Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků

lili21

6.10.2016 14:42
lili21

XXX.XXX.185.106

Ahoj, chtěla bych se spíš jen podělit, ne žádat o radu. Článků i diskuzí jsem na toto téma již četla dost.

Jde mi o strach při ježdění... nemůžu se mu ubránit. Jsem vyloženě rekreační jezdec bez ambicí a bez vlastního koně a prostě pokaždé když sedám na koně, trochu se bojím. Co když spadnu, co když se mi něco stane, co když mi zůstane noha ve třmenu, co když to se mnou kůň zabalí... Během ježdění, když se soustředím, mě to opouští, ale když se pode mnou kůň opravdu například lekne nebo tak, prostě se zase začnu bát. Je mi jasné, že zatuhnout, zatajit dech, je to nejhorší, co můžu udělat a racionálně vím, jak se zachovat. Prostě to pak rozdýchám a jsem zase relativně v pohodě. Ale zkrátka se po těch letech, co příležitostně jezdím, nemůžu ubránit tomu všudypřítomnému pocitu mírného strachu, co jde s tím skvělým pocitem z ježdění ruku v ruce.

A když se nad tím zamyslím racionálně, v podstatě si to taky nemůžu vymluvit, protože úrazy při ježdění se opravdu stávají. Mně osobně nikdy nic vážného, ale taky to někdy byl nepříjemný (a hlavně úplně nečekaný) pád.

Jak jste na tom vy? Taky se bojíte?

6.10.2016 14:49
Dotaz

XXX.XXX.110.146

Tak je to o tom, že buď toho koně neznáte a nebo mu na základě zkušenosti nevěříte.
Já už se třeba nerada seznamuji s novými a novými koňmi, upřednostňuju dlouhodobější vztah jen s jedním či pár jedinci, se kterými si nějaké to leknutí prožiju, které dobře poznám, vyjasníme si vztah a pak už vím, co můžu čekat a tudíž vím, že se nemusím bát.

Nanny

6.10.2016 15:02
Nanny

XXX.XXX.199.180

Já jsem to z větší části vyřešila koupí vlastního koně. smajlík Znala jsem ho už dřív, ale teprve teď se začínáme pořádně seznamovat, pomalu zjišťuju, že mu opravdu můžu věřit. Teď třeba 14 dní stál, a přesto, když jsem na něj sedla, tak byl v pohodě, nelekal se, nezdrhal, nedivočel, už vím, jak reaguje, i jak se třeba leká (že se to dá v klidu usedět a zvládnout), a s touhle důvěrou roste i moje sebevědomí, na ježdění se těším a už si neříkám, co by, kdyby...Opravdu je asi důležité mít spolehlivého koně, kterého znáte a víte, že je na něj spolehnutí.
Je zajímavé, že třeba při jízdě v autě tenhle pocit strachu nemám, a to řídím denně, vidím, co se na těch silnicích děje a vím, že mrtvých v autě je mnohonásobně víc než mrtvých jezdců. smajlík

6.10.2016 18:09
tony-jcb

XXX.XXX.110.102

Mam ve stáji tři hřebíky a když jdu na koně tak na ně věšim strach, pud sebezáchovy a rozum vyzvednu až po návratu

6.10.2016 19:08
lenacia

XXX.XXX.211.199

lili21 napsal(a):
Ahoj, chtěla bych se spíš jen podělit, ne žádat o radu. Článků i diskuzí jsem na toto téma již četla dost.

Jde mi o strach při ježdění... nemůžu se mu ubránit. Jsem vyloženě rekreační jezdec bez ambicí a bez vlastního koně a prostě pokaždé když sedám na koně, trochu se bojím. Co když spadnu, co když se mi něco stane, co když mi zůstane noha ve třmenu, co když to se mnou kůň zabalí... Během ježdění, když se soustředím, mě to opouští, ale když se pode mnou kůň opravdu například lekne nebo tak, prostě se zase začnu bát. Je mi jasné, že zatuhnout, zatajit dech, je to nejhorší, co můžu udělat a racionálně vím, jak se zachovat. Prostě to pak rozdýchám a jsem zase relativně v pohodě. Ale zkrátka se po těch letech, co příležitostně jezdím, nemůžu ubránit tomu všudypřítomnému pocitu mírného strachu, co jde s tím skvělým pocitem z ježdění ruku v ruce.

A když se nad tím zamyslím racionálně, v podstatě si to taky nemůžu vymluvit, protože úrazy při ježdění se opravdu stávají. Mně osobně nikdy nic vážného, ale taky to někdy byl nepříjemný (a hlavně úplně nečekaný) pád.

Jak jste na tom vy? Taky se bojíte?

Ahoj.
Vím moc dobře, jak se cítíš. Mám vlastní kobylku a zažila jsem z ní několik pádů. Ten poslední mě odprovodil na měsíc do nemocnice s prasklým kloubním obalem v kyčli.
Trvalo mi rok, než jsem si na ni opět sedla, a přesto jsem se cítila velice nejistě. Po chvíli v sedle se to zlepšilo a uklidnila jsem se, ale ta nervozita tam stále je.
Mě hodně pomohlo hlavně rychle vylézt do sedla, nepřemýšlet moc například při nasedání. Nějakou dobu mi koně drželi, a dovedli mě až na jízdárnu.
Důležité je si s tím koněm udělat vztah a uvědomit si jak se chová.
Spadnout můžete, taky z toh mám strach, to je ten největší strach, že spadnu a zase si ublížím.

Hodně mi pomohlo si s koněm povídat. Vůbec si povídat. O čemkoliv. Prostě přemýšlet nad něčím jiným. Například jsem na kobylce jela a vyprávěla jsem jí svůj názor na nový film Warcraft ale opravdu to pomáhá, uvolníte se. Pokud se bojíte při nasedání a na začátku, tak si pobrukujte :) třeba nějakou chytlavou znělku, oblíbenou písničku.
Zní to hloupě ale přijdete na jiné myšlenky a pomáhá to při soustředění.

Já se díky tomu dostala zpátky do sedla a už jsem dnes schopná nasedlat si kobylku sama, přivést si ji k lavičce nalézt na ní, dojet na oprácko a jezdit na ní a dokonce sama naklusat

6.10.2016 19:45
Magic.wolf

XXX.XXX.103.206

Já mela neco podobného, kdyz jsem zacinala jezdit v jedné ne moc profesionální staji jako 22 leta, jako s uplným zacatecnikem semnou zacal cvalat kun, nevedela jsem co delat, pustila jsem oteze a chytla se kone kolem krku :( a nakonec jsem seskocila.8 let jsem chodila po ruzných stajich a snažila se strachu z cvalu zbavit a nic. Bala jsem se kazdeho rychlejsiho pohybu kone, ze se mnou zacne cvalat a furt se chytala koní za krk. Zcela hloupe jsem si poridila svého koně, samozrejme srdcem a nikoli mozkem a nezajimali me rady zkusených. Ted mam svižnou, energickou 6 letou trakenskou kobylu. Protože je na jezdení hodne citlivá a já se furt predkláněla, jednou mi nacvalala a já opět musela seskocit. Kupodivu mi v mozku neco preskocilo a já si uvedomila, ze prestože jsem v panice seskakovala, skoncila s pohmožděnou pateri a narazenými žebry, ten cval nebyl nic hrozného a touzila jsem cvalat znovu. Ve staji, kde ji mam, mi vybrali hodného, pomaleho kone a jela jsem na vyjizdku a cvalala. Casem me cvalani zaclo bavit a uz se ucim cvalat beze strachu na té moji divoké střele.

6.10.2016 20:10
kapička

XXX.XXX.5.211

Já při své 8 hodině v sedle spadla a skončila se zlomenou nohou na operačním sále, léčba trvala přes půl roku. Ani ne po devíti měsících jsme seděla znova v sedle. Se strachem. Paradoxně mi pomohlo, když jsem asi na 5. hodině spadla. Nic se mi nestalo, ani modřina. Tam se to zlomilo a začalo se zlepšovat. Krizová byla první vyjížďka, ještě nějakou dobu trvalo než jsem si začala užívat i jízdu v přírodě. I teď po skoro 5 letech hodnotím vyjížďku až po sesednutí, ale už si dokážu užít i jízdu o samotě na vysloužilém parkurákovy, který se občas nepředvídatelně leká a pravidelně má snahu zdrhnout domů a nervózně poklusávat. Se přiznám, že jemu jsem zpívala, abych uklidnila sebe. A jinak si s koňmi povídám, posledně se mi zrovna smály nějací puberťáci na zastávce, protože jsem kobyle vysvětlovala, že autobusová zastávka není důvod k tomu, aby jsme málem spadly do příkopu
Ale hlavně je pro mě důležité jezdit na známých koních. Nepotřebuju jednoho, zvládám jich několik, ale jsou to koně které tak nějak znám, už se se mnou lekly nebo jsme řešili nějakou krizovku.

lili21

7.10.2016 06:02
lili21

XXX.XXX.220.146

Děkuji za reakce. Ano, s tím povídáním si s koníkem je to skvělý tip! Já s tím někdy začínám už při čištění.

Bohužel je pravda, že velkým zdrojem strachu jsou právě ti neznámí nebo spíš málo známí koně... jenomže tomu se, jelikož nemám vlastního, nevyvaruji.

edwina

7.10.2016 08:21
edwina

XXX.XXX.40.41

Tak si najděte spolujízdu za finanční příspěvek na jednom bezpečném spolehlivém koni, nejlépe starším učiteli, abyste mu mohla začít věřit. Lézt do sedla se strachem je špatně a citlivější koně může vaše nejistota vyvádět z míry. Jeden kůň, hodný, klidný, trpělivý, a vybudovat vzájemně vztah (i při procházkách na ruce, při práci ze země, při ošetřování). Pokud si někde platíte jezdecké lekce a koně střídáte, jak cvičitel uzná za vhodné, bude to pořád takové nejisté. A není se čemu divit, podle mě je to logické, když sedáte na nového koně, kterého neznáte (a ani on vás) a vzájemně se "testujete". "Vlastní" kůň vůbec nemusí být opravdu váš. Pokud už jste alespoň mírně pokročilý jezdec, který zvládne koně ve všech 3 chodech (krok, klus, cval), podívala bych se po vhodném koníkovi k částečnému pronájmu. Je škoda si čas s koňmi kazit strachem a obavami, když to tak být nemusí...

7.10.2016 08:52
lenacia

XXX.XXX.205.245

lili21 napsal(a):
Děkuji za reakce. Ano, s tím povídáním si s koníkem je to skvělý tip! Já s tím někdy začínám už při čištění.

Bohužel je pravda, že velkým zdrojem strachu jsou právě ti neznámí nebo spíš málo známí koně... jenomže tomu se, jelikož nemám vlastního, nevyvaruji.

A to v té stáji by nešlo zajít a poprosit? Že byste ráda jednoho koníka? Ve většině stájí vám obvykle vyhoví, pokud nejezdíte stylem "rychle si chytněte ty nejlepší."
Nevím jak to tam máte. Platíte za jízdy? Nebo tam pomáháte?
Jak se říká, náš zákazník náš pán, a když řeknete že jim něco málo přispějete, pokud vás nechaj pracovat s jedním koně, tak to většinou platí na všechny :).

pupanec

7.10.2016 12:59
pupanec

XXX.XXX.244.137

lili21 napsal(a):
Děkuji za reakce. Ano, s tím povídáním si s koníkem je to skvělý tip! Já s tím někdy začínám už při čištění.

Bohužel je pravda, že velkým zdrojem strachu jsou právě ti neznámí nebo spíš málo známí koně... jenomže tomu se, jelikož nemám vlastního, nevyvaruji.

Tak já jsem po úrazu již 4 roky, koně mám svého a bojím se čím dál víc...já si při ježdění zpívám..

Letuce

7.10.2016 17:25
Letuce

XXX.XXX.42.151

Ahoj za sebe musím říct, že mi po škaredém pádu, kdy jsem skončila v nemocnici s vyhozeným loktem pomohli 2 věci a časově to šlo postupně:

1) hodný spolehlivý kůň učitel a zkušený dohled - trenér a kvalitní bezpečnostní vesta
2) kamarádka, která je odvážná a jezdí 20 let, je to třeštidlo bez rozumu, ale neskutečně mi pomohlo, že mě vždycky podpořila, když jsme šli spolu ven do terénu, nikdy neprojevila strach, ani v krizovějších situacích. Pokud se začnete vyskytovat mezi sebevědomými jezdci, mozek je má tendenci "napodobovat" a přejímat jejich názory, jelikož vy se od těch lidí toužíte učit a být jako oni smajlík

a částečně mi pomohlo i meditovat a srovnat se sama se sebou v hlavě =).

Letuce

7.10.2016 17:28
Letuce

XXX.XXX.42.151

Jinak je to jen o komunikaci. Říct, že na tom koni se necítíte, jestli nemůžete jezdit jenom toho jednoho na kterém se cítíte dobře. Není potřeba ze sebe dělat "hrdinu". Ze začátku je lepší najít jistotu na jednom a až pak zkoušet další koně.
A pokud není možnost v té stáji, uvažovala bych o polovičním pronájmu s možností, že by vás majitel učil smajlík

lili21

8.10.2016 08:11
lili21

XXX.XXX.220.146

No, jak jsem psala na začátku, nehledám ani tak radu jako spíš sympatie. Částečný pronájem je samozřejmě odpověď, která by hodně vyřešila - a stále ho hledám, ale ani ne moc překvapivě se mi nedaří dostatečně blízko (do 30 km) najít člověka, který by byl ochotný pronajmout dobře přiježděného, spolehlivého koně méně zkušenému jezdci a navíc ho ještě trénovat... Upřímně, vy někoho takového znáte?

Co se týče komerčních stájí - bohužel jsem se nesetkala se stájí, kde byste si mohli diktovat, jak a koho chcete jezdit - ano, sdělit preference určitě, ale málokterý cvičitel se vám věnuje více než těch 30-40 minut, co na vás dohlíží na jízdárně. To je opravdu trochu sci-fi, upřímně řečeno jsem měla problém najít stáj, kde by to bylo alespoň trochu "v pohodě.".

Letuce

8.10.2016 10:13
Letuce

XXX.XXX.42.151

Tak projevení sympatií od druhých je sice fajn, ale Vaši situaci to moc nevyřeší smajlík
Podívejte, ono to tak bohužel v jezdeckých stájích. Dojdete do stáje, zaplatíte si hodinu, nasedláte si koně a cvičitel na vás 30-50 minut dohlíží. Čím častěji takto chodíte, tím rychleji se budete zlepšovat a cítit se více jistá v sedle. ALE nesmíte zapomínat, že pokud si vy platíte hodiny, nebo trávíte ve stáji svůj čas a pomáháte okolo koní, měla byste být za své peníze / časovou investici a odvedenou práci spokojená.

Jak jsem psala nahoře, je to o té komunikaci: Vysvětlit cvičiteli, že se z nějakého důvodu cítíte nejistě na koni. Pokud má oficiální ČJF licenci, tak by měl být na to, že se jezdci bojí být připraven a vědět, jak mu pomoci.
Osobně když jsem se učila jezdit, byli ve stáji 2 školní koně. Ten jeden byl zákeřný smraďoch, který měl byl schopný sundat i 2x za půl hodiny :D a protože jsem měla stále blok z pádu, který se mi stal hned během prvních lekcí (kůň se mnou ve cvalu utekl) a po kterém mám krásnou 12cm jizvu po operaci, poprosila jsem trenérku, jestli nemohu jezdit výhradně pouze druhého školního koně, že se na něm necítím. (v tu dobu jsem se zrovna učila cválat a on reagoval tak, že mě právě ve cvalu měl oblibu sundávat a vyhazovat, což moji důvěru ve cval, kterého jsem se bála hodně narušovalo). Trenérka s tím neměla problém a domluvili jsme se, než aby přišla o peníze, které jsem jí 2x týdně nosila tak se se mnou domluvila.
Vy tomu člověku dáváte peníze za určitou službu a měla byste být za to, co si zaplatíte spokojená =)
Jinak sympatie k vaší situaci samozřejmě cítím, protože jsem byla snad ten nejpodělanějsí jezdec začátečník jakého si můžete představit ´a dnes jezdím 5 let, skočím si i menší skok a dokonce mám pro mě překvapivě i ambice do drezurního sportu =)

Jinak ani o tom nemusíte vědět, ale existuje spoustu lidí, co mají koně ve svém a takového člověka, jako jste vy hledají. Vypomůžete okolo koní a on vám dá na oplátku hodinu Na facebooku je spousta koňských skupinek, kam se dá dát inzerát smajlík

edwina

8.10.2016 12:55
edwina

XXX.XXX.40.41

Já k vám také sympatie cítím, jen si myslím, že při ježdění na koni tím způsobem, jaký líčíte (střídání koní, nemožnost jezdit jen na tom, kterému věříte a cítíte se na něm bezpečně), se to "zázrakem" samo nezlepší. Jasně, někomu pomůže dát si před jízdou frťana . Ale to bych neradila. Proto vám doporučuji, ať změníte způsob kontaktu s koňmi, protože strach by tam být přítomný neměl - na koni jezdíte pro radost, chcete si u této aktivity odpočinout, relaxovat, načerpat novou energii, a ne prožívat úzkost před jezdeckou lekcí a pocit úlevy ("uf, přežila jsem"), když dojezdíte. To podle mě nemá cenu. Můžete změnit jezdecký klub, i když třeba budete muset dojíždět dál, nebo platit víc. Ale přesně, jak říká Letuce, jste zákazník, klient, měli by vám vycházet vstříc, neprokazují vám žádnou milost, když vám vyhoví. A nejlepší je opravdu 1 hodný klidný kůň, který vám dodá sebedůvěru a jistotu v sedle. Nejlépe nějaký pohodový důchodce, co potřebuje občas vyvenčit a majitel už na něj nemá čas. Takoví koně jsou často nabízeni k částečnému pronájmu.

8.10.2016 13:15
Dep

XXX.XXX.37.60

Také jsem si prošla svým obdobím strachu. A styděla jsem se za něj, protože jsem prostě selhala.

Měla jsem kobylku plňasku. Když jsem ji koupila, nebyla v úplně idelání kondici. Spíše taková hubenější. Jakmile se nakrmila a zesílila, tak se projevila. Začala v terénu vymýšlet kraviny. Jakmile jsem nechtěla někde klusat nebo nedejbože cválat začala raplit - vyhazovat, kozlovat. Chtěla jsem přejít přes silnici - no neexistovalo vedle silnice zastavit. Zastavila tak na dvě vteřiny a potom na " féra" do silnice skočila a bohužel, zde nemám ani jeden úsek, kde bych nemusela přecházet silnici. Jediné štěstí, že tu není velký provoz. Jinak by bylo po nás, obou. Nebyla vyjížďka, aby kobyla nechodila pod pěnou. I když jsme šli jenom krokem. Jakmile se rozletěla do cvalu ( a že byly dny, kdy se fakt neptala, jestli chci nebo nechci cválat ), tak nešla zastavit. Tak jsem s ní začala makat ze země. Práce nevedla odnikud nikam. Jakmile jsem na ní sedla bylo to všechno zas a nanovo. Přestala jsem jí absolutně věřit a jakýkoliv její posunek jsem brala jako útok na mne a na to, že opět raplí. Pak jsem si ní asi půl roku nic nedělala. Bála jsem se na ní jezdit. Nechtěla jsem. Jakmile jsem sedlala už jsem přemýšlela, co mi ten zmetek zase udělá. Co zase bude. A chodila jsem jezdit s naprostou nechutí a strachem. Rozhodla jsem se, že ji prodám. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Obě jsme se začali trápit a vedlo to jenom od záhuby. Našla jsem ji skvělou novou paničku, která takového koně chtěla. Miluje je jí nade všechno. Kobylce krásně všechno vysvětlila a jsou moc príma dvojka.

Koupila jsem si tedy teplokrevnou kobču. Je to ještě takový puboš , ale je skvělá. Ze začátku to bylo skvělé. Ale pak se zvrtlo pár věcí. Měli jsme trenérku, která nás nenechala pořádně seznámit a už nás tlačila do všeho možného. Neměla jsem čas si u kobylky v klidu vytvořit důvěru a došlo do fáze strachu z ježdění. Trenérku jsem vyprovodila ze vrat a začala po svém. Pak přijela má dobrá kamarádka, která tedy jezdí western, ale máme na věci dost podobné názory. Chvíli mne viděla pracovat s kobylou a první co mi řekla bylo - " Ty se na tom koni bojíš, on to ví. Proto se neustále leká a prchá, nechce s Tebou od chalupy a nechce s Tebou spolupracovat. Nemá v Tobě žádnou důvěru. Slez z něj a nelez na něj do té doby, dokud si nebudeš absolutně jistá. Dokud s obrovským sebevědomím nepůjdeš cajkovat."
Tak jsem slezla a začali jsme procházkovat. Pak jsme začali prací ze země a zkoušeli si různé bubáky a plachty atd..
Po asi dvou měsících, jsem si začala být jistější. Tak jsem kobylku nacajkovala a šli jsme se projít. Až jsem si nebyla jistější, ale 100% jistá ( to mi vždy pomohlo jít chvíli vedle koně, zkoukla jsem jakou má náladu, jak se chová atd.) tak jsem někde v terénu z pařízku nalezla. A dělám to tak do teď. jen si zkracuji tu vzdálenost. Jo a beru si s sebou psa. Řeším, kde je pes a neřeším jestli se někde může kobyla něčeho leknout a co když spadnu a bůhví co. Nyní jsem na vyjíždˇkách spokojená a uvolněná. A když se kobyla lekne, tak se lekne. No a pak taky si řeknu, že když se mnou vystřelí, tak cválat umím a kůň má jen jedny plíce, tak někde zastaví . A hlavně si už nikdy před ježdění neříkám co by, kdyby. Vždycky ty myšlenky zapudím tím jak se budu kochat krajinou, jak si krásně poklušeme po té lesní cestě co jsme tuhle našli. Nebo jsem zvědavá, kde se ztratíme tentokrát.
A díky téhle mojí kočičce čtyřnohé a kamarádce, která mi ukázala, že problém je hlavně v mojí hlavě, jsem udělala docela pokrok a zase už mě svědí zadek, jak se vždycky těším na ježdění a už už chvátám abych měla rychle vypucováno, nacajkováno a abych vyskočila do sedla jela si, tak jako když mi bylo 12 a drandila jsem s mojí koňskou nejlepší parťačkou a ničeho se nebála.

8.10.2016 14:26
koně

XXX.XXX.205.252

lili21 napsal(a):
No, jak jsem psala na začátku, nehledám ani tak radu jako spíš sympatie. Částečný pronájem je samozřejmě odpověď, která by hodně vyřešila - a stále ho hledám, ale ani ne moc překvapivě se mi nedaří dostatečně blízko (do 30 km) najít člověka, který by byl ochotný pronajmout dobře přiježděného, spolehlivého koně méně zkušenému jezdci a navíc ho ještě trénovat... Upřímně, vy někoho takového znáte?

Co se týče komerčních stájí - bohužel jsem se nesetkala se stájí, kde byste si mohli diktovat, jak a koho chcete jezdit - ano, sdělit preference určitě, ale málokterý cvičitel se vám věnuje více než těch 30-40 minut, co na vás dohlíží na jízdárně. To je opravdu trochu sci-fi, upřímně řečeno jsem měla problém najít stáj, kde by to bylo alespoň trochu "v pohodě.".

Možná, kdybyste napsala odkud jste.Případně jak často jste ochotná jezdit za koněm, kolik platit, případně jak jinak přispět, budete li spokojena?Co vlastně vy nabízíte koni a majiteli ?
Mám hodné koně, jednoho jsem nabízela dlouho ke kondičním lesním vyjížďkám.Nebo vycházkám.Nepovedlo se.
K nám přímo nic nejede a jsme 30km od krajského města.Problém.
Žádná ze zájemkyň, obrovsky nadšených z fotek, nebyla schopna se přijet ani podívat.A to je kůň opravdu velmi slušný a vyjížďky u nás do luxusní přírody, v podstatě bez civilizace.
Myslím, že spousty soukromých nekomerčních majitelů hledá parťáky, a nemusí to být zrovna úplní profíci.Jen mi tak nějak připadá, že ti případní zájemci by chtěli všechno pod nos, bez vlastní minimální snahy.

8.10.2016 15:31
kapička

XXX.XXX.77.39

Pokud bych mluvila za sebe, tak v době, kdy jsem se bála nebo i teď, když se mi něco jó nepovede a já skončím ošklivě na zemi, tak vyjížďka na koni většinou není to, co by mi vrátilo sebedůvěru. To většinou jdu na jízdárnu a ideálně pod dohledem na ní kroužím. A když jsem měla strach, tak pro mě byly vyjížďky spíš za trest.

Přidejte reakci

Přidat smajlík