "Můj zájem o koně začíná u hlavy a končí u ocasu mých koní. "
Co dělají s koňmi jiní mě nezajímá, i když někdy vidím celkem hrozné věci, neposkytuji nevyžádané rady a pokud někdo chce poradit, volím pečlivě slova.
Díky tomu, že tyto své zásady striktně dodržuji, vyjdu téměř s každým.
Na druhou stranu, pokud někdo chce "radit" a komentovat mě, zvládnu si s ním poradit. :)
Ale tato "moudrost" přichází s věkem, taže takovým tím "telecím" obdobím si asi projde většina koňařů.
Někteří ho bohužel nikdy neopustí... :) :).
lina225

XXX.XXX.73.236
U mě to bylo od začátku spíš naopak. Prvního koně jsem si pořizovala s vědomím, že většina mých znalostí je spíš na teoretické rovině, a s velkou úctou a pokorou k dlouholetým chovatelům. Nadšeně jsem přijímala všechny rady a kritiky, protože jsem věřila, že ti zkušení lidé jistě vědí víc než já. Časem jsem bohužel zjistila, že většina chovatelů ví velký pendrek, protože ve skutečnosti mají zkušenost s jedním, dvěma koňmi a to neznamená v jezdeckém sportu ani chovu vůbec nic. Zůstaly mi akorát nenapravitelné škody na penězích a hlavně na koni.
Proto dnes už nad cizími radami ohrnuji nos a dělám si vše podle sebe, já totiž vlastního koně znám nejlíp a nejlíp dokážu posoudit, co potřebuje. Z toho možná pramení ta pro koňáky typická nafoukanost.
lina225
napsal(a):
U mě to bylo od začátku spíš naopak. Prvního koně jsem si pořizovala s vědomím, že většina mých znalostí je spíš na teoretické rovině, a s velkou úctou a pokorou k dlouholetým chovatelům. Nadšeně jsem přijímala všechny rady a kritiky, protože jsem věřila, že ti zkušení lidé jistě vědí víc než já. Časem jsem bohužel zjistila, že většina chovatelů ví velký pendrek, protože ve skutečnosti mají zkušenost s jedním, dvěma koňmi a to neznamená v jezdeckém sportu ani chovu vůbec nic. Zůstaly mi akorát nenapravitelné škody na penězích a hlavně na koni.
Proto dnes už nad cizími radami ohrnuji nos a dělám si vše podle sebe, já totiž vlastního koně znám nejlíp a nejlíp dokážu posoudit, co potřebuje. Z toho možná pramení ta pro koňáky typická nafoukanost.
Na tom je kus pravdy
edwina

XXX.XXX.40.41
Nejlepší je dělat si koně po svém a mít je ustájené ve vlastní stáji. Pak nemusíte ostatní koňáky vůbec řešit ani se s nikým o ničem dohadovat. Samozřejmě, před více než 25 lety, když jsem coby děvče školou povinné začínala v klasickém sportovním jezdeckém oddíle, tam nepanovala zrovna přátelská a nováčkům nakloněná atmosféra. Ostatně, když se někde sejdou výhradně pubertální dívky, které šíleně zbožňují "své" (rozuměj oddílové) koně, žárlí na sebe, handrkují se a nevraží na kohokoli, kdo na jejich "miláčkovi" také jezdí, není se čemu divit. Ani pomluvám, ztrácení věcí, otevřenému nepřátelství apod. Potíž je, že u koní se vyskytují hlavně slečny/ženy. Pak je to pěkný babinec se vším všudy. Stačí se podívat do některých nájemních stájí.
Vlastní ustájení jsem si pořídila před 10 lety a jsem maximálně spokojená, i když finanční investice to byly značné (pozemky jsme museli kupovat). Jízdárna je jen moje (a mého muže a dětí), na výběhu stojí jen naši koně (cizí neustájujeme, byť dotazy tohoto typu dostáváme několikrát do roka - nechci v domě cizí lidi), krmíme si, jak chceme, kdy chceme, čím chceme, povrch zpevňujeme a udržujeme za své a podle svého vědomí a svědomí. Ostatní koňáky neposloucháme, vlastně se s nimi nemáme žádnou potřebu stýkat, parťáky na vyjížďku najdeme ve vlastní rodině. Jsem takto velmi spokojená. Takže pokud vás trápí poměry ve stáji, změňte prostředí, abyste našla svou "krevní skupinu", anebo si to dělejte úplně po svém. Je to k nezaplacení a ten klid za to stojí.
Prošla jsem vším, o čem tu byla řeč
Teď, v předdůchodovém věku mám své dva koně u paní, co má své dva koně a celkem nám to klape.
Většinou se do druhých koní nemontuji, pouze v případě, že jde koníkům o zdraví, či život.
To zasahuji, ať se to někomu líbí nebo ne.
Koně za své blbé majitele nemohou a je potřeba jim pomoci i když je to někdy těžké.
Ale jestli někdo krmí tím nebo oním, jezdí ven nebo na jízdárnu, koupí si takové nebo makové sedlo či uzdečku, to je mi fakt jedno
sisi58
napsal(a):
Prošla jsem vším, o čem tu byla řeč
Teď, v předdůchodovém věku mám své dva koně u paní, co má své dva koně a celkem nám to klape.
Většinou se do druhých koní nemontuji, pouze v případě, že jde koníkům o zdraví, či život.
To zasahuji, ať se to někomu líbí nebo ne.
Koně za své blbé majitele nemohou a je potřeba jim pomoci i když je to někdy těžké.
Ale jestli někdo krmí tím nebo oním, jezdí ven nebo na jízdárnu, koupí si takové nebo makové sedlo či uzdečku, to je mi fakt jedno
Tak to máme Sisi stejně
Tak pro mě jsou nejdesivejsi kasta zapřísáhlí pejskaři věnuju se pomoci opuštěným kočkám, a tak ruku v ruce s tím občas zabrousím i mezi pejskaře, a občas tedy nestačím zírat. Pejskařské diskuze mi přijdou snad nejagresivnější, nejvugárnější a nejvíc na hlavu postavené, co jsem měla tu čest zažít.
edwina
napsal(a):
Nejlepší je dělat si koně po svém a mít je ustájené ve vlastní stáji. Pak nemusíte ostatní koňáky vůbec řešit ani se s nikým o ničem dohadovat. Samozřejmě, před více než 25 lety, když jsem coby děvče školou povinné začínala v klasickém sportovním jezdeckém oddíle, tam nepanovala zrovna přátelská a nováčkům nakloněná atmosféra. Ostatně, když se někde sejdou výhradně pubertální dívky, které šíleně zbožňují "své" (rozuměj oddílové) koně, žárlí na sebe, handrkují se a nevraží na kohokoli, kdo na jejich "miláčkovi" také jezdí, není se čemu divit. Ani pomluvám, ztrácení věcí, otevřenému nepřátelství apod. Potíž je, že u koní se vyskytují hlavně slečny/ženy. Pak je to pěkný babinec se vším všudy. Stačí se podívat do některých nájemních stájí.
Vlastní ustájení jsem si pořídila před 10 lety a jsem maximálně spokojená, i když finanční investice to byly značné (pozemky jsme museli kupovat). Jízdárna je jen moje (a mého muže a dětí), na výběhu stojí jen naši koně (cizí neustájujeme, byť dotazy tohoto typu dostáváme několikrát do roka - nechci v domě cizí lidi), krmíme si, jak chceme, kdy chceme, čím chceme, povrch zpevňujeme a udržujeme za své a podle svého vědomí a svědomí. Ostatní koňáky neposloucháme, vlastně se s nimi nemáme žádnou potřebu stýkat, parťáky na vyjížďku najdeme ve vlastní rodině. Jsem takto velmi spokojená. Takže pokud vás trápí poměry ve stáji, změňte prostředí, abyste našla svou "krevní skupinu", anebo si to dělejte úplně po svém. Je to k nezaplacení a ten klid za to stojí.
Tak to máte zlaté, nejlepší je být na svém...