Jak mu zase začít věřit?

Vždyť jste si odpověděla sama vlastně..Změnila jste se Vy! Licence jsou jenom papír a ten toho snese..

Helios napsal(a):
Mně pomohlo, když si na mého koně sedl jiný jezdec a já poznala, že to jde a není čeho se bát. Jinak určitě to chce čas.

To výborně funguje na jízdárně, když se bojím, sedne na něj trenérka, a když vidím, že to jde, hodně mi to pomůže. Ale v terénu to tak bohužel nefunguje

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Vždyť jste si odpověděla sama vlastně..Změnila jste se Vy! Licence jsou jenom papír a ten toho snese..

Tomu nerozumím. JJ, zbavila jsem se olicentovaných cvičitelů a našla nějakou cestu, ale pořád se bojím a nevěřím mu

Víte ono kůň je pořád jenom zvíře, určitá opatrnost je vždy na místě.
Já měla fantastického koně, ale jednou za rok ho něco chytlo a byl šrumec. Vždycky mě překvapil Pokud by blbnul častěji, budu připravená, ale 1 x za rok?!
Jezděte v přilbě a ve vestě, mě to moc pomohlo, když jsem pak přesedla na vysokou kobylu s vlastními názory.
A když to bylo hodně husté, dala jsem si panáčka. A pak jezdila po loukách a lesích jak širón
Pokud jezdit umíte, a koník zablbne, budete vše dělat automaticky. Nebojte

Já raději radit nebudu aby slečna neměla spíš výkonnou sekačku na trávu než koně na ježdění.Ikdyž velmi důvěryhodnou sekačku

sisi58 napsal(a):
Víte ono kůň je pořád jenom zvíře, určitá opatrnost je vždy na místě.
Já měla fantastického koně, ale jednou za rok ho něco chytlo a byl šrumec. Vždycky mě překvapil Pokud by blbnul častěji, budu připravená, ale 1 x za rok?!
Jezděte v přilbě a ve vestě, mě to moc pomohlo, když jsem pak přesedla na vysokou kobylu s vlastními názory.
A když to bylo hodně husté, dala jsem si panáčka. A pak jezdila po loukách a lesích jak širón
Pokud jezdit umíte, a koník zablbne, budete vše dělat automaticky. Nebojte

JJ, to zazlobení jednou za rok mě napadá při každé vyjížďce... jakože třeba dneska zrovna... a budeme s důvěrou začínat úplně od začátku.

Vesta a přilba jsou pro mě nezbytnou výbavou (i na jízdárně), bohužel pocit většího bezpečí v nich nemám. Před pěti lety jsem si po pádu z koně (tehdy opravdu nešťastná náhoda, koník byl přiježděný a hodný, ale prostě se lekl) jsem si roztříštila obratel (tři operace, sedm měsíců v neschopnosti...), a to jsem měla vestu Což samozřejmě situaci komplikuje, o to víc se teď bojím. Mám bezpečnostní snad úplně všechno, od podsedlovky (aby neklouzala), po třmeny (flexi).

Ale toho panáka na kuráž, to není špatný nápad. Holt se jednou nedopravím autem, ale na kole, a vyzkouším to

Že má trenér licenci neznamená, že umí trénovat :)

Řeknu Vám svůj příběh a třeba se v něm poznáte. Nebo si vezmete ponaučení.
Koupila jsem kobylu, spíše z lítosti. Nakrmila jsem jí, dala do kupy a začalo se pracovat. Na jízdárně jsem na ní mohla vozit děcka, ta kobyla byla skvělá. Ale.. v terénu věčně v nervu, pod pěnou. Desetiinutová procházka a kobyla durch. Nic jsem si z toho nedělala. Pokud jsem po kobyle chtěla něco jiného než jít rovnou za nosem začala raplovat. vyhazovat, stavět se na zadní, kozlovat. Zkraje jsem s ní i cválala. Pak jsem přestala. Všechno gradovalo. Pak jsem na ní nemohla v klidu absolutně nikam vyjet. Ani ven. Kobyla byla citlivá a jak cítila, že se klepu jako sulc už při sedlání, stálo to za starou bačkoru. Přestala jsem na ní úplně jezdit. Pak jsem jí poslala dál.
Koupila jsem si další kobylu, mladou chytrou, šikovnou. Zkraje vyjíždky parádní. Nebála jsem se cválat. Jednou se semnou lekla a vzala se mnou čáru. A zase všechno šlo do kopru. Přestala jsem, jak Vy říkáte věřit. Kobča jenom zakopla a já se jí v křeči chytala hřívy. Už jsem nechtěla na ní vůbec jezdit. Ani už mě to nebavilo. Pak jsem to i oplakala, že mám výbornýho koně a já se ho bojím. Zmínila jsem se o tom kamarádce a začala jsem to řešit.
Nevěřili jsme jedna druhé. Vzala jsem to tedy od konce. Nebo začátku ? Kdo ví :). Sedlo a uzdu jsem na chvíli dala skříně a dala nám obou klid. Oprášila jsem parelku a chodila jsem s ní na prochajdy. Pořešili jsme si správnou chůzi, hráli jsme si na ruce. Po delší době mě začal svrbět zadek. Tak jsem si na kobylu hopsla v lese bez sedla, jen jsem si na ní sedla. Páni to byl pocit!
Tak jsem vytáhla ze skříně sedlo a uzdu. Kobylu jsem nastrojila a šli jsme se projít. Až jsem se uklidnila, vyzjistila jsem "konstelaci" kobyly, nasedla jsem a tradá. Pak jsem vzdálenosti zkracovala a zkracovala. Nyní jsem schopná nasednout u chalupy a odjet od ní na koni. Pokud se mi kobča lekne, v klidu okamžitě zareaguji, aby mi zase neudělala 300 z místa. Pokud se lekne, již nejsem vztahovačná a rozlobená. Prostě se jí směju, že je to troubelína.
Na ježdění a vyjížďky se tak hrozně moc těším. Někdy si přijdu jako malý dítě. Rychle vyčistit hurá sedlat a rychle jet.
Důležitý je netlačit na sebe, netlačit na koně. Zahoďte předsudky. A řiďte se jenom svým pocitem. Nemusíte nikam spěchat a ničemu stačit. Vy i koník jste mladí a zdravý. Nemusíte nikam chvátat. Člověk nic neuchvátá a všechno vás oba akorát dožene rychlostí blesku.

deauville napsal(a):
JJ, to zazlobení jednou za rok mě napadá při každé vyjížďce... jakože třeba dneska zrovna... a budeme s důvěrou začínat úplně od začátku.

Vesta a přilba jsou pro mě nezbytnou výbavou (i na jízdárně), bohužel pocit většího bezpečí v nich nemám. Před pěti lety jsem si po pádu z koně (tehdy opravdu nešťastná náhoda, koník byl přiježděný a hodný, ale prostě se lekl) jsem si roztříštila obratel (tři operace, sedm měsíců v neschopnosti...), a to jsem měla vestu Což samozřejmě situaci komplikuje, o to víc se teď bojím. Mám bezpečnostní snad úplně všechno, od podsedlovky (aby neklouzala), po třmeny (flexi).

Ale toho panáka na kuráž, to není špatný nápad. Holt se jednou nedopravím autem, ale na kole, a vyzkouším to

Tak to je jiný..Se přiznám, že po takovém zážitku bych asi taky měl strach.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Já raději radit nebudu aby slečna neměla spíš výkonnou sekačku na trávu než koně na ježdění.Ikdyž velmi důvěryhodnou sekačku

A to já už jednu takovou sekačku mám, je sice chromá, ale jako sekačka dostatečně výkonná, byť bohužel tráva jí opravdu nestačí, na rozdíl od valacha, o kterém je řeč a který tloustne i ze vzduchu.

No, ale ježdění se mi zachtělo... Ne že bych bez ježdění nemohla být, ale zase se mi to nechce to jen tak vzdát (a mít sekačky dvě, z toho jednu osmiletou zdravou...).

A ještě dodám, že jsme ze začátku po jezdecké pauze chodili s kobčou jenom krokem. Dlouho jsem neklusala. Pak jsem začala klusat a ted teprve začínám pořádně cválat - jakože když spadnu, bude to sněhu, do měkkýho

deauville napsal(a):
JJ, to zazlobení jednou za rok mě napadá při každé vyjížďce... jakože třeba dneska zrovna... a budeme s důvěrou začínat úplně od začátku.

Vesta a přilba jsou pro mě nezbytnou výbavou (i na jízdárně), bohužel pocit většího bezpečí v nich nemám. Před pěti lety jsem si po pádu z koně (tehdy opravdu nešťastná náhoda, koník byl přiježděný a hodný, ale prostě se lekl) jsem si roztříštila obratel (tři operace, sedm měsíců v neschopnosti...), a to jsem měla vestu Což samozřejmě situaci komplikuje, o to víc se teď bojím. Mám bezpečnostní snad úplně všechno, od podsedlovky (aby neklouzala), po třmeny (flexi).

Ale toho panáka na kuráž, to není špatný nápad. Holt se jednou nedopravím autem, ale na kole, a vyzkouším to

Vyzkoušejte. Jsem už starší ročník a občas mě taky chytnou pochyby, co bude. Ale zase mám hodně odježděno, takže reakce zažité a pokud jezdec není ztuhlý, což po štamprlce není, tak je to v pořádku. Prostě děláte automaticky to, co umíte a to, co máte. Bez přemýšlení, na to není čas.
Však se nemusíte zlinkovat pod obraz
S tou vestou.Mě na Hubertovce ochránila velmi dobře.Měla jsem po pádu jen naražený zadek, tam vestu nemám, ale zase ho mám polstrovaný. Takže u mě dobrý!

deauville napsal(a):
A to já už jednu takovou sekačku mám, je sice chromá, ale jako sekačka dostatečně výkonná, byť bohužel tráva jí opravdu nestačí, na rozdíl od valacha, o kterém je řeč a který tloustne i ze vzduchu.

No, ale ježdění se mi zachtělo... Ne že bych bez ježdění nemohla být, ale zase se mi to nechce to jen tak vzdát (a mít sekačky dvě, z toho jednu osmiletou zdravou...).

...a zvlášť teď, když jsem mu nechala od p. Hakra napasovat nové sedlo, které stálo víc než kůň... co teď s tím sedlem, že...

(to je vtip, sedlo je samozřejmě vedlejší, spíš jak jsem psala, nechce se mi to vzdávat, nechci si o sobě myslet, že jsem taková posera).

Jo a není to o tom, věřit koni, ale VĚŘIT SOBĚ !

A z čeho konkrétně máte strach? Z pádu?

Po vaší zkušenosti vás chápu. Ale musíte se na věc asi dívat trochu jinak.

Vy jste udělala maximum pro to, abyste riziko snížila. Máte bezpečnostní prvky, víceméně spolehlivého koně, znáte ho, více, čeho se leká a neleká, předpokládám, že jezdíte stejné trasy, kde víte o každém výmolu, nízké větvi atd. Víc už dělat nemůžete. To nemůže nikdo z nás. Leda byste šla pěšky.

Vždycky se může stát cokoliv, co nemáte šanci ovlivnit, takže nemá smysl vymýšlet "Co by kdyby". Buď to tak má být a nebo ne. (asi jsem fatalista )

Myslím, že byste možná koně měla nechat "zachybovat" nebo ho chviličku méně kontrolovat a nechat ho ukázat, jestli zradí nebo ne, abyste zjistila, jak zareaguje. Není to příjemná část seznamování, ale když se poznávám s novým koněm, tak si asi musíme projít tím, že vystartuje bažant a já zjistím, co je schopen udělat a jestli to usedím. Jestli mám merčit srny, prapory, velké světlé kameny, cedule a nebo jestli je to v pohodě. Co se stane, když okolo nás povedou koně, co nastane, když jeho kamarád odchází, když někdo na jízdárně spadne a cizí kůň tam bude lítat. Jinak než tím prožitím to asi nezjistíte. Nemám tuhle fázi ráda, taky koně testuju, nepouštím se zbytečně do rizik, ale díky těm příhodám tak nějak toho koně poznám a vím, na čem jsem a co můžu čekat.

Tím samozřejmě neříkám, abyste zahodila otěže a nechala se napospas osudu a čekala třeba na ty srny. Ale občas je třeba bojovat se svým strachem. Mně v tom (ohledně třeba řízení) ten fatalismus dost pomáhá. Vím, že udělám max pro svou a cizí bezpečnost a ostatní nemám šanci ošéfovat, tak to prostě neřeším.

To Dep: jj, to už všechno máme za sebou, procházky na ruce, pod sedlem v kroku... tak jsem poznala, co mu nejvíc vadí (vesměs vzpomínky na působení v jezdecké oddíle) a co jsem prostě z výcviku vyřadila...

Ale vyplývá z toho, že to chce prostě asi čas. A nepodléhat okolí, no. Což je prostě někdy těžké.

Ad trenéři s licencí - jo, teď už to taky chápu, a byla to sakra drahá škola (myslím finančně i zkušenostně). Ale když máte koně, se kterým si nevíte rady, koho si zavoláte? Já myslela, že když má někdo cvičitelák, musí tomu alespoň trochu rozumět, má přece zkušenosti, x let strávil s koňmi... Takže jsem měla tendenci poslouchat jejich rady dýl, než bylo nutné a příjemné. To taky ponaučení, ale to odbočuji, to je off topic.

sisi58 napsal(a):
Jo a není to o tom, věřit koni, ale VĚŘIT SOBĚ !

Ano, vytesat do kamene

Dotaz napsal(a):
A z čeho konkrétně máte strach? Z pádu?

Po vaší zkušenosti vás chápu. Ale musíte se na věc asi dívat trochu jinak.

Vy jste udělala maximum pro to, abyste riziko snížila. Máte bezpečnostní prvky, víceméně spolehlivého koně, znáte ho, více, čeho se leká a neleká, předpokládám, že jezdíte stejné trasy, kde víte o každém výmolu, nízké větvi atd. Víc už dělat nemůžete. To nemůže nikdo z nás. Leda byste šla pěšky.

Vždycky se může stát cokoliv, co nemáte šanci ovlivnit, takže nemá smysl vymýšlet "Co by kdyby". Buď to tak má být a nebo ne. (asi jsem fatalista )

Myslím, že byste možná koně měla nechat "zachybovat" nebo ho chviličku méně kontrolovat a nechat ho ukázat, jestli zradí nebo ne, abyste zjistila, jak zareaguje. Není to příjemná část seznamování, ale když se poznávám s novým koněm, tak si asi musíme projít tím, že vystartuje bažant a já zjistím, co je schopen udělat a jestli to usedím. Jestli mám merčit srny, prapory, velké světlé kameny, cedule a nebo jestli je to v pohodě. Co se stane, když okolo nás povedou koně, co nastane, když jeho kamarád odchází, když někdo na jízdárně spadne a cizí kůň tam bude lítat. Jinak než tím prožitím to asi nezjistíte. Nemám tuhle fázi ráda, taky koně testuju, nepouštím se zbytečně do rizik, ale díky těm příhodám tak nějak toho koně poznám a vím, na čem jsem a co můžu čekat.

Tím samozřejmě neříkám, abyste zahodila otěže a nechala se napospas osudu a čekala třeba na ty srny. Ale občas je třeba bojovat se svým strachem. Mně v tom (ohledně třeba řízení) ten fatalismus dost pomáhá. Vím, že udělám max pro svou a cizí bezpečnost a ostatní nemám šanci ošéfovat, tak to prostě neřeším.

Vlastně pořádně nevím, nedokážu to přesně definovat. Celkově z nezvládnutí situace? Z toho, že zas budu půl roku doma a chodit o berlích? Že ohrozím někoho dalšího (jezdíme hlavně do lesa, kde je občas dost "provoz", jako běhači, pejskaři, kolaři, teď v zimě běžkaři, sáňkaři...)? Nebo ze všeho?

Snažím se myslet pozitivně, ale v této disciplině jsem bohužel podprůměrná.

Prostě si o tom s koněm promluvte, né? Kobča žbrblá furt když jí něco říkám.

sisi58 napsal(a):
Vyzkoušejte. Jsem už starší ročník a občas mě taky chytnou pochyby, co bude. Ale zase mám hodně odježděno, takže reakce zažité a pokud jezdec není ztuhlý, což po štamprlce není, tak je to v pořádku. Prostě děláte automaticky to, co umíte a to, co máte. Bez přemýšlení, na to není čas.
Však se nemusíte zlinkovat pod obraz
S tou vestou.Mě na Hubertovce ochránila velmi dobře.Měla jsem po pádu jen naražený zadek, tam vestu nemám, ale zase ho mám polstrovaný. Takže u mě dobrý!

Já už taky nejsem nejmladší, navíc jezdit jsem se učila až těsně před třicítkou, kdy už člověk cítí nějakou odpovědnost, což není pro získání těch správných návyků úplně ideální. Takže já si bohužel u koní připadám pořád jako začátečník... takže něco dělat automaticky, to zvládnu opravdu asi jen pod vlivem alkoholu

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Prostě si o tom s koněm promluvte, né? Kobča žbrblá furt když jí něco říkám.

A to já mu řikám furt, před každou vyjížďkou, jako žádný blbosti, kdo tě bude živit, když bude maminka (jako já v nemocnici. On nic neřiká, jenom loupne okem, což nevím, jestli to znamená jako "OK, jsem si toho vědom", nebo naopak "ještě Ti ukážu, stejně už chci jinýho majitele".

deauville napsal(a):
Vlastně pořádně nevím, nedokážu to přesně definovat. Celkově z nezvládnutí situace? Z toho, že zas budu půl roku doma a chodit o berlích? Že ohrozím někoho dalšího (jezdíme hlavně do lesa, kde je občas dost "provoz", jako běhači, pejskaři, kolaři, teď v zimě běžkaři, sáňkaři...)? Nebo ze všeho?

Snažím se myslet pozitivně, ale v této disciplině jsem bohužel podprůměrná.

Omlouvám se, trochu jsem se v editu rozepsala, abych vám nepoložila jen tak banální otázku.

Nejste i v životě trochu úzkostný typ? Trochu mi to tak připadá, ale můžu být vedle jak ta jedle. Je to jen můj dojem.

deauville napsal(a):
A to já mu řikám furt, před každou vyjížďkou, jako žádný blbosti, kdo tě bude živit, když bude maminka (jako já v nemocnici. On nic neřiká, jenom loupne okem, což nevím, jestli to znamená jako "OK, jsem si toho vědom", nebo naopak "ještě Ti ukážu, stejně už chci jinýho majitele".

Hehee jenom před vyjížďkou? Máme tady ve stáji devče tak 16 let a ta se taky bála na koni ven.Ošetřovatelka jí poradila aby mu zpívala po cestě.Světe div se pomohlo to oběma.Myslete si co chcete kůň na hlas reaguje velmi dobře.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Hehee jenom před vyjížďkou? Máme tady ve stáji devče tak 16 let a ta se taky bála na koni ven.Ošetřovatelka jí poradila aby mu zpívala po cestě.Světe div se pomohlo to oběma.Myslete si co chcete kůň na hlas reaguje velmi dobře.

My jsem povídali pohádky. :).

Ještě něco, čím krmíte? Jestli není koník živý z přemíry dobrého krmení?!

deauville napsal(a):
Já už taky nejsem nejmladší, navíc jezdit jsem se učila až těsně před třicítkou, kdy už člověk cítí nějakou odpovědnost, což není pro získání těch správných návyků úplně ideální. Takže já si bohužel u koní připadám pořád jako začátečník... takže něco dělat automaticky, to zvládnu opravdu asi jen pod vlivem alkoholu

Vy píšete o mě? Mám to úplně stejně, a na otázku: Čeho se bojíš? taky nedokážu jednoznačně odpovědět, ale prostě bojím se pořád něčeho. Přitom jsem si koupila koně spolehlivýho, bývalá majitelka z něj podle vlastních slov nikdy nespadla, mám ho pár měsíců, ale zatím mi nic špatnýho neprovedl, neleká se, nezneužívá situace...A stejně mám prostě občas nervy.
Ale zvládli jsme spolu za tu krátkou dobu už dost věcí, stěhovali jsme se do nového, pak delší dobu stál, musel si zvykat na nové prostředí, a ukázal mi, že se opravdu není čeho bát a já mu věřím čím dál tím víc. Dělejte jenom to, co Vám vyhovuje, hlavně se nenechte do ničeho tlačit. Když mám svůj úzkostný den, tak mu dám sedlo, ale jdeme ven na ruce, když vidím, že je v pohodě, tak si třeba někde nasednu, vezu se, když budu nervózní, klidně zase slezu, ať se nenervujeme oba. Někomu třeba vyhovuje jezdit s jinýma koňma, já jsem radši sama, protože ostatním se třeba nechce jít celou vyjížďku v kroku, já se pak třeba nechám přemluvit k něčemu, na co se necítím, a už je strach zpátky. Takže si krokujeme, když se mi chce, tak klušeme nebo i cváláme, ale hlavně dělám vždycky to, co dělat chci, co je mi příjemný, a na co se cítím.
Jo, a taky mi pomáhá, když do stáje nejede s cílem: dneska se pojede ven (to se to většinou nepodaří). Prostě si jedu za koněm s tím, že uvidíme, co se nám dneska bude chtít dělat a ono to vyplyne ze situace.
Tak držím palce.

Dotaz napsal(a):
Omlouvám se, trochu jsem se v editu rozepsala, abych vám nepoložila jen tak banální otázku.

Nejste i v životě trochu úzkostný typ? Trochu mi to tak připadá, ale můžu být vedle jak ta jedle. Je to jen můj dojem.

Jsem úzkostný typ, ale léčím se Už deset let, ale jak vidno, asi to moc nepomáhá

Zakladatelko - nepotěším Vás, zatím v těch několika málo případek, o kterých vím, a které se podobaly Vašim, pomohlo nejvíc prostě zbavit se koně, se kterým jste získala ten strach, ty negativní zážitky. S novým koněm pak může majitel začít od začátku, bez předsudků.

Ale Vy jste se rozhodla jinak - a klobouk dolů za to, jste opravdu dobrá, chcete si nechat svého koníka, se kterým už máte i jiné než dobré zážitky, a s ním "začít znovu".
Bude to těžší než s novým koněm, ale to sama víte.
Je mi velmi líto že nedokážu poradit ničím konkrétním, než jen (možná obligátním) "je to jen ve Vás". Jste v podstatě v situaci manželky, která byla v manželství podvedena a potřebuje znovu začít věřit svému manželovi že už se to znovu nestane...
Pomoc je myslím asi jediná... nikdo Vám prostě nazaručí, že konk už nikdy znovu nezazlobí a nezklame, ale přijde mi to jako v jednm "vtipu" kde se ptali chlapa na recept na šťastné manželství, a on řekl "prostě jsem se rozhodl"...
Prostě se rozhodněte... je to jen ve Vaší hlavě a nikde jinde (ale to už sama víte), a i svojí hlavě se dá poručit... nebo to aspoň zkusit
Pokud to nepůjde a budete se chtít jezdectví i dál věnovat v pohodě a bez stresu - pak ho prodejte a kupte si jiného koně, se kterým budete moci budovat vztah od začátku an všech frontách.

Nanny napsal(a):
Vy píšete o mě? Mám to úplně stejně, a na otázku: Čeho se bojíš? taky nedokážu jednoznačně odpovědět, ale prostě bojím se pořád něčeho. Přitom jsem si koupila koně spolehlivýho, bývalá majitelka z něj podle vlastních slov nikdy nespadla, mám ho pár měsíců, ale zatím mi nic špatnýho neprovedl, neleká se, nezneužívá situace...A stejně mám prostě občas nervy.
Ale zvládli jsme spolu za tu krátkou dobu už dost věcí, stěhovali jsme se do nového, pak delší dobu stál, musel si zvykat na nové prostředí, a ukázal mi, že se opravdu není čeho bát a já mu věřím čím dál tím víc. Dělejte jenom to, co Vám vyhovuje, hlavně se nenechte do ničeho tlačit. Když mám svůj úzkostný den, tak mu dám sedlo, ale jdeme ven na ruce, když vidím, že je v pohodě, tak si třeba někde nasednu, vezu se, když budu nervózní, klidně zase slezu, ať se nenervujeme oba. Někomu třeba vyhovuje jezdit s jinýma koňma, já jsem radši sama, protože ostatním se třeba nechce jít celou vyjížďku v kroku, já se pak třeba nechám přemluvit k něčemu, na co se necítím, a už je strach zpátky. Takže si krokujeme, když se mi chce, tak klušeme nebo i cváláme, ale hlavně dělám vždycky to, co dělat chci, co je mi příjemný, a na co se cítím.
Jo, a taky mi pomáhá, když do stáje nejede s cílem: dneska se pojede ven (to se to většinou nepodaří). Prostě si jedu za koněm s tím, že uvidíme, co se nám dneska bude chtít dělat a ono to vyplyne ze situace.
Tak držím palce.

Podle mě krásný přístup.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Hehee jenom před vyjížďkou? Máme tady ve stáji devče tak 16 let a ta se taky bála na koni ven.Ošetřovatelka jí poradila aby mu zpívala po cestě.Světe div se pomohlo to oběma.Myslete si co chcete kůň na hlas reaguje velmi dobře.

JJ, zpívání mi kdysi radila trenérka (to jsem se teprve učila jezdit, to už je let...). Ano, na tuto radu jsem si vzpomněla, ale zatím nevyužila - nějak mi to nejde "přes pysky". Zato celou vyjížďku si s koněm povídám (už ne jako v tom smyslu, aby byl hodnej, ale jako "jé, tady je sněhu", "hele, jakou má pán krásnou svítivkou bundičku" atd., prostě samé pozitivní výroky...) bez ohledu na to, jestli jedu sama, nebo s někým... No, a pokud mám potřebu to dělat, tak to asi pomáhá...

Omlouvám se za překlepy.

sisi58 napsal(a):
Ještě něco, čím krmíte? Jestli není koník živý z přemíry dobrého krmení?!

Je jenom na seně (ad libitum), resp. "po práci" dostane tak půl fanky řezanky Spillers s hrstí lněného semínka a dávkou vitamínů. On je fakt hodně záživný.

Dotaz napsal(a):
A z čeho konkrétně máte strach? Z pádu?

Po vaší zkušenosti vás chápu. Ale musíte se na věc asi dívat trochu jinak.

Vy jste udělala maximum pro to, abyste riziko snížila. Máte bezpečnostní prvky, víceméně spolehlivého koně, znáte ho, více, čeho se leká a neleká, předpokládám, že jezdíte stejné trasy, kde víte o každém výmolu, nízké větvi atd. Víc už dělat nemůžete. To nemůže nikdo z nás. Leda byste šla pěšky.

Vždycky se může stát cokoliv, co nemáte šanci ovlivnit, takže nemá smysl vymýšlet "Co by kdyby". Buď to tak má být a nebo ne. (asi jsem fatalista )

Myslím, že byste možná koně měla nechat "zachybovat" nebo ho chviličku méně kontrolovat a nechat ho ukázat, jestli zradí nebo ne, abyste zjistila, jak zareaguje. Není to příjemná část seznamování, ale když se poznávám s novým koněm, tak si asi musíme projít tím, že vystartuje bažant a já zjistím, co je schopen udělat a jestli to usedím. Jestli mám merčit srny, prapory, velké světlé kameny, cedule a nebo jestli je to v pohodě. Co se stane, když okolo nás povedou koně, co nastane, když jeho kamarád odchází, když někdo na jízdárně spadne a cizí kůň tam bude lítat. Jinak než tím prožitím to asi nezjistíte. Nemám tuhle fázi ráda, taky koně testuju, nepouštím se zbytečně do rizik, ale díky těm příhodám tak nějak toho koně poznám a vím, na čem jsem a co můžu čekat.

Tím samozřejmě neříkám, abyste zahodila otěže a nechala se napospas osudu a čekala třeba na ty srny. Ale občas je třeba bojovat se svým strachem. Mně v tom (ohledně třeba řízení) ten fatalismus dost pomáhá. Vím, že udělám max pro svou a cizí bezpečnost a ostatní nemám šanci ošéfovat, tak to prostě neřeším.

Jo, tohle všechno já vím, můj zdravý rozum (který mi taky ještě částečně zbyl) to vyhodnocuje přesně takto. Jenže jsem prostě ten úzkostný typ a zbavit se těch myšlenek a nebo koně dokonce nechat, aby měl prostor pro dělání blbostí ("nechat ho ukázat, jestli zradí, nebo ne..."), to je teda velké sousto...

farfar napsal(a):
Zakladatelko - nepotěším Vás, zatím v těch několika málo případek, o kterých vím, a které se podobaly Vašim, pomohlo nejvíc prostě zbavit se koně, se kterým jste získala ten strach, ty negativní zážitky. S novým koněm pak může majitel začít od začátku, bez předsudků.

Ale Vy jste se rozhodla jinak - a klobouk dolů za to, jste opravdu dobrá, chcete si nechat svého koníka, se kterým už máte i jiné než dobré zážitky, a s ním "začít znovu".
Bude to těžší než s novým koněm, ale to sama víte.
Je mi velmi líto že nedokážu poradit ničím konkrétním, než jen (možná obligátním) "je to jen ve Vás". Jste v podstatě v situaci manželky, která byla v manželství podvedena a potřebuje znovu začít věřit svému manželovi že už se to znovu nestane...
Pomoc je myslím asi jediná... nikdo Vám prostě nazaručí, že konk už nikdy znovu nezazlobí a nezklame, ale přijde mi to jako v jednm "vtipu" kde se ptali chlapa na recept na šťastné manželství, a on řekl "prostě jsem se rozhodl"...
Prostě se rozhodněte... je to jen ve Vaší hlavě a nikde jinde (ale to už sama víte), a i svojí hlavě se dá poručit... nebo to aspoň zkusit
Pokud to nepůjde a budete se chtít jezdectví i dál věnovat v pohodě a bez stresu - pak ho prodejte a kupte si jiného koně, se kterým budete moci budovat vztah od začátku an všech frontách.

To Vaše přirovnání je hezké, i to o tom rozhodnutí.

Co se prodeje koně týče, víte, já bohužel myslím, že s novým koněm by to bylo stejné. Teď fakt nevím, kde jsem k této informaci přišla, ale někde někdo psal, že je poměrně časté, že majitel prodá koně, protože "kůň zlobí" (je nezvladatelný), a koupí si nového, zaručeně a stoprocentně hodného, ale po půl roce je z něj zase kůň "zlobivý"... protože problém je celkově v interakci mezi majitelem a koněm, ne (nejen) v koni samotném.

A s tímhle koněm jsme si konečně nějaký vztah vybudovali, a i když to zdaleka ještě není jako s nebožtíkem, nebo mým druhým chromajzlem, už jsme toho přece jen spolu zažili hodně... no, prostě jako Ti manželé.

Nanny napsal(a):
Vy píšete o mě? Mám to úplně stejně, a na otázku: Čeho se bojíš? taky nedokážu jednoznačně odpovědět, ale prostě bojím se pořád něčeho. Přitom jsem si koupila koně spolehlivýho, bývalá majitelka z něj podle vlastních slov nikdy nespadla, mám ho pár měsíců, ale zatím mi nic špatnýho neprovedl, neleká se, nezneužívá situace...A stejně mám prostě občas nervy.
Ale zvládli jsme spolu za tu krátkou dobu už dost věcí, stěhovali jsme se do nového, pak delší dobu stál, musel si zvykat na nové prostředí, a ukázal mi, že se opravdu není čeho bát a já mu věřím čím dál tím víc. Dělejte jenom to, co Vám vyhovuje, hlavně se nenechte do ničeho tlačit. Když mám svůj úzkostný den, tak mu dám sedlo, ale jdeme ven na ruce, když vidím, že je v pohodě, tak si třeba někde nasednu, vezu se, když budu nervózní, klidně zase slezu, ať se nenervujeme oba. Někomu třeba vyhovuje jezdit s jinýma koňma, já jsem radši sama, protože ostatním se třeba nechce jít celou vyjížďku v kroku, já se pak třeba nechám přemluvit k něčemu, na co se necítím, a už je strach zpátky. Takže si krokujeme, když se mi chce, tak klušeme nebo i cváláme, ale hlavně dělám vždycky to, co dělat chci, co je mi příjemný, a na co se cítím.
Jo, a taky mi pomáhá, když do stáje nejede s cílem: dneska se pojede ven (to se to většinou nepodaří). Prostě si jedu za koněm s tím, že uvidíme, co se nám dneska bude chtít dělat a ono to vyplyne ze situace.
Tak držím palce.

Ano, máte naprostou pravdu a myslím, že jsme na tom obě stejně... teda s tím rozdílem, že já radši ve společnosti koní (protože co kdyby se něco stalo, že jo, ale mám naštěstí tolerantní spolujezdce, kteří respektují, že se zrovna necítím (protože to dneska klouže, protože je neděle a v lese je spousta lidí a dalších tisíc důvodů)... ale někdy se přece jen nechám přemluvit, což je samozřejmě špatně. Budu se v tom "nelámání sama sebe" muset víc cvičit.

Jak si teď ještě jednou pročítám všechny příspěvky, zjišťuju, že jsem teda fakt těžkej případ

deauville napsal(a):
Jo, tohle všechno já vím, můj zdravý rozum (který mi taky ještě částečně zbyl) to vyhodnocuje přesně takto. Jenže jsem prostě ten úzkostný typ a zbavit se těch myšlenek a nebo koně dokonce nechat, aby měl prostor pro dělání blbostí ("nechat ho ukázat, jestli zradí, nebo ne..."), to je teda velké sousto...

To jste mě špatně pochopila. Pokud koník zlobí a nemáte ho pod kontrolou, tak tohle rozhodně nedělejte. Mně třeba pomůže, když nevím, jak na tom je a jak chodil, že ho před ježděním vyběhám ve výběhu, v kruhovce. Vidím, jak se chová a jestli teda budu na kolbišti, nebo je v pohodě a můžu jet ven. Taky jsou dny, kdy si nedovolím s ním vlézt na silnici.

Myslela jsem to tak jít prostě normálně na otěži, pozorovat ho a pokud se zdá, že je v pohodě, tak prostě nedělat brzící opatření. Aspoň tak jsem pochopila, že zpočátku té vyjížďky fungujete. Věřit tomu jeho projevu. Zpívat si, snažit se tělo zrelaxovat apod.

A jestli tam spadne strom, tak s tím stejně nic neuděláte. Nedá se na to připravit, čili nemá smysl se tím trápit. Je to pořád trápení se kvůli různým eventualitám, které ani nemusí nastat.

Ač nejsem nejstarší, zažila jsem v životě úzkosti dost. Když dojdete na konec, kdy už nemáte sílu se bát a jen té realitě čelíte, pochopíte jediné. Strach má mnohdy pouze ty obrovské oči, to je jeho jediná zbraň. Ta realita nebývá tak hrozná.

deauville napsal(a):
Jak si teď ještě jednou pročítám všechny příspěvky, zjišťuju, že jsem teda fakt těžkej případ

Víte jak jsem se bál já koně před dvěma lety? Jenom vlézt do boxu mi dělalo problém..Kulila na mě oči a vůbec vypadala strašně nebezpečně.Na hlavu si nenechala šáhnout a čištění jen s velkým sebezapřením.

Ono celkově je ježdění na koni je psychologie na druhou...

Nabídnu ještě jednu možnost, která tady myslím nepadla: je to sice radikální řešení a může být obtížné, ale často zabere. Zkusila bych si k valáškovi sehnat někoho, kdo by ho zatím (s vaším souhlasem a vědomím) pracoval, a Vy si najděte nějakého opravdu 100% spolehlivého trajdáka. Hledejte, jistě najdete. (myslím dočasně docházet někam, ne kupovat). Něco typu irský tinker, began... atp. - co se opravdu nelekne ani když mu na ocas vjede bagr. A jezděte na něm. Získejte sebevědomí. Utužte se v ježdění. Nejlépe kdyby byl z okolí, abyste se třeba mohli někde na půli cesty potkat s vaším valáškem a vidět, jak funguje pod jiným jezdcem. Jezdit spolu, zažívat ty situace, ale "v bezpečí". Pak postupně přesednout zase na vašeho - pod dohledem, s podporou. Najděte si někoho, kdo bude klidně víc psycholog než koňský trenér (optimum je samozřejmě obojí v jednom - což správný cvičitel, resp. trenér podle mě být musí).
Co si budeme povídat - překonávání sebe sama je sice bohulibá činnost, ale pokud při tom člověk musí pracovat s živým tvorem, není to vždy optimální kombinace... všichni víme, jak na koně člověk přenáší svoje nálady a strachy...navíc ztuhlost je na koni cesta do pekla. Jemu to není příjemné, jezdci to není příjemné, většinou z toho nebývá dobrý pocit po ježdění, ať má člověk pocit, že pro to udělal maximum... bohužel.
Nebo bych vašeho koníka raději nechala ladem (v ježdění), než se do něčeho pořád nutila a neměla z toho radost. Můžete s ním dělat ze země, občas polonžovat, aby neopadl... ale tato procedůra (výše popsaná) by jistě trvala x měsíců..

Nebo ještě jedna možná trochu extrémní myšlenka, ale stejně se zeptám... : A musíte nutně sedět na něm? Nešel by zapřáhnout a nemohli byste si užívat chvíle spolu z kozlíku? Ne každý kůň na to je a ne každý jezdec by vzal za dobře přesednout ze sedla na vůz, ale pro někoho to naopak může být řešením... a třeba po společně strávených pohodových chvílích se opět vrátí krásně Dep popsaný okamžik, kdy Vás to zase vtáhne zpátky na jeho hřbet a bude stres ten tam


Ráda bych se ještě zastala těch cvičitelů... snad to zas taková hrůza nebude To máte asi v každé branži stejné... ne každý zkušený učitel/řemeslník/odborník umí své zkušenosti srozumitelně předat někomu dalšímu... ale rozumím, že když někdo tápe, rozhodne se nechat si poradit a vyhledá tedy někoho "s papírem", očekává odpovědi (správné), a je hodně velká mizerie, když až po pár měsících přijde na to, že tudy cesta nevede Ale asi prostě člověk nesmí všechno bezhlavě hltat a zkoušet v tom najít smysl podle vlastního srdce. Může to být dlouhé hledání, ale věřím, že lze najít.

Držím palce, ať se Vám vývoj situace ubírá co nejoptimističtějším směrem

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ono celkově je ježdění na koni je psychologie na druhou...

Nabídnu ještě jednu možnost, která tady myslím nepadla: je to sice radikální řešení a může být obtížné, ale často zabere. Zkusila bych si k valáškovi sehnat někoho, kdo by ho zatím (s vaším souhlasem a vědomím) pracoval, a Vy si najděte nějakého opravdu 100% spolehlivého trajdáka. Hledejte, jistě najdete. (myslím dočasně docházet někam, ne kupovat). Něco typu irský tinker, began... atp. - co se opravdu nelekne ani když mu na ocas vjede bagr. A jezděte na něm. Získejte sebevědomí. Utužte se v ježdění. Nejlépe kdyby byl z okolí, abyste se třeba mohli někde na půli cesty potkat s vaším valáškem a vidět, jak funguje pod jiným jezdcem. Jezdit spolu, zažívat ty situace, ale "v bezpečí". Pak postupně přesednout zase na vašeho - pod dohledem, s podporou. Najděte si někoho, kdo bude klidně víc psycholog než koňský trenér (optimum je samozřejmě obojí v jednom - což správný cvičitel, resp. trenér podle mě být musí).
Co si budeme povídat - překonávání sebe sama je sice bohulibá činnost, ale pokud při tom člověk musí pracovat s živým tvorem, není to vždy optimální kombinace... všichni víme, jak na koně člověk přenáší svoje nálady a strachy...navíc ztuhlost je na koni cesta do pekla. Jemu to není příjemné, jezdci to není příjemné, většinou z toho nebývá dobrý pocit po ježdění, ať má člověk pocit, že pro to udělal maximum... bohužel.
Nebo bych vašeho koníka raději nechala ladem (v ježdění), než se do něčeho pořád nutila a neměla z toho radost. Můžete s ním dělat ze země, občas polonžovat, aby neopadl... ale tato procedůra (výše popsaná) by jistě trvala x měsíců..

Nebo ještě jedna možná trochu extrémní myšlenka, ale stejně se zeptám... : A musíte nutně sedět na něm? Nešel by zapřáhnout a nemohli byste si užívat chvíle spolu z kozlíku? Ne každý kůň na to je a ne každý jezdec by vzal za dobře přesednout ze sedla na vůz, ale pro někoho to naopak může být řešením... a třeba po společně strávených pohodových chvílích se opět vrátí krásně Dep popsaný okamžik, kdy Vás to zase vtáhne zpátky na jeho hřbet a bude stres ten tam


Ráda bych se ještě zastala těch cvičitelů... snad to zas taková hrůza nebude To máte asi v každé branži stejné... ne každý zkušený učitel/řemeslník/odborník umí své zkušenosti srozumitelně předat někomu dalšímu... ale rozumím, že když někdo tápe, rozhodne se nechat si poradit a vyhledá tedy někoho "s papírem", očekává odpovědi (správné), a je hodně velká mizerie, když až po pár měsících přijde na to, že tudy cesta nevede Ale asi prostě člověk nesmí všechno bezhlavě hltat a zkoušet v tom najít smysl podle vlastního srdce. Může to být dlouhé hledání, ale věřím, že lze najít.

Držím palce, ať se Vám vývoj situace ubírá co nejoptimističtějším směrem

Díky. Jiného koně (zapůjčeného) jsem zkoušela, ale nepřineslo to efekt. Jednak mě každý nový kůň "rozhodí" a hrozně dlouho mi trvá, než si zvyknu na jeho reakce (v hubě, reakce na pobídky, rytmus v klusu, ve cvalu atd., co je dobře, co už je špatně atd.). A když už si zvyknu, s koněm se sžiju, tak si říkám, sakra, proč jezdím na cizím koni, když mám doma svého, a neměla bych se radši věnovat svému koni, který to potřebuje víc? A tím ztrácím motivaci a nebaví mě to. Mám to tak, že kůň není můj = nebudu si k němu vytvářet vztah = nebaví mě to.

Prací na ruce, v kruhovce, vycházkami na ruce atd. jsme se zabývali asi půl roku (kdy jsem ani nejezdila), když jsem se rozloučila s poslední trenérkou (s cvičitelákem a přemýšlela, co dál... To mě hodně naučilo, nicméně to je něco, čím jsme si prošli, a občas se k tomu vracíme.

Jezdit na koni opravdu nemusím, po úrazu jsem myslela, že už se k ježdění nevrátím, ale nakonec právě přišla ta chuť... Ale dokážu si představit, že nejezdím, není to pro mě životní nutnost, životní nutností jsou pouze ty koně jako takoví Nicméně, aby bylo jasno, a to z mých předchozích příspěvků nevyplývá - jezdím proto, že mě to baví Ten pocit, když se vrátíme z vyjížďky, a já jsem celá šťastná, jak to koníkovi pěkně šlo, jak byl ovladatelný, jak už se dneska toho bažanta, co vyletěl z lesa, nelekl... Nebo že na jízdárně poprvé zvládl bez chyby dovnitř plec... To je prostě super, euforie (no ano, stačí mi málo Ale ten pozitivní pocit prostě do příště nevydrží Takže ano, příště se musím trochu lámat, abych zase vyjela (záměrně píšu "trochu", protože kdybych měla pocit, že něco není OK, tak mě nezlomí nikdo), ale nakonec to končí zase tím super pocitem... Je to složité, co? Psychika je nevyzpytatelná.

A co se takhle jednou trochu "ztrapnit" a nechat se vzit nejakym jinym jezdcem na voditko (pokud bude nekdo ochoten). Doda to pocit "kdyby neco, mam pojistu" a treba se mnohem více uvolnite a ujistite se ze vsechno je v pohode. Me to napriklad pomohlo. A pokud, jak pisete, nemate problem jit celou vyjizdku krokem a nemate potrebu se nekam hnat, mohlo by Vam to pomoct.

Trochu bych to rozebrala:)
Kůň byl při koupi mladý, velice kyselý, zabržděný a za holení. Jak to tak popisuješ (na jízdárně nešel dopředu, venku taky ne a křivil krk na stranu, získal odpor k jezdci a když měl posléze u Tebe příležitost, začal se jezdce i zbavovat...), zní mi to jako kůň, který byl držen za hubu, svírán sedem a zároveň tlačen dopředu (tím neříkám žes to dělala Ty, ale je to přesně způsob, jakým takoví koně vznikají).
Neexistuje kůň, který by na svém břiše necítil přistát mouchu, proto jsou všichni ti "tupí" a "tlačiví" koně ve skutečnosti podobně citliví jako nejcitlivější plnokrevník (jistě, jejich reaktivita a vzrušivost je jiná, ale jinak cítí pobídku holení úplně stejně, takže pokud je kůň "tlačivý" - necitlivý na pobídku, naučil ho to tak jezdec).
Zřejmě se vám povedlo se z tohoto začarovaného kruhu dostat, k čemuž gratuluji:)
Tvůj strach je pochopitelný, ale řekla bych, že máš dvě možnosti (když vyjdu z toho, že ho prodat nechceš a ani nechceš ježdění vzdát). Ta první možnost je chodit pěšky a prostě si na něj sednout, když se na to cítíš a vysloveně se ti chce do sedla; ta druhá je trénovat, pracovat a jezdit - ve smyslu přiježďování a jízdárenské práce (venku na louce nebo na jízdárně, to je nakonec jedno) - smysluplné a korektní přiježďování zlepší Tebe i Tvého koně, korektní práce dělá koně spokojenějším, krásnějším a vstřícnějším - lépe jezditelným a ovladatelným. Na takovém koni budeš mít jako jezdec jiné pocity.
Můžeš se mrknout třeba na akademické ježdění (třeba na Greetje Hakvoort na youtubu)/straightness training (taky na youtubu tuším mají videa), věnují se hodně přípravě ze země, práce z ruky, která toho koně posílí, a posléze ze sedla je ta práce návazná na to - hodně ohýbání, klidná poslušnost a trénink celkově (minimálně dost dlouho, nemohu soudit celý systém, jen to je můj dojem z toho, co jsem viděla) soustředěný spíše na sílu než na dynamiku, takže si myslím, že pro někoho, kdo se bojí, to může být dost dobrá cesta k uvolnění a nalezení tělesné i duševní rovnováhy s koněm.

Mno, pak mi z toho vypadává docela okatě to, vykašlat se na řešení pocitu ztuhlosti a nervozity.
Více v SZ

To hhipie: jenom ještě co se týče cvičitelů (tedy těch s licencí) - já je vůbec nechci hanět. Vlastně si myslím, že ti tři (jeden z nich je můj přítel nejsou vůbec špatní, všichni mají výsledky, jsou oblíbení... jen si myslím, že prostě každý má svou výcvikovou metodu a přístup, který nemusí vyhovovat všem. V mém případě nastala chyba v tom, že nikdo z nich nepochopil, že kůň si po kariéře v jezdeckém oddíle, kdy chodil pěkně vyvázaný a různě svázaný, aby pod jezdci - začátečníky nedělal blbosti, vypěstoval averzi k jakékoliv části postroje, která mu omezuje pohyb hlavy... Já to tušila (a dodneška si rvu vlasy a omlouvám se každý den koni), ale nedokázala jsem prosadit, aby se výstroje spíš ubíralo, než přidávalo... Takže se přidávalo a bylo to čím dál tím horší.

Tož tak. Proti licencovaným cvičitelům nic nemám, jen prostě "provozní slepota" ohrožuje každou profesi a málokdo má asi dostatek sebereflexe, aby řekl "OK, tudy cesta nevede a já si nevím rady, tudíž vám nepomůžu".

Dotaz napsal(a):
To jste mě špatně pochopila. Pokud koník zlobí a nemáte ho pod kontrolou, tak tohle rozhodně nedělejte. Mně třeba pomůže, když nevím, jak na tom je a jak chodil, že ho před ježděním vyběhám ve výběhu, v kruhovce. Vidím, jak se chová a jestli teda budu na kolbišti, nebo je v pohodě a můžu jet ven. Taky jsou dny, kdy si nedovolím s ním vlézt na silnici.

Myslela jsem to tak jít prostě normálně na otěži, pozorovat ho a pokud se zdá, že je v pohodě, tak prostě nedělat brzící opatření. Aspoň tak jsem pochopila, že zpočátku té vyjížďky fungujete. Věřit tomu jeho projevu. Zpívat si, snažit se tělo zrelaxovat apod.

A jestli tam spadne strom, tak s tím stejně nic neuděláte. Nedá se na to připravit, čili nemá smysl se tím trápit. Je to pořád trápení se kvůli různým eventualitám, které ani nemusí nastat.

Ač nejsem nejstarší, zažila jsem v životě úzkosti dost. Když dojdete na konec, kdy už nemáte sílu se bát a jen té realitě čelíte, pochopíte jediné. Strach má mnohdy pouze ty obrovské oči, to je jeho jediná zbraň. Ta realita nebývá tak hrozná.

Ano, máte pravdu, že jsou situace, kdy už člověk nemá sílu se ani bát... a pak kupodivu jedná racionálně a relativně bez emocí. Taky jsem si to zažila a je to super lék, bohužel není snadno aplikovatelný v situaci, kdy prostě člověk tu sílu bát se má. Je to hra s psychikou. Bohužel u mě úzkosti stále převažují ten zdravý rozum či přístup či jak tomu říct.

Naopak, funguju uvolněně, až když se vracíme domů. Začátky vyjížďky jsou vždycky peklo. O relaxaci se snažím, ale jde to teda fakt ztuha

Zase na druhou stranu těch co se nebáli jsou plný hřbitovi.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zase na druhou stranu těch co se nebáli jsou plný hřbitovi.

Mluvíte mi z duše

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A co se takhle jednou trochu "ztrapnit" a nechat se vzit nejakym jinym jezdcem na voditko (pokud bude nekdo ochoten). Doda to pocit "kdyby neco, mam pojistu" a treba se mnohem více uvolnite a ujistite se ze vsechno je v pohode. Me to napriklad pomohlo. A pokud, jak pisete, nemate problem jit celou vyjizdku krokem a nemate potrebu se nekam hnat, mohlo by Vam to pomoct.

Nemám s tím absolutně žádný problém. Takhle jsme to praktikovali s přítelem, měl mého koně na vodítku, ať už šel pěšky, nebo jel na koni, já v sedle, jenom jsem seděla. Jenže teď má víc práce, přes týden je pryč atp., takže to odpadá, a jiného jezdce o to nechci žádat (mám strach, aby, kdyby náhodou se do toho kůň opřel, jsem neohrozila ještě dalšího koně a jezdce).

Svatava napsal(a):
Trochu bych to rozebrala:)
Kůň byl při koupi mladý, velice kyselý, zabržděný a za holení. Jak to tak popisuješ (na jízdárně nešel dopředu, venku taky ne a křivil krk na stranu, získal odpor k jezdci a když měl posléze u Tebe příležitost, začal se jezdce i zbavovat...), zní mi to jako kůň, který byl držen za hubu, svírán sedem a zároveň tlačen dopředu (tím neříkám žes to dělala Ty, ale je to přesně způsob, jakým takoví koně vznikají).
Neexistuje kůň, který by na svém břiše necítil přistát mouchu, proto jsou všichni ti "tupí" a "tlačiví" koně ve skutečnosti podobně citliví jako nejcitlivější plnokrevník (jistě, jejich reaktivita a vzrušivost je jiná, ale jinak cítí pobídku holení úplně stejně, takže pokud je kůň "tlačivý" - necitlivý na pobídku, naučil ho to tak jezdec).
Zřejmě se vám povedlo se z tohoto začarovaného kruhu dostat, k čemuž gratuluji:)
Tvůj strach je pochopitelný, ale řekla bych, že máš dvě možnosti (když vyjdu z toho, že ho prodat nechceš a ani nechceš ježdění vzdát). Ta první možnost je chodit pěšky a prostě si na něj sednout, když se na to cítíš a vysloveně se ti chce do sedla; ta druhá je trénovat, pracovat a jezdit - ve smyslu přiježďování a jízdárenské práce (venku na louce nebo na jízdárně, to je nakonec jedno) - smysluplné a korektní přiježďování zlepší Tebe i Tvého koně, korektní práce dělá koně spokojenějším, krásnějším a vstřícnějším - lépe jezditelným a ovladatelným. Na takovém koni budeš mít jako jezdec jiné pocity.
Můžeš se mrknout třeba na akademické ježdění (třeba na Greetje Hakvoort na youtubu)/straightness training (taky na youtubu tuším mají videa), věnují se hodně přípravě ze země, práce z ruky, která toho koně posílí, a posléze ze sedla je ta práce návazná na to - hodně ohýbání, klidná poslušnost a trénink celkově (minimálně dost dlouho, nemohu soudit celý systém, jen to je můj dojem z toho, co jsem viděla) soustředěný spíše na sílu než na dynamiku, takže si myslím, že pro někoho, kdo se bojí, to může být dost dobrá cesta k uvolnění a nalezení tělesné i duševní rovnováhy s koněm.

Ano, úvodní analýza odpovídá.

Já myslím, že to takhle praktikujeme. Prací ze země jsme začínali, teď se k ní vracíme jen zřídka, ale přes léto jsme myslím na jízdárně udělali kus práce, kůň chodí uvolněně, konečně se normálně ohybá, práce ho snad i baví... Ta práce na jízdárně mi udělala velkou radost, jsem na koně i na sebe pyšná Ale teď zrovna není ideální počasí na jízdárnu (máme jen venkovní) a v terénu (tzn. někde v lese bez ohrazení) se jízdárenskou práci bojím dělat. Tak se snažíme v terénu.

Add cvičitelé. Tak samozřejmě každý má svůj přístup. Každý má nějaký základ, který od někoho přejal, do toho přidá to, co jemu funguje, a je z toho miliontýdesátý způsob, jak pracovat s koněm a jezdcem. K tomu připočtěme různou psychiku různých jezdců a různé charaktery, stupně výcviku a nálady koní a máme naprosto neopakovatelný koktejl pro Chocholouška
Je škoda, že přestože jste měla pocit, že to nefunguje, a nebála se oslovit s tím vícero zkušenějších, nepřišli jste na problém dřívěji... ale znáte to: všechno, co se děje, má nějaký smysl. Jen ne vždycky je prvoplánovitě jasné, jaký...

deauville napsal(a):
Nemám s tím absolutně žádný problém. Takhle jsme to praktikovali s přítelem, měl mého koně na vodítku, ať už šel pěšky, nebo jel na koni, já v sedle, jenom jsem seděla. Jenže teď má víc práce, přes týden je pryč atp., takže to odpadá, a jiného jezdce o to nechci žádat (mám strach, aby, kdyby náhodou se do toho kůň opřel, jsem neohrozila ještě dalšího koně a jezdce).

Tak ať Vás vezme kamarádka ze stáje. Třeba by se dobrá duše našla.
Mám trochu pocit, že moc tlačíte na pilu. A tím jak moc chcete být "v pohodě" se můžete ještě více stresovat, protože cítíte jak tuhnete a nejste v pohodě a pak jste ve stresu a stresujete se o to víc. O to víc je streslý kůň a vymýšlí a pak už je to takový začarovaný kruh. Ale během jízdy přestanete myslet na " co by kdyby". Soustředíte se na práci s koněm, na krajinku..
Moc o věcech přemýšlíte. A jak známo na co člověk urputně myslí, to se i stane. Takže bych zkusila postup - sednu na koně a jakmile přijdou chmury říct NE bude to prostě v pohodě, užiju si to a basta. Klidně nahlas. Mě to tak pomáhá. No někdy si i frknu. Někde jsem četla, že když si frknete, tak může pomoct navodit uvolnění pro tpho koně. Nevím jestli to kobyle navozuje uvolnění, ale mě jo. Už jen z toho důvodu, že si jedu po lese a frkám si a pak se musím smát, protože dozajista vypadám jako blázen

Děkuji všem, kteří se mi dnes věnovali. Dnes už PC vypínám, ale řada příspěvků přinesla zajímavé nápady, takže budu přemýšlet

Dobrou.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Dep: vlastně jsem do SZ v souhrnu napsala to samé

To je hezké přání...

deauville napsal(a):
Ano, úvodní analýza odpovídá.

Já myslím, že to takhle praktikujeme. Prací ze země jsme začínali, teď se k ní vracíme jen zřídka, ale přes léto jsme myslím na jízdárně udělali kus práce, kůň chodí uvolněně, konečně se normálně ohybá, práce ho snad i baví... Ta práce na jízdárně mi udělala velkou radost, jsem na koně i na sebe pyšná Ale teď zrovna není ideální počasí na jízdárnu (máme jen venkovní) a v terénu (tzn. někde v lese bez ohrazení) se jízdárenskou práci bojím dělat. Tak se snažíme v terénu.

Myslím, že jste s koněm na dobré cestě
A protože máš velmi rozumný přístup, věřím, že svůj problém vyřešíš. Každému bude fungovat něco jiného - někdo si zpívá, jiný se prostě na čas vrátí na zem a šlape vedle koně po svých, jiný si dá frťana na uvolněnou...
A nic z toho není špatně, hlavně to děláme pro radost, takže bychom z toho měli mít radost, že

Je trenér a trenér. Z mé vlastní dlouholeté a často i bolestné zkušenosti je začínam dělit na trenéry, co chtějí řešení hledat a trenéry, co mají zafixovanou jen jeden jediný směr (ten jejich), který musí univerzálně fungovat a přes to jede vlak, ať se to koni a jezdci líbí nebo ne.

První druh trenérů přemýšlí na základě toho, co vidí ze země, jak vám a koni pomoct a hledá všechny možné cesty

Druhý typ trenérů vás nebo koně nebo oba naráz odepíše jako zmetky, se kterými není radno ztrácet čas.

Skrz strach jezdce: taky u mě byl, ale nutno ho přejezdit, i kdybyste se měla s koněm točit kolem trenára po jízdárně na lonži několik měsíců. Dokud strach nebude zvládnutý na malém, omezeném prostoru, není dobré se pouštět ven, kde je podnětů mnohem víc a příležitostí ke startu taky.
Za mě:
- jezdit vašeho koně dočasně na lonži pod dohledem jiné osoby, schopné koně za vás zpacifikovat, kdyby začal vymýšlet, musíte si znovu zvyknout na pocit, že to ježdění na vašem koni jde
- jezdit mimo vašeho koně i koně jiné, kteří vám budou schopni dodat sebedůvěry ve smyslu, že nejste jezdecká nula, což si na vašem koni dost pravděpodobně myslíte a tento pocit na koně přenášíte
- na koni se soustředit na klidné a fakt hluboké dýchání, ve chvíli stresu máme tendenci dýchat mělce nebo vůbec a tuhnout a kůň to velmi dobře vycítí. Osobně si kolikrát musím v krizových situacích připomínat "dýchej vole, dýchej". To vám dokáže uvolnit celé tělo a má dobrý vliv i na koně. Tyto situace jsou ale postupem času a jezdeckých zkušeností stále méně časté.
- pokud nejste schopná zvládnout panické reakce vašeho těla, tak bych rozhodně nedoporučila panáka na kuráž, alkohol by při ježdění být neměl, to se učí i malé děti (kór při potencionálně krizových situacích). Nebudu vám radit že to musíte, ale u mě velmi dobře v opravdu mimořádně napjatých situacích funguje jedna tabletka nejslabšího neurolu. Neotupí, jen velmi omezí tělesné projevy úzkosti a paniky, které dost často dokážou úplně ochromit a že fakt vím o čem mluvím. Nelze samozřejmě používat pořád, ale někdy si tělo i mozek musí 1-2x nenásilně uvědomit, že se nic neděje, aby dokázalo tyhle pocity hledat a poznat i ve stavu bez tabletky...
- posilovat svaly končetin, zejména svaly vnitřní strany stehen. Existuje taková šikovná věcička, která se tuším jmenuje posilovač prsních svalů a vypadá jako takové L z odolného plastu. Stojí kolem 200kč v obchodech se sport.potřebami. Tohle si pravidelně večer u televize strčit mezi kolena (ideálně rajtky s koženými rajtfleky, nebude to klouzat) a pěkně koleny stlačovat po sériích min o 20-30 stlačeních. Na začátku to bude bolet, ale když vytrváte, tak velmi brzy zjistíte, že jakmile kůň zabere jinak než by měl, budete mít větší sílu se na něm udržet a navíc vám to opravdu moc pomůže pro zklidnění sedu. Díky tomu se vám uklidní spodek od stehna po holeň a teoreticky by měl i vrch (klidná ruka), protože budete mít víc času se uklidnění vrchu věnovat. Mám to vyzkoušeno na sobě sama i na dost jiných známých. Fakt to funguje

A ještě mě napadá, nenechte se echt do něčeho nutit trenérem. Dobrý trenér vás ostatně na silu do ničeho nutit nebude, protože ví, že strach je největší nepřítel koně a jezdce.

To ALFI PAV
Ohledně nucení trenérů k něčemu.
Mám i tu zkušenost, že pokud na některé jezdce občas nepřitlačíte, budou se motat furt na jednom místě.
Jedem můj bývalý kolega v práci, nepříliš šikovný jezdec, na tom byl přesně tak. Ono se mu nikdo ani moc nevěnoval.Nebyl o něj zájem.
Jezdil na hodné, spolehlivé kobylce, ale jen pomalu a ne moc. Bál se také.
Na vyjížďku s ním nikdo nechtěl, že zdržuje. Děcka jsou všiváci a někdy dost zlí.Šikanují toho, kdo vybočuje z řady.
Ale k věci, jela jsem s ním a ještě jednou holčinou. A kolega zase a tohle a támhleto. Tak jsem se naštvala řekla mu, ať se drží (měl western.sedlo) a nacválala. Ostatní koně také, byli to koníci vagónky, zvyklí jít podle vůdčího koně.
Držel se, ječel, ale po pár metrech toho nechal a výskal, jaká je to paráda.
Od té doby už jezdit ve všech chodech, i když stále opatrně.

Já raději dobrou slivovičku, než blbnoucí pilule
Díky své osobní nemoci mám pilulí až po krk.
Dětem se samozřejmě musí alkohol zakazovat.

Dep napsal(a):
Tak ať Vás vezme kamarádka ze stáje. Třeba by se dobrá duše našla.
Mám trochu pocit, že moc tlačíte na pilu. A tím jak moc chcete být "v pohodě" se můžete ještě více stresovat, protože cítíte jak tuhnete a nejste v pohodě a pak jste ve stresu a stresujete se o to víc. O to víc je streslý kůň a vymýšlí a pak už je to takový začarovaný kruh. Ale během jízdy přestanete myslet na " co by kdyby". Soustředíte se na práci s koněm, na krajinku..
Moc o věcech přemýšlíte. A jak známo na co člověk urputně myslí, to se i stane. Takže bych zkusila postup - sednu na koně a jakmile přijdou chmury říct NE bude to prostě v pohodě, užiju si to a basta. Klidně nahlas. Mě to tak pomáhá. No někdy si i frknu. Někde jsem četla, že když si frknete, tak může pomoct navodit uvolnění pro tpho koně. Nevím jestli to kobyle navozuje uvolnění, ale mě jo. Už jen z toho důvodu, že si jedu po lese a frkám si a pak se musím smát, protože dozajista vypadám jako blázen

Ano, to chápu, já se hrozně snažím myslet pozitivně (ve smyslu "bude to prostě v pohodě"), ale já prostě pohodář nejsem ani normálně Ale budu se teda snažit víc

To ALFI PAV a sisi58: Souhlasím, že určitý tlak (citlivě vyvíjený je dobrý, bez trenérčina hecování, že "když to zvládla támhleta holčička, co jezdí teprve půl roku, musíš to zvládnout taky" bych asi pořád na jízdárně jenom krokovala.

Ale je to fakt psychologie, nutno citlivě dávkovat, aby se jezdec necítil znásilňovaný a lámaný a aby ho to naopak posouvalo dopředu. Dobře nadávkovaný tlak ve správnou chvíli dokáže fakt člověka posunout o několik úrovní

Problém je, že ne každý trenér je dostatečně empatický, aby tu pravou chvíli a pravou míru poznal. A asi to po nich ani nemůžeme paušálně chtít, jsou to taky jen lidé. Navíc vztah jezdec + trenér komplikuje ještě ten kůň, který má také své dny a nálady...

deauville napsal(a):
Ano, to chápu, já se hrozně snažím myslet pozitivně (ve smyslu "bude to prostě v pohodě"), ale já prostě pohodář nejsem ani normálně Ale budu se teda snažit víc

A co se zkusit nesnažit? Nechat věci jen tak plynout. Myslím si, že už se právě snažíte moc. A tím to jde právě čím dál víc do kopru. Zahodit předsudky a i tu snahu. Být chvíli laxní.

deauville napsal(a):
Ano, to chápu, já se hrozně snažím myslet pozitivně (ve smyslu "bude to prostě v pohodě"), ale já prostě pohodář nejsem ani normálně Ale budu se teda snažit víc

Tak to je asi to nejhorší, příliš se snažit.A příliš přemýšlet.
Křečovitě se formovat do pohody.To nedáte.Pohoda musí jít zevnitř, z vás.
Kůň tohle bezpečně pozná.Přijdete li se staženou pr..., ale na tváři americký úsměv a budete si pohvizdovat"já se neboójim" neoklamete ho
Zkusila bych si to všechno uspořádat sama v sobě.
Ten nejbolestivější pád, ze kterého máte pořád dozvuky nebyl z tohoto koně?Jestli jsem to dobře pochopila?
Ztuhlá jste na začátku vyjížďky, tak vyjděte z maštale po svých a když si napozorujete náladu koně, třeba nasedněte.Nebo taky ne, je to na vás.
Nemusíte chodit na jízdárnu, když se vám nebude chtít.
Nemusíte jezdit, když nebudete v pohodě.A když náhodou v pohodě jste a vydrží vám pouze v kroku a v určitém místě, při klusu se třeba ztratí, tak choďte pouze v kroku.A vmístě kde se začnete bát třeba slezte.
Pochopila jsem, že máte svého koně a nemáte žádné ambice.Takže si chodíte, jak máte náladu,.
Kůň je nějak přiježděný, vy jste si ho udělala.Zatím vás nezklamal, tak se oprostěte od zbytečných, předem vymýšlených hrůz, a nekažte si společnou radost.
Vnímejte les, stromy, zvířata, koukejte na trávu.Normálně se kochejte.
Zkuste nehledat za každým pařízkem strašidlo, po kterém následuje bolest, sádra a pracovní neschopnost
Když sedáte do auta, taky máte nervy na pochodu a představujete si hasiče, sanitku atd?

koně napsal(a):
Tak to je asi to nejhorší, příliš se snažit.A příliš přemýšlet.
Křečovitě se formovat do pohody.To nedáte.Pohoda musí jít zevnitř, z vás.
Kůň tohle bezpečně pozná.Přijdete li se staženou pr..., ale na tváři americký úsměv a budete si pohvizdovat"já se neboójim" neoklamete ho
Zkusila bych si to všechno uspořádat sama v sobě.
Ten nejbolestivější pád, ze kterého máte pořád dozvuky nebyl z tohoto koně?Jestli jsem to dobře pochopila?
Ztuhlá jste na začátku vyjížďky, tak vyjděte z maštale po svých a když si napozorujete náladu koně, třeba nasedněte.Nebo taky ne, je to na vás.
Nemusíte chodit na jízdárnu, když se vám nebude chtít.
Nemusíte jezdit, když nebudete v pohodě.A když náhodou v pohodě jste a vydrží vám pouze v kroku a v určitém místě, při klusu se třeba ztratí, tak choďte pouze v kroku.A vmístě kde se začnete bát třeba slezte.
Pochopila jsem, že máte svého koně a nemáte žádné ambice.Takže si chodíte, jak máte náladu,.
Kůň je nějak přiježděný, vy jste si ho udělala.Zatím vás nezklamal, tak se oprostěte od zbytečných, předem vymýšlených hrůz, a nekažte si společnou radost.
Vnímejte les, stromy, zvířata, koukejte na trávu.Normálně se kochejte.
Zkuste nehledat za každým pařízkem strašidlo, po kterém následuje bolest, sádra a pracovní neschopnost
Když sedáte do auta, taky máte nervy na pochodu a představujete si hasiče, sanitku atd?

Když auto (naštěstí!) nemá vlastní mozek. Ale samozřejmě uznávám, že je to o psychice a že musím nějak pracovat hlavně s vlastní hlavou. To je ale na tom to nejtěžší.

deauville napsal(a):
Když auto (naštěstí!) nemá vlastní mozek. Ale samozřejmě uznávám, že je to o psychice a že musím nějak pracovat hlavně s vlastní hlavou. To je ale na tom to nejtěžší.

Podle mě je to v autě horší, protože se vůbec nemůžete spoléhat na mozky ostatních účastníků silničního provozu
Taková jedna švestka od koně pod vámi je, proti tomuto přílivu, úplně průhledná a předvídatelná
Držím palce ať se vaše psycho zklidní a vy už brzy jezdíte pro radost.