Začátky

V jezdeckém oddíle, v 11ti letech, na voltiži, protože na ježdění se mohlo až od 14ti let. Po roce u soukromníka na 2 roky. Ale tam jsem se nic převratného nenaučila, ale nenegativuji to. Od 16ti mám vlastního koně, to mne naučilo nejvíce.

Pokuste se najít člověka, který Vám ukáže co a jak hlavně z pohledu toho koně. Zbytek už si pak přečtete na internetu Hodně štěstí.

Děkuji moc. Mě největší problém dělá názvosloví věcí a co si budem povídat, není to jako u většiny jiných zvířat - netuším co všechno kromě sena a trávy na pastvě takovej kůň, nebo spíš oslík žere. Jednou jsem se ptala v obchodě v praze na štrosmairáku - myslím, že mnozí ho znáte. A tam říkali, že oslíka uspokojí pastva a seno a zbytek jsou jen pamlsky. Tak nějak tomu nevěřím. To by bylo na můj vkus nějak málo pestrý.

Oslíky mám doma 3. mají pastvu, seno, minerální a solný liz a vodu. Starám se o kopyta a bohužel u jedné jsou sarkoidy, tak to je potřeba řešit. Jinak neřeším nic. Taky jsem měla strach, že osel je nco jinýho než kůň. Krom toho, že je to nejsou dobytčí jednotky (poník by byl), tak nějaký rozdíl nenacházím. Ale záleží na tom, co s nimi chcete dělat a na co je budete mít.

Chci kámoše. Máme dva psy a upřímně, bydlíme na starém statku s celkem velkou (na muj vkus) zahradou a 1880m2 zatravněného pole, které si seče jeden pán z vesnice pro krávy a prasata. Já chci zkusit nějakou práci ze země a to je myslím jedno jestli je to kůň, oslík nebo poník. :) A chci je vodit taky na procházky se psy. Už jsem tu v diskuzi četla zkušenosti kůň a pes a v tomto ohledu jsem optimista, jednomu jsou všechna ostatní zvířata putna a druhej si to nechá vysvětlit. :)
Koukám sarkoidy jsou ty "strupy" co u koní vypadají jako u psů otlaky?

Na to by Vám odpověděl spíše veterinář, co to přesně je, já to takto neumím popsat. jsou to "velké bradavice", ze kterých teče krev.

Kůň a pes není problém. Ale i oslík by neměl být sám, si myslím. Nějaký kámoš na pastvu by se mu určitě hodil.

To jo, přemýšlím jestli kámoš musí být taky oslík. Dvě zvířata nejsou problém a nepochybuji ze by to časem narustalo. Místa tu je dost. ;).

Tedysek napsal(a):
To jo, přemýšlím jestli kámoš musí být taky oslík. Dvě zvířata nejsou problém a nepochybuji ze by to časem narustalo. Místa tu je dost. ;).

1880 metrů plus zahrada zas tolik místa není
Z vašeho pohledu se zdá, že ano.Ale pro držení velkých býložravců nepřetržitě v tomto prostoru, to zas takový zázrak není.Chcete li, aby se pásli.
Nevím nic moc o oslících.Ale jestli by zrovna oslíka bavilo "pracovat ze země" a chodit se psy na vycházky, to nevím.
Možná by pro vás byla ideální koza.Uvázat na kolík, aby vypásala.A na vodítku jí můžete venčit taky.
Já začínala v oddíle, plus vymetala všechny dostupné soukromé majitele.Po cca 15ti letech sbírání zkušeností jsme si s kamarádkou troufly koupit vlastního koně, do nájemní stáje.Postupem času máme každá své hospodářství.
Měla byste hlavně vědět naprosté základy.Kolik koňovitý spotřebuje objemového krmiva.Kolik vody.Kolik vyprodukuje hnoje.Kolik prostoru k slušnému žití.
Jak si zaregistrovat hospodářství.Splnit nutné zákonné parametry, nakládaní s hnojem.Dodržování vzdáleností od vodních zdrojů, zástavby, plus dodržovat welfare zvířat.
Veterinární minimum, tzn. očkování, jaká, proč a jak často.Péče o kopyta.Rozpoznání základních nemocí typu kolika, či úrazy pohybového aparátu apod. u kterých je třeba promptně řešit.
Není toho málo, tyhle základy mě jen tak nahonem napadly.

Já vím že toho je hodně a taky nechci zvíře hned zítra. Dávám tomu dostatek času. Každopádně děkuji moc za info. Kozu nechci, oslík je mi sympatičtější. přijde mi jako kamarád prostě. Nemam potřebu jezdit na koni a poníci se mi upřímně moc nelíbí. Mam pokaždý pocit ze je ty krátký nožky nenesou. :) Jestli ho to nebude bavit, třeba do ty doby budu vědět i jak na nějakou jinou zábavu.

Já osobně jsem začínala v jedné stáji v asi 9-ti letech.. Začátky byly docela těžké (časově, na fyzičku i finančně), po asi 10-ti letech jsem si koupila vlastního koně a začala závodit (hlavně parkury a drezury), pak jsme spolu s přítelem měli 15 koní a vlastní jezdecký oddíl, pak přišel můj vážný úraz (právě z koně na závodech) a jezdecký oddíl jsme zrušili, nechali si jen 4 koně. A teď..5 let po mém úraze.. začínáme znovu, zapouštíme kobyle, abychom rozšířili stádo, protože kupovat cizího koně do sportu už nebudu, raději si zase počkám ty 4 nebo 5 let na vlastního Začaly k nám chodit i nějaké děti jezdit, tak uvidíme, jak se to bude vyvýjiet

Jen teda musím upozornit, že sbírání zkušeností je otázkou spousty let, ne že někam budete docházet rok nebo 2 a budete všemu rozumět.. Pořád je čemu se učit, je potřeba číst různou literaturu, sledovat videa, závody, tréninky, ... a tyto vědomosti propojovat s praktickými zkušenostmi A taky počítat se zraněními.. ;-)

Další věc je finanční náročnost držení koně. Stačí malý úraz a vymáznete spousty tisíc za léčení (taky se nic stát nemusí, ale je lepší s tím počítat), krmení, voda, očkování, odčervení, kování / strouhání, fyzio apod. něco stojí. Potom samozřejmě cajky na koně i pro Vás, je toho fakt dost..

Já po 5 letech jako platící zákazník, jezdec koně v částečném pronájmu a člověk chodící pomáhat k soukromíkovi, došla k tomu, že vlastního koně nechci. Neříká, že se to nemůže změnit, ale teď mu nejsem schopna dát tolik svého času, kolik by si zasloužil, když po něm něco chci, aniž bych musela na vedlejší kolej odsunout své přátele a další zájmy. Čím jsem u koní dýl, tím víc se v tomhle názoru utvrzuju.

kapička napsal(a):
Já po 5 letech jako platící zákazník, jezdec koně v částečném pronájmu a člověk chodící pomáhat k soukromíkovi, došla k tomu, že vlastního koně nechci. Neříká, že se to nemůže změnit, ale teď mu nejsem schopna dát tolik svého času, kolik by si zasloužil, když po něm něco chci, aniž bych musela na vedlejší kolej odsunout své přátele a další zájmy. Čím jsem u koní dýl, tím víc se v tomhle názoru utvrzuju.

Kez by takto uvazovalo vic lidi. Dneska je trend koupit hajtru, vyfotit na instagram a facebook a pak za nim tri mesice neprijit (natoz aby platili ustajovatelum). Mate u me velke bezvyznamne plus

kapička napsal(a):
Já po 5 letech jako platící zákazník, jezdec koně v částečném pronájmu a člověk chodící pomáhat k soukromíkovi, došla k tomu, že vlastního koně nechci. Neříká, že se to nemůže změnit, ale teď mu nejsem schopna dát tolik svého času, kolik by si zasloužil, když po něm něco chci, aniž bych musela na vedlejší kolej odsunout své přátele a další zájmy. Čím jsem u koní dýl, tím víc se v tomhle názoru utvrzuju.

A vida, já zas čím dýl byla u koní, tím víc jsem se utvrzovala, že svého koně mít chci a budu :) Teď jsem u koní 15 let, svého mám pět let, chodím za ním 5x týdně a úplně v pohodě stíhám i práci, psa a spoustu dalších aktivit. Je to asi o prioritách - chci, nechci.

samik49 napsal(a):
A vida, já zas čím dýl byla u koní, tím víc jsem se utvrzovala, že svého koně mít chci a budu :) Teď jsem u koní 15 let, svého mám pět let, chodím za ním 5x týdně a úplně v pohodě stíhám i práci, psa a spoustu dalších aktivit. Je to asi o prioritách - chci, nechci.

Nesouhlasím s Vámi.
Jistě je to o prioritách, ale taky o možnostech.
Ono je taky něco jiného, mít dobré finanční zázemí nebo jít od nájmu k nájmu. Do toho až přijdou děti, tak taky o čase, protože jen málokteré dítě je nadšené, když by muselo trávit většinu dní s mámou u koní...prostě ne vždy se povede mámě koňačce, aby se jí vyvedlo dítě - koňák... a když je dětí víc, tím spíš...

Takže já to měla stejně jako Kapička. Byla jsem u koní cirka 15 let a pořád jsem tvrdila, že vlastního koně pořizovat může jen blázen. Pokud člověk slušně jezdí, vždycky najde něco pod zadek a ještě jsou za to rádi...přidat na nájem není problém. Minimum zodpovědnosti, minimum nákladů...jen ten čas. Ale čas člověk věnuje do jakéhokoli koníčka, takže o tom to pak vážně není. Jasně, pak se může jednoho dne situace změnit (u mě to tak taky bylo) a nakonec jsem byla majitelem několika zvířat, ale primárně mi přijde daleko jednodušší, pokud člověk nemá opravdu vyšší ambice, vybírat z okolí Ale je jasné, že je to o kompromisech, zkoušení, zda si společně sednou stylem / s majitelem / s koněm / prostředím... na druhou stranu - když se tu pročtete skrz vlákna, tak kolik lidí, co musejí mít někde ustájeno, je spokojených... tedy jsou taky hledající. A ještě navíc se svým zvířetem, ke kterému cítí zodpovědnost a chtějí mu dopřát co nejoptimálnější podmínky...takže stres...

kapička napsal(a):
Já po 5 letech jako platící zákazník, jezdec koně v částečném pronájmu a člověk chodící pomáhat k soukromíkovi, došla k tomu, že vlastního koně nechci. Neříká, že se to nemůže změnit, ale teď mu nejsem schopna dát tolik svého času, kolik by si zasloužil, když po něm něco chci, aniž bych musela na vedlejší kolej odsunout své přátele a další zájmy. Čím jsem u koní dýl, tím víc se v tomhle názoru utvrzuju.

Byla jsem na tom podobně - platící jezdec koně v polovičním pronájmu. Jenže pak se majitel rozhodl koně prodat a jelikož jeho povaha nebyla jednoduchá a s největší pravděpodobností by to nedopadlo dobře, tak jsem koupila... A teď mám dokonce dva. Já, zapřísáhlý odpůrce vlastnictví koně...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nesouhlasím s Vámi.
Jistě je to o prioritách, ale taky o možnostech.
Ono je taky něco jiného, mít dobré finanční zázemí nebo jít od nájmu k nájmu. Do toho až přijdou děti, tak taky o čase, protože jen málokteré dítě je nadšené, když by muselo trávit většinu dní s mámou u koní...prostě ne vždy se povede mámě koňačce, aby se jí vyvedlo dítě - koňák... a když je dětí víc, tím spíš...

Takže já to měla stejně jako Kapička. Byla jsem u koní cirka 15 let a pořád jsem tvrdila, že vlastního koně pořizovat může jen blázen. Pokud člověk slušně jezdí, vždycky najde něco pod zadek a ještě jsou za to rádi...přidat na nájem není problém. Minimum zodpovědnosti, minimum nákladů...jen ten čas. Ale čas člověk věnuje do jakéhokoli koníčka, takže o tom to pak vážně není. Jasně, pak se může jednoho dne situace změnit (u mě to tak taky bylo) a nakonec jsem byla majitelem několika zvířat, ale primárně mi přijde daleko jednodušší, pokud člověk nemá opravdu vyšší ambice, vybírat z okolí Ale je jasné, že je to o kompromisech, zkoušení, zda si společně sednou stylem / s majitelem / s koněm / prostředím... na druhou stranu - když se tu pročtete skrz vlákna, tak kolik lidí, co musejí mít někde ustájeno, je spokojených... tedy jsou taky hledající. A ještě navíc se svým zvířetem, ke kterému cítí zodpovědnost a chtějí mu dopřát co nejoptimálnější podmínky...takže stres...

Jasně, pokud člověk sotva zafinancuje základní potřeby, je blbost si pořizovat koně. Ale ty děti jsou spíš zástupný argument - kůň přece není pes, aby se mu člověk musel věnovat x hodin celé dny. V pracovní dny za koněm zajedu na hodinku, na dvě a mám hotovo. Zbytek dne je s kamarády na pastvě, má tam trávu, seno, vodu, společnost - nic mu nechybí :) I kdyby to bylo každý den, což není, tak pořád zbytek dne zbývá pro dítě.
Ježdění u někoho jsem si užila 10 let a už jsem toho měla prostě dost. Většina majitelů si představuje, že z někoho vyrazí slušný příspěvek za ježdění na koni, kterého se sami bojí... takže riskujete zdraví a život na koni, kde můžete ovlivnit jen malou část ježdění a výcviku, ale třeba neovlivníte management, krmení, to, že ten kůň má třeba nepadnoucí sedlo. Když si dovolíte na něco z toho poukázat, jste akorát za blbečka, vždyť majitel to ví nejlíp... ufff. Jasně, fungovala jsem několik let v jednom vyhovujícím spoluježdění, ale pak přišlo stěhování, musela jsem hledat jinde a už mě to prostě dál nenaplňovalo.
S vlastním koněm si dělám podle sebe od obsednutí a konečně si užívám spolehlivého parťáka do terénu, jezdím s ním po kurzech, závodech a posouváme se vpřed. Pracuju s ním bez násilí, jezdím bez udidla, mám ho ustájeného a krmeného podle svých představ, pečlivě jsem mu vybrala padnoucí cajky. I v ustájení určitě člověk musí dělat kompromisy, ale určitě jich není tolik, jako s cizím koněm..

Tak já měla kdysi svého koně dlouhá léta doma a už nikdy víc...mám teďka koně ustájené v nájemní stáji (která díky bohu splňuje mé požadavky) a nemusím řešit bordel kolem domu, neexistující dovolené a každodenní lítání. Mám rodinu, mám manžela totálního nekoňáka, který mě ale v jezdectví už přes deset let neuvěřitelně podporuje a já nechci a nebudu sobec a tak ke koním chodím jen pár krát týdně a jinak se věnuji své rodině. A jsem spokojená a nakonec i má rodina a koně ;) :).

Však já neříkám, že za několik let to nebude jinak. Ale dneska se na to koukám realisticky. V práci jsem půlku měsíce 12 hodin denně, takže u mně neexistuje zajet za koněm po práci... Když jsem měla koně v částečném pronájmu a byla jsem jediná, kdo za ním chodil, takže jsem se opravdu snažila být s ním kdykoliv to šlo, tak jsem se dostala na 11-12 návštěv v měsíci a permanentně jsem žila s pocitem, že někoho okrádám o čas strávený se mnou. Buď koně nebo přátele. Promiň, přijedu až odpoledne, musím ke koni... Promiň, nestihnu dojet ráno na kováře, potřebuju jít ke koni, jinak ho nikdo další 4 dny nepomazlí ani nevezme pod sedlo... Promiň...
Asi nejsem ten správný koňák, ale nějak jsem zjistila, že takhle to dál nejde a od začátku roku zase spokojeně střídám školní koně a soukromíka. Mám čas na všechny své další záliby a nemusím mít vůči nikomu výčitky svědomí...
Já si tohle všechno uvědomila časem, dřív mi nedocházelo, že kdybych měla svého koně, tak mi nebude stačit ho vídat o víkendech...

Kapička: ale to je naprosto v pořádku. Někdo to má tak, že koně jsou pro něj vším a tráví s nimi veškerý svůj čas, jiný je jako prioritu nemá - já to mám stejně. Pokud je o koně v mé nepřítomnosti dobře postaráno, není to nic proti ničemu. Mám asi velké štěstí, ale oba koně mám v dobrých stájích (každého jinde) a tak, když se za nimi třeba celý týden nedostanu (v zimě běžné) tak vím, že jim nic neschází. Navíc si nemyslím, že kůň není pes, který se svým člověkem potřebuje být téměř pořád. Např. moje kobyla je nyní, kdy za ní chodím 1-2x týdně, velmi spokojená, daleko víc, než když jsem u ní byla denodenně.
Prostě pokud jsou spokojené obě strany - člověk i kůň, není co řešit. Pokud je k tomu spokojená i rodina/přítel/přátelé, je to o to lepší

kapička napsal(a):
Však já neříkám, že za několik let to nebude jinak. Ale dneska se na to koukám realisticky. V práci jsem půlku měsíce 12 hodin denně, takže u mně neexistuje zajet za koněm po práci... Když jsem měla koně v částečném pronájmu a byla jsem jediná, kdo za ním chodil, takže jsem se opravdu snažila být s ním kdykoliv to šlo, tak jsem se dostala na 11-12 návštěv v měsíci a permanentně jsem žila s pocitem, že někoho okrádám o čas strávený se mnou. Buď koně nebo přátele. Promiň, přijedu až odpoledne, musím ke koni... Promiň, nestihnu dojet ráno na kováře, potřebuju jít ke koni, jinak ho nikdo další 4 dny nepomazlí ani nevezme pod sedlo... Promiň...
Asi nejsem ten správný koňák, ale nějak jsem zjistila, že takhle to dál nejde a od začátku roku zase spokojeně střídám školní koně a soukromíka. Mám čas na všechny své další záliby a nemusím mít vůči nikomu výčitky svědomí...
Já si tohle všechno uvědomila časem, dřív mi nedocházelo, že kdybych měla svého koně, tak mi nebude stačit ho vídat o víkendech...

11-12 návštěv je každý třetí den.. To mi přijde pohoda :) Z toho, co píšeš, mám pocit, že kůň je něco, co Ti naruší každodenní program a musíš to dělat na úkor něčeho jiného. V tom případě máš ale prostě jiné zájmy. Na tom není nic špatného, jen ten důvod, proč "nemůžeš" mít koně je někde jinde :).

Mám vlastní koně doma od 18ti a nedovedu si představit je nemít.Tu první už nemám, zítra to budou dva roky co jsem ji musela dát uspat.Bylo jí 28 znala jsem jí skoro 25let a přes dvacet byla v mém vlastnictví.Čtvrt století -není moc lidí které znám tak dlouho a ještě míň co znám tak dobře jako ji.Svatba, děti, stěhování, rozvod, další stěhování, další svatba, další dítě-u všeho byla.Manžel má hřebce norika, dělal s ním v lese-před třemi lety naposled.Od té doby se fláká s mojí nynější kobylou.Je starej, neplodnej, na nic ho už nepotřebujem, ale je náš.A jako bysme nedali babičku do domova důchodců, necháme si i koně.Jsou to členové rodiny.Tak to máme my.Jasně že lidi říkaj že jsme prdlí..

A tomu mému pronajatému to bylo i tak málo... Byl to strašný mazlík, který mi dával najevo, že mu vadí, i když jsem se za ním nedostala 4 dny, co jsem byla v práci.
Mě přišlo, že je dobré zmínit i ten druhý pohled na to mít koně. Že to není jen ho mít, ale uzpůsobit mu svůj život.

kapička napsal(a):
A tomu mému pronajatému to bylo i tak málo... Byl to strašný mazlík, který mi dával najevo, že mu vadí, i když jsem se za ním nedostala 4 dny, co jsem byla v práci.
Mě přišlo, že je dobré zmínit i ten druhý pohled na to mít koně. Že to není jen ho mít, ale uzpůsobit mu svůj život.

A mohu se zeptat, jestli měl jinak vyhovující podmínky? Kamarády, výběh, žrádlo atd.? Neumím si představit, že by moji koně po mně tak prahli, když mají více než dobře zajištěné výše zmíněné (čímž netvrdím, že se to nemůže stát).

Na den chodil do výběhu s dalšími 2 koňmi, stabilní stádo, ve výběhu tráva nebo seno, nikdy jen nestáli a neměli co ždíbat. Na noc box, bohatě nastlaný, seno. V noci chrápal v leže, když jsem přišla ráno, býval ještě pomuchlaný . Takže podmínky Ok. I tak si užíval každou chvilku, co jsem s ním byla. Neznám koně, který by tak miloval čištění, ve výběhu ode mně nechtěl odejít, furt by se mazlil. A to jsem po něm vždycky chtěla práci pod sedlem, takže jsem nebyla jenom mazlící zdroj pamlsků. On byl fakt vděčný za lidskou společnost.

To je hezké :) Můj mlaďoch taky lidi a společnost miluje, ale ne tak, že by nějak strádal, když se mu pozornosti pár dní nedostane.

kapička napsal(a):
Na den chodil do výběhu s dalšími 2 koňmi, stabilní stádo, ve výběhu tráva nebo seno, nikdy jen nestáli a neměli co ždíbat. Na noc box, bohatě nastlaný, seno. V noci chrápal v leže, když jsem přišla ráno, býval ještě pomuchlaný . Takže podmínky Ok. I tak si užíval každou chvilku, co jsem s ním byla. Neznám koně, který by tak miloval čištění, ve výběhu ode mně nechtěl odejít, furt by se mazlil. A to jsem po něm vždycky chtěla práci pod sedlem, takže jsem nebyla jenom mazlící zdroj pamlsků. On byl fakt vděčný za lidskou společnost.

No hurá konečně někdo kdo zažil když má kůň vážně rád společnost svého člověka.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No hurá konečně někdo kdo zažil když má kůň vážně rád společnost svého člověka.

Ale ten můj by mě za pamlsky sežral, kdybych ho nechala venku pást, tak tam stojíme ještě teď

Děkuji moc za komentáře. Skoro mě to až dojímá. Můžu vám říct, přítel má vnoucka, který zkoušel jet na koni a nakonec jsme ho málem sundavali z koně násilím. ale než my Budem mít takové zvíře, pokud vůbec, tak vnouček bude už velký chlap. :) my berem každý zvíře jako člena rodiny. Kdyby jsme měli prase\kravu či slepice, tak je všechny dochovame dokud neodejdou přirozeně na stáří. :).

kapička napsal(a):
Ale ten můj by mě za pamlsky sežral, kdybych ho nechala venku pást, tak tam stojíme ještě teď

My už jsme venku zhruba hoďku a nevypadá to ještě na návrat. Kůň je zvíře přizpůsobené k celodennímu příjmu potravy.Tak to dodržujeme. Pamlsky ze mě ti moji svěřenci nijak nelámou.Jestli si zvykli, že jich je vždycky dost nebo já nevím.Tak když se neužerou, tak tu budeme courat ještě dlouho.

Tedysek napsal(a):
Děkuji moc za komentáře. Skoro mě to až dojímá. Můžu vám říct, přítel má vnoucka, který zkoušel jet na koni a nakonec jsme ho málem sundavali z koně násilím. ale než my Budem mít takové zvíře, pokud vůbec, tak vnouček bude už velký chlap. :) my berem každý zvíře jako člena rodiny. Kdyby jsme měli prase\kravu či slepice, tak je všechny dochovame dokud neodejdou přirozeně na stáří. :).

A tak to má být protože je to člen rodiny.

Kdybych dala koně pryč, už bych nikam nechodila, nemám potřebu jezdit, mám potřebu kontaktu, ale zase ne s cizíma, navíc nějak neumím nakráčet na dvůr a tady mně máte, co bude. Dvacet let jsme s koněm žili v dobrém i zlém, nevím, proč by to nemělo fungovat i dále, jen je trochu těžší se postarat o 5 než o jednoho. Každý to má holt nastavený jinak, což je asi nejtěžší pro respektování, jak se zdá.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Kdybych dala koně pryč, už bych nikam nechodila, nemám potřebu jezdit, mám potřebu kontaktu, ale zase ne s cizíma, navíc nějak neumím nakráčet na dvůr a tady mně máte, co bude. Dvacet let jsme s koněm žili v dobrém i zlém, nevím, proč by to nemělo fungovat i dále, jen je trochu těžší se postarat o 5 než o jednoho. Každý to má holt nastavený jinak, což je asi nejtěžší pro respektování, jak se zdá.

Já Vás respektuji.Dokonce mi ani nic jiného nezbývá, protože proti Vám jsem nula u koní a nestydím se to přiznat.Nejhorší je totiž falešné sebevědomí a toho mě chraň bůh. Sisi58, Hhippie a pár dalších má vědomosti a zkušenosti kterých si cením a díky jim za ně.Já se moc neptám, ale sleduji všechno a mám načtenou skoro celou ifaunu co se tu probírá kolem nemocí a kopyt.Zkrátka co se koní týče.Co se týče ježdění tak to nepotřebuji a proto to nečtu moc.A né že mi budete zase cpát že jsem koňák, jo?

Děkuji, Meifi, za kompliment. Je asi pravda, že díky těm rokům, co jsme někteří u koní strávili (a trávíme), toho víme v některých směrech víc než Vy, ale na druhou stranu si pořád občas připadám, že nic nevím... Proto mám pořád oči otevřené a když mám možnost a vedle někoho, kdo je ochotný odpovídat, ptám se...

Meifi, ale Vy si na spoustu věcí musíte přijít sám. To, že někdo řekne svou zkušenost neberte jako dogma, a že to tak být musí a že je to správně, i když to kolikrát vypadá "sebelíp". Každý je individuum, ať je to zvíře nebo člověk, co platí na jednoho, nemusí platit na druhého, co někomu vyhovuje, druhému nemusí. Někteří mají potřebu se ukazovat, jiní nemají, a co je asi nejhlavnější - je to celé kontext, a vše do sebe zapadá. Když k tomu přistoupíte takto, nemusíte se nikomu z ničeho zpovídat. Když cítím, že to funguje, jedu dál, když nastává problém, hledám řešení a zkouším jinak. Oni si ty koně řeknou sami.

Víte za mně internet nebyl. Knih mám hromadu, že než bych je opravdu přečetla, jsem v důchodu, přesto když své oblíbené z mládí dnes otevřu, směji se . Když mi přišla od rodičů pohlednice k vánocům, na ní vánoční zasněžený rozsvícený domek a u něj 3 nasedlaný koníci - maminka mi chtěla udělat radost s koníčkama, pohlednice pěkná, ale první co mně napadlo - chudáci koně. Na internet si může napsat každej co chce. Teorie je jedna věc, skloubit jí s praxi je věc druhá. Vyloupne se trend, a vše co fungovalo doposud je zatraceno. V tom já osobně vidím největší nebezpečí. Ale už jsem se poučila - kažej si to může dělat jak chce, způsobů je spousta, hlavní je zdraví.

pardon, už zas mlčím. (není tu smajlík pro "peace").

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Děkuji, Meifi, za kompliment. Je asi pravda, že díky těm rokům, co jsme někteří u koní strávili (a trávíme), toho víme v některých směrech víc než Vy, ale na druhou stranu si pořád občas připadám, že nic nevím... Proto mám pořád oči otevřené a když mám možnost a vedle někoho, kdo je ochotný odpovídat, ptám se...

Není vůbec zač.

Tak se taky podělím o své začátky, i když tu je plno a hlavně lepších zkušeností, než mám já.

Koně jsou láska z plakátů a pohlednic odmalička. Ve dvou letech jsem poprvé sedla na koně (sama nepamatuji) a museli mě potom sundávat sikovkama. V tu dobu si naši pomysleli, že asi nebudu dítě, co vystuduje školy, dospěje a bude se někde honit za kariérou. Školu jsem teda dodělala, ale nikdy nevyrostla z dětských snů, i když teď stojím na vlastních nohou.
Do oddílu jsem začala chodit cca před 12 lety. I když jsem tam byla jenom rok a půl, tak mi to dalo plno zkušeností do začátku. Ať už jezdeckých, tak anatomie koně, nemoci, péče,.. Byla jsem do toho zažraná a nemohla se dočkat dalšího týdne na lekci. Doma jsem si před televizi dávala k sobě dvě křesla vyhoupla se na ně (byly silné jako hřbet koně) a koukala na dvd s výukou jízdy na koni. A i když to bylo v tu dobu pouze v italštině, koukala jsem na sed, pohyb jezdce a koni a snažila se vše napodobit. Asi trochu magor že přestala jsem tam chodit kvůli rodinným důvodům..
Asi v šestnácti letech jsem se dostala zpátky ke koním, sice už ne do stáje, kde jsem jezdívala (rozprodali koně), ale obcházela jsem různé soukromníky. Tam jsem sice moc nepokročila se znalostmi jízdy, spíš se ze mě stal takový rekreační jezdec. A musím Vám říct, nebyla jsem šťastná.. Ne proto, že by to byli špatní lidé nebo koně, to vůbec. Ale vždycky ta návštěva koní byly pro mě takové silné emoce, že když jsem přišla dom, tak na mě padl smutek. Sice vyjížďka byla super, hlavně první cval bez sedla, ale já prostě byla smutná.. smutná, že tohle nemohu prožívat každý den. Že za společností koní, takovým štěstím, musím pouze jenom dojíždět. Nemohu říct koni "Ty jsi moje princezna" a opravdu to tak cítit.. Vždycky jste si "ty hračky" museli uklidit do krabičky a vrátit se zpátky do reality. Neležet v nich každý den, kdy se vám zlíbí (ty hračky myšleno metaforicky).
A proto teď ve 25 letech mohu naplno říct, "Mám svoje lásky" a to hlavně doma! Jasně, že to nepřišlo ze dne na den. Bylo zatím plno úsilí, ať už budování všeho okolo, domlouvání, peníze.. Dokonce jsem měla dotazy i tady na diskuzích a to jsem byla vždycky setřena ze stolu tím "Když tohle nevíš, tak si žádného nepořizuj" achjo, když si na to vzpomenu. Sice to ti autoři mysleli dobře, pro dobro koní. A je mi jasné, že takhle přes internet nemohou dobře odhadnout člověka, jaké opravdu s koňmi má úmysly. Ale bylo to opravdu těžké snášet. Když vy koním chcete dát vše, myslíte to upřímně a oni vás tímto odpálkují. Ale právě tyto skutečnosti mě nejspíš teď udělaly silnou a vytrvalou. Věděla jsem co chci, věděla jsem co to obnáší a co od toho očekávat. Neměla jsem to štěstí, nenarodila se do koňácké rodiny, nikoho z blízké rodiny to ke koním netáhne. Tak si asi dovedete představit, co všechno jsem z okolí slýchala a jak složité to mohlo být. Teď se ale nad tím vším musím jenom pousmát. Názory "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Pro mě, ale jakožto snílka tahle fráze vůbec neuspokojovala. To spíše "kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale taky nic nedokáže" ( konec filozofie )..
Měla jsme prvně jednoho valáška a zžila se s ním. Po chvíli přibyl druhý společník a oba moji dva čuníci si vesele užívají sluníčka na rozloze cca 1800m2. Teď si mě kamenujte, jak chcete. Já ale vím, že i přesto, že tento prostor není dle doporučení super, ale oběma nic nechybí (copak ti nebožáci zavření v boxech? ). Sice musím čarovat s rozdělením pastvy tak, aby ji hned celou nezadupali, ale jde to. Já jsem spokojená, moje okolí je spokojené a co hlavně, tak koníci jsou spokojení a zdraví. Abych jenom nemachrovala, jak jsem vše zvládla a zvládám já. Mám vzdálenou sestřenici, která se také motala kolem koní. Je pro mě oporou a rádcem ve věcech, co nevím. Kdybych ji asi neměla, tak jsem možná jinde, někde u knížek a snění.
Sice mám dle tabulek ten správný věk na zakládání rodiny a podobné věci, já na to ale vůbec nemám pomyšlení. Třeba za dva roky názor změním, to nikdo nemůže vědět, ani já.. Ale žiju přítomností v harmonii a klidu